Detail článku
NEMÁME ČAS. LÉČÍME.
Můj den začíná úsměvem mého syna, i když vlastně probuzením mé dcery otázkou. Abych byla přesná: „Kolik je hodin?“
Pak se vzbudí bráška a usměje se. Všichni se válíme a smějeme v posteli.
„Mami, já už mám hlad.“ kňourá Rosa.
Hbitě vstanu a postavím vodu na čaj. Podívám se na hodiny na telefonu. Messenger hlásí zprávu. Po ránu to většinou nedělám, ale rozkliknu ji.
„Četlas?“ ptá se Vanessa. Následuje odkaz.
„Nečetla, přečtu, díky.“ odpovím a rozkliknu odkaz. V klidu čtu:
„Dneska jsem byla podpořit jednu krásnou matku na jipce. Lékař na ni zavolal policii, protože byla klidná, úchvatná, starostlivá a hladila své měsíční dítě na jipce, kde chtěla zůstat přes noc kvůli kontaktu, hlazení + odstříkává mateřské mléko. Celou dobu jsem nahrávala, takže máme důkaz, že byla klidná a lékař rozhodně nikoliv…“
Úsměv zmizí okamžitě z mé tváře. Následuje série tělesných příznaků, které provázejí neblahé pocity.
„To je … realita?“ řeknu muži a ukážu mu titulek. Pak poslechnu záznam:
„Souhlasíte s tím, že naším společným zájmem je postarat se o zdraví malýho?… Vás neřeším…. Vy běžte pryč a umožněte nám, soustředit se na práci, na malýho.“ Říká zvýšeným tónem lékař.
„Já vám nic nedělám.“ Brání se matka. Je klidná, hovoří plynně, jen se brání.
„Děláte. Narušujete provoz oddělení.“
„A čím ale?“
„Tím, že tady rušíte řád, kterej je jasně nastavenej, a kterej my musíme dodržovat. Hygienickej řád, požární řád, evakuační řád. Nemůžete zůstat na JIPu na podlaze, na přistýlce, na karimatce, nikde.“
„A co když…“
„Ne!“ křičí lékař.
„Proč se rozčilujete?“ ptá se matka.
„Protože mě to rozčiluje! …Přijměte prostě k právu matky povinnosti matky. Jde o to, že já mám svoje povinnosti a ostatní lidi mají svoje povinnosti. A ok, jestli to chcete na sílu, tak já zavolám policajty kvůli tomu, protože já mám takovou povinnost tohlencto udělat.“
„Tak to je asi budete muset zavolat.“ říká matka.
„Volám, ok,“
„Dobře, ale běžte čekat ven, na chodbu.“ Ukončí hovor lékař.
„Já jenom zopakuju, že nemůžete spát na JIP na zemi.“ Dodá ještě.
Poté se snaží ještě chvíli matka dohodnout a vypadá to, že by mohla spát na chodbě, protože to je panu doktorovi šumák. Když se matka brání tím, že odstříkává mléko a nenechá syna přikrmovat sunarem, protože by mu to mohlo uškodit, vyjde z úst lékaře:
„Doporučení WHO, co se týká striktního kojení, to se týká Afriky.“
Spaní na chodbě z rozhovoru vypadá tak, že matku může vyhodit ochranka jako bezdomovce, který se tam občas stáhne. Lékař matku v podstatě za bezdomovce mezi řečí označí. Matka nechápe, jak narušuje chod oddělení. Nechápe, proč tolik vadí, že by spala na zemi. Lékař není ochotný zajistit jí přespání třeba i jiným způsobem, aby byla poblíž syna. Je rozčilený, matka klidná. Hájí pouze právo a zájem dítěte mít u sebe v tak těžké situaci matku. Matka má naštěstí podporu kamarádky, která ji uklidňuje, aby vše zvládla. Situace je velký nápor na psychiku matky, která kojí a je v šestinedělí. Lékař opět začne hovořit. Matka podotkne: „to je smutné, že tu nemůže zůstat rodič, který má zájem o své děti.“
„Režim a řád nemocnice, matka překáží!“ opakuji nahlas a vše ve mně začne vibrovat. „Lékař,“ říkám, „asi neví co je separace. Neučil se to na medicíně. Asi nezná následky oddělení dítěte od matky,“ už se rozčiluju.
