fbpx

Je porod v nemocnici bezpečnější než porod doma?

Před sto lety, ženy rodily své děti v klidném a známém prostředí v osobní péči porodních asistentek. Rychlý posun vpřed nastal v šedesátých letech kdy naprostá většina matek – poté, co byly vystaveny propagandě a začaly tvrdit, že nemocniční porody jsou bezpečnější než porody doma – začala rodit své děti v nemocnicích. Je tu jen jeden problém: Nemocniční porody nebyly bezpečnější než domácí porody. Navíc podle nové studie zveřejněné v červnu 2013, která byla vydaná British Medical Journal, stále nejsou.

Domácí porody vedou ke snížení počtu komplikací

V roce 2013 horlivost vědců zjistit zda domácí porody mají za následek méně komplikací než nemocniční porody, vedla k vypracování nové studie. Rozhodli se prozkoumat výskyt závažných komplikací mezi téměř 150 000 holandských matek, které porodily v letech 2004 a 2006. Téměř 63 procent z těchto matek měly porod doma, zatímco 37,1 procent měly nemocniční porod. Výzkumníci speciálně hledali případy “akutní úmrtnosti matek,” nebo případy, kdy komplikace byly tak závažné, že matka potřebovala intenzivní péči.

Výzkumníci zjistili, že k případům “akutní úmrtnosti matky” došlo v 3,1 z každých 1000 porodů v nemocnici, ale pouze v 2,3 z každých 1000 porodů doma. Také zjistili, že míra závažných komplikací během porodu doma byla ještě nižší u druhorodiček.

“Tento výzkum by měl být povzbuzující pro poskytovatele služeb matkám, aby ženám poskytli více prostředků a možnost opravdové volby porodu doma. V současné době víme, že mnoho žen, které by chtěly být v péči porodní asistentky nemohou, z důvodu jejich nedostatku “uzavírá Cathy Warwick, výkonná ředitelka Royal College of Midwives UK.

Dřívější studie došly ke stejnému závěru

Ačkoli tato červnová studie (2013) je pravděpodobně největší studií o problematice domácích porodů k dnešnímu dni, není ale zdaleko tou první. Ve skutečnosti, to je prostě poslední v sérii nedávných studií, které dokazují, že domácí porody jsou ve svém riziku stejné a často i bezpečnější než nemocniční porody. Studie z roku 2009 zveřejněná v deníku kanadské lékařské asociace, například zjistila, že děti narozené doma (pod dohledem kvalifikovaných porodních asistentek) vykazovaly snížené riziko úmrtí než děti narozené v nemocnicích. Další studie, publikovaná v roce 2012, ukazuje, že domácí porody mají za následek snížení rizika lékařského zákroku.

Zatímco domácí porody nejsou vhodné pro každého (například u vysoce rizikových porodů je vhodnější být v nemocnici), je snadné pochopit jejich rostoucí popularitu. Koneckonců, porodní proces je sám o sobě dost velkou výzvou pro každou ženu nemluvě o jeho prožití v neosobním, klinickém prostředí plném zaměstnanců, kteří jsou často přepracovaní a spěchají. Porod doma nemusí nutně zmírnit fyzickou bolest, ale oddaná péče v uklidňujícím prostředí jistě poskytne psychologické výhody, které snižují celkový stres, pocit nepohodlí a tím často i pocit bolesti.

 

Přeložila: Michaela Kalusová

Studie: British Medical Journal 2013

http://www.bbc.co.uk/news/health-22888411

Klinické studie zavrhují ultrazvuk

Chceme důvěřovat. Chceme, dokonce potřebujeme věřit, že lékařské a farmaceutické zákroky byly řádně prověřeny.

Když nám lékaři říkají, abychom si nedělali starosti, chceme jejich slovům věřit. Historie nám, bohužel, ukázala, že každý později zakázaný zákrok, každý lék stažený z oběhu, počínaje Vioxxem – lékem proti bolesti až po rentgeny nohou prováděné v obchodech s obuví, měl státem schválené povolení ohledně bezpečnosti a účinnosti. Ultrazvuk na tom možná nebude jinak. Zavržení ultrazvuku Dokonce i samotný název zní jemně, že ano? Ultrazvuk.

Evokuje v nás nějakou rádoby lázeňskou proceduru v tiché, tmavé místnosti, bezbolestné klouzání snímače po kůži. Co se týče těhotenství, se tento zákrok nepozorovaně vloudil do zkušenosti téměř každé těhotné ženy. Kdo by nechtěl vidět své dítě? Kdo by nechtěl udělat tento test? Proč se obtěžovat a zabývat se nějakým iracionálním hledáním duchovního spojení s nenarozeným dítětem, když si můžeme pohodlně sednout a dívat se na důkaz přímo na monitoru?

  • Níže uvádím postřehy, jak jsme se dostali do pasti nedostatečně prověřených lékařských zákroků:
  • Slibují přehnané výsledky, které jsou lákavé pouze teoreticky (můžete zjistit zdravotní stav vašeho dítěte pomocí neškodného zařízení!) Využívají strach (když se nebudete chtít podívat, nedozvíte se o možných problémech)
  • Jejich intenzita / frekvence / všeobecné použití se zvyšuje, aniž by byly přesvědčivé důkazy pro nezbytnost takového zvyšování
  • Stávají se tak rutinní, že kontrolní klinické studie jsou považovány za zbytečné

Je to pouze příklad tolika dalších zásahů, kterým dnes čelí naše děti. Součinnosti mnoha z nich se přičítá více než 50% výskytů chronických onemocnění a celosvětově se řadí na 34. místo příčiny kojenecké úmrtnosti.

Kluzký svah

Naše babičky byly v těhotenství posílány na rentgen. Zní to jako špatný vtip, že ano? Rentgen byl desítky let považován za bezpečný, než se trend obrátil. Nyní americká Vysoká škola porodnictví (ACOG) uvádí:

“Ultrasonografie využívá zvukové vlny, což není forma ionizujícího záření. V rámci diagnostiky ultrazvukových postupů, včetně vyšetření duplex-doppler, nebyly zaznamenány žádné případy dokumentovaných nežádoucích účinků na plod. … Neexistují žádné kontraindikace ultrazvukových úkonů během těhotenství. Tato metoda ve velké míře nahradila rentgen jako primární způsob zobrazování plodu během těhotenství.”

Americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) se oprostil od posouzení ultrazvuku. V 80. letech byly ultrazvukové studie ve velké míře zastaveny navzdory faktu, že v roce 1992 samotný FDA zvýšil limit 8 krát, přičemž stávající přístroje používají značně silnější signály a nejsou standardizovány žádnými předpisy. V posledních několika desetiletích se ultrazvuková technologie vyvíjí z hlediska maximální expozice a intenzity (od 46 do 720 mW/cm2). Novější verze zůstávají do značné míry neprověřeny, jsou často vadné a bez státem vyžadovaných předpisů na zaškolení obsluhy.

K čemu je to dobré?

V roce 2001 mělo jeden ultrazvuk přinejmenším 67% těhotných žen a v roce 2009 už bylo 99,8% žen, které ho měly průměrně 3 krát. Studie z r. 2006 zjistila, že ženy s vysoce rizikovým těhotenstvím chodily na ultrazvuk průměrně 4,2 krát.

Americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv připouští, že dlouhodobé účinky ultrazvukové “kavitace” nejsou známy. Určitý náznak obav se, nicméně, objevuje ve vyjádření výše uvedeného úřadu, že u ultrazvuku “na doporučení lékaře”, který je prováděn porodníkem převažuje přínos nad rizikem. Je to doloženo na důkazech? 

Co se týče “účinnosti”, několikanásobné Cochranovy studie neprokázaly úbytek úmrtnosti dětí při porodu díky rutinním ultrazvukům v normálním těhotenství, ale zvýšené riziko císařského řezu při screeningu během třetího trimestru. Odborná literatura odsuzuje ultrazvuk, pokud se používá pro účely rutinních kontrol, kontroly orgánů v druhém trimestru, pro určení biofyzikálního profilu, posuzování stavu plodové vody a k Dopplerovskému vyšetření u nízko i vysoce rizikových těhotenství.

