Příběhy klientů

< Zpět na přehled příběhů

O vteřinu později, když držíte v ruce své miminko (HBAC)

Přeji vám krásný nový rok a jestli máte chuť, začtěte se do mého příběhu o jednom svátečním HBAC a velkém setkání s vlastní silou.

Na čtvrtou adventní neděli se nam doma do bazénku narodil náš druhý syn Josífek (3700g). Na začátku mé cesty k domácímu porodu byl, jak už to bývá, můj první porod v porodnici. Teď už vím, že k porodu v pravém slova smyslu jsem se tehdy vlastně ani nedostala. Tenkrát to dopadlo akutní SC pro nepostupující porod, aniž bych dodnes věděla, jestli tam ty důvody skutečně byly. Syn měl Apgar 101010 a byl zcela fyziologický. Kdyby vás zajímalo, co jsem si tenkrát odnesla, můžete si můj první příběh přečíst tady: https://bit.ly/2LFExd1.

Porod, a hlavně to, co následovalo, se vším tím bojem se systémem, nesmyslnými radami pediatričky a stresem z tabulek, obhajováním si každé normální věci, jako je společné spaní, kojení na požádání, BKM, BLW apod. před celou svou rodinou a ostatně i sama před sebou a vlastními pochybnostmi, jestli dělám správně, to vše mě posunulo do jiné roviny vnímání života.

Další tři roky objevování nových životních hodnot a filozofii, ať už šlo o Koncept kontinua, Naomi Aldort nebo Jardu Duška, pročítání nekonečného množství porodních příběhů a skupin a nakonec moje vlastní profesní zaměření se na porodnictví a zdravotnictví vůbec (www.verajedlickova.cz) mi dovolilo uvěřit v sílu vlastního těla, přírody a přirozenost porodu a vyřešit si strachy ze všech možných rizik, o kterých se dočtete. Díky za práci všech, kteří zveřejňují skutečná data o porodech! Díky tomu všemu jsem postupně dozrála k přesvědčení, že znovu porodit dokážu jediné doma.

Podařilo se mi sehnat úžasnou PA, i když ze začátku to vypadalo s termínem kolem Vánoc docela beznadějně. Těhotenství probíhalo naprosto fyziologicky. Prvním velkým vykročením z komfortní zóny a zkouška převzetí vlastní zodpovědnosti bylo pro mě odmítnutí OGTT. Koupila jsem si glukometr a občas přeměřila.

Další zkoušky pak přišly s termínem porodu. I když jsem doufala, že do porodnice nebudu muset vůbec a malý se narodí dřív, potřeboval mě ještě otestovat. V klidu si užíval v bříšku, a tak jsem v 38tt, když mě má gynekoložka předala, šla pro klid duše na poradnu do porodnice. Hlavně i kvůli vyplnění nutných formulářů. Plán byl takový, že porodnice na Obilním trhu bude naše záchranná porodnice, kdyby to bylo nutné, protože ji máme asi 10 minut od domu.

Říká se, že brněnské porodnice už jsou bezproblémové. I k porodům po SC se staví jako k normálním a téměř to neřeší. Já se ale opět setkala s tím stejným systémem jako před třemi lety. Doktorka se na mě při pozdravu ani neotočila, skoro mezi dveřmi mi oznámila, že děloha je po předchozí sekci zraněná a přenášet mohu do 40+5, více nelze, tzn. do 20.12. (terminální podle UTZ platí zřejmě jako nepřekročitelné datum). Vaginálně porodit lze, ale samozřejmě to má určitá specifika, jako je častější monitorování ozev a vaginální vyšetřování. Alespoň že odmítnutí vaginálního vyšetření při kontrole nebyl problém a nepozastavili se ani nad přítomnosti vlastní PA i manžela u porodu.

Podle monitoru bylo vše v pořádku a ideální byl i váhový odhad miminka 3300g.

Odcházela jsem ale v absolutní depresi z toho, že tenhle systém péče už nezvládám. Nedokázala jsem si představit, že bych se měla při porodu dohadovat o svém PP, kde prioritou bylo žádné vaginální vyšetření a poslechy ozev stetoskopem nebo Dopplerem. .

