Porod doma a jak to pokračovalo

10. září 2015 nad ránem se nám doma narodil prvorozený syn Michael. Přáli jsme si porodit doma s účastí porodní asistentky, k níž jsme dojížděli během posledních přibližně dvou měsíců těhotenství na kontroly do poradny z Plzně, kde bydlíme, do Prahy. Do 25. tt. jsme navštěvovali gynekologickou ordinaci a absolvovali veškeré předepsané prohlídky včetně dvou podrobných ultrazvuků pro odhalení vrozených vývojových vad. Odmítli jsme provedení oGTT (po poradě s paní doktorkou, která potvrdila, že vzhledem k tloušťce placeny, nálezu na ultrazvuku a celkové anamnéze je riziko těhotenského diabetu minimální) a stěru z pochvy. Ke konci těhotenství jsem byla na odběru krve pro zjištění krevního obrazu, který jsem si hradila jako samoplátce, protože porodní asistentka neměla smlouvu s mou zdravotní pojišťovnou. Kromě toho jsem si nechala natočit EKG, které stejně jako krevní obraz vyšlo s naprosto normálním nálezem. Krevní tlak se po dobu celého těhotenství pohyboval kolem 110/60-70. Vzhledem k normálnímu průběhu celého těhotenství bylo tedy možné rodit doma.

Přestože jsme absolvovali téměř všechna vyšetření doporučovaná v těhotenství, ve zdravotním průkazu dítěte je gravidita označena jako nesledovaná.

Dne 9. 9. 2015 jsem pociťovala lehké kontrakce již od rána. Na 11:00 hod. jsme vyrazili na domluvenou návštěvu za naší PA, která natočila monitor (fyziologický) a vaginálně mě vyšetřila a konstatovala, že branka je ztenčená a otevřená na 1 cm. Domluvili jsme se, že pojedeme domů a až se stav věcí změní, zavoláme jí, aby přijela. Celé odpoledne až do noci jsem prodýchávala kontrakce, měnila jsem polohy, sprchovala jsem se teplou vodou a chvíli ležela ve vaně. Kolem desáté hodiny večer jsme se domluvili s PA, aby za námi vyrazila. Bohužel se zdržela cestou na dálnici v zácpě vytvořené kvůli autonehodě, dorazila tedy až kolem půl druhé v noci. Mně přibližně v půl dvanácté odtekla plodová voda a kontrakce se začaly měnit a já jsem pociťovala nutkání na tlačení. Cítila jsem ale, že hlavička ještě není sestoupená, proto jsem po telefonické poradě s PA netlačila silou, spíš jsem se snažila každou vlnu prodýchat a „vydržet“.

Poté, co PA dorazila, konstatovala po vnitřním vyšetření, že jsem plně otevřená, ale dítě není dorotované. Řekla, že už jsem unavená a že kontrakce jsou málo vydatné, že by bylo zapotřebí je zesílit oxytocinem a dokončit porod již v porodnici. Po telefonátu do porodnice U Mulačů jsme začali balit věci a převlékat se. Nakonec stahy přeci jen zesílily a já jsem cítila, jak se hlavička tlačí ven. Manžel si sedl na postel a podržel mě pod pažemi a já jsem v podřepu na dvě kontrakce porodila naše miminko, které chytla PA do rukou a které hned po příchodu na svět krátce zaplakalo a bylo krásně růžové. Kromě tohoto prvního zaplakání pak miminko první dny neplakalo skoro vůbec, jen se dívalo na svět doširoka rozevřenýma očima nebo v klidu spalo. Lehli jsme si s manželem na deku na zemi, miminko jsem měla v náručí na holé kůži, PA nás přikryla ručníkem, aby se nenachladilo, a přibližně půl hodiny jsme se všichni užívali a seznamovali.

