Naše cesta k přirozenému porodu

Dobrý den,

na začátku května jsme byli u Vás na kurzu pod vedením Marušky Ilkivové. Kurz se nám velmi líbil a myslím, že zásadně ovlivnil podobu našeho porodu. Chtěla jsem se proto podělit o náš porodní příběh 🙂 Posílám v příloze spolu s fotkami naší holčičky (náš první oční kontakt a Amálka se mnou), která se narodila 13.9.. Příběh je poněkud delší, ale nešlo zkrátit, protože každá část byla pro nás důležitá. Pokud budete chtít, je možno klidně zvěřejnit. Děkujeme moc za skvělý kurz, podporu a všechny informace, kterých se nám dostalo 🙂

Naše cesta k přirozenému porodu

Rozhodla jsem se také podělit o náš porodní příběh a zahrnout do něj i období těhotenství, protože jenom díky událostem během něj a jejich zvládnutí mohl být náš porod takový, jaký nakonec byl. Od počátku jsme si s mým partnerem přáli přirozený porod bez zbytečných zásahů, bez medikací. Kdybych na to měla odvahu, šla bych i do domácího porodu, ale cítila jsem, že tak daleko jsem ještě nedozrála a že to třeba přijde až s dalším miminkem. Během celého těhotenství byl můj zdravotní stav i stav mé dcery v pořádku, i když jsme se setkaly s pár překážkami, které jsem ale už během těhotenství začínala chápat jako příležitost k sebereflexi a práci na sobě.

Vlastně hned počátek těhotenství byl trochu stresující. Krátce po zjištění těhotenství jsem vyrazila k doktorce. Byla jsem objednaná na preventivní prohlídku a tak se to krásně hodilo. Z těhotenství jsme měli s partnerem velkou radost, ale v ordinaci přišla studená sprcha, když mi má gynekoložka řekla, že na utz není plod vidět a vypadá to, že zaniká. Objevil se pouze žloutkový váček, a proto se domnívala, že těhotenství je buďto mladší nebo neprosperuje. Ještě ten den mi nabrali krev kvůli výši hcg a měla jsem přijít za týden a půl na další ultrazvuk. Přepadla nás nejistota a čekali jsme na výsledky z krve. Týden a půl do další kontroly mi přišel nekonečně dlouhý, ale po pár dnech jsem měla pocit, že vše probíhá dobře a miminko tam je, daří se mu a nakonec jsem to přestala řešit. Hladina hcg byla vysoká a i to byl indikátor, že těhotenství nezaniká. Na dalším utz už byla Amálka vidět s tlukoucím srdíčkem. Podle velikosti byla skutečně o pár dní mladší.

Další zkouška nervů přišla o pár týdnů později. Před prvním velkým ultrazvukem mi má doktorka sdělila, že na placentě vidí přídatný kotyledon, jinými slovy takovou boční placentu navíc. Prý to není nic zdravotně vážného, ale při porodu je potřeba více hlídat, aby placenta odešla celá. Jako prvorodička jsem zpočátku hodně znervózněla a udělala zásadní chybu – koukla se na internet. Po zbytek těhotenství jsem si zakázala pročítat jakékoliv diskuze budoucích matek. Viděla jsem, že to má akorát za následek oddálení se od vlastních pocitů, přejímání strachů jiných lidí a ponoření se do nejrůznějších katastrofických scénářů.

Další dny jsem se uklidnila a naladila na sebe a na to, že já a naše Amálka v bříšku se cítíme dobře a začala pracovat s afirmacemi a vizualizacemi. Byla jsem přesvědčená o tom, že má placenta je dokonalá a představovala si její ideální tvar. Na dalším ultrazvuku už boční lalok nebyl – placenta byla zcela normální.

