Artuš, který se narodil doma

Milé ženy, je to už téměř 5 měsíců, co je s námi náš velký dar a každodenní učitel – Artuš, který se narodil doma dle mého hlubokého přání lotosově. Ráda bych se s Vámi podělila o příběh, do kterého si dovolím zahrnout i to, co mně fungovalo. Byl to můj první porod a první miminko přivedené na svět – a na domácí porod jsem se připravovala stejně jako můj muž. Sdílím verzi své přípravy včetně předešlých okolností, náznaků a znamení, které vedly k tomu, že jsem to nakonec vše odevzdala.

****************

Jednalo se o druhé těhotenství. První ambivalentní těhotenství skončilo přirozeným potratem v 9.tt. Vrátila jsem se po roce pobytu z Kanady, nadšená, že založíme rodinu (a méně nadšená, že se asi bude rodit v ČR). Tehdy jsem ale nebyla připravená na miminko. Moc jsem si přála otěhotnět – to byla moje objednávka Vesmíru, no a to se splnilo. Každopádně díky tomuto těhotenství jsem změnila gynekoložku a začala chodit tam, kde je prostředí podpůrné (předešlá gynekoložka mě posílala na kyretáž a hrozila vykrvácením a úmrtím a vůbec jsem ráda, že jsem se nenechala zastrašit a šla jinam). Podruhé jsem si řekla, že to udělám jinak: neřešit, učit se věci nechat plynout, čistit svůj prostor od negace a pracovat na svých vzorcích. Trvalo to další rok a jednoho dne v červnu jsme s mužem byli na pouti – kupovala jsem jako obvykle perníkové srdce babičce – vyberu, šup, dám do kabelky, přijdu domů s tím, že jí ho ten den dáme – no a ono se na něm píše „PRABABIČCE“ 😀 😀 😀

dodnes nechápu ten přehmat, můj muž prohlásil „že mu asi něco tajím“, a tak jsme s tímto znamením, které nám mimi poslalo, za dva dny odletěli na měsíc do Indie. Už ten let tam mi říkal, že něco není jako obvykle… Mimi s námi vyšlo do 4500 m.n.m., jelo hodiny houpavým busem zatáčkama nad roklinama, kde i Indové blili (!), vydrželo vedro, déšť i cestování s krosnou na zádech, a nakonec i 14 dní v klášteře. Prostě ideální začátek těhotenství. V klášteře mě popadla únava jako nikdy, už jsem tušila, že bych se měla objednat na gynekologii (beztak bylo třeba preventivní prohlídky), tak jsem termín zvolila ještě z Indie. Prohlídka potvrdila – je tam. A tak začala cesta s bříškem, během které jsem muže pomalu připravovala na to, že by porod mohl být doma. Mezitím nás potkaly vztahové zkoušky, mimi nás hezky proškolilo. Tehdy ke mně miminko poprvé promluvilo: „Maminko, neboj se.“ A tak jsem si řekla, že když to říká „on“, tak se nebudu bát. Tehdy jsem také vyslovila otázku, kdože je a co za duši přichází – a najednou jsem věděla, že to bude kluk a přišel ke mně jeho ochránce – medvěd. Byl velký, respektující a důstojný. Naštěstí jsem během těhotenství až do 7.měsíce měla dost práce a dala se zvládnout tak, abych byla v psychické i fyzické pohodě. Cvičila jsem gravid jógu, meditovala… a pak jsem tady ve skupině dostala tip na kurz hypnoporodu od Jemného zrození. Šli jsme oba s mužem v 5. měsíci a tam se mi reálně otevřela myšlenka na domácí porod. S mužem jsme od té chvíle táhli za jeden provaz, přestože předtím měl z domácího porodu spíš strach a nedostatek informací.

Našla se PA, dula i pediatra. Náš záměr jsme sdíleli pouze s několika nejbližšími, rodině jsme se rozhodli to nezmínit kvůli negativním reakcím, dozví se to, až bude čas . I když se poslední 2 měsíce začalo ozývat zranění z 15 let starého úrazu na kyčli a pánvi, najednou jsem měla od muže každý večer masáž (takže i miminko dostalo masáž) a servis jako nikdy. Měla jsem reálné obavy, že s pohnutou pánví by se nemuselo rodit ok, kyčel se občas blokovala hlavně v noci vleže, a tak jsem cvičila… až do doby, než se mi čípek zkrátil na 1 cm, to bylo cca v 34tt, no ale na 1 cm už zůstal, ať už jsem cvičila nebo ne. Každopádně termín porodu mi miminko sdělilo anebo to byla má intuice (?) na Nový rok. Tehdy jsem si řekla: „už jen necelé dva měsíce“ a potom jsem se zarazila, že přece do termínu porodu mám ještě 2,5 měsíce.

