Příběhy klientů

< Zpět na přehled příběhů

Porod Ondráška – VBAC

Dlouho jsem přemýšlela, zda zde svůj porodní příběh zveřejním, ale protože jsem zde opakovaně čerpala informace a sílu, rozhodla jsem se svůj příběh sepsat (moc ve zkratce to ale neumím 😉).

První porod docela klasika, odtečená plodovka 37+2, tělo jaksi vůbec nepochopilo, že rodíme, po mnoha hodinách se nic nedělo, kontrakce nikde, byla jsem neinformovaná, plně věřila doktorům. Pak začaly zásahy, prostaglandiny, oxytocin a už to jelo. Alternace ozev a akutní císař. 24 hodin na JIP (nicméně oproti standardním 48, domluvila jsem si dřívější propuštění), kontakt se synem co 4 hodiny, v noci vůbec. Dlouho jsem se s tím srovnávala a hrozně se bála, jak to bude podruhé. Poprvé to byl pro mě hlavně šok, nikdy jsem s variantou císaře nepočítala, v rodině ani široko daleko nikdo cs nerodil. Připadala jsme si ochuzená a neschopná porodit. Cítila jsem selhání. Jinak ale zdravotně byl tento císař bez komplikací, o jizvě jsem ani nevěděla. Syna jsem si zamilovala hned a hrozně nám pomohlo nošení, tím jsme si moc vynahradili. Věřím, že na něm ta sekce nenechala žádné následky, žádných jsem si nikdy nevšimla a vztah máme krásný. Pocit selhání však u mne zůstal.

Podruhé jsem si to přála jinak. Věnovala jsem tomu hrozně moc úsilí, studovala jsem, měla dulu, byla na kurzu hypnoporodu, denně se připravovala meditacemi Jemného zrození, moc mi pomáhaly.
Boj s doktory a vlastní doktorskou rodinou byl horší. Na ten jsem vyplýtvala spoustu energie. A vzhledem k tomu, že jsem oficiálně úzkostná, hrozně těžko jsem strašení zvládala.

Ke konci jsem přešla do péče primáře místní okresní nemocnice. Věděla jsem, že o císařovnách rozhoduje on, takže bude potřeba to vykomunikovat hlavně s ním. Ano, mohla jsem si vybrat porodnici více podporující VBAC, ale k výběru porodnice jsem měla své důvody. Jinak ale myslím, že výběr správné, podporující porodnice je základ.

Vzhledem k tomu, že přes všechnu práci strach z porodu nezmizel, chtěla jsem se cítit hlavně bezpečně. Primář VBAC schválil, ale nechtěl, abych moc “přenášela”, hodně lpěl na jizvě a ta se ztenčovala (že to není až tak rozhodující a že nejde o přenášení, jsem věděla). Můj fyzický a potažmo i psychický stav se ale v době termínu zhoršoval. Ač samotné těhotenství bylo v pořádku, já se necítila moc dobře už 2 měsíce, zvláště kvůli bolestem zad a pánevního pletence, které mi ke konci skoro neumožňovaly chodit (přes práci s fyzio). Navíc jsem před termínem 2x onemocněla a měla všeho plné zuby. I starší syn cítil, že se se mnou něco děje, bála jsem se, aby to nedával za vinu miminku. Nakonec jsem se rozhodla, že stanovíme termín sekce (po termínu) a uvidíme, zda se to spustí samo. Jakékoliv vyvolávání jsem odmítla a ani primář mi ho nedoporučoval. Příroda mi ale chtěla pokus o VBAC dopřát, den před termínem nástupu mi začala odtíkat hlenová zátka, tonizovat děloha a nakonec mi praskla voda. V nemocnici jsme se dohodli, že to zkusíme, čípek docela uzrál, otevřená jsem ale byla jen na 1 cm. Měla jsem tou dobou zpracovaná porodní přání pro přirozený porod, a taky velmi podrobně pro sekci (s respektováním poměrů místní nemocnice). Chytla jsem asi nejlepší PA v nemocnici (jsou tam i takové, které se porodním přáním vysmívají), na mé porodní přání řekla, že to není nic, co by nedělala běžně. Na nic netlačila, připravila nám přítmí, hudbu, pomůcky. Nevysetřovala a monitor dělala jen po dlouhé době, miminko občas jen poslechla. Cítila jsem se velmi konfortně, ač jsem byla v nemocnici. Zkoušeli jsme vše. Poslouchala jsem afirmace, měnila polohy, trávila čas ve sprše, dýchala si…. Ale nijak se to nevyvíjelo. Po X hodinách přišel primář, už zjevně unavený ze služby a nabídl mi buscopan. Odmítla jsem. To se mu moc nelíbilo, ale naštěstí odešel spát.

Bohužel ale ráno byl nález pořád stejný, nebyla jsem ani na 2 cm. Kontrakce jsem měla po 6 minutách, zvláštní bylo, že jsem cítila ostrou bolest hlavně ale v oblasti čípku, jako by ho chtěl malý silou prorazit. Na monitoru byly kontrakce ale hodně slabé. Myslím ale, že to bylo právě jejich orientací. Navíc mi odešly záda.