Převoz do nemocnice

Cítila jsem, že krvácím, ale stále mi bylo dobře. PA mi změřila krevní tlak (120/80) a šly jsme do koupelny porodit placentu. V koupelně po zatlačení vyšlo z dělohy velké množství krve, tak jsme se vrátily zpět na deku, já jsem si lehla, dostala jsem do svalu 5 jednotek oxytocinu a PA zavolala záchrannou službu kvůli nutnému převozu do nemocnice. V té chvíli už mi začínalo být slabo, tak mi bylo doporučeno PA pořádně se napít vody. (Když jsem před lety darovala krev, to samé nám kladli na srdce pracovníci transfúzní stanice.) Vypila jsem přes půl litru a bylo mi mnohem lépe. Sanitka přijela asi za 15 minut, čekalo se na lékaře, diskutovalo se o tom, zda vybavit placentu na místě (po prohmatání dělohy byla PA přesvědčená, že se placenta už odloučila) nebo až v nemocnici. Nikdo nespěchal, do nemocnice jsme se dostali až asi hodinu poté, co sanitka přijela. Posádka záchranného vozu mě naložila na nosítka z plachty a snesli mě po schodech domu dolů do prostoru vchodu, kde mě položili na zem. V tu chvíli mi začala být zima. Všichni na chvíli odešli, možná něco připravit do sanitky, načež mě naložili na nosítka a s nimi do vozu. Miminko uložil manžel do sedačky a upoutal v sanitním voze a jel za námi svým autem, protože mu nebylo umožněno, aby byl s námi v sanitce. Přestože trval na svém právu doprovázet mě i dítě do nemocnice, posádka mu tvrdila, že v nemocnici si dítě převezme neonatologické oddělení a on tam nebude nic platný. Manžel se nedal a trval na tom, že dítě bude u něj jako u zákonného zástupce, se kterým má právo být, ledaže by soud určil jinak (což se nestalo).

Cesta sanitkou do nemocnice (nakonec nás vezli do Fakultní nemocnice Plzeň) mi subjektivně připadala pomalá, nevzpomínám si, že by měl vůz zapnutou sirénu. Příjezd na porodní sál si vybavuji už jen matně, mezi jiným mladého lékaře, který sarkasticky trousil poznámky jako „to jsou ty domácí porody“ a pamatuji si, že huboval kvůli tomu, že jsem vypila poměrně dost vody. Pak mi anestezioložka vysvětlila, čím mě uspí a že následně bude vybavena placenta. Pamatuji si jen, že mi poutali nohy do opěrek a mně byla hrozná zima, klepala se mi kolena a nedokázala jsem ten třas zastavit. Moje maminka tvrdí, že to bylo nervy po porodu, ale já si myslím, že pokud by to bylo z porodu, přišlo by to mnohem dřív než dvě hodiny po něm. Byla jsem ráda, že budu v narkóze, z lékaře, který měl zákrok provést, jsem cítila velmi nepříjemnou energii, byl rozzlobený a bylo mi jasné, že nijak něžný nebude. Po zákroku mi bylo řečeno, že jsem si při porodu přivodila rupturu 2. stupně a že mě sešívali až do pánevního dna. Při samotném příchodu miminka na svět jsem ale necítila, že by se dole něco trhalo, nebo že by porodní cesty najednou povolily, naopak mi PA říkala, že malý se narodil hezky, že jsem snad ani nemohla být natržená.

Když jsem se probrala, probíhala diskuze mezi neonatoložkou a mým manželem ohledně podání vitamínu K a vykapání očiček. Potvrdila jsem, že si ani jedno z toho nepřejeme. Tehdy jsem poprvé slyšela větu „Ale to je pro Míšánkovo dobro“ a také „To my tady ale děláme běžně“. Manžel odmítl odložit dítě na vyhřívané lůžko a „alespoň na chvilku na monitor dechu“ (není snad jeho smysl v dlouhodobém sledování dítěte v době, kdy u něj nikdo není?), předat jej doktorce na vyšetření a trval na tom, že veškeré úkony proběhnou v jeho náručí. Bohužel si právě z této fáze mnoho nepamatuju, probírala jsem se z narkózy a byla mi pořád zima.

Po revizi dělohy nastoupila nová směna a zákrok mi popsal MUDr. Korečko, který se k nám choval velmi slušně a jako jeden z mála lékařů se nám představil. Věcně mi popsal použitou medikaci, množství použité plazmy a transfúzí (celkem jsem na porodním sále dostala 4 transfúze) a také ztrátu krve, kterou odhadoval na 2,5 litru. Než dokapaly infuze a transfúze, strávili jsme na porodním sále téměř celé dopoledne. Několikrát se nás sestřičky ptaly, zda jsme chtěli rodit doma plánovaně, a když jsme potvrdili, že ano, téměř každá říkala, že jsem mohla umřít a jestli si uvědomuju riziko, které jsem podstoupila. Nevyznívalo to nijak agresivně, spíš trochu vyčítavě, každopádně v tu chvíli jsem neměla sílu na protiargumenty. Z porodního sálu mě převezli na pooperační oddělení, kde jsem byla další 4 hodiny a po náběru krve mi pan doktor Korečko přišel říct, že mě už přeloží na oddělení šestinedělí, kde na mě už čekal manžel s miminkem a kde mi nechají vykapat další 2 transfúze, aby se mi ještě trochu zvedl hemoglobin. Kromě toho jsem dostala antibiotika do žíly, protože se mi objevily v krvi zánětlivé markery, které všichni přisuzovali nesterilnímu prostředí, v němž probíhal porod. O možné souvislosti s manuálním vybavováním placenty se nezmínil nikdo.