Chceme věřit, že tento zásah je v těhotenství nápomocný, ale není to fakt, který by se prokázal. U běžných kontrol je velmi významné falešné pozitivní hodnocení. Ultrazvuk vyvolává také úzkost a v nejhorším případě vede k ukončení těhotenství z důvodu anomálií, které jsou ve skutečnosti méně závažné, než se jeví na ultrazvuku, jako tomu bylo u 1 z 200 potratů zapříčiněného negativní informací z ultrazvuku.

Vzhledem k nápadnému nedostatku důkazů pro účinnost ultrasonografie v souvislosti s porodními výsledky, bychom se mohli ptát, proč Mezinárodní ultrazvuková společnost pro porodnictví a gynekologii (ISUOG) jednostranně doporučuje, aby všechny těhotné ženy byly mezi 18 a 22 týdnem věku plodu podrobovány rutinním ultrazvukům? Mohli bychom se rovněž domnívat, že ISUOG se dostala do hlubokého střetu zájmů, o čemž svědčí její veřejné přiznání se k vazbám na přední světové společnosti pro porodnické technologie, jako je například GE Healthcare, Phillips, Samsung MEDISON, Toshiba a Siemens.

Jak víme, že je to bezpečné?

Prokazování bezpečnosti zásahu kterékoli moderní diagnostiky s empirickou jistotou je principiálně nemožné. Pokud se nežádoucí účinek neprojevuje v řádu let nebo desítek let, nebo ještě hůře, je-li předáván generačně, bude trvat nesmírně dlouho, než zjistíme, jaký dopad měly neodsouhlasené experimenty na člověka a řádně posoudíme bezpečnost. Princip předběžné opatrnosti nutí producenty a regulační orgány prokázat bezpečnost výrobku ještě před tím, než je uveden na trh.

Nicméně, účinky ultrazvuku na biologické tkáně jsou všeobecně potvrzeny podle Plaksina a kolektivu, který uvádí:

“Nejen, že je ultrazvuk (UZ) všeobecně používán pro zobrazování; je známo, že při interakci s biologickými tkáněmi způsobuje širokou škálu netermálních jevů od krvácení a nekrózy k jemnějšímu vlivu na buňkách a jejich membránách, jako je zvýšení propustnosti, indukci angiogeneze a zvýšenou genovou transfekci.”

Poznatky získané na zvířatech byly zamítnuty s tím, že mají pouze omezené použití ohledně lidského těhotenství, včetně nedávné studie prokazující povahové abnormality u myší vystavených v děloze 30 minutám ultrazvuku, a starších údajů dokazujících, že prenatální ultrazvuková expozice u myší ovlivnila přemísťování neuronů. Přinejmenším od roku 2008 je známo, že ultrazvukové vlny o délce pouhých 28 W/cm2 jsou schopny způsobit v různých hloubkách mozku živých plodů morčat v průběhu expozice in utero zvýšení teploty mezi 1,2 – 4,9 °C. Tímto se nabízí věrohodný důkaz změn v mozku vyvolaných ultrazvukem včetně změn v přemísťování neuronů implikovaných při autismu.

Jim West, který sestavil největší bibliografii ultrazvukových studií na lidech, tvrdí:

“Aniž by o tom západní vědci věděli, riziko ultrazvuku je potvrzeno v Číně od konce 80. let, kdy tisíce žen dobrovolně podstupujících potrat, tisíce dvojic matka-plod, byly vystaveny pečlivě kontrolovanému diagnostickému ultrazvuku a následně byly abortované plody analyzovány pomocí laboratorní techniky.”

Do průzkumu bylo zapojeno 100 vědců a 2700 dvojic matka-plod. Data z přibližně 65 studií se neobjevují v publikacích Národního ústavu zdraví, ale lze je nalézt v čínských databázích. Pro účely studie byly použity elektronová mikroskopie, průtoková cytometrie, různé biochemické analýzy (imunologické, histologické) a následně se výsledky porovnaly s těhotnými ženami vystavenými falešnému ultrazvuku (s nulovou intenzitou). Při zkoumání mozku, ledvin, rohovek, choriových klků a imunitního systému, došli výzkumníci k závěru, že množství ultrazvukové expozice potřebné k poškození lidského plodu je velmi nízké.

Jim West cituje Ruo Fenga, profesora z Institutu akustiky na Univerzitě Nanjing a redaktora Čínského odborného časopisu o ultrazvuku v medicíně a biologii a také člena Světové federace pro ultrazvuk v medicíně a biologii:

“Ruo Feng, který přezkoumal mnoho z těchto studií, uvádí, že rutinním ultrazvukům je nutno se vyvarovat. Ultrazvuk by měl být používán pouze v případě výjimečných zdravotních indikací a to při minimální intenzitě. Zákrok by měl být velmi krátký, ne delší než 3 minuty, nanejvýš 5 minut. Je třeba se vyhnout mnohonásobným vyšetřením, protože rizika se kumulují. Klinické studie ukázaly, že citlivé orgány jsou poškozeny už po 1 minutě expozice.”

Nový standard

Dnešní těhotenství a dnešní děti skýtají koncept evolučního nesouladu se životem. Jen proto, že nynější životní styl a přístup ke zdraví se staly normativem, ještě neznamená, že je to v souladu s tím, co potřebují naše genomy vytvářené po miliony let evoluce. Antibiotika, psychofarmaka, zpracované potraviny, pesticidy, průmyslové chemikálie, vakcíny, ultrazvuk, chirurgický porod a krmení z láhve nejsou způsob, jak mít zdravé dítě. Zatímco hledáme corpus delicti, který by vysvětlil proč 1 z 6 našich dětí má problémy s učením, udělali bychom lépe, kdybychom nasměrovali naši pozornost na to, co nám poskytují důkazy. Věda neustále poukazuje na závažnost jevů, jako je alostatická zátěž, genetický jednonukleotidový polymorfismus (SNP), dysbióza a nedostatek živin, které jsou spolu s ultrazvukem pro těhotenství velkou zátěží, nemluvě o vakcíně proti hepatitidě typu B hned po narození a dalšími osmi do jednoho roku dítěte.

I v případě, že by ultrazvuk nebyl tak nebezpečný, jak tvrdí některé studie, kliničtí lékaři jako např. MUDr. Sarah Buckley argumentují, že samotná existence ultrasonografie způsobuje u těhotných žen psychickou propast a zaměňuje intimní zkušenost “být s dítětem” na pocit, že vlastníme předmět, který se dá zobrazit na monitoru, volíme riziko namísto budoucího zdravého dítěte. Kvůli těmto a dalším důvodům se snažte v těhotenství vyhledat takovou pomoc, která ctí přirozené odhalování tohoto, do značné míry, tajemného procesu a podporuje pouto mezi matkou a dítětem tak, že pomáhá poskytovat dítěti evolučně rozeznatelné signály o bezpečí prostřednictvím stravy bohaté na živiny, pohybu a vnitřního klidu. Porodní asistentky pro domácí porody a duly dobře vědí, jaký to má význam.

Zdroj ZDE

 

 

Placenta: základní resuscitační vybavení

Poznatky o krátkodobých a dlouhodobých přínosech “pozdního podvázání pupečníku” se konečně dostávají i do praxe. Porodní asistentky a někdy i porodníci si uvědomují, jak je důležité nechat placentu dokončit cirkulaci krve před tím, než jakkoli zasáhnou. Osobně se mi moc nelíbí termín “pozdní podvázání pupečníku” a raději používám termín “předčasné podvázání pupečníku”, když popisuji tento alternativní postup. Ať už to ale budete nazývat jakkoli, pravdou zůstává, že pro novorozence je tato praktika přínosná. Hlavní fyziologické přínosy tohoto postupu byly shrnuty v časopise Cochrane review, kde bylo poukázáno, že: “u kojenců narozených v řádném termínu existují ve spojitosti s pozdním podvázáním pupečníku určité potenciálně přínosné výhody, jako je vyšší porodní hmotnost, časná koncentrace hemoglobinu a zvýšená zásoba železa až do doby 6 měsíců od porodu.”