Další měsíce ubíhaly poklidně, chodila jsem pravidelně na gravidjógu a v květnu jsme se s mužem zúčastnili kurzu hypnoporodu od jemného zrození. Oba jsme byli z celého konceptu nadšení a já začala postupně trénovat relaxace. Některé dny jsem byla poctivější, jiné méně. Přečetla jsem pár knih od Hypnoporodu Marie Mongan, po Fascinující mysl novorozeného dítěte od Davida Chamberleina a další o kontaktním rodičovství. Vymalovávala jsem afirmační kartičky a obrázky z vybarvovací knihy – myslím, že pastelky jsem od dětství nevzala do ruky, ale velmi mne to bavilo. Na začátku července jsem nastoupila na mateřskou a pomalu jsme se blížili do finále. Jako místo porodu jsme si už dříve vybrali Rakovník, kde byli ochotní nám vyjít vstříc v našich přáních. Dojednali jsme si pro náš porod a přípravu na něj porodní asistentku L.

Investování do sjednání osobní porodní asistentky vnímám jako jedno z nejlepších rozhodnutí týkající se porodu vůbec. Přestože má totiž Rakovník, co se týká přirozených porodů, velice dobrou pověst, stále jsem měla pocit, že je to střet dvou světů/mentalit – prostředí porodních asistentek, které vedou porod, pokud je fyziologický a jsou otevřené přirozeným metodám a na druhé straně svět zdravotnického systému, kde u některých občas chyběl dostatek empatie.

Z předporodních poraden jsem proto častokrát odcházela s rozpačitým pocitem. Nejprve jsme absolvovali monitor a další procedury s naší PA, povídaly si, vše probíhalo v příjemném přátelském duchu. Následně se s papírem z monitoru odebrali k paní doktorce, kde už to fungovalo trochu jiným způsobem. Téměř žádná komunikace, žádné informace, pokud se člověk opakovaně nedoptal. Po první poradně jsem při dalších návštěvách vaginální vyšetření většinou zdvořile odmítla. Informace, které mi během vyšetření byly sděleny, typu „no nic moc“ ve smyslu, že čípek je ještě dlouhý a neotvírá se (týden před termínem porodu), když jsem se zeptala, co tím paní doktorka chce říct, nebyly příliš užitečné.

Každá poradna v nemocnici se nakonec ukázala jako velká výzva, kterou bylo třeba nějak vnitřně zpracovat. Na prvním ultrazvuku mi bylo řečeno, že mám více plodové vody, tzv. polyhydramnion. Objednali nás proto v dalším týdnu na kontrolní ultrazvuk a naše PA nám vysvětlila, že nás kvůli tomu budou asi více sledovat a pokud by se miminku nedařilo, může dojít i k vyvolávačce. Snažila jsem se zjistit, co to může znamenat, proč se více plodové vody tvoří apod. Ve většině případů není jasné, proč tomu tak je a u zbývajících indikátorů se nezdálo, že by to byl náš případ (infekce, cukrovka, vrozená vada). Všechno se jevilo v pořádku.

Dva dny mi trvalo, než jsem se s tou informací nějak popasovala a dostala se ze stresu, že je něco špatně. Znovu se mi podařilo naladit se na sebe a na naší holčičku, povídat si s ní a vnitřně cítit, že jsme obě v pořádku. Vzpomněla jsem si, že i moje sestra a teta měla více plodové vody a nic to ve výsledku neznamenalo a snažila jsem se uklidnit. Každý den jsem doma cvičila gravidjógu a pouštěla si k tomu afirmace. Na lednici si přidělala novou vybarvenou kartičku s nápisem „Mám normální množství plodové vody“. Cítila jsem vnitřní klid. Když jsme přijeli na další poradnu a doktor mi udělal kontrolní utz, řekl, že vody je dostatek, ale nevidí, že by jí bylo nějak mimořádně víc.

Diagnózu „polyhydramnion“ mi smazali z karty a já s mým mužem jsme měli velkou radost. Bohužel jí trochu zkalila následná informace, že jsem GBS pozitivní. Naše PA nás ujistila, že to pro nás bude znamenat pouze vykapání antibiotik při příjmu, žádné omezování v pohybu nebo více monitorů a i vykapání lze odmítnout. Měla jsem ale pocit, že se streptokokem už bojovat nedokážu. Podvědomě jsem se tohoto testu bála, protože už dříve před těhotenstvím jsem trpěla na mykózy a jednou při zánětu močového měchýře jsem měla přímo streptokoka.