Na pooperačním oddělení jsem zírala téměř celou dobu do stropu, nedalo se tam nic dělat. Manžel se pokusil donést mi dítě na kojení, ale sestry ho za mnou nepustily, umožnily mu pouze donést miminko na práh místnosti a k mému lůžku už ho chtěla přenést sestra. Já bych bývala ve stavu, v jakém jsem byla, svolila, ale manžel odmítl dát dítě z ruky. (V reakci na naši stížnost tuto situaci popsala FN tak, že otec i přes prosby plačící matky nedal dítě z ruky a připravil jej o první kapky mleziva.) Nakonec se manželovi podařilo personál nějak přesvědčit, a pan doktor Korečko mi přišel říct, že ho tedy za mnou výjimečně na 15 minut pustí. Chtěli jsme nechat miminko přisát, ale celou dobu spalo a my jsme ho nechtěli budit, jen jsme ho položili blízko k prsu. Sestřička, která u nás byla, konstatovala, že mám vpáčené bradavky a že to hned tak nepůjde. Po čtvrt hodině musel manžel odejít, sestra mi nepříjemně sdělila, že jsem si tím přidržováním miminka úplně zkřivila kanylu a že mi ji budou muset vytáhnout, protože už je neprůchodná. Kanylu v druhé ruce mi prý vytáhnou na šestinedělí, protože byla zaváděna ještě u nás doma, což bylo nesterilní prostředí. Naštěstí mě kolem půl čtvrté převezli na nadstandardní pokoj na oddělení šestinedělí.

Oddělení šestinedělí – den první

Na šestinedělí bylo silně přetopeno, pamatuju si, jak jsem měla téměř celý pobyt vlasy mokré potem. Topení se nedalo ztlumit a větrání zase dělalo nepříjemně studený průvan. Dveře se u nás netrhly; postupně přicházely sestřičky z gynekologie, které mi dávaly infuze a transfuze odložené z pooperačního oddělení – když jsem říkala, že mám zkřivenou i tu druhou kanylu, najednou to nebyl problém, sestřička nás poučila, že vtip kanyl je v tom, že se mohou zkřivit a i tak jsou báječně průchodné. Chodily také sestry z neonatologie, které měřily miminku teplotu a nějakým čidlem také bilirubin, sanitářka s jídlem (první večeři, veku s kuřecí paštikou a pár švestek, jsem jako vegetariánka příliš neocenila, ale po příchodu sestřičky, která se přišla zeptat na případnou dietu, jsme se dohodli na vegetariánském jídelníčku, což pro mě bylo velmi příjemné překvapení), sestřička na náběry po několika hodinách, sestřičky, které mi pomohly do sprchy, laktační poradkyně (která svou návštěvu u nás zahájila slovy „Vy prý máte vpáčené bradavky, říkaly kolegyně“ a vrazila mi ruku do výstřihu a vymáčkla kapku mleziva – byla jsem natolik konsternovaná skutečností, že se moje poprsí stalo předmětem debat na nemocničních kuloárech, že jsem se nezmohla na jakoukoliv reakci), uklízečka, která vytírala, uklízečka, která vysypávala koše a sbírala špinavé prádlo, v podstatě neustále jsme měli někoho v pokoji. Ne všichni klepali, ale po upozornění manžela se to zlepšilo. Bylo mi nepříjemné se v takovém provozu pokoušet kojit, miminko ten den skoro nic nevypilo, ale prsu se chytalo. K večeru přišla sestřička z neonatologie a vysvětlila nám, že nás budou kontrolovat v noci každé tři hodiny – někdo přijde do pokoje, rozsvítí, aby viděl na miminko, změří mu teplotu a zkontroluje, jestli dýchá. Přišlo nám zbytečné nechat se každé tři hodiny budit (koneckonců doma taky nebudeme kontrolovat dech co tři hodiny), když jsme nevěděli, jak bude miminko spát, a rozhodně jsme nestáli o to, aby po dvouhodinovém uspávání za půl hodinky přišla sestra a rozsvítila. Proto jsme poprosili, zda by nešlo kontrolu provést v jedenáct večer, kdy budu mít poslední infuzi, a další pak v šest ráno, kdy byl budíček. Nepřišlo nám logické kontrolovat dech jednou za tři hodiny, ale i tak manžel slíbil, že na miminko dá pozor i v noci. Myslím, že spal tak hodinku, noc za moc nestála, malý plakal, a když plakat přestal, strhlo ho k pláči za chvíli miminko z některého z vedlejších pokojů.

