Příběhy klientů

< Zpět na přehled příběhů

A já při další kontrakci konečně porodila úžasného chlapečka

Dobrý den, ráda bych se svěřila se zkušeností s jemným zrozením a průběhem mého těhotenství a porodu s Vámi ostatními, protože v době těhotenství a blížícího se porodu pro mě každý z takovýchto příběhů byl cenný a zajímal mě možný průběh pro mě dosud neznámé události jménem porod.

Je mi 25 let a o kurzu jemného zrození jsem se dozvěděla svým způsobem přes knihu hypnoporodu, na kterou jsem náhodně narazila v knihkupectví, a která mě velice zaujala, začala jsem se potom zabývat co nejpřirozenějším řešením porodu v ČR, dokonce jsem uvažovala o domácím porodu, ale jako prvorodička jsem si na to netroufala.

Předtím, než jsem se na kurz přihlásila, pustila jsem se sama do praktikování metod, které byly v knize hypnoporodu popsány. V 5. měsíci těhotenství jsem se pak zúčastnila víkendového  kurzu   jemného   zrození,   od   kterého   jsem   čekala   zejména   “uklidnění”   a procvičení metod na uvolnění a relaxaci u porodu.

Realita po kurzu pro mě však byla trochu jiná a já odcházela z kurzu značně rozčarována. Po zhlédnutí videí nádherných porodů povětšinou do vody, a po probrání nejrůznějších zdravotnických zásahů, které nám mohou “hrozit” v porodnici, jsem byla ještě více vyděšená, ale už ne tolik ze samotného porodu, ale spíše z personálu nemocnic a jejich “pomoci”a čím dál více jsem toužila do domácím porodu. Také relaxace, které jsme zkoušely, mě nijak výrazně neoslovily,  to  ale  bylo  spíše  zapříčiněno  tím,  že  jsem  se již v  dřívějších  letech  s podobnými relaxacemi / meditacemi setkala, ač na jiná témata, a proto pro mě byly spíše oživením známých informací.

S   blížícím   se  porodem   podvědomě  rostla  i  moje  nervozita  a  to  se  podepisovalo   na zhoršeném usínání. S tím mi úžasně pomohly nahrávky, které jsme po absolvování kurzu dostaly. Pouštěla jsem si je místo pohádky na dobrou noc, na zaručeně mě uspaly, ač jsem se snažila u nich neusnout.

Informace z kurzu se mi postupně rozležely v hlavě a já zjistila, že mám po kurzu obrovskou výhodu. Vím snad o všem co mi “hrozí” ze stran personálu, kdy je jejich zásah nezbytný a kdy ne. Vím na co si dát pozor, aby můj porod byl co nejpřirozenější v rámci vybrané porodnice. Rozhodla jsem se, že pokud vše půjde dobře, odejdu ambulantně domů.

Po kurzu jsem o porodu měla lepší představu a opravdu si ujasnila co u porodu chci, a co ne a byla jsem odhodlána za to bojovat, ač jsem neměla zas tak naivní představy o schopnosti mé komunikace až dojde na lámání chleba, rozhodla jsem se mít u porodu mámu, která byla na jemném zrození se mnou. (Přítel se v té době nemohl rozhodnout jestli u porodu chce být, a já ho do toho nechtěla zbytečně nutit, pro jistotu však byl taky „poučen“ a musel si aspoň nastudovat můj porodní plán).

Dále nutno podotknout, že jsem od 38. tt cvičila pravidelně s aniballem (začínala jsem na 19 cm během dvou týdnů se dostala na 32 cm), což mi nesmírně pomohlo, protože jsem věděla, jaká poloha mi vyhovuje jaká ne, jak se v které cítím, a jak „rodit“ – tlačit netlačit dýchat, atd.

V den předpokládaného termínu porodu, jsem byla sbalená do porodnice, vybavená perfektně propracovaným porodním plánem, potvrzením o pediatra o převzetí novorozence do péče po případném ambulantním porodu a plná natěšeného očekávání. No a samozřejmě se nestalo nic. Přítel si vzal kvůli nám týdenní dovolenou (s tím že by nakonec i u porodu byl)    a den za dnem mě krásně stresoval svým očekáváním a dotazy jestli „už“, až jsem se úplně zablokovala a přála si „ať už konečně vypadne do práce“.. V porodnici na kontrolách mě už začali strašit vyvoláváním porodu. Chtěla jsem čekat do 42.týdne a předběžně to usmlouvala “až” na 11.den po předpokládaném TP.