Ve studii se dále píše, že “pozdní podvázání pupečníku” je spojeno se zvýšeným rizikem žloutenky u novorozenců. Oproti tomu Mercerová a Skovgaard (2002) uvádějí poznatky z výzkumů, které tuto souvislost zpochybňují. Rovněž by mě zajímalo, jestli injekční podání oxytocinu v době, kdy placenta stále zásobuje dítě krví, může ovlivnit riziko vzniku žloutenky. Používání IV oxytocinu při porodu je spojováno se žloutenkou již od roku 1974(prozkoumejte google pro více informací). Všechny studie zahrnuté ve studii vydané časopisem Cochrane review byly prováděny v nemocnicích, kde drtivé většině žen byl injekčně podán oxytocin pro usnadnění třetí doby porodní. Jen vzácně se setkávám s něčím vážnějším, než je lehká novorozenecká žloutenka po porodu. Nepotřebuje někdo výzkumné téma?

Resuscitace a předčasné podvázání pupečníku

Tento příspěvek se zabývá praktikou předčasného podvázání pupečníku v situaci, kdy dítě potřebuje resuscitaci. Často slýchávám porodní příběhy, jako je tento: “Museli (či musel/a jsem) přestřihnout pupečníkovou šňůru, protože miminko potřebovalo resuscitaci”.

Během nemocničních kurzů novorozenecké resuscitace se lékaři učí následující postup: 1) posoudit stav dítěte, 2) zavolat pomoc, 3) podvázat a přestřihnout pupečník, 4) vzít dítě k resuscitačnímu přístroji, atd. Je jasné, že resuscitace novorozence je stresující záležitost, proto chápu, že pro porodní asistentky a doktory je příjemnější tento úkon provést v klidném, “čistém” prostředí, bez ustaraných pohledů rodičů a nutnosti odpovídat na jejich otázky. Tento přístup však nedává žádný smysl, pokud vezmeme v úvahu fyziologii přechodu novorozence z nitroděložního do samostatného života nebo význam matky v přechodu novorozence a jakékoli nezbytné resuscitaci.

Fyziologie přechodu novorozence

Toto téma je nesmírně složité a pro ty, kteří se nezajímají o vědu či fyziologii, pravděpodobně také velmi nudné. Pokud vás tedy zajímá čistě vědecké vysvětlení, podívejte se prosím na článek od autorů Mercerové a Skovgaarda (2002). Zde předkládám zjednodušenou verzi…Dítě/placenta má samostatný krevní systém oddělený od matky. Placenta vykonává práci plic tím, že vyměňuje plyny (kyslík a oxid uhličitý) skrze intervilozní (meziklkový) prostor mezi krevním systémem matky a dítěte. Před porodem se vždy jedna třetina krve dítěte nachází v placentě, aby pomáhala usnadnit výměnu plynů.
Po narození dítěte se krev z placenty přenese skrze pulsující pupečník k dítěti, čímž dojde k navýšení objemu cirkulující krve. Tento jev má dva zásadní účinky:

  • K dítěti se dostane dodatečná zásoba krve, kterou srdce potřebuje k tomu, aby nasměrovalo 50%  svého objemu do plic (8% před porodem). Tato extra zásoba krve naplní vlásečnice v plicích, což vede k jejich rozšíření a pomáhá plicním sklípkům se otevřít. Krev rovněž pomáhá očistit plicní sklípky od plicní tekutiny. Následkem toho je dítě schopno efektivně dýchat.
  • Počet cirkulujících červených krvinek, které přenáší kyslík, je navýšen. Následkem toho je dítě schopno efektivněji rozvádět kyslík do celého těla. Přenos krve z placenty do plic trvá několik minut bezprostředně po porodu. Různé učebnice uvádí, že jde o 3 až 7 minut, ale já sama jsem cítila pulzování pupečníku o trochu déle. Během tohoto procesu placenta neustále zásobuje dítě kyslíkem, dokud není schopno začít dýchat samo. Dále jsou během této doby k dítěti přenášeny kmenové buňky. Existuje teorie a rovněž určité důkazy, že kmenové buňky hrají důležitou roli v napravování jakýchkoli poškození způsobených během porodu. Mohou dokonce chránit dítě před mozkovou obrnou! Doktorka Mercerová detailně rozebírá toto téma zde. Můj názor na odběr “pupečníkové” krve si můžete přečíst v tomto příspěvku.

Většina novorozenců začne dýchat krátce po porodu a předčasné podvázání pupečníku u nich nebude mít žádné bezprostředně patrné následky. Nedávná studie však ukázala, že u zdravých samostatně dýchajících novorozenců je vyšší pravděpodobnost úmrtí nebo přijetí na jednotku specializované péče, pokud je pupečník přestřižen před nebo bezprostředně poté, co novorozenec začal sám dýchat (Ersdal et al. 2014). Většina miminek je schopná se vypořádat s chybějícím objemem krve tím, že přizpůsobí svou cirkulaci a nasměruje tento snížený objem krve k důležitým orgánům. Následky menšího objemu krve budou sice nepatrné, ale budou existovat (viz článek nahoře od Cochrane review). Budete-li mít možnost poslechnout si přednášku Karen Strangeové o přechodu dítěte z nitroděložního do mimoděložního života – jděte na ni. Ukazuje na ní fotky zachycující vlásečnice na patě u novorozence, kterému byl pupečník přestřižen předčasně, v porovnání s novorozencem, kterému pupečník dotepal přirozeně. Tyto malé krevní vlásečnice zkolabovaly – uzavřely se, aby mohly poslat snížené množství krve do jiných důležitých orgánů.

Potřeba resuscitace

Existují dva důvody, proč se ošetřovatelé rozhodnou neprovést “pozdní podvázání pupečníku” a podvážou/přestřihnou pupečník, aby mohli resuscitovat novorozence. V obou dvou případech tento postup způsobuje dítěti problémy. V prvním případě může v podstatě vést právě k nutnosti dítě resuscitovat.

1. Nedostatek znalostí, trpělivosti (a trocha paniky)

Tato situace obvykle nastává, když dítěti déle trvá, než začne samo dýchat. Novorozenec je stále zásobován kyslíkem z placenty, ale čeká, až účinky zvýšeného objemu krve začnou působit. Obvykle se to stává u dětí porozených do vody. Tito novorozenci mají dobrý odstín pleti a pomalu se jejich barva mění z namodralé na růžovou. Může být těžké si u nich vůbec všimnout okamžiku, kdy začali dýchat. Změna barvy může být jedinou patrnou známkou toho, že se jim přechod daří. Pupečník pulzuje stejným tempem jako srdce dítěte, takže nahmatáním či sledováním tepu se můžete ujistit, že je vše v pořádku. Obvyklá reakce na tuto situace je však bohužel podvázání a přestřižení pupečníku za účelem resuscitování dítěte. Výsledkem pak je, že dítě reaguje na přerušení placentárního toku a stresujícího oddělení od matky pláčem. Horší následek pak může být, že bez podpory placenty dítě není schopno dokončit svůj přechod a stává se oslabeným novorozencem vyžadujícím resuscitaci (viz níže).
Toto video zachycuje venkovní porod (matka nestihla dojít do svého porodního stanu). Miminko zde v poklidu prochází přechodem k dýchání za podpory placentární cirkulace.

Toto miminko je rovněž schopno jemného přechodu k vlastnímu dýchání.