Oddělení šestinedělí – den druhý

V šest ráno druhý den přišla sestřička s infuzí a hned po ní laktační poradkyně, která nás poučila o vhodných a nevhodných potravinách v období kojení. Nevhodné prý jsou například švestky. Okamžitě jsme namítli, že švestky byly předchozí den k večeři. Ona pohotově zareagovala, že několik švestek nevadí, prý vždy záleží na množství. Další nevhodné potraviny a nápoje jsou káva, zelí, čerstvé pečivo, cibule, košťáloviny, atd. Káva dorazila k snídani, zelí k obědu s haluškami a přesolenou kulajdou. Nevím, proč jsme přednášku laktační poradkyně měli vyslechnout tak časně ráno, zda bylo záměrem sdělit tyto informace jako jedny z prvních z celého dne, aby je člověk dlouho udržel, nebo zda šlo o pouhou náhodu, každopádně nadlouho mi zůstane jako jeden z nezapomenutelných nemocničních výjevů v hlavě vzpomínka na laktační poradkyni surrealisticky se tyčící v ranním svítání nad mou postelí a ohmatávající si (naštěstí už své) poprsí a předvádějící jeho masáž. Po jejím odchodu dorazila sanitářka s již zmíněnou kávou a snídaní, několik různých sestřiček, jedna i druhá uklízečka – mezi šestou a osmou hodinou jsem téměř neměla čas dojít si na WC a do sprchy, když jsem vycházela z koupelny, byla už v pokoji další návštěva. Nějakým způsobem jsme se s manželem podělili o snídani (manžel na nadstandardním pokoji za 500,- + 300,- Kč za přistýlku ve formě nejlevnější skládací postele nemá nárok na stravu) a následovala ranní neonatologická vizita vedená nepříjemnou MUDr. Mockovou. Přišla do pokoje v čele skupiny zdravotníků a vyzvala nás, abychom dali dítě do průhledné plastové postýlky, že si jej vyšetří. My jsme odmítli dát dítě z ruky a trvali jsme na tom, že budou veškerá vyšetření prováděna u nás nebo v naší bezprostřední blízkosti. Na pokyn „tak mi ho svlečte“ jsem miminko svlékla a manžel ho zvážil – z porodní váhy 3600 gramů měl už jen 3310 gramů, což se paní doktorce nelíbilo, protože to byl úbytek na horní hranici „povolených“ deseti procent. Vzhledem ke kontroverznímu vedení komunikace jsme odmítli další vyšetření s tím, že je necháme provést naším pediatrem, kterého jsme však v té době ještě neměli. Paní doktorka nás poučila, že je povinnost mít pediatra a sdělit jí jeho jméno. To jsme odmítli a na dotaz paní doktorky, kam budeme tedy chodit, jsem jí řekla, že kdykoliv můžeme začít chodit ke spádovému lékaři, který má povinnost nás zaregistrovat. Pokyn „tak mi ho nakojte“ jsme už pro další debatu nesplnili, nakojit se mi dítě podařilo až po odchodu z porodnice na revers. Při manipulaci s dítětem nám paní doktorka oznámila, že nám spadne na zem, když manžel odstoupil od přebalovacího pultu, aby se pro něco nahnul, hned ho napomenula, aby hlídal miminko, aby nespadlo – dítě přitom leželo naprosto klidně uprostřed přebalovacího pultu. Takovýmto způsobem si rozhodně nepředstavujeme podporu rodičovských kompetencí. Paní doktorka odkráčela v náladě velmi nepříznivé a po výstupu s ní jsme se s manželem dohodli, že odejdeme ještě týž den. Když se otevřely dveře a v nich stála fotografka Plzeňského deníku s dotazem, zda chceme vyfotit s miminkem do novin, poslali jsme ji pryč tak rychle, že chudák nevěděla, kde mistr tesař nechal díru.

