Příběhy klientů

< Zpět na přehled příběhů

To bylo mé přání a sen

Dobrý den Míšo, musím za čerstva. Tak už máme princeznu Zlatušku. O půl noci 1. vlna, 4.43 malá s námi. Byl to ohromný masakr, kdy jsem ještě na cestě byla šťastná, jak cestu prodýchávám (vizualiz. jsem si krásně i růži). V porodnici vstup. vyšetření a po něm jsem se začala asi samočistit a už to jelo, z 6 minut na 1-2. Neskutečný tlak na spodek, nevím jestli čípek nebo celkově tlak v pánvi a tuto bolest jsem přestala zvládat. Ale úplně, vlny chodily různě. Dula mi zkoušela i cviky na uvolnění panve a pak jsme ještě zkusili vanu, která mi ulevila mezi vlnami a tělo začalo tlačit a já vnímat!!! To bylo tak neovladatelné, prostě masakr. Na to co bylo pak nikdy nezapomenu!

Musela jsem z vany, trošku s nátlakem ze strany PA (že nestihne dojit pediatr a že je to moc rychle), ale nakonec jsem na to sama kývnula, nemohla jsem se tam nějak poskládat. Rodila jsem v kleče na kolenou, svisle zavěšená o tyč předemnou. Kontrolovala si stále hlavičku (a myslela, že mě to prostě roztrhne). PA pak trošku ztrácela nervy, že bych měla tlačit, že proto to tak bolí. Ale Ikdyž jsem to jednou zkusila mimo kontrakci, tlačit nešlo. Takže jsem si vždycky počkala na vlnu a ono to tlačilo samo. Dula i Pavel říká, že jsem neřvala, mě přišlo že jo, ale určitě to neodpovidalo tomu jak tlačím já, ale jen té bolesti a síle, co tam dole byla. Cítila jsem jak je hlavička na hrázi, úlevu po prořezání hlavičky a jak na další vlnu šlo i tělíčko. Hlavičku přidržela PA, s tím že jsem opakovala aby netahala za hlavičku.

Mimi mi podala mezi nohama a už bylo u mě a já ho sama držela, sama se otočila, abych si ho dala pořádně na sebe, pak se opřela o sedadlo a pak už jen radost, že je tam s námi, že to vnímám!!!!  Že tam neležím úplně mimo jako poprvé… Upravila jsem si sama pupečník a čekali jsme na placentu. PA se mě 3x ptala jsetli přece jen nemá trochu zatáhnout, ale po 20 min. jsem ji porodila sama ve stoje a zrovna když tam PA nebyla a v klidu. Sice jsem si mimi sama nepodala, ale já ani nemohla, přišlo mi, že musím viset na té tyči. Mám jen malé kosmet. stehy, cítím se dobře.

Minule jsem měla hodně potrhaný i čípek, teď ne. Jsem šťastná, ikdyž hypnoporod až do konce se nekonal, ale bylo to krásné a vědomé. To bylo mé přání a sen. Ještě jednou děkuji, za dodání odvahy, síly, sebedůvěry.

Pavel říká, že jsem byla i přes tu paniku z té ohromné bolesti, jinak v klidu… Možná ještě vyplavou na povrch nějaké mouchy nebo špatné pocity, ale nepřebijou tenhle boží pocit ❤️

Děkuji i dule Aničce Fil’ové, protože byly i okamžiky, kdy jsem byla ztracená a ona tam pořád byla a něco vymyslela. Nejvíce oceňuji její nápovědu dýchání na konci (prostě mi vždy autenticky předvedla jak to má vypadat a já byla jak její ozvěna.

Lucie