fbpx

Příběhy klientů

< Zpět na přehled příběhů

Svobodný porod Natálky Eleonor

Protože každým dnem čekáme příchod další maličké bohyně, konečně jsem sepsala porodní příběh naší prvorozené – Natálky Eleonor. Protože Váš kurz nám v mnoha ohledech pomohl, s radostí jej posílám, abyste jej mohly zveřejnit na svém webu.

Svobodný porod, anglicky Free birth, je něco, k čemu mě jako první přivedla má intuice, později mě v tomto rozhodnutí velice podpořil podcast Free Birth Society, kde jsem načerpala nesčetně informací a především příběhů žen, který právě takový porod prožily, a konečné rozhodnutí pro něj bylo logickým vyústěním všeho, co jsem si za dobu těhotenství o porodech zjistila. Teď ale pěkně od začátku…

O tom, jak budu rodit, jsem vlastně nikdy nepřemýšlela. Žila jsem si svůj život snů, cestovala po světě, až jsem v Panamě začala mít pocit, že bych si do svého života už chtěla přivolat muže a děti. A to jsem přesně udělala, na nádherné pláži Playa Bluff jsem byla ten den úplně sama, a začala jsem si v představách povídat si se svou budoucí rodinou, a volat je k sobě. V meditaci mi pak přišlo, že mám odletět zpátky do Čech. I když to absolutně nebyl můj plán, pár týdnů po příletu jsem potkala muže svých snů, který ještě předčil všechna má přání a očekávání. Po pár hodinách s ním jsem VĚDĚLA, že to je ON. Srdce zkrátka nikdy nelže. Po pár měsících pomalého seznamování se, a den předtím, než jsme se spolu šli podívat na byt, kde bychom se mohli usadit, jsme se rozhodli, že ještě chceme něco zažít, a tak jsme odletěli do USA a Kanady. Strávili jsme spolu 2,5 nezapomenutelných měsíců, kdy jsme přestopovali Floridu od Miami do Jacksonville, přejeli celé státy od západu na východ, a pak strávili měsíc prací v Kanadě. Nápad to byl tak spontánní, že jsme si práci najít museli, protože kromě peněz na letenky jsme v podstatě žádné jiné neměli. Poznali jsme se za tu dobu tak intenzivně, jak by se nám to v Čechách nikdy nepodařilo. V Kanadě jsme bydleli téměř týden ve stanu, pak v půjčené dodávce, a nakonec jsme si za první výplatu pronajali byteček v domě ve staré části olympijské vesničky Whistler. Právě tam jsme se dozvěděli radostnou zprávu, že se k nám chystá malá dušička.

Krátce po návratu do Čech jsme seděli v hospůdce, kde byl bez zvuku puštěný pořad Malé lásky. Jak jsem už zmínila, do té doby jsem se porody nikdy nezabývala, ale stačilo mi vidět pár vteřin tohoto pořadu, abych věděla, že ten nejdůležitější okamžik v životě člověka, a sice příchod tohoto čistého božství na svět, by rozhodně neměl vypadat takhle. V podstatě celé těhotenství jsem pak strávila zjišťováním informací o porodu, o možnostech, a ladila se na své miminko. Byli jsme se podívat i v CAP (Centrum aktivního porodu) v Kadani, kde mi při pohledu na “kozu”, na kterou bych si musela vylézt minimálně pro porod placenty, mi bylo jasné, že ani tam už se vracet nebudu. V celém procesu rozhodování mi nejvíce pomohl právě zmíněný podcast, kniha Lucie Groverové Aby porod nebolel, a především kniha Suzy Asworth “The calm birth method” a ucelený kurz Jemného zrození.

Ten byl zásadní i pro mého partnera, který se na kurzu dozvěděl vše, co potřeboval, a navíc po jeho skončení i sám uznal, že nemocniční porod skutečně není tím, co by mu dávalo smysl. Ne že by kurz jakkoliv nabádal k domácímu či neasistovanému porodu, ale uceleně informuje o všech možnostech tak, že člověk s otevřenou myslí k tomuto závěru může sám jednoduše dojít.

Přečetla jsem i další knihy, zjistila si vše, co se může stát, a jak k tomu přistupovat. Strachy, které přicházely, jsem si zpracovala. Věděla jsem tak například, že pupečník kolem krku rozhodně není důvodem k obavám, a cokoliv dalšího ve mě vzbudilo obavy, jsem si jednoduše vyhledala. Jako nejdůležitější vnímám přijetí zodpovědnosti za život sebe a miminka, kterou jsem se rozhodla vzít do dvých rukou namísto toho, abych ji odevzdala rádoby “odborníkům”, které často tvoří muži, nebo ženy, které ještě nikdy neporodily. Už to mi v porodnicích nedává smysl. Ve třetím trimestru už jsem měla zcela jasno, rodíme doma, neasistovaně, svobodně. Od začátku těhotenství jsem totiž věděla, že hlavně potřebuji, “aby mi nikdo neříkal, co mám dělat”, protože pak bych se nebyla schopná naladit na potřeby svého těla a miminka.

