Příběhy klientů

< Zpět na přehled příběhů

Porod Klaudinky

​Rodila jsem na začátku ledna. Byl to můj druhý porod. První porod nebyl nijak komplikovaný, ale nic tak intenzivního jsem v životě nezažila, nic tak bolestivého. Na sále jsem řvala a řvala, protože nic jiného jsem dělat nemohla. Rodila jsem přirozeně, bez urychlování, bez praskání vody, bez nástřihu, v kleku. Nicméně vše proběhlo celkem rychle, bez komplikací a já brzy měla dceru v náručí. Svět se zastavil, bolesti ustaly a druhý den jsem si už nic nepříjemného nevybavovala.

Na druhý porod jsem se chtěla více připravit.Nejenom předporodním kurzem, kde vám PA ukáže psí dýchání, které do teď netuším, kdy bych měla provádět a polohu na zádech s nohama u brady a suše pronese, že to je jediná poloha, jak se rodí v Praze. A ať si necháme zajít chuť na představy o tom, jak chceme rodit. A hlavně si neděláme představy o tom, zda chceme rodit s epidurálem či bez.

Úkol zněl jasně:

1. najít si schopnou porodní asistentku, které budu důvěřovat.

2. Najít nějaké relaxační cvičení k porodu.

Skončila jsem u knihy Hypnoporod M.Monganové a v listopadu u Michaeli na kurzu hypnoporodu.

Času na přípravu bylo málo – dva měsíce, trénovat jsem se snažila denně, ale někdy to prostě nešlo. Pravidelně jsem usínala se sluchátky v uších při relaxaci Barvy a klid ještě dřív, než připluly rybky. Jediné co mě vadilo, že pokaždé na konci si má mysl zvolila variantu probudit se a já se s úlekem celá vytřeštěná probudila. Termín porodu se blížil stejně rychle jako Vánoce.

Podvědomě jsem věděla, že Vánoce a Silvestra ještě prožiju 2 v 1 a rodit se bude až v lednu. Porodní plán jsem dokončila až na Silvestra, tedy pouhé dva dny před termínem porodu.Večer před porodem jsem věděla, že už je to tady. Před spaním jsem se dlouho rozmýšlela, jestli mám zavolat rodičům, ať přijedou pro dceru. Nakonec jsem usoudila, že bude nejmoudřejší jít spát. Manželovi jsem raději nic neřekla.Ve čtyři ráno se probouzím s neustávajícími stahy a v hlavě cítím zvláštní pocit omámení. Je 4.30 volám taťkovi, ať nažhaví motor a přijede. Asi se mi budete smát, ale šla jsem do vany oholit si nohy a víte co. Je 5.00 vlny přichází v intervalu 2 až 3 minuty, nechce se mi tomu věřit. Je 5.30 manžel volá rodičům, ať na to šlápnou. V 6.00 venku před domem přešlapuju a předávám klíče od bytu rodičům. Nejraději bych si doma zalezla do postele, nikam nejela a spala.

Mamka pláče, říkám jí ať nebulí, že jdu jenom rodit, nic hrozného se neděje. Nasedám do auta s ručníkem v ruce, co kdyby byl potřeba…, nasadím si sluchátka do uší a zapínám relaxace na mobilu – konečně klid. Trochu manžela podezírám, že si tu rychlou jízdu užívá, občas na něj zakřičím, ať sakra zpomalí, nebo že z toho porodím. On se zasměje a vesele šlape na plyn auta dál. Před porodnicí zastavujeme, chytli jsme stažené závory. Já jsem v klidu, intervaly mezi stahy se prodloužily. Je mi dobře, čekám již brzy naši holčičku. Manžel před očima vidí, jak rodím v autě před vlakovým přejezdem.Po 6. dorážíme do porodnice. Na chodbě mě už vyhlíží PA. Vede mě na sál. Všude zhasnuto, jen u stěny na psacím stole svítí malá lampička. Jednolůžkové pokoje jsou plně obsazené, budeme tedy ubytováni na sále.