I když jsem se snažila se strachem pracovat během relaxací, vzhledem k dřívějším nezdarům se mykóz zbavit přírodní cestou, obavy ve mně někde hluboko zůstávaly. Všechny mé vaginální problémy byly stejně vázané na psychiku jako kterékoliv jiné a odezněly okamžitě ve chvíli, kdy jsem změnila nějaké své vnitřní nastavení. Tuhle zkušenost jsem měla, ale nevěděla jsem, jak v tuto chvíli na to a rezignovala jsem. Smířila jsem se s tím, že budeme muset nechat vykapat atb. Já ani můj muž jsme nechtěli riskovat a podepisovat v tomto případě negativní revers, ačkoliv riziko sepse je malé. Nechala jsem si ale ještě možnost, že pokud bych se cítila dobře, nechám si za dva týdny udělat kontrolní test. Do té doby se alespoň vynasnažím podpořit organismus co nejvíce a vyjma vitamínu C a dalších přírodních prostředků jsem nasadila ještě probiotika.

Čas běžel, stále jsem ještě nerodila, do termínu zbýval necelý týden. V neděli, den před pondělní poradnou jsem se znovu vrátila k myšlence nechat si udělat kontrolní test. Měla jsem pocit, že jsem v pořádku, nemůžu nic ztratit a cítila jsem velkou chuť to ještě zvrátit. Na tabuli v kuchyni jsem si napsala „Jsem GBS negativní“ a cítila radost, že tomu tak skutečně je. Nebylo to nic, o čem bych sebe musela přesvědčovat. Druhý den jsem ještě ráno před poradnou zavolala druhé PA, která zaskakovala za naší, ta měla v tomto týdnu svatbu. Dostalo se mi od ní velké podpory a poradila mi, jakým způsobem si o test zažádat vzhledem ke skutečnosti, že to není v porodnici zvykem a je možné, že se setkám s nepříjemnou reakcí zdravotního personálu.

Doktorku jsem proto nekompromisně ale slušně požádala, aby mi udělala další stěr na mé vlastní náklady. Nezapomněla mi říct, že si myslí, že to stejně bude pozitivní, ale to už jsem neřešila. Na její „podporující“ styl jednání jsem si už zvykla a nebrala si to osobně. I když mi přijde jako velká škoda, že nejsou ženy v tomto více podpořeny a diagnóza streptokoka se bere jako daná a neměnná. Za pár dní přišly výsledky testu a GBS byl negativní. To bylo osobní vítězství a obrovský příval radosti! Říkala jsem si: „Tak a teď jsme připravení, miminko se může narodit.“ Poslední zkouška před porodem zdolána, myslela jsem si. Když jsem se zbavila streptokoka, zvládnu už cokoliv. Jenže to jsem ještě nevěděla, co nás čeká následující dny.

První září, náš termín, bylo tady a porod nepřicházel. Dny ubíhaly a pomalu začínala narůstat nervozita. Můj muž vymýšlel různé procházky, pálivá jídla apod., jak porod podpořit. Já měla čím dál tím větší pocit, že to prostě potřebuji „pustit z rukou“, nechat to plynout – jednoduše přestat porod řešit. Věřila jsem, že miminko má svůj termín porodu, a že ho nevyženeme milováním, akupunkturou ani indickou pálivou rýží. Tohle přesvědčení mi ale vydrželo vždy tak do večera, další „těhotné“ ráno mě uvádělo do deprese a strachu z indukce.

Tlak v následujících dnech už byl velký a i na svém mužovi, ačkoliv se mi snažil být oporou, jsem viděla nervozitu, jestli je vše v pořádku a proč ještě Amálka nechce na svět. Říkala jsem si, že fyziologické těhotenství trvá do ukončeného 42. týdne a představu hospitalizace v 41+3 jsem nesla velmi špatně. Navíc jsem viděla, že probíhají určité změny, břicho pokleslo, čípek se zkrátil, poslíčci byly každou chvíli, ale ještě jsme potřebovaly trochu času. Začali jsme s partnerem přemýšlet o tom, zda termín porodu byl správně stanoven.

