Příběhy klientů

< Zpět na přehled příběhů

Je trochu delší a složitější – příběh z roku 2014

Hezký den, Míšo,

konečně jsem dokončila náš porodní příběh. Je trochu delší a složitější, i když svým způsobem končí už u odstavce končícím “Teď už je z nás rodina”. 🙂 Dál už je jen popis vyústění chyb personálu porodnice… – to je spíš pro vás pro představu 🙂
11.6.2014  (40+5tt)  – NÁŠ VELKÝ DEN

Po poledni začínám cítit už celkem známé pocity v podbřišku. Snažím se odpočívat, občas si udělám relaxaci a v klidu nechám své tělo pracovat a čekám, co z toho vyleze. Celé odpoledne se nic nemění, bříško mi tvrdne stále v podobných intervalech. Snažím se spát, čtu si knížku… Odpoledne přichází Martin domů z práce a já žertuji, že dnes možná pojedeme do porodnice.  Vlny jsou přeci jen o něco naléhavější, poprvé začínám mít potřebu je vydýchávat. Píšu mé porodní asistentce, aby byla připravena na vše a rozhoduji se, že si napustím vanu. Buďto se vlny zastaví, a pokud ne – bude jasné, že se na nás píďa už brzy chystá podívat. Pocity při každé vlně se teď mění – rozlévají se teď až na bedra. Teplá voda je příjemná a uvolňující, je mnohem příjemnější a snazší prodýchat každou vlnu a relaxovat. V mezidobí si stále říkám, že to asi ještě nebude ono ale s příchodem každé další vlny jsem si jistá, že už brzy budeme držet naší malou princeznu v náručí. Po nějaké době mi začíná být teplá voda nepříjemná, s každou vlnou mne polévá horko a zvedá se mi žaludek. Je na čase zavolat Katku. Mezitím probouzím Martina a seznamuji ho s novinou, že už brzy bude píďa na světě. Martin tedy chystá věci s sebou do porodnice ke dveřím, abychom nic nezapomněli a já si zatím hledám pohodlnou polohu. Nakonec si klekám na zem a horní polovinou těla si lehám na pohovku – v téhle pozici necítím při vlnách tolik záda a dokážu se uvolnit. Katka po příjezdu kontroluje tep miminka, abychom věděli, jak se mu daří. Taky kontroluje tzv. Landovu značku – čáru, která se objeví v rýze nad hýžděmi a ukazuje míru otevření. Martin mi pomáhá hledat nejrůznější polohy, které mi budou příjemné a pohodlné a přitom mi mezi vlnami masíruje záda. Při vlně nesnesu, aby se mne někdo dotýkal, a tak se soustředím jen na svůj dech a na své tělo. Chvilkami sedím na okraji sedačky, Martin sedí za mnou a podpírá mne, jindy stojím a zavěšuji se Martinovi kolem krku. Vůbec nevnímám čas. Po nějaké době Katka navrhuje, že mne buďto ještě vyšetří a uvidíme, nebo že bychom mohli pomalu vyrazit do porodnice. Souhlasím s cestou do porodnice. Cesta ze schodů z druhého patra mi zabere trochu víc času díky vydýchávání každé další vlny. Cítím se klidně a vyrovnaně.  Zavírám oči a odpoutávám se od okolí, cestu vůbec nevnímám. Když se najednou auto zastaví a Katka mi otevře dveře, vypadne ze mě jen „To už jsme tady?“. Překvapeně se na mě podívá a říká, že jsme jeli skoro hodinu, ačkoli mně to přišlo jako maximálně 20 minut. Jsou tři hodiny ráno. Lékař na příjmu vtipkuje a vítá nás slovy „Tak copak vás k nám přivádí?“. Místo odpovědi prodýchávám další vlnu. Předáváme sepsaná porodní přání. Po vyšetření je lékař očividně celý nesvůj, že nemá komu říct výsledek – nechci vědět, na kolik jsem otevřená a tak mu Katka říká, že jí to klidně říct může, aby nebyl nesvůj J Také se mě  mírně překvapeně ptá, jestli rodím poprvé. Později se dozvídám, že jsem při příjmu byla otevřená na 9cm a lékař čekal, že porodím během chviličky J

