Z mého pohledu moc krásný a celkem hypnoporodní

absolvovala jsem Váš přeporodní kurz a ráda bych s Vámi sdílela svůj porodní příběh, jelikož jednak nás lektorka na kurzu k tomu vybízela, a druhak byl jeho průběh docela nestandardní, nicméně z mého pohledu moc krásný a celkem hypnoporodní 🙂

Porod mi začal prasknutím vody kolem 1 ráno. Chtěla jsem rodit ve Vyškově, což je cca 40 min cesty z Olomouce a byla jsem domluvená se svou dulou, že pokud mi praskne voda a porod se hned nerozjede, nepojedu hned do porodnice – budu čekat na kontrakce, ať do porodnice dorazím až když bude porod hezky rozjetý a neriskuji umělé vyvolávání. Můj manžel byl ještě pracovně v Praze (bylo to 18 dní před očekávaným termínem porodu), takže jsem mu zavolala, aby přijel, a šla spát, abych na porod měla dost síly. První vlny mi začaly někdy ráno, dost mi to připomínalo menstruační bolesti, tak jsem si vzala termofor (což pomohlo bolest ulevit), pěkně si vlny prodýchávala a soustředila se na to, abych byla hezky uvolněná – tak, jak jsem se to učila na hypnoporodním kurzu.

Po asi 6 hodinách nastoupily silnější vlny, ale nijak se nezpravidelnily a střídaly se intenzivnější a slabší kontrakce. Volali jsme tedy s manželem dule, se kterou jsme se měli potkat až v porodnici, že se nemůžeme rozhodnout zda už vyjet, nebo ještě zůstat doma. Dule jsem na jedné ze schůzek před porodem zmínila, že mám v Olomouci kamarádku, která je v posledním ročníku studia na porodní asistentku, takže mi poradila, ať onu kamarádku poprosím, ať mě přijede vyšetřit, zjistíme, na kolik jsem otevřená cm a podle toho se rozhodneme. Kamarádka po telefonu souhlasila a avizovala, že přijede do 20 minut.

Po položení telefonu jsem dostala potřebu jít na velkou a říkala jsem si, že ta cesta do porodnice bude pěkně nepříjemná a že mi snad umožní si udělat stejné pohodlí, jako mám tady doma. Pro úlevu jsem si vlezla do sprchy, kde bolesti zase polevily, a chvíli poté přišly dvě hodně silné kontrakce, při kterých jsem cítila velký tlak v pánvi. V ten moment dorazila kamarádka a když mě ve sprše vyšetřila, k mému (i svému – po telefonu jsem prý zněla úplně v pohodě) velkému překvapení mi oznámila, že už cítí hlavičku. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Hlavou se mi honilo, jak je to možné, vždyť ta bolest se pořád dala celkem snést, kde je ten “masakr”, ten pocit, že se to nedá vydržet, díky kterému by mi bylo jasné, že narození miminka je za rohem?

Začala jsem panikařit – co tedy budeme dělat, jedeme někam, nebo ne? To budu rodit doma? Zároveň jsem si uvědomila, že se mi porod úplně zastavil – najednou nebylo cítit nic, úplné prázdno. Kamarádka to na mě viděla, řekla mi, ať si vlny pěkně prodýchávám a netlačím, manžel mezitím volal záchranku. Já si uvědomila, že jakýkoli přesun už nejspíš nepřipadá v úvahu, začala si hladit břicho a říkala miminku: “tak miminko, asi už se budeš muset narodit!” Kamarádka mě pak převedla na postel, aby na mě záchranáři dobře viděli, já zaklekla a čekala, co bude.

Záchranka dorazila během chvilky, tři chlapíci, jeden z nich si ke mně dřepl (zpětně musím říct, že to byli opravdu profesionálové, vystupovali vstřícně a i v dané situaci z nich vyzařoval naprostý klid), řekl, že když jsem zaujala polohu v kleče, zkusíme porodit takto , uvidíme, jak to půjde a kdyžtak bych si lehla na záda (to mi v tu chvíli přišlo nemyslitelné, “poloklek” na čtyřech mi připadal jako jediná vhodná pozice, ve které by šlo porodit). Pak přišla velmi silná vlna, při které jsem cítila velký tlak a vyšlo ze mne mohutné heknutí, a miminko bylo najednou venku. Moje dcerka ze mě vyletěla na jeden stah. Bylo to tak rychlé, že ji záchranáři ani nestihli zachytit a přistála přímo na posteli 😀

Hned zaplakala a začala dýchat, takže se všem ulevilo, záchranáři ji zabalili do dek, aby neprochladla, a na moji žádost (v tu chvíli asi celkem troufalou, ale to jsem si v euforii neuvědomovala) nechali chvíli dotepat pupečník. Pak jej se slovy “už je bílej” přestřihli, oblékli mne, já po svých došla do sanitky před domem, dali mi malou v dekách na hruď a převezli do olomoucké fakultní nemocnice. Tam jsem porodila placentu a byla ponechána na porodním sále s miminkem na těle a za přítomnosti manžela skoro tři hodiny, zatímco mě doktor zašil (byla jsem překvapená, že i přes tu rychlost mi malá nenatrhla hráz – měla jsem jen pár vnitřních ranek) a vyřídily se potřebné papíry.

Jsem moc vděčná za to, že jsem mohla prožít porod, který proběhl tak, jak to příroda zamýšlela – mám pocit, že kromě vědomého uvolnění jsem nedělala nic, prostě jen nechala dělohu pracovat a ta to všechno pěkně zařídila 🙂 Nicméně porod doma jsem rozhodně neplánovala a mít zázemí instituce, která je na porody vybavená, má něco do sebe. Proto děkuji všem, kteří se zasazují o tom, aby v Česku vznikly a mohly fungovat porodní domy – přála bych všem ženám, aby mohly prožít porod v pohodlí a ve vlastní režii.