Na začátku těhotenství jsem to vůbec neřešila, tehdy jsem tomu nepřikládala velkou důležitost, teď se ale termín jevil jako špatně určený. Vzpomněli jsme si na začátek těhotenství, kdy Amálka nebyla na utz vidět. V den nástupu hospitalizace jsme díky naší PA mohli promluvit o termínu s primářem a ten na základě ultrazvuků z počátku těhotenství posunul termín o tři dny. Jsem mu doteď za jeho vstřícnost a ochotu velmi vděčná. Místo ubytování v porodnici, kdy jsem byla připravená se nechat hospitalizovat, ale podepisovat reversy ohledně indukce, jsme se tedy odebrali zpátky domu. To odpoledne jsem měla pocit, jako kdyby ze mě spadl obrovský balvan, tak moc se nakupil stres posledních dní.

Ještě to odpoledne mě pobolíval podbřišek a říkala jsem si, že by bylo skvělé domu se už nevracet, v Rakovníku zůstat a konečně porodit. Porod se ale nerozbíhal a večer jsem došla k tomu, že následující dny už nechci trávit jako ty předchozí, a to v neustálém očekávání, co bude, kde mě píchlo a jestli nakonec bude indukce. Konečně jsem kapitulovala a řekla si, že pokud to tak má být, porod se bude muset o víkendu vyvolat. Stále jsem věřila, že já i naše holčička jsme v pořádku a já jsem schopná porodit normálně, ale už jsem nedokázala myšlence indukce vzdorovat a bojovat proti ní. Řekla jsem si však, že i přesto se budu snažit, aby to byl můj porod, a přese všechno ho mohu ovlivnit.

Celý další den mě s přestávkami pobolívalo břicho, poslíčci byli intenzivnější a očividně se tělo připravovalo na budoucí akci. Porod se nakonec rozjel v noci, kdy jsem se kolem druhé hodiny ranní vzbudila a přicházející vlny už nešlo zaspat. Konečně je to tady! Čekání na porod se už rovnalo čekání na Godota. Vlny byly nepravidelné, chodily jednou po osmi, jednou po čtyřech minutách. Můj muž mezitím připravil příjemnou atmosféru v obýváku, zapálili jsme aromalampu a já šla do vany, kde jsem poslouchala afirmace k porodu. Vana byla velmi příjemná a mírnila některé silnější vlny. Průběžně jsme telefonem informovali naší PA, která byla připravená ve stejný čas vyrazit do Rakovníka. Chtěla jsem ale doma vydržet co nejdéle. Vlny nabývaly na intenzitě a někdy chodily po dvou až třech minutách, čípek se mi ale zdál otevřený jen na jeden prst, takže jsme nikam nespěchali. Snažila jsem se být uvolněná a v duchu jsem si představovala otevírající se poupě růže a říkala si, že se otevírám do široka. Při silnějších vlnách jsem se už musela více hlasově zapojit, zpívala jsem nebo dělala jógové dýchání s hláskami A a U. To mi hodně pomáhalo.

Kolem osmé hodiny ranní odešlo trochu plodové vody a rozhodli jsme se s naší PA, že je pomalu čas vyrazit do porodnice. Cesta autem do Rakovníka byla náročnější, při drncání na vozovce v jedné poloze na zadním sedadle bylo těžké zvládat vlny stejným způsobem jako doma a vše nabývalo na intenzitě. Do Rakovníka jsme dorazili v deset hodin dopoledne a na příjmu jsme měli krásný nález 6-7 cm. To bylo povzbudivé, protože vlny už začínaly být hodně silné a i když jsem se snažila být co nejvíce uvolněná a praktikovat pomalé dýchání, bolest začala být poměrně intenzivní, ne ovšem nezvladatelná. Během těhotenství se mi velmi líbila představa porodu do bazénku, a proto jsem se, jakmile byl napuštěn, přemístila do něj. Nakonec jsem tam ale vydržela poměrně krátce, bylo mi tam strašné horko a necítila jsem se v něm úplně dobře. Do vody jsem se proto už nevrátila.