Protože mi ještě nepraskla voda, personál mi nabízí dirupci. Beru si čas na rozmyšlenou s tím, že zatím počkáme a zkusíme jiné techniky. Měníme často polohu a při vlně si vždy trochu přitlačím, aby vak praskl. Bohužel malá se zbavit vody nechce a tak po dvou hodinách požádáme nemocniční PA o dirupci vaku blan. Slyším lékaře, jak říká, že si myslí, že stačí píchnout vodu a rodíme – malá drží už jen na napnutém vaku plném vody.

Po dirupci se malé ale pořád moc nechce i když už při vlnách cítím tlak na konečník– Katka zjišťuje, že mám extrémně pevné pánevní dno a hodně zbytnělé pánevní svaly – proto malé sestup trvá dýl, než jsme čekali. No, zřejmě to bude ovoce několika let usilovného cvičení a dřepování s 90kg činkou JNavíc v kombinaci s diastázou – rozestupem břišních svalů, které máme v rodině nefungují vlny asi tak efektivně jak by měly. Malá se navíc točí bokem a tak se ne a ne nasměrovat hlavičkou ve správném úhlu. Katka s Martinem mi tedy při každé vlně mírně zatlačí na bříško a píďu srovnají do správné polohy. Zároveň se loučím s představou toho, že finální fázi porodu pouze prodýchám – malá by sama bez pomoci pánevním dnem neprošla, je příliš pevné a úzké. Začínám tedy při každé vlně tlačit. Píďu kontrolujeme na monitoru, vede se jí ukázkově. Martin mě podporuje, říká jak mi to jde skvěle a to mi dodává sílu na každou další vlnu. Tlačení je velká práce a při každé vlně mám pocit, že na další už mi síla nezbyde. Ale mezi vlnami se vždy dokonale uvolním a najdu další sílu. Ani na chvíli mě nenapadá myšlenka na nějaké tišící prostředky nebo jiný medicínský zásah – vše je tak dokonale přirozené, že by to akorát vše zkazilo. Nějak to sem nepatří… Katka mi říká, že píďa bude hodně vlasatá – už vidí vlásky. To mi dodává další sílu, už brzy budu držet naši holčičku v náručí. Nemocniční PA mi pomáhá masírováním a napínáním hráze a ujišťuje mě, že se nemusím bát, že se nechystá k nástřihu, protože ví, že si ho nepřeju. Komunikace probíhá skvěle. Všichni mě podporují a chválí, vnímám to jako ohromnou pomoc. Když začínám být už dost unavená, dává mi Katka jeden bonbon hroznového cukru a dává mi čichnout k vonným olejům na podporu vln. Ze sousedních porodních pokojů už poněkolikáté slyším pláč nově narozených miminek a říkám si, proč už taky nedržím píďu v náručí, že už chci taky… Lékař, který přišel zkontrolovat, v jakém stadiu se porod nachází prohlašuje, že mi dává ještě chvilku, nebo bude muset asi udělat něco, co by se mi vůbec nelíbilo… Tenhle „podpůrný“ komentář naštěstí přeslechnu. Při další vlně opět tlačím a PA mě najednou začne pobízet víc a víc – i když už vlna odchází, stále mě pobízí k tlačení a mě přijde, že najednou začala spěchat. Cítím, že se snaží zachytit hlavičku, pak najednou ucítím enormní, skoro nepřirozený tlak a v zápětí první bolestivý pocit a pálení. PA totiž po porodu hlavičky bohužel začne zmatkovat a spěchat, i když píďe se daří dobře a nepočká na další vlnu, aby vyšlo i tělíčko. Nedochází tedy k plnému rozvinutí hráze, nejsme připravení, ale PA píďu vytahuje mimo vlnu silou – a píďa má ručičku ohnutou a přitisknutou na tvářičku, a tak krom ramínek musí projít i ručička – způsobí to zbytečně větší poranění. V tu chvíli mi dá hodně práce nestáhnout se zpět ale tlačit. Najednou tlak povolí, cítím obrovské uvolnění a PA mi dává na tělo malý uzlíček štěstí… Píďa je naprosto klidná a pozorná. Objímám jí a cítím obrovský údiv. Kouká na mě svýma očkama. Tak tohle stvoření mě tolikrát kopalo patičkou do žeber. Přikrýváme ji připravenou červenou osuškou. Martin se mě ptá, jestli to bude Eliška nebo Terezka – kouknu ji do očiček a je to jasné – je to Terezka. V tu chvíli mě poprvé zavalí obrovský příliv emocí a hormonů, a já pláču dojetím. Naše malá Terezka. Teď už je z nás rodina.