Celkově na nás oddělení šestinedělí dělalo ten dojem, že Fakultní nemocnice Plzeň naprosto nepochopila, že ženy po porodu a jejich děti a manželé nepotřebují krabičky se vzorky produktů dětské kosmetiky a plenek, ani neustálý dohled, přítomnost a péči personálu, ani televizi a rádio na pokoji, ale především klid a podporu. Shodli jsme se s manželem, že jsme si na pokoji připadali ani ne jako zvířata v ZOO (těm bývá dopřáván větší klid), ale jako v živočišné velkovýrobně. Velmi živě se mi opakovaně také vybavoval román George Orwella 1984.

Gynekologická vizita proběhla bez problémů, děloha se zavinovala a s gynekoložkou jsme se domluvily, že antibiotika doberu v tabletách po odchodu domů. Poté k nám přišla znovu paní doktorka Mocková, která si tentokrát vzala na podporu pana docenta Dorta, který nám sdělil, že působíme provozní problémy, když odmítáme povinné úkony, na což nemáme právo dokonce ani podle názoru právníka, s nímž celou záležitost konzultoval. Odmítnutím kontrol po třech hodinách v noci údajně narušujeme činnost sester a kromě toho porušujeme vnitřní řád nemocnice tím, že stěhujeme nábytek (vysunuli jsme plastovou postýlku na chodbu před pokoj, protože jsme ji nepoužívali a na úzkém pokoji nebylo k hnutí). Argumentovali jsme, že máme právo odmítnout jakýkoliv lékařský úkon, pokud není bezprostředně nutný k záchraně života, a bylo nám řečeno, že kontroly sester lékařský úkon nepředstavují a že jsou povinné. Po poněkud vypjaté debatě na téma práv pacientů se pan docent Dort smířlivě zeptal, jestli se nemůžeme domluvit a my přestaneme narušovat nařízení nemocnice a práci zdravotnického personálu. Podívali jsme se s manželem na sebe a řekli jsme, že se jistě dohodneme a že hodláme odejít co nejdřív. Dohodli jsme se na odchodu ve dvě hodiny odpoledne – chvilku před druhou byla skutečně připravena propouštěcí zpráva, vyplnili jsme s paní doktorkou Mockovou dotazník týkající se rizika tuberkulózy a nechali se poučit o péči o miminko.

Gynekologická zpráva byla hotová s malým zpožděním, ale ve tři čtvrtě na tři jsme odešli s ulehčením z porodnice. Doma jsme se osprchovali (na stehně jsem měla fixem napsané číslo porodu – náš domácí porod si fakultní nemocnice tak „přivlastnila“, protože placenta se narodila v nemocnici. To číslo nešlo ničím smýt a já jsem ani nevěděla, že mi ho někdo na to stehno napsal – za normálních okolností po mě nikdo nečmárá, a už vůbec ne po stehnech. Připadala jsem si jako kus dobytka a číslo jsem drbala při každém sprchování, ale mizelo až postupně, po několika dnech, podobně jako špatná vzpomínka na porodnici.), trochu vyspali a postupně začali kojit. Přestože laktační poradkyně se snažila, byla na mě asi moc hr, kdybych zůstala v porodnici tři nebo čtyři dny, nikdy bych kojit nezačala. Nešlo to hned, ale postupně miminko pilo každý den víc a víc a všechno se zlepšovalo. Ze všeho nejvíc mi pomohla rada duly Míši Kalusové, na jejímž kurzu Hypnoporodu jsme načerpali mnoho cenných informací. Ta rada zněla: Chce to opravdu velkou trpělivost, nevzdávejte to. Když se miminko poprvé opravdu pořádně přisálo, měla jsem slzy v očích.

Zpátky doma

Víkend po odchodu z nemocnice jsme se dávali dohromady psychicky i fyzicky. Jsem si vědoma toho, že odejít po šesti transfúzích z nemocnice druhý den po revizi dělohy nebylo nejvhodnější, ale stejně jako padla naše volba na domácí porod z důvodu co nejjemnějšího zrození miminka, i v tomto případě jsme odešli, jakmile mi bylo alespoň trochu lépe, protože nám bylo jasné, že čím déle já se budu dávat dohromady, tím hůř na tom bude miminko, protože v takovém prostředí nezačneme kojit, nehledě na to, že opravdu seznamovat jsme se také mohli začít až v klidu doma.