Ležím na monitoru se sluchátky v uších, poslouchám relaxace, sedím na míči a poslouchám relaxace. Manžel mě jemně hladí mě po zádech, to opravdu si to užívám. Po chvilce cviku porodního dýchání a pouštění balónků přicházím na to, jak to funguje. Každá vlna se ohlásí jemným zabrnkáním v podbřišku. Jakmile ho ucítím, zhluboka a pomalu se začnu nadechovat, po výdechu po vlně nejsou ani památky. Nic necítím, jen to brnkání.Po hodině, dvou nadešel čas jít do vany. Koupelna nemá okna, svítí tu jen světlo solné lampy. Lezu do vody, lehám si na záda, to mi nevyhovuje, tak dřepím a rukama se opírám o sedátko rohové vany. Bříško musím mít buď v předklonu, nebo svisle k zemi. Jakmile se pohnu jinak, začnu ihned cítit bolest.

Poslouchám afirmace k porodu. Po určité době vlny začnou být mnohem intenzivnější a hlubší, rozdýchat už nejdou, začnu trochu cítit tlak na konečník. PA mě poučuje, že do vany se rodit nesmí.Už neklečím ani nedřepím, ale sedím na kraji sedátka vany, jen na malém kousíčku kostrče, nohy jako žába ve dřepu. Začínám dýchat dolů pod miminko a představovat si, jak se vše otevírá. Za chvíli dokonce přestávám cítit vlny, jako by zmizeli. Přemýšlím, zda je to ta přechodná část nebo zda je to dýcháním a tím, jak sedím. Zkusím si kleknout a rychle se vracím do původní polohy. Jen co se předkloním, začnu cítit dělohu opravdu hodně. Takže tu vlny jsou. Po chvíli začnu zvracet. To už vím, z prvního porodu, že je porod blízko. Jen mě mrzí, že všechny datle, které jsem ráno snědla, jsou venku. Co se dá dělat. Ve vodě mi již není dobře.

Vylézám a jdeme na sál. Na sále se mě PA ptá, jestli bychom mohli natočit krátký monitor, že si můžu sednout na míč. Jsme domluveny na minimálním monitorování. Do fáze, kdy bych odmítla veškeré monitorování, jsem se psychicky nedostala. Souhlasím. Monitor je ztišený. Sedám na míč a opět mé tělo říká jasné ne. Rozhodnu se tedy stát. Objímám manžela a při každé vlně ze sebe vydávám hrdelní zvuky. Musím si pořád opakovat, nezapomínat dýchat a myslet na růži. Pomáhá to, ale tlak je již velmi intenzivní, jde to hůře a hůře. Najednou ve mně praskl balonek a po nohách mi stéká teplá tekutina.

„Praskla mi voda“ říkám. PA mi stahuje pyžamo. Říká, ať si zkusím kleknout. Nejde to, přichází další vlna, chci stát. Chytám se manžela, kolem krku. Nohy se mi trochu podlomí do podřepu, moje tělo se celé zkroutí a samo tlačí. Zpětně se mi vybavuje, jak jsme se na kurzu dívali na onu želenou lady z Německa, která doma ve stoje mezi futry porodila své, tuším, že čtvrté dítě. Dali jsme ji doma pracovní název Helga. Rodím tedy na Helgu.

Dýchám a představuju si růži jako o život a najednou cítím, jak mnou dcera trochu propadla. Opravdu zvláštní pocit, u prvního porodu jsem nic takového nezažila. PA jen pronese, ať jsem v klidu, že je přichystaná a chytá. Manžel mi fouká do tváře. Chvíli je mi to příjemné, chvíli ne. Pot ze mne jen leje. Po kraťoučké chvilce přichází další vlna, vidím celý sad kvetoucích růží a vydechuji velmi pomalu, snažím se vše uvolnit, jde to ztuha a najednou opět miminko propadlo trochu níž. S další vlnou se na svět protlačí celá hlavička. Je neskutečné, jak sama cítím, co se ve mně děje. To už beru, že je odrozeno a raduji se. Slyším PA, jak říká, ať netlačím. Netlačím, veškeré tlačení je stejně mimovolní, navíc právě nemám vlnu.

