Příběhy klientů

< Zpět na přehled příběhů

Mít informace je základ

Dlouho jsem přemýšlela, jak svůj příběh sepsat tak, aby nebyl moc dlouhý, ale zároveň v něm bylo obsaženo vše podstatné. Pak jsem si ale vzpomněla na to, jak jsem tu před čtyřmi měsíci vystrašená seděla a hltala každý porodní příběh, který byl zveřejněný a hledala si v nich právě co nejvíce detailů a odpovědí na tolik otázek a taky to hezké. Pak jsem četla diskuze pod nimi, i to, co si kdo vzal z kurzu, co konkrétně komu pomohlo,  nebo co naopak nevyužil. A protože v takovémto sdílení vidím veliký smysl, rozhodli jsme se s manželem podělit se o náš příběh.

Kurz Jemné zrození jsme absolvovali kolem 30tt a ovlivnil nám nejen porod samotný, ale i každý další den od jeho absolvování. Využívali jsme namluvených nahrávek k relaxování, uvolnění a zvládnutí strachu. Strach z porodu bylo totiž to, co nás ke kurzu zavedlo.

První porod jsem měla takový ten odstrašující případ, kdy jsem přijela v 7 ráno do porodnice a rodila před půlnocí se všemi těmi „pomocníky“ (oxytocin, skákání po břiše, porod ukončen vexem) , které mi pomohli akorát tak k traumatizujícímu zážitku a čtyřem měsícům poporodních depresí.  Cílem kurzu byla lepší informovanost k porodu, jeho klidné prožití a následné hezké šestinedělí. Ovšem to, co jsme díky tomu zažili a kam nás to v životě posunulo, to jsme si tenkrát asi ani nesnili.

ZROZENÍ MATĚJE

40+1 jsme byli předáni do porodnice, ve které jsem rodila svého prvního syna. Bohužel však přístup jako házení s břichem kvůli tomu „že potřebují nějaký pohyb“ atp. mě donutil na poslední chvíli vyměnit porodnici. 40+6tt jsem jela na běžnou kontrolu, kde mi sice s břichem neházeli, ale když se ani po 5 hodinách neukázal žádný pohyb na křivce, bylo mi oznámeno, že těhotenství bude ukončeno císařským řezem. Díky kurzu Jemného zrození jsme se ale tentokrát nedali tak lehce odbýt a chtěli jsme jinou variantu.  Po domluvě naší mladé lékařky s panem primářem mi byl nabídnut oxytocinový test, který jsem s díky přijala. Manžel po půl dni stráveném v porodnici odvezl syna s tím, že si mě tam nechají a uvidíme, co ukáže test. Z domova jsem měla připravené dvoustránkové porodní přání (nakonec jsem ho nepoužila J ), 9 měsíců jsem se těšila na krásný porod a varianta císařského řezu pro mě byla jak ze zlého snu. V 17 hodin mi vykapala první kapačka s oxytocinem, kdy mě opakovaně upozorňovali, že mi tím není porod vyvoláván a že s největší pravděpodobností půjdu ještě dnes, nejdéle zítra na CS. Dvě hodiny po vykapání jsem cítila čím dál častější a silnější stahy. PA mě stále ujišťovala, že se nejedná o porod, ale o podrážděnou dělohu z testu. Zde bych chtěla podotknout, že informace jako že je velmi nepravděpodobné, že bych do rána porodila a jiné by mě bez absolvování kurzu pravděpodobně naprosto paralyzovali a s díky bych šla na císař. Že mi to miminko zachrání.

Faktor strachu a podrážení sebedůvěry fungoval už v průběhu dne při všech kontrolách. Zde sehrál zásadní roli manžel, který mi řekl, že pokud cítím, že jsou to vlny, tak to taky vlny jsou. A s humorem dodal, že si prostě porodíme sami. Plácli jsme si na to, že porodíme do půlnoci. To, že jsme údajně nerodili bylo to nejlepší, co se nám mohlo stát. Měli jsme naprostý klid. Krásný porodní pokoj s manželskou postelí, sprchou a míčem. Seděli jsme střídavě v křeslech, na míči, poslouchali hudbu, kterou jsme měli k porodu staženou. Zpívala jsem si, prohýbala se v bocích u madla a tak nějak mručela. Když přišla PA s tím, že mi dá cosi na bolest, abych byla ráno na zákrok fit, řekla jsem jí, že ale chci rodit bez léků. Věta „Ale pani Vytisková, vždyť vy nerodíte“ mi zaznívá v uších do dnes.

