Příběhy klientů

< Zpět na přehled příběhů

Nádherná dcera Malvína

Preji krásný den, chvilku jsem přemýšlela jestli sem napsat a pak jsme si řekla že pokud to pomůže aspoň jedné ženě jako motivace k DP tak to za to stojí. I mě totiž vaše příběhy moc pomohli.

Dne 11.5. Ve 23:40 se narodila doma naše nádherná dcera Malvína. Cesta k domácímu porodu byla, ale pro ni i nás velice klikata.

Kdyz jsem otehotnela měli jsme obrovskou radost, ale ta postupně opadala s každým nepříjemným vyšetřením u lékaře, pak přišli screening, který byl špatný a tahali nás sem a tam, obrovský stres, kdy nám na začátku neřekli nic, jen že se máme dostavit, že je něco špatně, ale máme přijít až za týden. No já ve stresu. Brečela a brečela že je s miminkem něco špatně. Nakonec po několika návštěvách, že se jeví v pořádku, ale že tam něco může být protože tyhle hodnoty nikdy neviděli a nevědí co s tím. Ale život šel dál, blížili se další vyšetření a mě z toho bylo hůř a hůř. Nakonec jsem začala vyšetření odmítat a vždy si musela vyslechnout jak jsem lehkomyslna a nezodpovědná, že mi miminko může umřít a já jen prikyvovala a ne snažila se obhajovat, ale vyšetření jsem nepodstoupila. A jen jsem se desila dne, kdy budu rodit a budu muset zase do té nelidské porodnice a nejsmutnější bylo, že byla považována za tu nejlepší v mém docela širokém okolí. A snila o porodu doma a toužila po ozdravné porodu, protože ten první byl hrozný (spousta žen by řekla co já bych za takový porod dala, přijeli jsme ve 4 rano do porodnice a v 7:57 byla malá venku, ale udělali zákroky, které jsem nechtela využili mých kontrakci a ani to nezapsali do dokumentace a PA nebyla vůbec empaticka, ale naopak dost studená a taková až nelidska a oddělení šestinedělí bylo otřesné byla tam sestra co si na mě lecila mindraky a já měla 10 měsíců poporodní deprese, kdy jsem přemýšlela o tom že by bylo lepší se zabít, protože jak dcera tak manžel si zaslouží něco víc než jsem já, neschopná špatná matka co se nedokáže radovat ze zdravé holčičky a úžasného manžela a jen brečí a má špatnou náladu, pak jsem se naučila to maskovat a ne brečet když byl někdo na blízku, ale špatně nálady přetrvávali, ale dceru jsem milovala a nikdy bych ji neublížila. Vše dobré co ve mě zůstalo jsem dávala ji, a po 10 měsících to přešlo a já se do ní zamilovala tak jsk si zaslouží) ale manžel se bál o můj život, že když se něco stane a umřu že to nepřežije . Měla jsem pochopení, že má strach, jsme na sebe opravdu fixovani i já bych měla o něj strach a pro něho doktor v zádech je bezpečí. Tak jsem zadala aby přistoupil na ambulantní porod, nechtěl, ale snažil se to pochopit. Pak jsem přišla s tím že chci ale svoji PA a kurz jemného zrození a přednášku od Agnes Němečkove. No to byl tenkrát oheň na střeše. Že proč, vždy tu jsou doktoři, kteří vědí co dělají a že je to zbytečné. Ale nakonec po velké hádce která u nás probíhá mlčením 😁. Ustoupil. A šli jsme na přednášku Agnes. Šel tam skeptický a odešel s tím že jedině ambulantní porod a s vlastní PA a že nenechá nikoho aby mi ublížil. A že potrebuje diktafon a kameru. Byl jak vyměněny, ale z domácího porodu měl strach stále stejný důvod SMRT.

