Příběhy klientů

< Zpět na přehled příběhů

Věděla jsem, že tentokrát to bude jiné

Po deseti dnech i naše troška do mlýna 

Když jsme se před třemi a půl lety stěhovali do rodného města mého muže, kde jsem kromě jeho rodiny prakticky nikoho neznala, ani zdaleka jsem netušila, jak velké štěstí mě potkalo. Ocitla jsem se v úžasné sociální bublině, a konečně začala hledat a poznávat samu sebe. A díky energické a ohromně zapálené Iloně, která mimo jiné doprovází ženy k porodům a vede kurzy Jemného zrození, jsem také začala po dvou porodech a potratu zjišťovat, jak krásné by vlastně mohlo takové normální přirozené těhotenství, porod i potrat být. Mé předchozí zkušenosti se té nové představě hodně vzdalovaly, a ve mně uzrávala touha přivítat ještě další miminko.

Věděla jsem, že tentokrát to bude jiné, ale nenapadlo mě, jak moc. Že jsem těhotná tuším mnohem dříve, než mi to může potvrdit test. Mezi prvními se o těhotenství dozvídá i Ilča, přála bych si ji mít u porodu. Když se mě ptá, kdy si myslím, že budu rodit, odpovídám, že 2.7. kluka nebo 13.7. holku. Ke gynekologovi poctivě docházím, ale z nabídky služeb si velmi pečlivě vybírám. Miminko přijímáme takové, jaké je, o umělém ukončení těhotenství odmítáme uvažovat i v případě vad neslučitelných se životem, ale chceme mít možnost se připravit, a tak souhlasím se třemi ‚velkými‘ ultrazvuky. Když miminko na tom prvním narozdíl od svých starších sestřiček odmítá naznačit své pohlaví, přijde mi to samozřejmé. Vždyť já to přece vědět nepotřebuju. Zjišťuju, že čím míň toho vím, tím více vnímám samu sebe a miminko, a tím více si těhotenství užívám. Okolí je zvědavé, kde plánuji rodit, ale já nevím ani to. Prostě neplánuji. Až to přijde, miminko a tělo mi povědí. Ve hře je tentokrát ambulantní porod v několika okolních porodnicích, ale také porod domácí, v čemž mám po absolvování kurzu Jemného zrození také velkou podporu mého muže. Časem se pořád více přikláním k domácímu porodu, ale pořád nechávám volbu na miminku, a chystám si i tašku do porodnice. Celé těhotenství probíhá bez komplikací, jen ve 32. týdnu na sebe strhává pozornost placenta, tehdy ještě v dolním děložním segmentu. Protože je na zadní stěně, a děloha už se nemá kam výše vytáhnout, začne si miminko udržovat více vody, a bříško prostě roste dopředu. Za další měsíc už vypadám opravdu legračně, jsem hubená a bříško mám tak veliké a kulaté, že i má rodina chce vidět kůži, než uvěří, že pod tričkem vážně nemám balón  Ale miminko má volnou cestu.

Že se blíží porod poznávám už týden dopředu. Děloha krásně reaguje na zátěž a na miminko, ale trénuje už i v klidu. Díky práci s dechem poprvé dokážu s poslíčky bez problémů pracovat, a jsem zvědavá, jak to bude s vlnami při porodu. V neděli 1.7. už se cítím nepohodlně a běhám na záchod, tak hlásím Ilči, že počítám s pondělím. Vše se tak nějak samo dolaďuje. Jsem zapsaná na seznamu na půjčovací porodní bazénky, ale zatím se na mě nedostalo. Miminko má ale jasno, takže se mi bazének zařizuje jinde, a odpoledne už je u nás. Dcerky se rozhodnou z ničeho nic vyklidit pole, a v podvečer chtějí odvézt na chalupu za babičkou a dědou, kteří mají zrovna dovolenou. Z praktických důvodů nakonec volím jako porodní místnost podkrovní koupelnu, když máme ten bazének, a tak trávíme večer nafukováním bazénku a zútulňováním koupelny, a do postele se dostáváme až po půlnoci.

Ve tři mě budí první vlnka. U holek jsem měla mezi prvními vlnami i půl hodiny na odpočinek, tohle miminko má ale vlastní rytmus, a začínáme rovnou na sedmi minutách, takže spánek už se nekoná. Nevadí, mám radost, že už je to tady, a že už si miminko brzy přitulím. Nachystám si snídani a pořádně se nadlábnu. Miminko chvilku spí, chvilku se vrtí, chvilku škytá, vlny se dají zatím krásně prodýchávat, od půl páté už chodí co pět minut. O půl šesté se budí Ilča, tak jí píšu, jak jsme na tom, ať s dneškem počítá. Pak vstává muž, ten to na mě pozná, i když jsem zrovna mezi vlnami, hned ví, že už je to tady. Trošku ho překvapí, že místo na chvíli do práce ho pošlu rovnou napouštět bazének, ale věří mi, tak jen napíše do práce, že dnes už nedojde. Na wc už se objevuje troška krve, tak jdu zkontrolovat, jak rychle se napouští ten bazének. Za těch deset minut je tam vody docela obstojně, akorát bez jednorázové vložky, ta čeká nachystaná složená v koutě, aby se na ni nezapomnělo  Takže manželova snídaně se odkládá, jde kýblovat vodu z bazénku do všeho, co se dá naplnit, ať nám pak nedojde teplá. Ve čtvrt na sedm už má vytřeno, tak natáhneme vložku a začínáme zase napouštět. Ilča se začíná chystat, a já dostávám pokyn přestat měřit, a už jen rodit.