Necháváme dotepat pupečník, Katka mi pomáhá abych si na něj sáhla a zkontrolovala, že se již ztenčil a PA ho tedy může zasvorkovat. Martin pupečník hrdě přestřihává.  Vnímám jen a jen Terezku, vše okolo je jako v mlze. Přesto najednou cítím, že mi někdo tahá za pupečník, který vede k ještě neodloučené placentě. Mám chuť se ohradit, ať toho nechají, ale jsem příliš pohroužená do sebe a soustředím se na Terezku. Spoléhám na Katku, že ohlídá aby bylo vše, jak má. Znovu cítím zatahání a pak najednou tlak povolí a placenta ze mě přímo vyletí. Až později se dozvídám, že za pupečník tahala mladá lékařka, která po porodu přišla. Protože se ani nepředstavila a neřekla, co se chystá dělat a proč, vůbec jsem nezaregistrovala, že je v místnosti někdo nový. Katka jí sice řekla, ať za pupečník netahá, ale lékařka ji bohužel sdělila, že ještě slovo a vyhodí ji ze sálu… Slyším Katku jak říká, že budeme chtít placentu a PA ji odpovídá, že není problém, že nám ji schová. Začíná mi být slabo a tak říkám Katce, že se mi motá hlava, jestli je to normální? Mám pocit, že je něco špatně.

Probírám se později a v pokoji je již světlo – někdo roztáhl žaluzie, pokoj je teď plný lidí a Terezka je pryč – je s Katkou. Ztratila jsem vědomí. Mladá lékařka se mě prý snažila probrat fackováním a křičením – asi nová technika. Je mi hrozná zima a nejsem schopna zastavit třes nohou. Nějaký lékař mi šije poranění – jeden z nejnepříjemnějších okamžiků porodu.  Začíná se mi opět dělat mdlo. Střídavě ztrácím vědomí a probírám se, všichni po mě chtějí, abych s nimi mluvila, ale já mám problém se soustředit i na to, abych znovu neomdlela. Cítím, jak mě spousta rukou přetahuje na jiné lůžko a pak vidím jak se na stropě nade mnou mihotají světla. Jedeme výtahem, pak je zase tma… Najednou jsem na úplně jiném oddělení, všude kolem je ruch a spousta lidí, zase se třesu a je mi strašná zima. Dostávám vyhřívanou přikrývku. Martin tu není. Mám o něj strach, musí umírat hrůzou. Jsem na oddělení ARO. Slyším, jak lékaři řeší krevní ztráty. Nejsem schopná udržet vědomí. Slyším, jak lékař řeší, že provede zákrok přímo na tomto pokoji, protože nechce ztrácet čas převozem na sál. Nakonec mne ale převážejí. Jsem na sále a dostávám masku s kyslíkem. Poslední, co si pamatuji je strašné pálení dezinfekce, kterou mne polévají a pak už je vše rozmazané. Později se dozvídám, že trvalo celé 4 hodiny, než mne konečně převezli na sál.