Najednou přichází další vlna a holčička je venku. Od prasknutí vody do porody dcery uplynuly tři minuty. Již sedím na matraci a držím v náručí to malé stvoření, které nejprve nic nedělá a poté začíná slabounce křičet. Po chvilce se uklidní a jen tak si hoví. Všímám si, že na sál přišla doktorka, stojí u okna a pozoruje, co se děje. Po pár minutách mi PA ukazuje, že pupečník již dotepal a nabízí manželovi, že může střihnout. On odmítá, nevyčítám mu to. Celkem si říkám, že bych možná mohla střihnout sama. Ale držím maličkou a to mi stačí, tak mlčím. Přichází dětská sestra a ptají se mne, jestli mi můžou malou na chvilku odebrat. Souhlasím, protože se chystám přesunout na porodní křeslo, dvě hodiny bych asi sedět na matraci nevydržela.

Připomínám:“ vážit a měřit až za dvě hodiny a chci ji kůži na kůži“. Sestra tedy jen zasvorkuje pupečník. Položí mi ji na břicho a přehodí přes ní fleecovou zavinovačku. Malá předvádí breast crawl a za chvíli se zkouší přisát. Nejprve to nejde, ale po pár chvilce se jí to podaří. Saje, když vypije, co bylo k mání, otevře oči a pozoruje mě. Je klidná a spokojená, něco co jsem u první dcery nezažila, ta brečela a brečela a přisát se ji nepodařilo.Dívá se na mě hodně dlouho. Mám pocit, že má ty nejkrásnější oči na světě. Neustále k ní s manželem čicháme, nádherně voní, nelze to popsat – je to nádherné. Mezitím probíhá porod placenty a symbolické šití dvou stehů. Jeden vně a druhý vevnitř. Pak dostávám přes nás deku, na sále budeme další dvě hodiny.

Z porodního křesla mě děsně bolí zadek, inženýři, co ho navrhovali asi moc na pohodlí matek při bondingu nemysleli. Poté jdu do sprchy. Cestou na pokoj se stavujeme na novorozeneckém, aby malou prohlédl pediatr a provedl se ten životu důležitý zákrok vážení a měření. Jsme neustále u ní.Celkově jsem si připadala mnohem klidnější a jistější v tom co dělám. I přes bolest na konci jsem si to velmi užila, samozřejmě nejvíce část bondingu. V poslední fázi mi v hlavě celou dobu znělo ono naposlouchané: „S každou vlnou jsem blíže a blíže svému miminku.“ Pokud bude nějaké příště, tak už miminko nedám ani na tu kraťoučkou chviličku z ruky a promyslím více, zda se nechám monitorovat.Všem maminkám, co mají již doma děti, doporučuji promyslet lépe jejich předání (rodiče jeli 100km do Prahy), abyste nebyli ve stresu, jako já. Dále promyslete, jak chcete trávit první dobu porodní.

V porodnici, kde jsem rodila, není vana na sále a musí se do koupelny dojít přes chodbu. Zpětně to vidím jako kritické místo, kde se člověk hodně rozhodí. Samotné monitorování mi nepřišlo až tak rušivé. Monitor lze ztišit a lze si vybrat polohu. Nicméně asi nejpříjemnější by skutečně bylo nepodstupovat monitorování vůbec.Celkově to vše vnímám jako krásný zážitek.

PA se snažila v rámci svých možností mi vyjít vstříc. Byla milá a pozorná, snažila se nevyrušovat. Hypnoporod mi dal sílu porodit beze strachu z komplikací, což na mne začalo s rostoucím bříškem doléhat, návod jak minimalizovat bolest a nepohodlí a jak si to vše krásně užít. Jsem po šestinedělí a nějak si nedokážu představit, že bych toto vše ještě neměla zažít znovu.

Děkuji Michaele za to, že vede kurzy hypnoporodu. A všem těhotným přeji při nejmenším tak krásný porod, jako jsem měla já.