 

2. Oslabený novorozenec

Jedná se o dítě, pro něhož porod nebyl jednoduchý a bude možná vyžadovat trochu asistence, aby začalo samo dýchat. Tato situace často nastává jako následek různých zásahů při porodu jako je např. řízené tlačení, umělé natržení vaku blan či podání oxytocinu. Může jít rovněž o následek obtočení pupečníku kolem krku plodu těsně před porodem, což snižuje průtok krve (volný pupečník toto nezpůsobí). Oslabený novorozenec je bezvládný a jeho barva se mění z modré na bílou. Je také možné, že novorozenec prodělal při porodu syndrom aspirace mekonia a jeho srdeční frekvence je pomalá a/nebo klesá. Takovému dítěti bude pravděpodobně potřeba trochu pomoci, ale nejdůležitější pro něj je placentární cirkulace. Dokud je pupečník neporušený, dítě skrze něj stále přijímá určité množství kyslíku, což je lepší, než nic. Dodatečná zásoba krve a červené krvinky navíc pomáhají cirkulovat veškerý kyslík, který dítě přijme do plic pomocí resuscitace. Na následujícím videu je zachyceno velmi oslabené dítě, u něhož je provedena resuscitace za podpory placentární cirkulace:

Zde je další video, na němž Rixa Freezeová při neasistovaném porodu nečekaně resuscituje své vlastní dítě. Celý příběh o jejím porodu a první část videa je možné najít na jejím blogu. Rixa se naučila resuscitovat novorozence:

Zde je video zachycující neasistovaný porod, při němž matka instinktivně resuscituje své vlastní dítě.

Význam matky a rodiny při resuscitaci

Je důležité, aby se resuscitace oslabeného novorozence účastnila matka, otec nebo jakákoli jiná důležitá osoba.

Pro dítě

Dítě strávilo u matky celé měsíce a naučilo se, jak zní její hlas a jak voní. Naučilo se rovněž rozeznat hlas svého otce a/nebo jiných členů rodiny. Již jen to, že jsou tito lidé nablízku, mluví na dítě a hladí ho, často stačí, aby začalo dýchat. A i v případě, že jsou nutná další opatření, pro dítě musí být příjemnější, když ho může matka držet v těsném tělesném kontaktu, než aby bylo položeno na rovnou plochu resuscitátoru.

Pro matku, otce a/nebo další rodinné členy

Je pro vás asi mnohem méně stresující, když můžete vidět a dotýkat se svého dítěte, než když se na něm “pracuje” na druhé straně místnosti. Zapojení se do přechodu dítěte k vlastnímu dýchání posiluje sílu rodičů. Otcové jsou obvykle velmi hrdí, když mohou povzbuzovat své dítě k prvnímu nádechu tím, že mu jemně foukají do tváře. Matky navíc často instinktivně vědí, jak pomoci svému dítěti. Pamatuji si, jak mi jedna matka vyprávěla, že měla pocit, že její miminko potřebuje být v určité poloze na její hrudi. Když ho posunula do této polohy, dýchání se perfektně upravilo.

Doporučení

  • Zkuste se ujistit, že dítě nepřijde na svět oslabené tím, že minimalizujete zbytečné zákroky.
  • Nepodvazujte ani nepřestřihávejte pupečníkovou šňůru.
  • Dopřejte dítěti čas k přechodu – pokud pupečník pulzuje, placenta stále dítě zásobuje kyslíkem… uklidněte se a ujistěte matku, pokud potřebuje ujištění.
  • Nepodvazujte ani nepřestřihávejte pupečníkovou šňůru.
  • Pokud dítě potřebuje pomoc, začněte malými krůčky – jemná stimulace, mluvení, foukání do obličeje (všechno zvládne udělat rodič).
  • Nepodvazujte ani nepřestřihávejte pupečníkovou šňůru.
  • Pokud je potřeba udělat další opatření, doneste resuscitační zařízení k dítěti a resuscitujte ho v náručí matky.
  • Už jsme zmínila, ať nepodvazujete ani nepřestřiháváte pupečníkovou šňůru?

Upozornění: Rutinní odsávání dítěte po porodu je zcela zbytečné, invazivní a mohlo by potenciálně způsobit problémy tím, že by vedlo k omdlení (pokles srdeční frekvence).

Často slýchávám, že poskytovatelé zdravotní péče nemohou provádět resuscitaci s neporušeným pupečníkem kvůli tomu, jak je rozestaveno vybavení nemocnice (např. připevněné ke zdi). Myslím, že tohle se změní. Povědomí o následcích předčasného podvázání pupečníku neustále roste – právníci se již dožadují nároků. Záchranáři v Queenslandu nyní resuscitují novorozence, aniž by přestřihovali jejich pupečníkovou šňůru. Pokud to zvládnou záchranáři v prostředí, které je méně než ideální, proč ne nemocniční personál? Nemocnice potřebují začít přizpůsobovat vybavení/personál potřebám dítěte – nikoliv obráceně. Jedna velmi zajímavá studie zkoumala názory klinických lékařů na novorozeneckou resuscitaci prováděnou u matky (Yoxall et al. 2015). Zavádění prověřeného postupu by však nemělo záviset na názorů lékařů na tento postup.

Shrnutí

Děti se rodí se svým vlastním resuscitačním vybavením. Placenta nejen pomáhá dítěti k přechodu, ale v případě potřeby také napomáhá s resuscitací. Neexistuje žádný důvod, proč by pupečník dítěte, které potřebuje pomoc, měl být podvázán a přestřižen.  Takový postup způsobí dítěti a matce jen více problémů. Jakékoli nutné zákroky mohou být provedeny s podporou placenty a zapojením matky.

Další články/ zdroje

Mercerová a Erickson-Owens (2014) – ‘Is it time to rethink management when resuscitation is needed?’ Journal article

Na webových stránkách Nuturing Hearts Birth Services je k vidění úžasná série fotografií pupečníku po porodu, když byl dokončen přesun krve.

Nicholas Fogelson (Obstetrician) ve své přednášce jasně prezentuje výzkumná zjištění ohledně předčasného podvázání pupečníku. Etika tohoto výzkumu je sice diskutabilní, ale snad tato zjištění pomohou k informovanosti a změně praxe.

Velmi zajímavý a podnětný rozhovor s doktorkou Mercerovou.

George M Morley napsal velmi podrobný článek o fyziologii novorozeneckého přechodu k dýchání a resuscitaci.

Science and Sensibility zkoumají důkazy.

Upraveno/Aktualizováno v dubnu 2016

Zdroj:

The Placenta: essential resuscitation equipment

Extatické narození – fyziologické nastavení fungování porodních hormonů

Přivést dítě na svět v extázi: to je naše plné právo a k tomu bylo naše tělo stvořeno. Matka Příroda nám, ve své moudrosti, předepisuje porodní hormony, které nás vezmou pryč (ex) z našeho obvyklého stavu (stáze), takže můžeme být, jakmile se staneme matkami, ve všech ohledech přetvořeny. Tento skvělý hormonální koncert se optimálně rozehrává, pokud není porod rušen, a zvyšuje tak bezpečnost pro matku i děťátko. Vědci stále více objevují to, co my jako matky dávno víme – že naše porodní cesta z dlouhodobého hlediska ovlivňuje život matky i dítěte, a proto je extatický porod, který nás vezme mimo naše já, darem na celý život.

Během porodu a narození jsou aktivní čtyři hlavní hormonální systémy. Ty zahrnují oxytocin, hormon lásky, endorfiny, hormony radosti a přesahování, adrenalin a noradrenalin, hormony rozrušení, a prolaktin, hormon mateřství. Tyto hormonální systémy jsou vlastní všem savcům a pramení z limbického systému. Aby porod mohl probíhat optimálně, limbický systém musí mít navrch nad mozkovou kůrou (racionálním myšlením). Tento posun můžeme podpořit atmosférou ticha a soukromí, např. tlumeným osvětlením a tichou konverzací, a neočekáváním rozumového jednání od rodičky. Za těchto podmínek si žena intuitivně volí pohyby, zvuky, dýchání a polohy, které porod dítěte usnadní. Toto je genetické a hormonální nastavení našeho těla.