Znamená to, že budu rodit o 2 týdny dřív? Tak jsem to zase nechala plynout a sledovala, jak se to tušení vyvíjí a reálně se připravovala na to, že vše má být ready na začátku března. Na termín na začátku března jsem připravovala i svoje dvě průvodkyně, jimž patří obrovský dík za průběžnou podporu, vytvoření pole bezpečí, důvěry a spolupráce <3 Říkala jsem si, že je super, že ta moje intuice ke mně tak hezky mluví, a že až TO přijde, budu vědět, jestli zůstat doma anebo jet (měli jsme v záloze 2 porodnice, předvyplněné papíry a PP).

Byla sobota 2 týdny před termínem a měli jsme naplánovanou návštěvu jarmarku, kde jsme měli objednanou slepici z farmy – přátelé mi doporučili uvařit po porodu silný vývar. Slepici a pár vajec jsme vyzvedli. Tak jsem jen žertovala, že už máme slepici, že už můžeme rodit. A můj muž na to: já si myslím, že teď o víkendu to nebude. Haha, a večer přišly první vlny a můj muž jen zvedal obočí, jestli to jako myslím vážně. Píšu oběma průvodkyním v 10 večer, že se asi něco chystá a že budu průběžně informovat. PA radí, ať se jdu prospat.

Tak zkouším spát – i když to moc nejde – vzrušením, očekáváním, radostí, trochu se prospím do cca půl 4 a nakonec volám PA, že to asi vážně začalo – měřím si kontrakce pomocí aplikace na telefonu (5-7 minut). PA je trochu na rozpacích, běží jí další porod – jede první tam. Volám dule, konzultuji a rozhodneme se tedy počkat do rána.

Dávám si vanu a asi hodinu se rochňám. Běží mi hlavou: „bez PA se mi doma rodit nechce“, „co když porodím, než ženy přijedou?“, „Nechce se mi rodit, když tu nemám průvodkyně“, a různé doposud nepojmenované strachy z nejistoty při prvním porodu, ale nakonec si říkám, že to nějak dopadne – buď pojedeme do porodnice anebo to stihnou, nacházím víc důvěry v prozřetelnost, v život a obracím se k ženám v mém rodě za podporu. Střídavě chodím na wc (za noc jsem se stihla asi 4x vyprázdnit), pohybuju se a ležím. Psa posíláme ven, aby se nebál těch mých hrdelních zvuků. V 9h přijíždí obě ženy. Muž vaří čaj a polévku a ony si mě prohlíží s tím, že nevypadám, jako když rodím. Vypadá to, že se porod zastavil – nejspíš v mé hlavě tou nejistotou, a taky možná i tím světlem kolem a venku.

Průvodkyně odjíždí s tím, že se vše nejspíš zase rozběhne k večeru nebo v noci. V podvečer to opět nabírá obrátky, čekáme na pravidelné vlny po 2-3 minutách a pak opět voláme PA, obě ženy jsou u nás opět za šera. Muž chystá bazének, já už se moc nebráním vydávat různé zvuky z hlubin přírody… Pak už je to jedna velká jízda do neznáma, kde se mi stírá čas. V krbu plápolá oheň a zkouším různé polohy, u kterých by mě nebolela kyčel ani bedra, muž na střídačku s průvodkyní masírují bedra. Největší strach jsem měla ze zablokování pravé kyčle jako důsledek úrazu z pádu se skály před 14 lety. Nakonec jsem o té kyčli během porodu ani nevěděla, ovšem bedra se ozývala celkem intenzivně.

1.doba porodní je provoněná masážními oleji DoTerra (Ylang ylang, smil italský, černý pepř, DigestZen, máta, šalvěj). Nemám pojem o čase, ale už je tma, z postele se přesunu do vany, pak na wc a pak do obýváku. Tam dřepím a průvodkyně se ptají, jestli chci porodní vyšetření – mezi řečí totiž slyším: „to se nedá vůbec odhadnout, když je to tak na začátku…“ Slyším „na začátku“ a zhrozím se nahlas: „to jsem teprve na začátku?“ při představě, že tohle je začátek porodu 😀 A ony na to (asi nečekaly, že to uslyším): „neee, to my nevíme“. A pak prý jestli mám chuť na tlačení. A já že nevím, kdo to má poznat, tak že trochu párkrát zatlačím a najednou „prd“ a praskne voda, čistá, průzračná – čmách rovnou na koberec 😀Namísto toho, že by se někdo pohoršoval, se za mými zády ozve aplaus „supeeer“ a od té chvíle to začíná nabírat obrátky. Muž napouští vodu do bazénku, přičemž zjistí, že hadice je nekompatibilní s kohoutkem (není nad to vyzkoušet takové věci předem, že). Na napuštění bazénku trvám. Tak začne kýblovat z koupelny… než mu asi po půl hodině dojde teplá voda… 😀 ale to už je bazének docela napuštěný…vlezu si do něj, zatímco se řeší, jak přidat víc vody, abych byla víc ponořená… jedna z žen mě při každé už docela intenzívní vlně masíruje. Zastřeně vnímám, tak jim navrhnu naředit studenou s vařící z konvice, no tak že jooo. Různě si polohuju v bazénku a za mohutných vln, které dávají i přestávky na nádech, si říkám, že to už přece bude za chvíli.