Probouzím se, slyším kolem sebe hlasy. Nemůžu otevřít oči, nemůžu se hýbat. Díky intubaci nemůžu mluvit a vlastně ani sama dýchat. Mám pocit, že se udusím, i když za mne dýchá přístroj. Slyším lékaře, jak kolem mne chodí a baví se o mém stavu a o právě proběhlém zákroku. Panikařím, nechci být vzhůru. Snažím se hýbat, zvládám jen zahýbat pravým kotníkem, ale nikdo si toho nevšimnul. Cítím, jak mne přenášejí na jiné lůžko a převážejí mne ze sálu zpět na ARO. Snažím se násilím nadechnout přes intubaci, ale nejde to. Trubice mne škrábe a tlačí v krku, chce se mi kašlat. Někdo mi odlepuje náplasti z očí a já konečně můžu otevřít oči, i když mám pocit, že mám víčka z olova. Někdo říká lékařům, že se probouzím. Hurá, konečně si někdo všiml. Mám pocit, jako by někdo oddělil mou mysl od těla – hlava funguje na plné obrátky ale tělo neposlouchá. Postupně začínám cítit tělo víc a víc a získávám zpět cit i plné vědomí. Lékaři se mnou začínají komunikovat, pak mi odpojují intubaci od přístroje, aby se ujistili, že jsem již schopna sama dýchat. Pak mi konečně vytahují trubici z krku a já mám pocit, že se mi obrací vnitřnosti naruby. Dávím se, ale nemám co zvracet. Primář mi sděluje, že jsem prodělala revizi dělohy a že už to snad bude dobré. Když mu říkám, že jsem se probudila ještě na sále, třeští na mě oči. Obě ruce mám plné hadiček a na krku mám napojený centrální vstup do krevního řečiště. Kolem hromada přístrojů. Ptám se na Martina a primář i ostatní nechápou, že mám větší starost o něj než o sebe. Konečně přichází Martin i s Katkou. První, na co se ptám je, jestli má u sebe Katka placentu na zpracování. No, placenta skončila v tom zmatku kdesi v nenávratnu. Chce se mi brečet bezmocí. Katka mi povídá o Terezce – prý byla moc hodná a neplakala, věděla přesně, co se děje a byla moc statečná, čeká na mě, až se uzdravím… Povídám Katce, že jsem jí její první zkušenost s Hypnoporodem nepředvedla zrovna ideálně J Vyvádí mne z omylu, že to byl skvělý porod a zážitek – až na ten závěr…

V dalších hodinách mi lékaři udělali bezpočet vyšetření, několikrát  sono kvůli podezření na embolii, taky ultrazvuk, každé vyšetření prováděli vždy dva lékaři a konzultovali výsledky společně. Pan primář ARA je moc hodný a sympatický, velice lidský člověk. Vše se mnou komunikuje osobně. Sestřičky i Katka jsou ze mě paf, že se v té změti hadiček stále usmívám a neztrácím smysl pro humor. Dostávám hromady krve a plazmy a taky noradrenalin – jakmile mi sníží dávku, padá mi tlak a ztrácím vědomí. Martin se mnou zůstává stále na pokoji, kromě okamžiků, kdy opakovaně kolabuju a personál ho vykazuje pryč. Ještě, že je tu Katka, která ho uklidňuje. Stále cítím, že krvácím, ale prý je to v normě. Dostávám dávku syntetického oxytocinu na zavinutí dělohy – celý porod byl příjemnější, než tahle jediná dávka… Už jsem vyčerpaná a tahle nepřirozeně dlouhá kontinuální kontrakce mě vyčerpává ještě víc – hlavně psychicky. Nedá se vydýchat…

Když už je skoro půlnoc, kontroluje mě sestřička a následně hlásí lékařům opět silnější krvácení. Přichází primář gynekologie, který mne už jednou operoval a sděluje mi, že musím znovu na sál. Polévá mě hrůza a kolena se mi začínají třást. Martin tu není, chci být s ním. Potřebuji ho chytnout za ruku. Primář mi oznamuje, že se bojí, že došlo k ruptuře na děloze a že bude možná muset provést celkovou revizi dutiny břišní a že můžu přijít o dělohu. Připadám si jako ve zlém snu. Nevěřím, že se to opravdu děje. Když mě převážejí, na chodbě se k nám připojuje Martin, drží mě za ruku celou cestu na sál. Mám hrozný strach. Tohle už nemusí dopadnout dobře. Poprvé se opravdu bojím. Martin vůbec nemluví. Před sálem nám sestřička řekne „Tak se rozlučte“ a mě přejede mráz po zádech. Říkám Martinovi, že ho miluji a on neodpovídá, jen na mě hledí. Když zajdeme za dveře, sestřička z ARA mě chytá za ruku a já jí jsem za to gesto vděčná. Když opět dostávám masku, modlím se, ať je vše v pořádku. Taky doufám, že tentokrát mě uspí pořádně.