Všechny tyto systémy jsou negativně ovlivněny stávajícími obvyklými porodnickými postupy. Nemocniční prostředí a rutinní přístup nepříspívají k posunu vědomí, jaký je k přirozenému porodu miminka potřeba. Ženská hormonální fyziologie je dále narušována věcmi, jako jsou vyvolávání (indukce) porodu, použití medikace proti bolesti a epidurální anestezie, císařský řez a separace maminky a miminka po porodu.

HORMONY BĚHEM PORODU

Oxytocin

Asi nejznámějším porodním hormonem je oxytocin, hormon lásky, který se vylučuje během sexuální aktivity, mužského a ženského orgazmu, porodu a kojení. Oxytocin způsobuje pocity lásky a altruizmu; Michel Odent říká: “Ať už posuzujeme jakoukoliv stránku lásky, oxytocin je vždy zahrnut.”

Oxytocin se tvoří v hypothalamu, “řídící žláze” hluboko uvnitř našeho mozku, a skladuje se v zadním laloku hypofýzy, odkud se v pulzech uvolňuje. Je stěžejním hormonem rozmnožování a zprostředkovává vypuzovací reflexy – ejekci spermatu při mužském orgazmu (a odpovídající nasátí spermatu při ženském orgazmu), vytlačení plodu při jeho narození (dle Odenta silné kontrakce ke konci nerušeného porodu, kdy se miminko narodí snadno a rychle), odchod placenty a po porodu spouštění mléka při kojení.

Tak, jako je při každé z těchto situací postupně dosahováno vrcholu, je i během těhotenství ve velkém množství vylučován oxytocin a pomáhá nám vstřebávat živiny, snižovat stres a zachovat si dostatek energie tím, že nás uspává. Oxytocin také pak během porodu způsobuje pravidelné kontrakce dělohy a jeho koncentrace stoupá s tím, jak miminko sestupuje a začnou být při jeho rození stimulovány receptory tahu v dolní části matčiny pochvy. Vysoká hladina oxytocinu se udržuje i po narození miminka, její vrchol nastává při porodu placenty a pak postupně klesá.

Také miminko během porodu vytváří oxytocin, dokonce možná i porod zahajuje, takže se během prvních minut po porodu maminka i miminko koupou v extatickém koktejlu hormonů. V tuto chvíli je stávající produkce oxytocinu posilněna kontaktem kůži na kůži, vzájemným očním kontaktem a (samo)přisátím miminka. Takovéto hladiny oxytocinu pak chrání proti poporodnímu krvácení zajištěním děložních kontrakcí. Při kojení zprostředkovává oxytocin spouštěcí reflex, je uvolňován v pulzech tím, jak miminko saje. Během měsíců až let laktace oxytocin pomáhá mamince, aby zůstala uvolněná a dobře vyživovaná. Jedna vědkyně to nazvala “velmi účinným antistresovým prostředkem, který je do budoucna prevencí mnoha chorob”. V jejím výzkumu se ukázalo, že matky, které kojily déle než 7 týdnů, byly klidnějšími než ty, které nekojily. Kromě své role v rozmnožování se oxytocin vylučuje i v jiných situacích lásky a altruizmu, např. při sdílení jídla. Dle vědců jsou poruchy oxytocinového systému zapleteny i do chorob, jakými jsou schizofrenie, autizmus, kardiovaskulární onemocnění a drogové závislosti, předpokládá se, že oxytocin může zprostředkovávat i antidepresivní účinky farmak typu Prozacu.

Beta-endorfiny

Endorfiny mají, jako v těle se přirozeně vyskytující opiáty, podobné vlastnosti jako pethidin (Dolsin), morfin a heroin a využívají stejné receptory v mozku. Beta-endorfiny jsou, stejně jako oxytocin, vylučovány ze zadního laloku hypofýzy a jejich vysoké koncentrace se vyskytují během sexu, těhotenství, porodu a kojení. Beta-endorfiny jsou také stresovými hormony a jsou uvolňovány při uvěznění a bolesti, kdy působí jako analgetika a stejně jako ostatní stresové hormony potlačují imunitní systém. Tento účinek je nejspíš důležitý k tomu, aby imunitní systém těhotné ženy nebojoval proti plodu, jehož genetický materiál je pro její tělo cizí.

Stejně jako návykové opiáty, tak i beta-endorfiny navozují pocity blaha, euforie a závilosti, v případě partnerů vzájemné závislosti. Hladiny beta-endorfinů jsou během těhotenství vysoké a po porodu se ještě zvýší (společně s dalším stresovým hormonem kortikotropinem) až na úroveň, jakou nalézáme u vytrvalostních sportovců mužského pohlaví během maximálních výkonů na běžeckém pásu. Vysoké koncentrace těchto hormonů pomáhají rodičce zpracovávat bolest a dostat se do změněného stavu vědomí, který je charakteristický pro nerušený porod.

Beta-endorfiny mají komplexní a dosud plně nepoznaný vztah s dalšími hormonálními systémy. Během porodu jejich vysoká koncentrace omezuje vylučování oxytocinu. To dává smysl, protože jakmile jsou bolest nebo stres příliš velké, kontrakce se zpomalí, adekvátně se tak vzhledem k fyzickému i psychickému stresu upraví průběh porodu. Beta-endorfiny během porodu také zajišťují uvolňování prolaktinu, čímž se matčiny prsy připravují na tvorbu mléka a současně je napomáháno poslední fázi zrání plic miminka. Beta-endorfiny jsou důležité i při kojení, jejich koncentrace dosahuje u matky maxima během 20 minut a nalézají se i v mateřském mléku. Způsobují tak potěšení a vzájemnou závislost u matky i dítěte během jejich pokračujícího vztahu.

Hormony “bojuj nebo uteč”

Hormony adrenalin a noradrenalin jsou také známy jako hormony “bojuj nebo uteč” a nebo také jako katecholaminy. Jsou vylučovány nadledvinkami jako reakce na stres typu strach, úzkost, hlad, zima a také vzrušení, kdy aktivují sympatický nervový systém pro boj nebo útěk.

V první době porodní vysoká koncentrace katecholaminů utlumuje tvorbu oxytocinu a tak zpomaluje nebo zastavuje porod. Katecholaminy rovněž snižují tok krve k děloze a placentě a tedy i k miminku. Odpovídá to tomu, že savci rodící v divočině v přítomnosti nebezpečí aktivují odpověď sympatického nervstva, zastaví porod, přesměrují tok krve ke hlavním svalovým skupinám, aby samice mohla utéct a v bezpečí pak porodit.

U lidí pak můžou být vysoké hladiny katecholaminů spojeny s delším porodem a negativními změnami v srdeční akci miminka. Avšak při nerušeném porodu, jakmile se se blíží okamžik narození, tak tyto hormony fungují jinak. Rychlý vzestup koncentrace katecholaminů, hlavně noradrenalinu, aktivuje reflex závěrečného vypuzení miminka z pochvy. Matka zažívá rychlý vzestup energie, bude nabuzená a připravená, mělce dýchat, bude mít sucho v puse a snad nutkání něco uchopit. Může zažívat strach, zlost nebo rozrušení. A katecholaminový ráz způsobí několik velmi silných kontrakcí, které vedou k rychlému a snadnému porození miminka.

Některé porodní báby s úspěchem využívají tohoto reflexu, pokud má žena během druhé doby porodní problémy. Například antropolog pracující s domorodými kanadskými kmeny zaznamenal, že když má žena při porodu těžkosti, tak se sejdou mladí lidé z vesnice, aby pomohli. Mohou třeba rychle a nečekaně na rodičku z blízka vykřiknout a tento šok spustí vypuzovací reflex a porození miminka.