Zkusila jsem snad vše aby se porod spustil, nátlak okolí byl velký a každý se neustále ptal proč nerodím, nebo jestli už rodím. Tak jsem vyzkoušela akupunkturu, akupresuru, „běh“ a v den porodu (8 dní po TP) ricinový koktejl, klistýr, hodinovou chůzi ze schodů a do schodů, až jsem to konečně psychicky vzdala a říkala jsem si, že když už teď ně tak už nevím. A v noci  to začalo.

V 23 h mi začaly první kontrakce, po vší té námaze vyvolat porod jsem tomu ani nevěřila   a zkusila jít ještě spát, v 1h ráno už jsem skutečně věděla, že je to tady, a s velkou úlevou, že nebudu muset jít na vyvolání jsem si šla naplnit termofor na záda, který mi nakonec vůbec nevyhovoval.. sedla jsem si sama v klidu na postel a čekala. Doma se mnou byly moji rodiče, které jsem poslala spát, chtěla jsem být sama…. Měla jsem v plánu dělat uvolňovací cviky, myslela jsme že to přijde pozvolna a pomalu a že mám hromadu času. Kontrakce jsem ovšem po asi půl hodině měla trvající 45-60 vteřin s pauzou od 1-2 min. Vyšetřila jsem se sama a zjistila, že jsem otevřená jen na asi 1-2 prsty a tak jsem i přes tyhle zvláštní kontrakce nikam nespěchala. Plán byl jet, až budu otevřená na 5-6 prstů, abych předešla případným lékařským intervencím, a tak jsem “čekala” na prodloužení kontrakce a otevírání čípku. Ale nedělo se nic kromě toho, že jsem stále měla minutové kontrakce s minutovou pauzou během níž jsem se „nemohla hýbat“. Takže procházení, balón atp. bylo passé.

Pustila jsem si afirmace k porodu  a poslouchala. Na mě zabraly úžasně v tom, že se moje mysl mohla soustředit na něco  jiného než na bolesti. Ač jsem obsah afirmací moc nevnímala, mohla jsem se perfektně uvolnit. Po asi 5ti hodinách strávených v posteli jsem se rozhodla jít do vany a polívat si břicho sprchou, protože bolesti se stupňovaly, ale rozhodně se daly vydržet, byla jsem úplně klidná a jednala racionálně. Samovyšetření neukázalo moc velký progres v otevírání, tak jsem si lehla do vany a polévala se horkou vodou, což mě velmi pomáhalo. Takto jsem strávila další asi 2 hodiny. Přítel byl pracovně daleko a já ho nechtěla zbytečně budit, dala jsme mu o porodu vědět asi tak v 6h ráno a dále jsme si každou hodinu volali, jak to se mnou vypadá. Svěřovala jsem se, že moc nevím kdy jet do porodnice, protože je to od začátku pořád stejné, stejná délka frekvence kontrakcí. Ale protože jsem nechtěla žádné urychlovací prostředky, stále jsem zůstávala doma ve vaně.

Podařilo se mi uvolnit natolik, že pro mě minuta bez kontrakce byla dlouhá jako 5 min a vždy jsem se lekla, že je ta pauza nějak dlouhá a že se mi porod  zastavuje, ale hodiny ukazovaly, že skutečně pauza není delší jak minuta. Dokonce jsem jakoby podřimovala a někdy mezi kontrakcemi měla pocit, že jsem usnula třeba i na dvacet minut.. Kolem 9-10 hodiny ranní jsem začala cítit, že dítě sestupuje níže a níže a sem tam jsem měla potřebu tlačit, což mě trochu znejistilo, abych neporodila sama doma, nicméně se mi strašně nechtělo hýbat a vyšetřit se, protože mě bylo dobře, tak jak jsem a změna polohy pro mě byla moc náročná. Kolem 10 h mě přišla zkontrolovat máma, její přítomnost a častější nutkání tlačit mě donutila se zvednout a vyšetřit. Zjistila jsem, co jsem tušila, a to, že už cítím vak blan a jsem neskutečně otevřená, navíc ze mě vyšel chomáč krve a začala jsem krvácet, takže říkám – jedeme!