Probouzím se už na ARU, bez intubace. V puse cítím sucho a hořkost  z anestezie. Ale je mi mnohem líp. Mám žízeň a poprvé i hlad. Břicho rozřezané nemám, to musí být dobré znamení. Dělohu mi zachránili. Primář gynekologie mi sděluje, že našli kus neodloučené placenty, přes kterou jsem celou dobu silně krvácela a který nebyl vidět na UTZ. Ztratila jsem dohromady tři litry krve. Primář ARA žertuje, že je ze mě nový člověk – nemám už téměř ani kapku své vlastní krve. Je tu se  mnou Martin. Všichni mě moc pozdravují, nestačím se divit, kolik lidí se za mě modlilo a myslelo na mě. Martin se mnou zůstává přes noc. Ráno je na panu primáři vidět, že jsem jim dala zabrat a že si očividně oddechl.

Na ARU jsem strávila dva dny. Znovu jsem se musela „učit“ chodit, abych se mohla postarat o Terezku. Tu jsem viděla poprvé druhý den na pár minut, když mi ji na ARO přivezli na první přiložení k prsu. NA oddělení šestinedělí jsem se dostala až třetí den. I když Terezka byla dva dny na UM, vše jsme rychle dohnali – mléko se mi spustilo ještě týž den večer, což po té zátěži ani já sama nechápu. Druhý den jsem měla tolik mléka, že jsem nevěděla, co s ním. Dohromady jsem dostala 11 jednotek krve a 6 jednotek plazmy. Po rozhovoru s Katkou se dozvídám, že dle učebnic a toho, co je učí, jsem to neměla přežít. Je to zázrak. Od letoška budu narozeniny slavit společně s Terezkou…

Z informací od jiné PA jsme se dozvěděli, že ona mladá lékařka jen jediný den po mém porodu tahala za pupečník i jiné rodičce – ta měla větší štěstí, protože jí placentu neutrhla. Došlo ke kombinaci vícero pochybení, počínaje taháním za pupečník, následně nezkontrolováním placenty a kyretáží až 4 hodiny po porodu, bohužel nekompletně provedené a následně opakované 17 hodin po porodu. I přes to všechno mám na porod krásné vzpomínky, byl to intimní zážitek, kterým jsme s Martinem prošli společně jako tým. Prožila jsem krásný i když v závěru velmi náročný porod, bezbolestný  až do samého závěru, kdy PA porod uspěchala a tím přišel první nepříjemný bolestivý moment. Vše běželo krásně jak mělo, hladce, a apgar 10-10-10 dokazuje, že bylo vše tak, jak mělo.

Nebýt hypnoporodních technik a přípravy, nejspíš bych neměla psychickou sílu na všechno, co přišlo po porodu.  Nejspíš bych ani neměla tak rychle mléko pro Terezku. Sice mne mrzí, že jsme přišli o placentu i o pořádný bonding, měly jsme na sebe jen pár minut, ale byly to ty nejdůležitější minuty, kdy jsme si poprvé pohlédly do očí a já věděla, že tohle je láska mého života. A už pár dní po porodu jsem byla schopna myslet na další těhotenství, čímž jsem překvapila sama sebe i ostatní.

Kurz hypnoporodu ze mě udělal jinou ženu – silnou, sebevědomou, schopnou nést odpovědnost nejen za svůj porod, ale za svůj život.

Porod Terezky ze mě udělal nového člověka.

Teď už je nám dobře

Markéta