Před sedmou dorazí k nám, tak kecáme, s mužem dávají snídani a kafe, já se procházím sem a tam, nápadně se stupňující vlny pořád v pohodě prodýchávám opřená o linku, kroutím si u toho pánví, a mám ze všeho moc dobrý pocit. V osm už musím vlny řádně profukovat, rozhodnu se tedy zkusit bazének. S vodou při porodu nemám zkušenosti, vždycky jsem většinu porodu prochodila, ale celé těhotenství mi voda dělala moc dobře, tak věřím, že to půjde. A taky že jo. Vlny už jdou rychle za sebou a jsou stejně náročné jako na suchu, ale mezi nimi je ve vodě taaaaak příjemně. Miminko už cítím v cestách, vždycky se při vlně posune kousek dál, a pak se zase vrátí. Přijde mi to nekonečné, vždycky mám užuž pocit, že bude venku, a najednou je konec vlny, a miminko zase v nedohlednu. Na hráz dorazí hlavička ještě v obalech. Několikrát. Tam, zpátky, tam, zpátky. Povídám si s miminkem. Pokud se chce narodit v obalech, určitě to spolu zvládneme, ale pokud se jen bojí toho přechodu, bát se nemusí, jde z vody do vody, a pak už bude u mě. Na miminko už mezi vlnami mluvit nepřestávám, začínám být unavená a zvu jej k nám. Ilča mě po každé vlně chválí, muž mě mezi vlnami hladí, dělá mi to moc dobře, ale jakmile se blíží vlna, musí z dosahu. Mezi vlnami jsem přítomná, ale při vlnách se ocitám někde daleko, a doteky mě vrací zpátky.

Vůbec nevím, ve kterém okamžiku voda praskla, ale po pár dalších vlnách už v cestách nahmatám vlásky. Je to neuvěřitelný pocit. Žádná bariéra mezi námi, už je tak blízko! Dodává mi to nové síly, z kleku přesouvám jednu nohu do dřepu, co to udělá. Tlak je mnohem větší, ale pomáhá to, miminko má více místa, naněkolikrát už vykukuje hlavička. Jakmile se miminko dostane půlkou pusinky ven, už tak zůstává a začíná rotovat. Na chvilku mám pocit, že snad prasknu, ale jen než si pohladím miminko po vláskách. V ten moment mě zalije taková vlna lásky a euforie, že je mi to úplně jedno. Pořád jej hladím a vítám, směju se a brečím dojetím, a pořád povídám. Miminko beze spěchu dorotuje, a na další vlnu už vychází zbytek hlavičky i s tělíčkem.

Vylovit nejde, nevidím proč. Ilča napovídá, má omotanou šňůru. Nahmatám ji okolo krku, odmotávám a miminko si pokládám dolů na břicho. Když jsem jej lovila, nahmátla jsem camprlíka, takže už vím, že mezi námi vítám Tobiáše. Ale výš mi pořád dát nejde. Má tu šňůru tak krátkou? Kdepak, má ji ještě dvakrát obtočenou, kolem tělíčka a kolem nožky. Pak už jej můžu i líbat, jak jde dát najednou vysoko. Nevím, kam až jsem si pro tu čistou duši šla, přišlo mi to nekonečné, přitom do bazénku jsem šla po osmé, a v 9.12 už byl Tobiáš s námi. Myslím, že čas „tam“ prostě funguje jinak.

Po dvaceti minutách vítání mi už přijde, že Tobiášovi chladnou ručičky, tak jdeme z vody, muž s Ilčou nám ve velké podkrovní místnosti nachystali na matracích parádní pelíšek, nakonec tam bylo tak fajn, že jsme tam zakempili na více než týden. Čekala jsem, že při vylézání ze mě vypadne placenta, a bude hotovo, ale má jiné plány. Chvílemi hodně krvácím, ani kokoška ve vodě s tím nehne, až druhá dávka přímo pod jazyk. Pak už krev teče jen při odlučování a v rozumné míře. Nakonec jsme čekali přes čtyři hodiny, a když už mi pak půl hodiny vůbec nešly vlny, Ilča naznala, že už bude puštěná, jen si tam prostě sedí na čípku. Zkusila trošku zatahat, já už ji nikde srostlou necítila, a tak mi s ní pomohla, tahala a já tlačila. A bylo dokonáno. Nebyla jsem rozhodnutá, co s ní dál. Přála jsem si ji zpracovat, ale ctila jsem, že není moje, rozhodnout musel Tobiáš. A když už jsem se s ní tolik nadřela, domluvila jsem se s ním, že mi ji přenechá. Ještě jsme jen zkusmo podvázali pupečník, kdyby si to náhodou rozmyslel, ale nic nenamítal, tak jsme udělali i druhou zavázku, já jim oběma poděkovala, a oddělila je.

Cítím obrovskou pokoru a vděčnost. Děkuji. Tobiášovi, svému muži, Ilči a celé své bublině, Jemnému zrození a každé ženě, která se podělila o svůj jedinečný příběh. Všechno se to poskládalo dohromady, a já uvěřila. A teď už i já vím. Vím, jaké to je, když se rodí nový život, sám, svým dokonalým způsobem, svým vlastním tempem. Vím, jaké to je, když porod řídí miminko, a nikdo jiný. Vím, jak neuvěřitelně těžké je v takové chvíli prostě jen být, a nechat věci se dít, nijak nezasahovat, nebránit se, jen se nechat strhnout a unášet proudem. Až teď jsem pochopila, jak silný je můj muž, když dokáže být při mně mezi vlnami, a přitom s přicházející vlnou ustoupit, a jen přihlížet, případně fotit..

Michaela