Nastal trochu zmatek, já mezitím co jsem se oblékala, jsem stíhala i “dirigovat” okolí co ještě je potřeba vzít, a udělat – byla jsem jako by se nechumelilo, jen jsem vždy na minutu znehybněla a soustředila se na sebe a pak pokračovala dál v rozhovoru. Kolem 10.30 h jsme dorazili do porodnice, během cesty se stalo to, čeho jsem se obávala, pauzy mezi kontrakcemi se prodlužovaly, porod se zastavoval. Nicméně když jsem přišla do porodnice, po vyšetření  mi řekli, že už jsem ve druhé době porodní a když vše půjde dobře jsem do 20 minut hotová.

Zajásala jsem, to je přesně to, co jsem chtěla!

Ocitla jsem se pak na porodním sále, odevzdala porodní přání a pak se realizovala další moje obava. Porodní asistentka v dobré víře mi pomoct se do mě začala montovat. Nutila mě si lehnout aby mě udělala monitor, ač mi to bylo nepříjemné a já raděj chtěla hned rodit. Oznámila mi, že kontrakce nejsou zas tak silné a že ozvy miminka jsou na hranici “únosnosti”. Navrhla mi dirupci vaku, kterou jsem odmítla, pak naštvaně na chvíli odešla  pryč. Vrátila se za chvíli s papíry, že jim chybí potvrzení z matriky, které nevím, kam se podělo, každopádně tam tehdy nebylo, ale nutně ho potřebovali. Za další chvíli přišla s tím, že to co jsem jim napsala do přijímacích papírů tam být nemůže a ať to celé znovu vyplním a nic tam nevpisuji navíc, řekla jsem už celkem podrážděná – fajn nechte to tady “pak” to udělám.

Doteď nemůžu pochopit logiku PA s neustálým vyrušováním někoho, kdo se snaží rodit. Mé uvolnění bylo samozřejmě v háji, byla jsem tam s bolestmi a dál se neotvírala.. Máma místo podpory na sebe vzala roli úředníka a vše zařizovala, a já tak zůstala v podstatě sama. Začala jsem si dělat akupresuru na nohách na rozjetí porodu, dokonce jsem si píchala jehličky, když do toho zase přišla otravovat PA, a zase další monitor. Další návrh na prasknutí vody, který opět odmítám. Pak si asi šla konečně přečíst porodní přání, donesla porodní stoličku a také mi poradila, abych se zkusila vymočit, aby plný močový měchýř nebránil porodu miminka.

Souhlasila jsem a přesunula se na záchod, kde jsme strávila odhaduji 20 min, ale vymočit se mi absolutně nešlo. Na sále jsem byla už asi dvě hodiny. Volala jsem s přítelem, který mě se slovy: „Za tři hodiny jsem tam a pak to spolu zvládneme“, vytočil do běla. Namítla jsem, že já rozhodně rodit další tři hodiny nehodlám! Zavěsila jsem a pak to šlo ráz naráz. Zase přišla PA mě dělat kdoví co a já jí ignorovala; říkala ať dýchám na pejska – já na to nereagovala a dělala si to po svém, říkala ať netlačím, já si tlačila jak jsem chtěla. Pak naštvaně odešla se slovy, že nemám zašlou branku a že když teď budu tlačit, tak ztratím moc krve. Díky cvičení s aniballem jsem přesně cítila, kde se miminko nachází, když sestoupilo už níže. PA mi tvrdila, že mám slabé kontrakce a potřebujeme je zvětšit, tak mě musí dostat do poloh, kde mě to  bude víc bolet, jinak prý neporodím.

Já jí říkám, že myslím, že už rodím, že cítím, že to za chvíli bude. Pochybovačně se na mě podívala a řekla ať jdu aspoň na tu porodní stoličku. To se mi ale v tu chvíli vůbec nezamlouvalo a chtěla jsem rodit v kleku – jak jsem byla zvyklá ze cvičení s aniballem. Klekla jsem si na lehátko, nedbala rad a tlačila když se mi chtělo, cítila jsem, jak leze hlavička, ale pak kontrakce pominula a hlavička zajela zpět, naznala jsem, že takto to vážně nepůjde. Tak jsem se zeptala co by navrhovala ona za polohu. Když jsem to šla realizovat, zamluvila se mi poloha mezipoloha v polodřeposedu na lehátku, ruce opřené o opěrky na nohy.

Bylo 20 min od hovoru s přítelem, 2 a půl hodiny od začátku zastavování porodu porodní asistentkou a já při další kontrakci konečně porodila úžasného chlapečka!

B.