Zajímá mě, jak na tom jsem. PA vyšetřuje. Prý otevřená na 6 cm. Oddechnu si, že to postupuje a pak trvá další asi 1 – 2 h finální fáze, během které zkouším v bazénku všechno možné, aby mimi sestoupilo. PA se ale tempo nezdá, tak navrhuje vylézt z bazénku a jít na postel. O tom ale nechci ani slyšet, představa, že bych se měla hnout z vody, která mi ulevuje, se mi ani trochu nelíbí, snažím se proto co nejvíc ubvolnit a poddat se vlnám. A pak už mám vážně pocit tlačení a už je cítit hlavička. Něco nahmatám, i když v tu chvíli ji houby poznám od zbytku těla… a radši jdu dál tlačit. Hlavou mi běží „už je to tady, je tu hlavička a musí se dostat ven“ a všimnu si jakési obavy, jestli to dám. Pak ale přijde ta část duše, která umí věci dotáhnout do konce a řekne „teď dej do toho všechno“ – vnímám její odhodlání a pošlu mysl do pozadí, prostě se v tu chvíli maximálně soustředím na pozitivní výsledek.

Pak tři – čtyři kontrakce v podřepu v zavěšení za paže o mého muže a hlavička je napůl venku, klíčový moment, kde už vím, že to dám – zase tak hrozné to s tím tlačením nebylo, říkám si, když překonám ten blok v sobě. Cítím dole velký tlak, ale čekám na další kontrakci, abych zase zatlačila a šup, je venku celá, koukám na ni jen letmo a další kontrakce – rotace miminka – a je celé venku. Takový fofr, že mimi nestíhám chytit, pohotově chytá PA a hned mi ho přikládá na hruď. Vidím jen ty vykulené očí, jak se rozhlíží do vody a jak se houževnatě dere ven. Za okamžik je klid, přesuneme se do ložnice na postel a užíváme si první okamžiky, koukáme na malé velké světýlko, úžasné stvoření, které nám právě definitivně změnilo život. VDĚČNOST, SVĚTLO, LÁSKA. PA kontroluje poranění, bez natržení… placenta vychází cca po hodině na wc, kam se vydám společně s miminkem.

Průvodkyně odjíždí a my se pomalu ukládáme do postele neschopni spánku úžasem, probdím tedy i druhou noc. Miminko leží na mně, necháváme rozsvícenou porodní svíčku, a to následujících několik nocí. Artuš zůstává připojený na placentě, která je v míse na nerezovém sítu, zasypaná solí a zabalená do pleny – obměňujeme a oplachujeme každý den. Následující den ještě stále zjišťujeme, co všechno mimi potřebuje – nekoupeme, jsme jen v posteli a pupeční šňůra pomalu zasychá.

Muž chce na druhý den placentu přestřihnout, přemlouvám ho, ať ještě počkáme. Je z toho evidentně rozladěný a pořád chce stříhat. V úterý volám pediatře, že máme doma miminko narozené doma a ona se diví, že to nevěděla dopředu, nicméně volá nás na středu na 18 hodinu. Takže se dohodneme, že placentu přestřihneme ve středu před odjezdem, pokud se Artuš neodpojí dřív. V úterý večer žádám duši Artuše, aby dokončila proces, že ve středu budeme stříhat. V noci mě něco ve snu zbudí a mám intenzivní vědomý pocit prostoru dvou světů – z jiného světa do toho našeho přechází jasné modré světlo s bílou září a zvláštními křidélky a usazuje se / spojuje se s čirým zeleným světlem. V tom „snu“ vím, že přichází chybějící část Artušovy duše a proces je dokončen. Cítím velkou vděčnost, že jsme to zvládli a porod je hotový.

Na druhý den to vyprávím Martinovi a vida, on měl taky vědomý sen – přišly za ním velké Artušovy oči a zblízka se na něj dívaly. Tak usuzujeme, že Artuš je připravený na cestu k pediatře a stříháme už úplně tvrdou, suchou šňůru. Pupík mažu myrhovým olejem DoTerra, krásně se hojí a zbytek odpadne v pátek, 5 dní po příchodu Artuše na svět. Placentu téměř kompletní (malou část jsme použili na tinkturu) vracíme zemi na naší zahradě přesně dva měsíce po porodu a na ten ústřižek pupeční šňůry, co zůstal u pupíku, šiju váček a vytvářím ochranný amulet pro Artuše.

Snad se mu jednou bude hodit. Upřímně, už se moc těším, až mi Artuš povypráví svoji verzi porodu, protože věřím, že si ho pamatuje stejně jako já si pamatuju záblesky mého porodu.

KL