Pomáhalo mi měnit různé polohy, chodit si, pohupovat se, klečet na všech čtyřech, ležet na boku a postupem času jsem byla čím dál tím hlasitější. Myslím, že veškeré mé zábrany ohledně hlasového projevu šly stranou a dovolila jsem si dělat vše, co moje tělo potřebovalo. Kolem osmi centimetrů mi praskla voda a tlak se ještě zintenzivnil. Tady přišla chvíle, kdy jsem si říkala, že už to dlouho nezvládnu. Vzpomněla jsem si na informaci z kurzu, že to většinou bývá chvíle krátce před finálem. I když jsem se snažila o uvolnění, u některých vln se to dařilo, u jiných mi to přišlo téměř nemožné nebo se mi podařilo uvolnit se až v jejich druhé polovině.

Někdy mi pomáhalo hlavně držet se pevně svého muže. Ten mi byl obrovskou oporou a spolu s PA L mě velmi podporovali v poslední fázi porodu. Tlak během vln byl obrovský, už jsem si klekla na všechny čtyři a měla potřebu tlačit. Nevěděla jsem, jak dlouho tohle ještě může trvat a jak to já dlouho vydržím. Lucka mi řekla, že hlavička je už blízko, ať si sáhnu. Když jsem si sáhla dovnitř a cítila prsty hlavičku a vlásky své holčičky, byl to úžasný pocit a nabylo mě to novou energií a odhodláním. Už jsem moc chtěla ji mít u sebe.

Nevím, kolik ještě proběhlo vln, cítila jsem dole pálení a říkala si, že se možná trochu natrhnu, tlačila jsem během vln a za chvíli už byla hlavička a následně při další vlně i celé tělíčko venku. Bylo to neskutečný – konečně po celém tom čekání byla tady. Měla velmi krátký pupečník, a proto si můj muž sednul za mě, já se o něj mohla opřít a Amálka byla položená dole na břichu. Nějakou dobu jsme takhle zůstali a čekali na dotepání pupečníku.

Potom jsme se přemístili na křeslo, kde jsme čekali na porod placenty. To už jsem měla naší holčičku nahoře na hrudi a společně jsme se všichni seznamovali. Byla to láska na první pohled. Koukala na nás svýma krásnýma očima a po nějaké chvíli se začala zajímat o prsa.

Od počátku to bylo aktivní miminko, neotupělé žádnou chemií a po nějaké chvíli zkoušení a hledání se jí nakonec podařilo samopřisát. Mezitím já porodila placentu a následně mi zašili drobné poranění, hráz zůstala v pořádku. PA říkala, že to byl pro ni moc hezký porod – to mne potěšilo. Pro mě to byl rozhodně velmi silný zážitek. Nemůžu říct, že bez bolesti, to by nebyla pravda. Byla to dřina, ale bylo to takové, jaké jsme si přáli a já jsem moc vděčná za svou holčičku a své tělo, které dokázalo porod skvěle zvládnout.

Vím, že bez vynaložené energie v předchozích letech a měsících na zpracování některých osobních témat týkajících se ženství, důvěry v sebe sama a dalších by náš porod takový nebyl. S rostoucí sebedůvěrou ve své pocity, vnitřní hlas a ve své miminko mi už během těhotenství začaly připadat zbytečné a obtěžující některé procedury (velké množství ultrazvuků, monitorů, odběry krve na cukrovku apod.). Vím, že příště bych do toho šla ještě jinak a víc tyhle věci omezila, ale vnímám to jako proces, ke kterému musí člověk dozrát.

Na náhody nevěřím, a proto se domnívám, že i události posledních týdnů před porodem byly součástí naší přípravy, které přinejmenším mě měly něco nového naučit. Velmi děkuji své lásce – svému partnerovi, který byl skvělý a stejný dík patří PA L, její pomoc, podpora a lidskost byla úžasná.

Děkuji i veškerému personálu rakovnické porodnice, tomu příjemnému a i tomu méně, protože jako celek tvoří velmi dobré pracoviště.

Maruška