Pak jsme jeli na kurz jemného zrození byla jsem ve 37tt za mě už to bylo hodně pozdě na to abych stihla všechny ty meditace a mělo to na mě nějaký vliv. Příště bych jela mnohem dříve. Manzel tam jel sice méně skeptický, ale hlavně už začínal pomalu chápat co se to semnou stalo tenkrát u porodu. A tam přišel zvrat. Stále si první den mlel svou furt SMRT. Lektorce Nikole Šímove se nejak podařilo vysvětlit že to se může stát kdekoliv, že to že jsme v porodnici ještě nic neznamená a pokud žena nechce do porodnice dost pravděpodobně může porodit v autě. A to se manzeloj moc nelíbilo. A společně se nám mu podařilo vysvětlit že v porodnici dochází ke spoustě úmrtí při porodu ne-li k více než doma, ale nikdo o tom nepíše. Ale o tom když umře miminko nebo žena doma se píše hned protože to se hodí. A že doma nerodi blázni, ale většinou vysoce vzdělané ženy. A Nikola mu velice hezký vysvětlila, že nejhorší je že když on se bude rozčilovat na personál tak i přesto, že to nemusím dělat já, tak i tak z toho budu ve stresu. Druhý den aniž bych já to věděla, začal na kurzu zjišťovat co to obnáší rodit doma a že došel k závěru, že se nechce nikde hádat a stresovat mě. A že tedy chce abych rodila doma, protože chápe že je to pro mě důležité a to jak a kde se bude rodit je moje věc, protože on sice u toho chce být, ale to je vše co on v této situaci může udělat ale rodim já. Mé přesvědčení že to stihneme všechno připravit bylo minimální. Nemohli jsme sehnat PA (bez ní bych si to asi nelajzla a manžela PA v zádech hrozně uklidnila). A pak během týdne to přišlo najednou se vše vyřešilo hrozně rychle. Sehnali jsme tu nejlepší PA (minimálně pro nás) s úžasnou zastupující PA. Seznámili jsme se s oběma a oba nás to ještě více uklidnilo a přesvědčilo, že dělá tu správnou věc. Dohoda byla nikomu z rodin o tom neřekneme aby nás neměli potřebu přesvědčovat jak špatnou věc děláme, věděl to jen muj bratr a to jen proto že oni sice ne planovane, ale rosili taky doma. Pak jsme šli pro jistotu ještě vyjednat PP do porodnice, kde to byli takové dohady a zjištění že chybí věci v dokumentaci (pak najednou vrchní otočila a začala vycházet vstříc), že to manžela už 100% přesvědčilo, že to je hrůza a že tam jen v nouzi. Od té doby už mě u doktora nikdo neviděl. Byl to trochu boj protože doktoři mají nějaký zvláštní dojem že jsme nesvepravni a mají za nás zodpovědnost a tak nesmíme nic co oni neschvali. A tak měli kecy a nejlépe abych jim podepsala papír že za sebe přejímá zodpovědnost když už k nim nechci chodit, o DP jsem neřekla žádnému lékaři . Ale mě už nic nemohlo rozhodit 🙂. Měla jsem PA, poradny jsem měla od nich, jezdili ke mě domů, nemusela jsem nikam a já si poslední měsíc těhotenství hrozně uzila. Chystání porodní ho pokoje, věcí na miminko, věcí na porod a i ty návštěvy PA jsem si moc užívala.

Už týden před porodem jsme měla poslicky, hodně silné a vždy byla přesvedcena že už to bude, ale nic. Manžel jak na trní vždy honem volej PA, říkám vždy ne ještě nemám jistotu nebudu sem nikoho tahat zbytečně. Protože až na tohle jsem se cítila naprosto skvěle plná sil.