„Takže nemocnice je vězení, dítě tam zavřou, matka překáží, pryč s ní. Co na tom, že je v šestinedělí. Na takové věci nemáme čas. My tady léčíme. Striktní kojení a WHO? Patří do Afriky!“ Rozjedu divadlo. Najednou se mi studium na DAMU perfektně hodí. Vžiju se do role neomylného lékaře hbitě. Už jsem takového zažila, při porodu Rosy. Neomylní byli i ti, kteří mi tvrdili, že svého syna neporodím, protože je moc velký a pro případ, aby náhodou už nepřibral ani gram a nepovyrostl ani o milimetr, „jen pro případ“ chtěli porod vyvolat přesně na den termínu porodu. Takový ten postoj zkostnatělé duše, kamenného srdce a nejvzdělanějšího mozku. Neomylnost. Zlost a neklid. Léčit pro takového lékaře znamená nasadit léky, separovat, kontrolovat, tečka. Teplota, poslech, monitory. Mluví s matkou způsobem: „Co to tady vyvádíte?“ Přehrávám dál. Muž se směje.
Nedám se strhnout smíchem a pokračuju: „Cože, to dítě, on je to tvor s pocity? Ach né, to my tady nevedeme, nemáme čas! To není standard oddělení!“ hraju si s ironií.
„NEMÁME ČAS.“ Řeknu finálně tragicky a rozjede se mi série myšlenek podobnosti scénářů.
Ano. Při mém prvním porodu to zas bylo, „tak tady nebudem do večera.“
Jakou roli tedy hraje pro lékaře, jež si hrají na Bohy čas?
A co čas, který musí strávit čerstvě vyklubaný tvor bez matky? Navíc v nepohodě, nemocný, zraněný…Sám s monitory, cizími lidmi, v cizím prostředí…Bez doteku, bez známé vůně, bez matčina hlasu…
Já i jiné matky jsme prožily a prožíváme zkušenost, kterou žádný z lékařů prožít nemůže. Těhotenství, porod, mateřské pouto, mateřský instinkt. Na vlastní kůži. Nikoli „ze záznamu“. Jak důležité a pevné toto pouto je, nemůže pochopit takový lékař za celý svůj život. Nemá ani určení k tomu odnosit, porodit, pečovat s láskou o dítě. Ale má diplom. Takže může určovat a ví nejlépe, co konkrétní dítě potřebuje? Lidsky je první potřeba matka. Od přírody též, proto má i mateřské mléko, jež je pro vývoj dítěte velmi důležitý. Nechápu a nepochopím, že mu to nedochází. A aby to bylo barvité, on zas nechápe, co já nepochopím na tom, že chce vyhodit matku od svého dítěte. A protože jsem ta, která má srdce, udělám vstřícný krok a mám s takovým lékařem soucit. To ale neznamená, že budu poslouchat jeho výlevy a rady. Nebudu. Vím, proč tady jsem a nerozhoduji se v tu danou chvíli, jako bych byla neomylný Bůh. Jsem matka. Cítím, co je správné pro mé dítě. Jsem určená k péči o něj. Jeho jediná maminka, kterou cítí, slyší, vnímá a potřebuje.
Jak to, že si tací lékaři neuvědomují následky svých činů? Správně by žena měla požádat nejspíš o změnu lékaře. Aby její dítě mělo kontakt přednostně s lidmi, kteří chápou, že léčit lze nejen léky, ale i kontaktem, doteky, slovy, atmosférou okolí… Co s faktem, že mateřské mléko je nejvhodnější z hlediska výživy i prevence nemocí? Lékař je poskytovatel služeb, je placen z daní, a tak má právo rozhodovat o osudech lidí a omlouvat své chování jako neomylné? Co když matka po takovém sporu o mléko přijde?
Lidé, kteří jsou lékaři poškozeni, si musí najít mnoho času, aby následky jejich rozhodnutí strávili, vyléčili a třeba i zapomněli. Aby mohli znovu vstoupit beze strachu do nemocnice, aby mohli znovu porodit, aby mohli své děti svěřit do jejich péče…
Díky Bohu, ne všichni lékaři smýšlejí stejně a já děkuji za lékaře, kteří jsou schopní empatie a chápou přirozenost mateřství. Ví, jak důležité a jedinečné je pouto mezi matkou a dítětem:
“Čím víc cítí dítě blízkost a kontakt s matkou, tím víc si je jisté a přijímá samo sebe a zbytek okolního světa. Čím víc lásky dostává, tím víc je jí schopno dávat. Blízkost a kontakt jsou pro rozvíjející dítě stejně nezbytné, jako je jídlo a dýchání.” dr. Robert Shaw.
Moc si přeji, aby péče všem, kteří ji potřebují, probíhala v lékařských zařízeních s laskavostí a úctou. Všechna tato přání, ať se realizují s láskou a lehkostí, tempem a způsobem, které budou příjemné a budou přinášet radost…
Autor: Iva Novotná, Hormon lásky