Celý příběh měl nepříjemnou dohru: v pondělí po prvním víkendu s miminkem doma zazvonil manželovi telefon, volal sociální odbor fakultní nemocnice a paní na druhé lince se ptala, zda už máme zařízeného pediatra. My jsme měli domluvenou paní doktorku na screening z patičky, ale registrujícího lékaře ne. Kromě toho jsme byli přesvědčení, že fakultní nemocnice na takové informace nemá právo, tak jsme chtěli vědět, na základě jakého zákona po nás takové sdělení požadují. Paní na telefonu nejdřív říkala něco o zákonu o zdravotních službách, ale nakonec se s manželem dohodli, že zavolá později, až to zjistí přesně. Nezavolala dodnes, zato ještě ten samý den zazvonily u našich dveří dvě dámy ze sociálního odboru městského úřadu Plzeň 4. Po prohlídce u nás doma sepsaly protokol, v němž konstatovaly, že výchovné prostředí u nás v bytě je bez připomínek a i když jsme alternativní rodiče (slečna si nechala zopakovat, že jsme zastánci kontaktního rodičovství, a líbilo se jí to natolik, že to uvedla ve zprávě), máme veškeré podmínky pro péči a výchovu svého dítěte. Do protokolu jsme uvedli, že si nepřejeme, aby byly fakultní nemocnici sdělovány další informace o ošetřujícím lékaři našeho dítěte. Takovéto jednání považujeme za šikanózní, protože sociální pracovnice nechodí plošně ke všem rodičům. K nám přišly z podnětu fakultní nemocnice, protože jsme rodili doma a odmítli část zdravotnické péče. Neporušili jsme jediný platný zákon ČR, a přesto jsme byli vystaveni stresu, který se v mém zdravotním stavu a v životní situaci nás všech zvládal jen díky soudržnosti celé naší nové rodinky. Na fakultní nemocnici Plzeň jsme podali stížnost ve spolupráci s Ligou lidských práv, aby měla zpětnou vazbu ke své péči a nemohla neustále argumentovat tím, že zvolené postupy jsou standardní a nikdo si nikdy nestěžoval.

Miminko nám dělá od svého narození radost, je klidné a hezky spí (hlavně v noci, přes den se mu mimo naši náruč moc nechce). Mnoho našich blízkých nás má za nezodpovědné blázny a především starší generace lékaře chápou – chápou, že se chtěli nočními kontrolami jistit, abychom je případně nemohli žalovat pro zanedbání lékařské péče, chápou, že nemocnice má svůj běh a řád, kterému je třeba se podřídit. Samozřejmě jsem vděčná za každý den, kdy jsem díky úsilí lékařů naživu – pokud bych rodila třeba před sto lety, je pravděpodobné, že bych porod nepřežila. Jsou však přežití pacienta a alibistické vnucování úkonů dobrých jen pro lepší pocit personálu jediným hlediskem poskytování péče? Jak může lékař říci, že s domácími porody nemá dobré zkušenosti, když s nimi nemá zkušenosti žádné, jen s následky domácích porodů, u nichž musela být rodička kvůli nějaké komplikaci předána do lékařské péče? Jak trefně poznamenala naše PA, s infarkty a dopravními nehodami pak doktor asi také nemá dobré zkušenosti, a mít je nemůže z podstaty věci.

Přese všechno jsme rádi, že se náš syn narodil v klidu domova a byla mu bezprostředně po narození dopřána alespoň tři čtvrtě hodinka jen o samotě s námi, což by nám v takové intimitě žádná porodnice nebyla schopná poskytnout. I když všechno nedopadlo tak, jak jsme si představovali, stálo to za to. Vzpomínka na příchod našeho chlapečka na svět nám dodává energii dodnes, místo vedle naší postele, kde přišel na svět, mu připomínáme skoro každý den a jeho úsměv je tou nejkrásnější odměnou za všechno nepříjemné, co jsme zažili.

Jemu totiž může být celá nemocnice úplně ukradená. I s vnitřním řádem.

Helena Krygelová, M.A.