Pak přišel den D v pátek ve 12 h začali první pravidelnejsi kontrakce, ale byli dlouho od sebe. Počkala jsem až manžel přijde domů, šla si dát vanu a když nepresli, nechala jsem manžela ať odveze naší dceru k bráchoj. Kontrakce silily a interval byl cca co 7minut, tak jsem dala vědět PA že se něco děje. Do půl 1 rano jsme byli vzhůru a já se snažila dýchat jak bylo v jemném zrození a dívali jsme se na komedie. Kontrakce přibližně co 5 minut (užívala jsem si to a opravdu každou vlnu přijímala s nadšením že miminko se blíží) kontrakce moc neboleli, říkám super třeba to opravdu bude lepší. Tak jsem řekla, že jsi du lehnout a načerpat trochu sil. Usnula jsem. Sem tam mě vzbudila kontrakce cca po hodině a půl. Pak jsem se vzbudila a ono světlo a to bylo Jane že neporadím protože já budu rodit za tmy. Byla jsem hrozně nervózní že nic. Postupně se to ale začalo zase rozdizdet. Od cca 11h zase co 5 minut, PA mě kontrolovala po telefonu. Ale kontrakce stále divné jednou za 8 minut jednou za 4 minuty. No tak jsme se domluvili s PA, že přijede v 6 večer zkontrolovat ozvy. Byla u nás asi 3 hodiny a pak mě udělala VV a zjistila že nic nejde ani pořádně nahmatat a může max odhadnout, ale že dneska asi rodit nebudu. A že i kontrakce ji nepřijdou tak intenzivní, jak by měli být a ať si dám vanu a poradila nadzvedavat břicho a buď si k tomu lehnout nebo polosednout do postele a nadzvedavat, že mám hodně břicho převislé přes stydkou kost a že možná dítě nemůže řádně sestoupit (aspoň myslím že to bylo tak nějak myšleno upřímně jsem vnímala dobře, ale byla jsem vyčerpaná už to bylo 33h kontrakci, které sice nebyli nijak hrozné, ale boleli a vyčerpávali, takže pokud souhlasím odjede a máme zavolat. Souhlasila jsem a řekla že udělám co říká a hlavne, že si půjdu odpočinout a zkusím usnout a načerpat sílu. Ale nejdřív udělám vše co řekla + jsem si dala horký malinký čaj. No ležela jsem na zádech podložená polštáři a začalo to nabírat na rychlosti. Byli co 3 minuty a takové že se nedali rozdychat. A manžel stále že bude volat PA říkám nevolej dneska to nebude. Ale stále se to zkracovalo a já začala cítit sestup a jen mě desila představa, že v techto bolestech budu dalších X hodin. Pak jsem začala zvracet, pro mě indikátor že už jsem otevřená (u minulého porodu to tak bylo). Pak začala šílená bolest a potřeba tlačit i když jsem já netlacila protože přece tělo nepotřebuje abych já tlačila. Přesvědčena že miminko jen tak lehce vyklouzne bez tlačení. Omyl. Nechala jsem se odvést na záchod protože jsem si vzpomněla že tam se mě minule natlacovalo nejlépe. Brečela jsem tuhle bolest jsem minule určitě nezažila říkala jsem si. Tohle neznám. V tom přijela PA já křičela v kontrakci a ona – tohle už je porod. Manžel mě premlouval ať jdu do porodní ho pokoje, ať nejsem v té zimě v koupelně na záchodě (nejmenší místnost cca 2×3,5 m) ale já nebyla schopna ani vstát vyčerpáním, nohy se mi klepali a začala jsem cítí hlavičku. PA se jen zeptala jestli chci opravdu rodit tam a já nebyla schopna už ničeho jen mě pomohli si kleknout a zapřit se o zeď. PA byla úžasná vůbec neměla problém s tím že tam nebylo vůbec místo bylo to tak metr na metr a ještě z části byla pod umyvadlem a manžel mě držel. I když jsem nechtěla tlačit tělo tlačilo samo a nutili mě do tlačení padlo pár sprostých slov a PA chytla miminko a podala mi ho. Pak jsme přešli do pokoje, já začala cítit ten nával oxitocinu, tu zamilovanost, tu sílu, tu radost. I když jsem byla vyčerpaná (u minulého porodu jsem to nezažila, dcera byla vyčerpaná a usnula a já ji ani moc nechtěla, chtěla jsem hlavne spát) dcera byla cila do 40 minut se přisala. A opravdu pila. Nechali jsme pupečník minimálně hodinu, spíš dyl a za 2 hodiny odešla placenta možná i chvilku po 2 hodinách. Pak jsem si šla lehnout, ale nemohla jsem spát a vynadivat se na to kouzelné stvoření co změnilo můj život.