Věřila jsem, že do příští kontroly, která měla být za týden porodim. Ale Josífek mě zkoušel dál. Byla jsem rozhodnutá, že jestli si chci zachovat klid, na další kontrolu jít nemůžu. Neměla jsem chuť dohadovat se o tom, že dřív jak ve 42tt se odmítám o jakémkoli zásahu bavit a chci po nich jen kontroly, nechat se strašit možnými riziky a nervovat se termíny.

Věděla jsem, že je všechno v pořádku a že nemá smysl začít se chovat jako riziková jen proto, že se blíží termín. Na kontrolu jsem nešla. To bylo pro mě převzetí posledního dílu zodpovědnosti a přišla další velká zkouška odhodlání. Josífkovi se v bříšku líbilo a ne a ne ven.

Byla jsem už psychicky vyčerpaná z dlouhého čekání, což byla moje chyba, protože jsem s porodem počítala už 14 dní před termínem, protože první syn se také narodil dříve. Uplynul první termín porodu dle UTZ 15.12. a nic. Pak uplynul i den, do kterého jsem měla podle porodnice přenášet 20.12. a nic. Uklidnilo mě, když mi došlo, že teprve 19.12. byl termín podle MS a nejít na screening v 1. trimestru, nikdo by žádný jiný ani neřešil. A tak jsem čekala dál.

Ty poslední tři týdny před porodem byly pro mě takové období temna. Objevovaly se poslední a zároveň ty největší strachy, které mi ještě zůstaly a já je trávila velmi často v slzách. Pár dní před porodem ale ztichly. Bylo to jako ticho před bouří. Už jsem nic neřešila, nedohledávala si argumenty, proč je mé rozhodnutí ok. Začala jsem si věřit a došla k závěru, že když jsem do teď o tom všem přesvědčena, víc faktů už nepotřebují.

Blížil se úplněk a já doufala, že jeho síla všechno spustí. Měla jsem připravené i varianty, jak řešit mezi svátky průtoky a podobně, ale doufala jsem, že na to nebude muset dojít. Naštěstí úplněk nebo psychika opravdu zabral:-)

V sobotu ráno 22.12. mě probudilo pár jemných vlnek a mě svitla naděje, že snad už. Celý porod měl tři fáze a všechny trvalý přibližně stejnou dobu.

Ta prvni, očekávání, byla ta nejpříjemnější. Během celého dne chodily občas mírné vlnky a já přemýšlela, jestli už to je ono nebo se mi to jen zdá. Vše se zintenzivnilo, jakmile šel večer starší syn spát. Vlnky se zpravidelnily po deseti minutách a my začali napouštět bazének. Věděli jsme, že to bude z bojleru na dlouho. Když byl bazének kolem 11 napuštěný, ponořila jsem se do něj a strávila v něm celou noc prodýchávajíc ještě snesitelné vlny po 5 minutách.

To byla asi nejpříjemnějši část. Hypnoporod i dýchání krásně fungovalo, oknem na mě svítil úplněk a v televizi jely Četnické humoresky:-D (pro mnohé asi dost divné, ale pro mě je tenhle seriál symbol takové pohody, že mi naprosto vyhovoval).

K ránu vlny zintenzivněly a zpravidelnily a já měla potřebu zavolat PA. Bála jsem se, že to už nestihne, měla to k nám hodinu cesty. To bylo naivní. Přijela v sedm ráno a já už ji sotva byla schopná pozdravit. Myslela jsem, že už musím každou chvíli porodit, ale to jsem byla teprve ve fázi slabého hučení. Během dopoledne vše intenzivního a já se dostala z mírného hučení na silné kontinuální “Aaaa”.

Někdy v tu dobu tříletý syn sebral mobil, poprosil o pohádky odešel s ním do ložnice a tam sledoval strávil zbytek dnech. Zvládnul to úžasně. Chvíli fňukal a když mu manžel vše vysvětlil, začal zpívat se mnou. Pochopil, že taťka musí být se mnou a jen občas přišel s otázkou: ”Už máš hotovo maminko?”. Ve čtyři hodiny, na finále, úplně sám v ložnici usnul. Já mezi tím už nevnímala, co se kolem mě děje.