No, zkrátím to. Nakonec jsem se rozhodla kývnout na sekci. Tentokrát jsem ale byla připravená a nebyla z toho zklamaná, protože jsem věděla, že jsem udělala v rámci svých možností vše.

Má porodní přání na sekci ale byla vyslyšena téměř dokonale. Malý měl kolem krku 3x pupečník, hematom na hlavě, jak se snažil prorazit čípkem. Nebudu věštit, jak by to dopadlo přirozeně, ale bez komplikací by to nebylo.

Měla jsem opět spinál (teď mi úplně nesedl, ale zvládli jsme to), miminko jsem si potulila hned vytažené z bříška (to mi dalo hrozně moc, cítit, jak nádherně voní, o to jsem minule přišla, ale teď na tu vůni nikdy nezapomenu), pak ošetření s tatínkem a opět na sále se mnou a tatínkem. Protože jsem věděla, že tady trvají na pobytu na JIP, domluvila jsem si nadstandard (který byl naštěstí volný), kde byl manžel s miminkem a nosil mi ho cca co 2 hodiny na JIP, kde mě naštěstí v čase s ním neomezovali. Po 24 hodinách jsem se nechala pustit na nadstandard, kde jsme byli už pořád spolu za pomoci manžela. Celková regenerace byla teď mnohem rychlejší, na posteli jsem se hned hýbala, chodit jsem si vyžádala po cca 11 hodinách (dívali se zvláštně, běžně až po 24 hodinách, teda hlavně sestry, doktoři chválili, že jsem rozcvičená) a snažila jsem se rychle zotavit. Dnes je to týden a cítím se mnohem lépe než poprvé.
Současně se mnou byla na JIP holka prvorodička, která přijela po odtoku plodové vody a když se nic 6 hodin (!!!) nedělo, bez toho, aby se cokoliv zkusilo, je přemluvila k sekci. Nechápala jsem. Když si představím svou práci, kterou jsem odvedla s cílem porodit přirozeně, absolutně nechápu takový přístup. Holt každý to vidíme jinak.

Tentokrát hlavně tím, že jsem byla připravena na obě varianty, smířená i se sekcí, navíc separaci jsem omezila na minimum, psychicky jsem to zvládla výborně a nemám žádný pocit zklamání či selhání. Jsem na sebe vlastně hrdá, s diagnózou panická porucha jsem měla obavy jít vůbec do druhého těhotenství. Jsem hrdá, že jsem našla odvahu jít do pokusu o VBAC a celkově to ustála psychicky, i když ten závěr těhotenství byl hodně náročný.

Den po porodu se u malého projevila nějaká infekce, nezjistilo se jaká, ale měla souvislost ještě s pobytem u mě v bříšku. Dr. z novorozeneckého za mnou přišla s tím, že standardně by vzali malého pryč, napojili na monitor a infuze, dostal by nitrožilně antibiotika a já bych za ním mohla max chodit. Protože mi ale vzhledem k mým přáním chtěli vyjít vstříc, domluvili jsme se, že zůstane zatím u mne a atb zatím nepůjdou nitrožilně s tím, že se uvidí, jak se to během dne vyvine. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem celou tu dobu bojovala za vyloučení 24 hodinové separace po císaři, ale jako lusknutím prstu mohla přijít několikadenní separace z úplně jiných důvodů. Naštěstí se to nestalo a infekce ustupovala rychle.
Proč jsem přemýšlela, jestli sem vůbec svůj příběh dám, bylo, že nestojím o komentáře typu, zda jsem nečekala málo, nemohla udělat víc, nebyla manipulovaná,…. Já sama jsem přesvědčená, že jsem udělala hodně a že jsem dokázala strašně moc se svou psychikou. Proč to nakonec nedopadlo úspěšným VBAC, je věc druhá, já to nevím, nechápu, proč se můj čípek odmítá otevřít, ale nemá cenu to rozebírat. Mám nádherného syna a teď jsme tu už jen sami pro sebe, tulíme se v posteli, kojíme a zamilováváme se.♥️
Oba mí synové se narodili náhodou 22.5., přesně 4 roky od sebe a současně nyní přesně 5 let poté, co jsem téhož dne pochovala svého tatínka. Věřím, že mi ty zázraky poslal z nebe. 😇

Děkuji Jemnému zrození, jejich kurz mi dal hrozně moc informací a především jejich meditace mi pomohly zvládnout závěr těhotenství, který pro mě vůbec nebyl jednoduchý. A mimochodem, malý ty meditace zbožňoval už v bříšku, když jsem si je pustila, začal se vždy příjemně vrtět. Asi mu je budu pouštět na dobrou noc. 😉

Přeji Vám všem, ženy čekatelky, aby Vám VBAC vyšel dle Vašich představ, a pokud to skončí sekcí, abyste nezažily pocit selhání.

Veronika