V 7. měsíci těhotenství jsem přestala docházet na kontroly k doktorce, které mě stejně jen stresovaly, navíc obě doktorky (přešla jsem od své původní k jiné) měly naprosto nerespektující a neprofesionální přístup, a jejich strach a výhružky rozhodně nebyly něco, co by mi pomohlo naladit se na krásný příchod miminka. Od té doby jsem jen meditovala, chodila na procházky, hodně odpočívala a ladila se na příchod Natálky.

V pátek 15. února 2019, 5 dní před termínem, jsem začala cítit vlny, které byly od začátku v rozestupu 5ti minut. Zůstala jsem už doma, porodní bazének i vše ostatní bylo připravené, a ještě ten večer jsem poslala muže na pivo, protože jsem věděla, že holčička připluje až následující den. Kolem půlnoci jsem ho už zavolala zpátky domů, aby mi napustil bazének a byl mi podporou. Zůstala jsem vzhůru celou noc, střídavě vylézala z bazénku a zase se do něj vracela, protože v něm vlny ubíraly na intenzitě, takže jsem si do něj chodila vlastně odpočinout. Čas jsem moc nesledovala, jen jsem před polednem napsala rodičům, že na oběd ten den nepřijdeme.

Poslední hodiny už nastoupil “reflex vypuzení plodu”, anglicky Fetal ejection reflex, tedy fáze, kdy při nerušeném porodu začne tělo samo tlačit miminko ven. Je úžasné, že když porod skutečně probíhá tak, jak to zamýšlela příroda, pak jedinou věcí, kterou rodící žena musí udělat, je nechat miminko a tělo pracovat. Není nutné žádné “řízené tlačení” ani žádných zásahů zvenčí. Pokud žena není ničím vyrušována, porod proběhne naprosto přirozeně a miminko se samo narodí. Je to neuvěřitelně nádherný zážitek.

V jednu chvíli jsem už věděla, že potřebuji z bazénku ven, protože vlny byly intenzivnější na souši, a já už jsem chtěla nechat tělo i miminko pracovat, abychom se co nejdříve setkaly. Tak už jsem byla v různých variacích dřepu na zemi, moc mi pomáhal můj muž, kterého jsem se držela, a který mi byl po celou dobu úžasnou oporou. Když už jsem cítila ohnivý kruh a nahmatala hlavičku, přesunula jsem se zpátky do bazénku, kde jsem chtěla maličkou přivést na svět. Její hlavička se několikrát vysunula a zase se vrátila, vždy vyšla ven o kousek více, a mé tělo se tak mohlo krásně postupně roztáhnout, díky čemuž jsem byla bez jakéhokoliv poranění. Za pomoci zrcátka jsem sledovala hlavičku s tmavými vlásky, ještě stále ve vaku blan.

S porodem hlavičky se vak protrhl, a následovalo dorotování tělíčka, což byl neuvěřitelný zážitek, kdy v průběhu doby, kterou jsem vnímala jako několik minut, se Natálka otočila a dorotovala uvnitř mého těla, a nakonec vklouzla do rukou mému muži, který mi ji podal do rukou. Byla úžasná, růžovo-fialová, její modrá očička si poprvé prohlížela svět a své rodiče. Neplakala, jen se rozhlížela. Teď vím, že jsme mohli ještě chvilku počkat, ale protože pupeční šňůra nebyla dost dlouhá na to, abych to udělala sama,  požádala jsem muže, aby jí ústy odsál z dýchacích cest zbytek plodové vody, a tak mohla začít dýchat sama. Pomohl mi pak vstát a přesunout se do postele, kde jsme se kochali tou nádherou, a nechali Natálku, aby se sama z bříška doplazila k prsu, což jí zabralo asi čtvrt hodiny, ale bylo tak nádherné vidět to maličké, jak ví přesně, co má dělat. Pak pila a pila, a spinkala. Celý porod trval zhruba 24 hodin.

Placenta si dávala na čas, i když dnes už vím, že její porod může trvat několik hodin, a je to tak v pořádku. Zhruba po 2,5 hodinách jsem ale už měla pocit, že chci jít do sprchy, a že tam ji porodím, takže i když jsme původně chtěli lotosový porod, byli jsme připraveni na obě varianty, a tak jsme pupeční šňůru na dvou místech převázali a přeřízli ji. Placentu jsem pak porodila ve sprše, zkotrolovala ji, a uložila do lednice, aby ji následující den mohla přijet úžasná dula Táňa zpracovat a vyrobit z ní tinkturu. Zakopali jsme ji pak na našem pozemku v horách.

S odstupem času jsem stále raději, že jsme se pro svobodný neasistovaný porod rozhodli. Jako rodinu nás to stmelilo, Natálka od začátku svého života ví, že věci zvládne sama, a ani jedna jsme neutrpěla žádné z traumat, které jsou u nemocničních porodů tak běžné. Od začátku kromě probouzení na kojení spinkala celou noc, a celkově to bylo spokojené miminko, které nám do dnešního dne nepřináší nic než radost. Jsem vděčná své intuici, dokonalému ženskému tělu i Natálce za to, že si zvolili tuhle nádhernou cestu příchodu na svět. Děkuji svému muži, že se mnou tuhle nádhernou zkušenost prožil, že byl prvním člověkem, který se Natálky dotkl, a že s ní má od začátku naprosto nádherný vztah. Nemohla bych být vděčnější, a už se těším na příchod naší druhé bohyně, kterou očekáváme každým dnem 🙂

Michaela