Po porodu koncentrace katecholaminů strmě klesá. Novopečená maminka může jako důsledek cítit třes a chlad. Teplé prostředí je důležité, protože, pokud by vysoké hladiny katecholaminů kvůli chladu přetrvávaly, tak by docházelo k inhibici oxytocinu a následnému zvýšení rizika poporodního krvácení. 

Noradrenalin, jakožto součást extatického koktejlu, rovněž zasahuje do instinktivního mateřského chování. Myši vyšlechtěné k tomu, aby měly nedostatek noradrenalinu, se o své mladé po porodu nestarají, pokud jim není injekčně podáván noradrenalin.

I pro miminko je porod vzrušující a stresující událostí, která se odráží ve vysokých hladinách katecholaminů. Během porodu ho chrání před následky hypoxie (nedostatku kyslíku) a následné acidózy. Vysoké koncentrace katecholaminů zajišťují, aby bylo miminko při prvním kontaktu s maminkou bdělé a čilé. Po nerušeném porodu se děťátko kontaktem s maminkou zklidňuje a koncentrace katecholaminů u něj, stejně jako u maminky, rychle klesají.

Prolaktin

Prolaktin, známý rovněž jako hormon mateřství, je hlavním hormonem tvorby mateřského mléka a kojení. Tradičně se učí, že u kojících žen vytváří agresivní ochranné chování (efekt “matky lvice”). Hladina prolaktinu stoupá během těhotenství, ačkoliv je tvorba mléka až do porození placenty hormonálně potlačena. Během porodu a okamžikem narození koncentrace prolaktinu ještě vzroste. Prolaktin je také hormonem poslušnosti a poddanosti (v tlupách lidoopů má dominantní samec nejméně prolaktinu) a vytváří jistý stupeň neklidu. Ve vztahu ke kojení tyto efekty aktivují matčinu ostražitost a pomáhají jí tak naplňovat potřeby miminka jako první. Rovněž v děloze miminko vytváří prolaktin, jeho vysoké množství je přítomno v plodové vodě a je děložního nebo placentárního původu. Funkce prolaktinu u miminka nejsou známy.

Nerušený porod

V našich kulturních podmínkách je nerušený porod mimořádně vzácný, dokonce i v porodních domech a při domácích porodech. Dvě hlavní věci, které u savců narušují porod, jsou pobyt na neznámém místě a přítomnost pozorovatele. Pocity bezpečí a soukromí se proto zdají být těmi zásadními. Celý systém západního porodnictví je prostoupen sledování těhotné a rodící ženy lidmi i přístroji, jakmile porod nejde hladce, porodníci reagují ještě intenzivnějším sledováním. Je až s podivem, že je za těchto podmínek schopna porodit vůbec nějaká žena. Někteří autoři si všimli toho, že pro ženy  má rození dítě mnoho paralel s jeho plozením – stejné hormony, stejné části těla, stejné zvuky a stejná potřeba bezpečí a soukromí. Jaké by bylo pokoušet se milovat v podmínkách, v jakých očekáváme, že ženy porodí?

Když autorka tohoto textu rodila své čtvrté miminko, Maiu Rose, uspořádala si okolní prostředí tak, aby se cítila velmi bezpečně a v soukromí. A tento porod pak byl její nejkratší, nejsnažší a nejextatičtější, kdy za hodinu a půl přivedla na svět 3,6 kg vážící miminko a to nečekaně koncem pánevním. Věří, že tento porod probíhal optimálně, protože mohla naprosto volně následovat své instinkty, cítila se bezpečně a v soukromí. Každá žena musí rodit tam a s tím, jak se cítí nejbezpečněji, situace autorky textu nemusí vyhovovat každému. Nicméně tento příklad dobře ilustruje obrovský rozdíl mezi tím, co bylo ideální pro ni a její dítě, a tím, co je standardní péčí poskytovanou ve většině nemocnic.

ÚČINKY MEDIKACE A ZÁSAHŮ

Indukce (vyvolávání) a urychlování porodu

V Austrálii je přibližně 20% těhotných žen porod vyvoláván a 20% urychlován  syntetickým oxytocinem. V USA jsou tyto podíly podobné – 19,8 a 17,9%. V obou zemích tak okolo 40% rodiček dostane během porodu nitrožilně syntetický oxytocin. /Pozn.: Článek na blogu autorky vyšel v roce 2002. Dle údajů Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR byl v roce 2013 porod vyvoláván (jakýmkoliv způsobem) přibližně 10% těhotných žen a zhruba 81% rodiček byl během porodu aplikován syntetický oxytocin./

Syntetický oxytocin podaný během porodu nefunguje jako oxytocin vlastního těla. Zaprvé kontrakce navozené syntetickým oxytocinem jsou odlišné od přirozených kontrakcí a tyto rozdíly mohou způsobit snížení toku krve k miminku. Například, pokud je aplikováná příliš vysoká dávka oxytocinu, tak se mohou další kontrakční vlny objevovat téměr ihned po konci předchozí vlny a může se zvýšit i bazální tonus (klidový tlak) dělohy.

Zadruhé syntetický i přirozený oxytocin nemohou procházet z těla do mozku hematoencefalickou bariérou. To znamená, že se podaný syntetický oxytocin nechová jako hormon lásky. Nicméně poskytuje hormonálním systémům negativní zpětnou vazbu – oxytocinové receptory rodičky zaznamenají vysokou koncentraci oxytocinu a mozku signalizují, aby jeho tvorbu snížilo. Víme, že je u žen po aplikaci syntetického oxytocinu vyšší riziko poporodního krvácení, protože byla jejich vlastní produkce oxytocinu ukončena. /Pozn.: podobné výzkumy se týkají i narušení kojení./ Neznáme ale psychologické účinky porodu bez dosažení nejvyšších koncentrací oxytocinu, jaké příroda předepsala všem savčím druhům. 

Pokud jde o dítě, tak mnoho odborníků věří, že spoluúčastí na zahájení vlastního narození se plod trénuje na tvorbu vlastního hormonu lásky. Michel Odent zaníceně mluví o nedostatku naší společnosti ve schopnosti milovat sami sebe i ostatní a vystopoval původ tohoto problému až k době okolo našich porodů, zejména v narušování oxytocinového systému.

Opioidní analgetika (farmaka proti bolesti)

V Austrálii je nejběžněji používaným farmakem během porodu pethidin, v jednom státě ho v roce 1998 dostalo 34% rodiček. V USA se běžně používaji opioidy včetně meperidinu, nalbufinu, butarfanolu, alfaprodinu, hydromorfonu a fentanyl citrátu. /Pozn.: Dle údajů Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR byla v roce 2013 opioidní analgetika podána 16,5% rodiček a jiná analgetika 17,2% rodiček, jedné ženě mohly být podány oba typy farmak./ Použití  opiátů při porodu v poslední době pokleslo, nejvíce žen si dnes vybírá epidurální anestezii, která ale může tato opioidní farmaka také obsahovat (více dále v textu). /Pozn.: V České republice dostane epidurální analgezii údajně okolo 15% rodiček./ Stejně jako v případě syntetického oxytocinu i opiáty sníží u rodičky tvorbu vlastních hormonů, což může být nápomocné, pokud jsou hladiny příliš vysoké a zastavují porod. Avšak použití pethidinu (Dolsinu) porod prokazatelně zpomaluje tím více, čím vyšší dávky byly použity.

Znovu se tedy musíme ptát, jaké jsou psychologické účinky porodu bez nejvyšších hladin těchto hormonů potěšení a vzájemné závislosti na matku a dítě? Někteří vědci věří, že endorfiny jsou odměnou, kterou dostáváme za provozování reprodukčních funkcí, jakými jsou plození a rození, tedy že nás endorfiny poutají k udržování sexuální činnosti a pořizování si dětí. Je zajímavé poznamenat, že ve většině zemí, jež přijaly zapadní styl porodnictví, které si cení medikace a zásahů do porodu více než potěšení a posilnění, došlo v posledních letech ke strmému poklesu porodnosti.