Při porodu měla 4120g, 52 cm a 37 obvod hlavy, první dcera proti ní byla mrnous.

  • Co jsme si z toho odnesli?
    uzdravení na duši, i kdyz to bylo dlouhé a mnohem bolestivejsi, byl to ten nejkrásnější zážitek, kdy jsem mohla být v klidu doma se svým úžasným manželem který byl tou nejlepsi oporou a byl v klidu a dělal vše co mi na očích viděl i neviděl.
  • to že v porodnici by nečekali 37hodin aniž by nezasahli a pravděpodobně bych byla po cisari když by po 33h zjistili že porod nijak nepostupuje. Na schůzce ohledně PP mi řekli, že nemohou dovolit narodit miminko ve vaku blan! Má dcera se tak narodila jen při porodu PA otrela obličej když vylezla hlavička. Oni by už dávno pichali vodu. Pupečník by nechali dozepat jen 5 minut více ne. Na placentu by čekali jen hodinu více ne. A už by do mě pichali kde co aby vyšla. Nástrih by udělali přitom kdy se začne hráz napínat a hrozí prasknutí (při prvním pororu mě udělali preventivní nástrih a to byla dcera malička) a s druhou dcerou nemám ani steh, protože nebylo potřeba poranění nebylo žádné až na jednu natrlinku mimo hráz nebylo prostě potřeba sítí.
  • a to být doma celou dobu a i potom bylo úžasné. Druhý den přivezl manžel dceru na, kterou jsem se moc těšila, ale jsou ji čerstvé 2 roky a moc nadšená z miminka není i když už ji sem tam jde pohladit 🙂, ale vždy když ji vidí ztuhne 🙂
  • a manžel dnes?? Jinak by to nechtěl. Cítí se velice výjimečně a rád o tom vypráví 🙂.

Co mě štve je to jak se na nás vrhli na matrice a porodnice, která obvolalvala meho gynekologa a pediatra dcery a doktoři volali nám co to má byt a pediatra když jsme k ní přijeli tak už také věděla že nešlo o ambulantní porod. Protože už jsem prý měla být v porodnici. Jak hon na čarodějnice.

Mam i jedno minus, které vidím na domácím porodu a to že žena začne až moc brzy fungovat a nejde to zastavit 😁. Ležela jsem jen den a ani ne celý. PA mi domlouvala, manžel mi domlouval ať toho nechám a já nemohla přestat něco dělat. Je fakt, že mě často bolelo břicho, ale mě se ležet nechtělo.

Ještě hned druhý den na mě dolehla malá depka z nevyspani a z nepřijetí miminka první dcerou a to že když jsem ho měla v náručí nechtěla ani mě a strkala do mě ať jdu pryč. Ale hned jak se rozjelo mléko mě Malvinka nechala vyspat a od té doby spi krásně. Je to náš velký jedlik, pribira úžasně a žloutenka žádná. A já jsem bez známky deprese a mám jen radost. A manžel mě nepoznáva. Mě to vyléčilo, jsem na sebe hrdá a cítím se prostě dokonale.

Velké dík patří moji PA, Ágnes Němečkove a Nikole Šímové.

Omlouvám se za dlouhý příběh, ale asi jsem se z toho zážitků potřebovala vypovídat a děkuji že jste dočetli do konce. 🙂

Kateřina