Kolem 20 hodiny jsme slyšeli zvonek na příjmu. Během chviličky, kdy paní řekla jakoby mezi řečí třikrát au, začalo plakat právě zrozené miminko. A to mě tak povzbudilo, že jsem prolomila všechny pochybnosti a začali jsme pravidelně koukat na čas. Vlny přicházeli zhruba po 2-3 minutách. Při každé vlně jsem si v hlavě představovala dva balonky. Na jednom byl napsaný STRACH  a na druhém BOLEST. Oba jsem je foukala v představách ven z okna směrem k holubovi, co seděl na komíně protějšího domu. Vždy se mi krásně ulevilo a vlna byť byla silná, nebolela. Další z technik, které jsme využívali byla zejména naprostá důvěra v naše dítě. A také vědomí, že nerodím já, ale že se skrze mé tělo rodí ono a že se mu jen snažíme tu cestu co nejvíce usnadnit.

Po  22. hodině mi PA nabídla teplou rašelinu a doporučila sprchu, abych si na druhý den odpočala. Sprcha na mě ale zapůsobila tak, že mi okamžitě zesílily vlny. Věděla jsem, že už se blíží porod.

Kolem 23. hodiny už byly vlny silné (pro zajímavost jsem takové u prvního porodu měla cca. od 16 hod až do porodu 23.33hod). Poprosila jsem asistentku, zda by mě tedy mohla zkontrolovat (první vaginální vyšetření jsem měla při hospitalizaci, další jsem odmítla).

S překvapením nám řekla, že jsem otevřená na 8 centimetrů.

To je pro nás nezapomenutelný okamžik. Začali jsme tleskat, manžel skákat po posteli, že to věděl, že to do půlnoci dáme.

Během posledních vln mě PA požádala, abysme se přesunuli na porodní křeslo, což jsem odmítla já, následně i manžel, když vycítil, že já opravdu nechci. Porodili jsme v posteli ve 23.48 hodin Matěje.

Byl mi přiložen na břicho, během chviličky se přisál a tak je to až do dnešního dne.

Já byla naprosto bez poranění, bez asistence lékaře. Na porod placenty mi byl doporučen oxytocin, který nám ale přišel naprosto zbytečný. Během pár minut jsem bezbolestně porodila placentu. Můj doktor byl černoch a když viděl jak krásně placenta vyjela, usmál se a v přítmí porodního pokoje zazářili jeho bílé zuby, koukl na mě a konstatoval „všecko dobrý“. Smáli jsme se na celé kolo.

Závěrem chci říci, že mít informace je základ. A mít tak skvělé informace a pomůcky jako jsme měli my z kurzu, to je neskutečná pomoc. Několikrát za ten den jsem se dostala do konfrontace jak s lékaři, tak s PA. Musím ale říci, že vždy stačilo jasně říci, co chceme a co ne. Bylo mi smutno z toho, kolikrát na nás byl vyvinut psychický nátlak, ale zároveň nás to, že jsme se ubránili a porodili tak jak jsme chtěli tak posunulo, že jsem se konečně naučila říkat ne i v běžných životních situacích.

Kurz vřele doporučuji. Dává smysl, dává sílu a odhodlání porodit normálně, zdravě, bezbolestně, krásně a hlavně, je to ten nejlepší start do života Vašeho dítěte.

Tímto ještě jednou mnohokrát děkuji Ilče. Protože ty to asi ani nevíš, ale když jsem s brekem po zprávě o hospitalizaci nastupovala do výtahu, viděla jsem Tě, jak zrovna doprovázíš jinou maminku k porodu. A to jsem vzala jako znamení, že to dobře dopadne a že to skutečně bude JEMNÉ ZROZENÍ. A bylo.

ještě jednou za vše děkuji. PO prvním synovi jsem si nekokázala představit, že bych to „peklo“ měla prožít znovu. Dneska si naopak neumím představit, že bych ten zázrak neměla prožít znovu. Možná díky Vám budeme muset koupti větší stůl, abysme se k němu jednou všichni vešli.

DÍKY <3

Sabina