Ještě větší pozornost vzbuzuje výzkum porodních záznamů 200 na opiátech závislých lidí narozených ve Stockholmu v letech 1945 až 1966 a jejich sourozenců, kteří se závislými nestali. Pokud matka dostala během porodu opiáty, barbituráty a/nebo rajský  plyn (oxid dusný), obzvláště několik dávek, pak se potomek pravděpodobněji stal závislým. Například, jestliže byly rodičce podány tři dávky opiátů, potom toto dítě mělo 4,7x vyšší pravděpodobnost se stát v dospělosti závislým na opiátech.

Podobné studie byla nedávno provedena v USA a to s obdobnými výsledky. Autoři prvního výzkumu předpokládali mechanizmus vtisknutí (imprintingu), ale zajímat by nás mohlo, jestli nejde spíše o záležitost extáze – pokud se nám jí nedostane při porodu, hledáme ji později během života skrze drogy. Možná to vysvětluje i popularitu (a název) drogy Extáze.

Další možnost nám ukazují pokusy na zvířatech. Ukazuje se, že farmaka dlouhodobě podávaná ve vyšších stádiích těhotenství mohou u mláděte způsobit změny ve struktuře a fungování mozku (např. chemickou a hormonální nerovnováhu), která se ale až do rané dospělosti nemusí znatelně projevovat. Jestli se tyto účinky dají vztáhnout i na lidské děti, které účinkům medikace byly vystaveny kratší časový úsek okolo doby porodu, to není známo. Ale jeden výzkumník varoval, že během prenatálního období množení, migrace a spojování neuronů (mozkových buněk) je mozek vůči nevratnému poškození nejzranitelnější.

Epidurální anestézie

Farmaka pro epidurální anestézii jsou pomocí tenké cévky zaváděna po dobu až několik hodin do prostoru mezi stěnu páteřního kanálu a míšní obaly. Používají se lokální anestetika (derivátu kokainu, např. bupivakain, ropivakain), v poslední době často v kombinaci s nízkými dávkami opiátů. Při spinální anestézii se zavádí jedna dávka stejného farmaka pod tvrdé pleny míšních obalů do mozkomíšního moku a obvykle působí krátkodobě, není-li používána kombinace spinální a epidurální anestézie. Epidurální anestézie působí na všechny výše jmenované porodní hormony. Potlačuje tvorbu beta-endorfinů a tedy i změny vědomí, které jsou součástí normálního porodu. (Toto je pravděpodobně důvodem, proč je epidurál tak přijatelným pro nemocniční porodní asistentky a porodníky, kteří nejsou prakticky ani odborně připraveni na jednání s iracionalitou, přímostí a tělesností ženy rodící podle vlastních podmínek.) Jakmile je epidurál aplikován, je oxytocinový vzestup, jaký se během porodu objevuje, potlačen, protože jsou receptory tahu v dolní části pochvy rodící ženy, které tento vzestup spouštějí, znecitlivěny. Tento efekt pravděpodobně přetrvává, i když byla aplikace epidurální anestézie ukončena a navrátil se cit, jelikož nervová vlákna zapojená v tomto jevu jsou menší než senzorické (smyslové) nervy a jsou tedy citlivější k účinkům farmak.

Rodička s epidurální anestézií takto přijde o reflex vypuzení miminka s jeho závěrečnými silnými kontrakcemi uzpůsobenými k rychlému a bezpečnému porození děťátka. Musí pak proto zapojit vlastní úsilí, často proti gravitaci, aby tento jev kompenzovala. To vysvětluje prodloužení druhé doby porodní a častější potřebu použití kleští nebo vakuumextraktoru, pokud byl aplikován epidurál. Epidurální anestézie rovněž zamezuje uvolňování katecholaminů, což sice může být výhodné v první době porodní, ale později, blíže k okamžiku narození, snížené hladiny katecholaminů, společně s nižší koncentrací oxytocinu, utlumují reflex vypuzení miminka a prodlužují tak druhou dobu porodní.

Dalším hormonem negativně ovlivněným epidurální anestézií se zdá být prostaglandin F2 alfa, ten pomahá udržovat dělohu rodičkou schopnou kontrakcí. Jeho koncentrace roste, pokud žena rodí bez epidurálu. V jedné studii byl u žen kvůli aplikaci epidurální anestézie zaznamenán pokles prostaglandinu F2 alfa a průměrná doba porodu se zvedla z 4,7 na 7,8 hodiny. Farmaka podaná prostřednictvím epidurálu ihned pronikají do ženina krevního oběhu a ve stejných nebo i větších množstvích také k miminku. Některá farmaka jsou přednostně směrována do mozku děťátka a téměř všechna se po přerušení pupeční šňůry odbourávájí z nezralého kojeneckého organismu delší dobu. Jeden vědec zjistil, že bupivakain a jeho metabolity cirkulují tělem miminka po dobu jeho prvních tří dnů na světě.

Další důkazy účinků epidurálu na maminku a miminko přicházejí od francouzských vědců, kteří aplikovali epidurální anestézii rodícím ovcím. Po narození jehněte ovce nevykazovaly svoje normální mateřské chování, jednalo se především o ovce, které přivedly na svět své první jehně a epidurál dostaly v počátcích porodu. Sedm z osmi těchto samic nejevilo o své mládě jakýkoliv zájem po dobu nejméně 30 minut od porodu.

Některé studie naznačují, že tato narušení se projevuje i u lidí. Matky, kterým byla aplikována epidurální anestézie, v jednom výzkumy strávily se svým dítětem v porodnici méně času a to tím méně, čím vyšší dávku farmak dostaly a čím delší byla druhá doba porodní. V jiné studii matky jeden měsíc po epidurálu popisovaly, že jejich děťátka jsou náročnější na péči. Tyto jemné posuny ve vzájemných vztazích mohou odpovídat hormonálním dysfunkcím a/nebo toxicitě farmak a/nebo neoptimálním podmínkám, které obvykle dlouhé porody s použitím epidurální anestézie, instrumentální porody a císařské řezy provázejí.

Je neuvěřitelné, že neexistují kvalitní výzkumy účinků epidurální anestézie na kojení, ačkoliv jsou známy důkazy, že děti narozené po epidurálu mají snížený sací reflex a schopnost se kojit.

Císařský řez

Císařský řez je velká břišní operace a zvyšuje riziko úmrtí maminky zhruba 4x a také pravděpodobně ovlivňuje zdraví ženy a děťátka v následujících těhotenstvích. V Austrálii i USA se četnost císařských řezů pohybuje nad 20%. /Pozn.: V České republice se míra císařských řezů dle údajů Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR v roce 2013 pohybovala okolo 25% porodů./ Samozřejmě je porodní proces zakončený císařským řezem kratší či chybí úplně a maximální hladiny oxytocinu, endorfinů, katecholaminů a prolaktinu se nedostaví. Mimoto jsou maminky a jejich děti po císařském řezu obvykle na několik hodin od sebe odděleny, takže i nástup kojení bývá oddálen. Oba rovněž bývají v nějaké míře zasaženi působením farmak (epidurální, spinální nebo celková anestézie) použitých během operace a poté proti pooperační bolesti.

Možné následky těchto radikálních vybavení plodu z dělohy na naše hormonální nastavení byly předloženy v práci australských vědců, kteří zkoumali 242 žen v pozdním stádiu těhotenství a pak po porodu. 50% žen, u kterých proběhl spontánní vaginální porod, zažilo po porodu významné zlepšení nálady a zvýšení sebevědomí. V kontrastu s tím 17% žen po císařském řezu zaznamenalo pravděpodobněji pokles nálady a sebevědomí. U zbývajících žen byl porod zakončen pomocí kleští či vakuumextraktoru a v průměru zůstaly jejich nálada a sebevědomí nezměněny.