Potřebovala jsem jen manžela, mačkat mu ruce a doufat, že už to přejde. Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem neměla myšlenky na to odjet do porodnice a vysvobodit se císařem. Přešlo mě to ale, když jsem si představila oblékání, vysvětlování v porodnici proč jedu tak pozdě, co by bylo s malým a to, že by mě tam třeba ještě chtěli nechat zkoušet rodit na koze přirozeně. Vlastně ty úvahy nebyly vůbec reálné.

Během dne se stupňovala intenzita vln i mého křiku od hlubokých hrdelních tónu po vysokou sirénu a v závěru ve zvířecí řev. Zdálo se mi, že miminko nemůže přes čípek a bála jsem se, že je nějaký problém. Ale klid mé PA, která neřekla jediné slovo krom toho, že to jde dobře, mi pomáhal věřit, že je všechno normální tak, jak má. Střídala jsem dvě polohy – na gauči ležící na míči a v bazénku. Ani ve snu mě nenapadlo umístit se do jakékoli polohy připomínajíc polohu na zádech. Ani v té vodě.

Nakonec jsem za obrovského řevu porodila do bazénku našeho Josífka. Hned koukal, trošku kníknul a když jsem vylezla, za chvilku se přisál. Na placentu jsme čekali asi dvě hodiny a nakonec ji PA trošku pomohla lehkým zatažením za pupečník. Byla odloučená, ale seděla na čípku. Krásná a celá. Po kontrole jsme zjistily, že nemám žádné poranění, jen pár drobných prasklinek.

Porod byl pro mě neskutečný zážitek. Trval vlastně od první vlny 36 hodin. Ta intenzivní část pak asi 19 hodin. Jsem si jistá, že být v porodnici, nenechají mě takhle dlouho a hlavně já sama bych si řekla o cokoli, co by mi ulevilo. Byl by to zase ten stejný kolotoč zásahů a nejspíš by dopadl stejně jako poprvé. Neuvěřitelné mi vadilo jakékoli mluvení a to nejen se mnou, ale i kolem mě. Nedovedu si představit přijet do porodnice a řešit nějaké souhlasy, porodní plány, odmítání zbytečných zákroků, monitory (vadil mi i rychlý poslech ozvů stetoskopem, který PA udělala asi 4x), vaginální vyšetření (během porodu nebylo žádné).

Naprosto skvělá byla moje PA, která přišla, mlčky si sedla a jen tam byla. Reagovala jen na moje stesky, ale minimálně, což bylo taky skvělé. A manžel, který mi seděl celý den u hlavy, nechal si drtit ruce a byl tam se mnou.

Teď když vím, jaký porod může být, skláním se před každou ženou, která porodila své dítě a ještě více před našimi maminkami, které to dokázaly v podmínkách, jaké tady před třiceti lety byly. Je to neskutečná zkušenost. Setkání na vlastní kůži se surovostí přírody, když si v jednom okamžiku myslíte, že už musíte umřít, a zároveň s její krásou o vteřinu později, když držíte v ruce své miminko a vše je jako mávnutím kouzelného proutku pryč.

Jsem šťastná, že jsem to mohla zažít a děkuji všem, kteří mě podpořili jak osobně, tak přes jejich práci, kterou věnují podpoře přirozených porodů!

Věrka

„Hezký večer Ilono, ještě jednou jsem ti chtěla poděkovat za celý kurz. Jak se mi to rozkládá v hlavě, byla tam celá řada momentů, které pro mě měly léčivý efekt. 2.5 roku se snažím zpracovat si minulý porod a přestat si vyčítat, že jsem to nedala, že jsem nevydržela déle. Teď vím, že to nebyla moje chyba a moje slabost. Informace na kurzu pro mě byly k nezaplacení a dokázaly víc, než půl roku sezení u psycholožky. Po 2.5 letech cítím, že mi spadl velký balvan ze srdce.“