Jiná studie zkoumala u žen, které porodily vaginálně a nebo akutním císařským řezem, druhý den po porodu hladiny hormonů prolaktinu a oxytocinu. Ve skupině po císařském řezu koncentrace prolaktinu nestoupala tak, jak se dalo při kojení očekávat, a oxytocinové pulzy byly omezené nebo chyběly úplně. První sání miminka ve skupině císařských řezů proběhlo průměrně za 240 minut a ve skupině vaginálních porodů za 75 minut po narození. Doba trvání kojení se nijak významně v obou skupinách nelišila, autoři vyvodili závěr, že ostatní vlivy kompenzovaly nedostačné uvolňování hormonů. Autoři tohoto výzkumu hormonů dále dodávají, že data svědčí pro to, jak časné zahájení kojení a fyzická blízkost nejsou spojeny jen s vyšší interakcí mezi maminkou a děťátkem, ale také s endokrinními (hormonálními) změnami u matky. Další výzkum ukázal, že brzké a časté sání pozitivně ovlivňuje tvorbu mateřského mléka a dobu trvání kojení.

Tyto vědecké práce ukazují jak důležitost vazby mezi porodem a kojením, tak i to, že optimální porodní zkušenost může z dlouhodobého hlediska ovlivňovat zdraví matky i dítěte. Například úspěšné kojení přináší takové výhody, jako jsou dlouhodobé snížení rizika rakoviny prsu a vaječníků a osteroporózy u maminky a snížení rizika diabetu a obezity u potomka. Zvýšení sebevědomí po přirozeném porodu – v případě autorky textu zatím celoživotní – je pevným základem, na kterém naše mateřství staví.

Spojení mezi událostmi okolo narození a dlouhodobými vlivy na zdraví by si jistě zasloužily více zkoumání. (Koukněte se do databáze Primal Health Michela Odenta https://www.birthworks.org/primal-health-research/ na aktuální studie.) My si ale nemůžeme dopřát roky čekání na to, až vědci “potvrdí” výhody nerušeného porodu. Nejspíš to nejlepší, co můžeme udělat, je věřit našim instinktům a hlasovat našimi rodícími těly, vybírat si takové modely péče, které zvýší naše šance na nerušený a extatický porod.

Raná separace

Dokonce ani v podmínkách nezasahování není běžné, aby novorozenec strávil v náručí své maminky první hodinu až dvě. A přitom přirozené hormonální nastavení v této době zahrnuje specifické a geneticky dané aktivace mozku a nervového systému maminky i děťátka. Například, pokud je novorozenec ponechán v kontaktu kůži na kůži na matčině hrudi u jejího levého prsa (to je u rodiček ve všech kulturách strana, na které instinktivně miminko chovají) a srdečního tepu, “kaskáda podpůrných potvrzovacích vjemů spustí každý smysl, instinkt i rozumové chování potřebné pro radikální změnu prostředí … takto se už okamžikem narození počíná rozumové učení”.

I u matky dochází k aktivaci dosud spící části inteligence, žena pak ví, co má přesně dělat, a dokáže s děťátkem komunikovat na intuitivní bázi. Toto probuzení mateřských schopností je velmi dobře známo vědcům zkoumajícím chování zvířat, propojují ho s účinkem březosti a porodních hormonů na mozek samice, která právě přivedla na svět mládě. Tyto intuitivní schopnosti jsou přitom tak nutně potřeba v naší lidské společnosti, kde silně spoléháme na rady z vnějšku, z knih a od “odborníků”, aby nám bylo řečeno, jak se máme o naše děti starat.

Dle Josepha Chiltona Pearce, pokud se tyto aktivace neobjeví do 45 minut po porodu, pak odstřižení novorozence od matčiny péče a nenaplnění žádného ze zakódovaných očekávání vede k u miminka tváří v tvář nejvyšší míře strachu a opuštěnosti k pokračovaní tvorby steroidních hormonů v nadledvinkách. Novorozenec krátce křičí a poté ztichne. Jak Pearce píše, “poškození způsobené separací je masivní a leží za bodem opravitelnosti”. Podobně jako Odent i Pearce věří, že naše současné porodní postupy miminka, maminky i celou společnost psychicky mrzačí, a důkazy uvedené v jeho knize Evolution’s End: Reclaiming the Potential of Our Intelligence (Konec evoluce: získaní potenciálu naší inteligence zpět) jsou působivé.

OPTIMALIZACE EXTÁZE

Následující návrhy pomohou ženám použít jejich hormonální nastavení a tak z této zkušenosti vytěžit maximum a dosáhnout nejvyšší bezpečnosti pro sebe i miminko:

  • převzít zodpovědnost za své zdraví, uzdravování a celistvost během svého reprodukčního věku
  • vybrat si takový model péče, který zlepšuje šance na přirozený a nerušený porod (např. domácí porod, porodní dům či péči jedné porodní asistentky)
  • zařídit si podporu odpovídající našim konkrétním potřebám, důležité jsou vztahy založené na lásce a důvěře a kontinuální péče podporujících osob
  • při nemocničním porodu zvážit přítomnost svého obránce (např. soukromé porodní asistentky či duly)
  • zajistit prostředí, ve kterém se rodička bude cítit bezpečně, nepozorována a svobodná k následování svých instinktů
  • snížit stimulaci neokortexu (rozumové části myšlení) rodičky pomocí udržování jemného osvětlení a omezení mluvení
  • zakrýt hodiny a další technické vybavení
  • vyvarovat se medikace kromě případů, kdy je to nezbytně nutné
  • vyvarovat se zásahů (včetně zřetelného sledování) kromě případů, kdy je to nezbytně nutné
  • vyvarovat se císařského řezu kromě případů, kdy je to nezbytně nutné
  • neseparovat maminku a miminko z jakéhokoliv důvodu a to včetně resuscitace, která může být provedena s nepřerušeným pupečníkem
  • kojit a užívat si to!

Jednou z cest, jak zajistit minimální narušování třetí doby porodní je nepřerušování pupeční šňůry (do jejího dotepání) nebo i lotosový porod. Toto jediné je slučitelné s fyziologickým průběhem třetí doby porodní a zároveň udržuje maminku a miminko spolu a zároveň odděleně v hodinách a dnech následujících po porodu. Toto je tématem a doporučovaným postupem ve článcích a knihách o lotosovém porodu, sama autorka tohoto textu lotosově porodila tři ze svých dětí.

Přivedení dítěte na svět je aktem lásky a každý porod je jedinečný pro maminku i její miminko. Přesto ale všechny sdílíme stejnou ženskou fyziologii a stejně znamenitý porodní hormonální orchestr. Naše schopnost dosáhnout porodní extáze je rovněž unikátní a univerzální, jde o nezbytné požehnání, jenž je pevně zakotveno v našich tělech, ale vyžaduje, obzvlášť v dnešní době, aby každý z nás podle našich vlastních instinktů a potřeb důvěřoval, ctil a chránil proces rození.

Dánský profesor porodnictví G. Kloosterman nabízí stručné shrnutí, které by mělo být umístěno na dveřích každého porodního sálu v nemocnici: “Spontánní porod je u normální ženy událostí zahrnující řadu procesů tak složitých a tak skvěle vzájemně sladěných, že každý zásah vede jen k odchýlení se od optimálního charakteru. Jedinou věcí požadovanou od přihlížejících je, aby tomuto úchvatnému ději prokazovali respekt tak, že budou jednat v souladu s první zásadou medicíny – nil nocere (neškodit).”

Tento do češtiny přeložený článek http://www.mothering.com/articles/ecstatic-birth/ rodinné lékařky Sarah J. Buckley je dlouhý, ale poměrně podrobně popisuje, jak správně a komplexně fungují porodní hormony a co a jak jejich fungování narušuje. Tato žena porodila všechny své 4 děti doma a je autorkou článků a knih o těhotenství, porodech a mateřství.