Příběhy klientů

< Zpět na přehled příběhů

O našem zrození

Tohle nemělo s porodem nic společného. Tedy s tím, jak je porod celospolečensky nahlížen. Jako nepříjemná, bolestivá záležitost, kterou je třeba přežít. Tohle bylo zrození. Mého syna, jako nové lidské bytosti a mne jako ženy, jako matky.

Tak krásně voníš. Tys mě vyléčil. Omlouvám se, že jsem o správném načasování Tvého příchodu do mého lůna někdy pochybovala. Zpětně vidím, že to bylo ze strachu ze selhání, z nevyléčených zranění na duši i na těle po porodu Tvé sestry. Z prohloubení počínající krize s Tvým tatínkem. Jsi tak moudrá a trpělivá duše. Věděl jsi, že s Tvým příchodem naše rodina jedině zesílí a vyroste. A zůstal jsi, abys mě o tom přesvědčil, i přes to, že jsem Ti zpočátku mnohokrát kladla otázku, jestli si tím jsi jist. Děkuji.

S Tvou sestrou to bylo jiné. Byli jsme rozhodnuti přivítat mezi sebe novou duši. Ačkoli mě interval mezi prohlášením „Jdeme do toho.“ a zahnízděním sestřičky v mém břiše dost překvapil. Byl to přesně měsíc. Nevěděla jsem toho tehdy mnoho. Dělala jsem vše, co doktor doporučil. Myslím, že i kvůli tomu jsem těhotenství prožila trochu ztěžka. Vitaminy pro těhotné, po jejichž vysazení jsem jako po mávnutí kouzelného proutku přestala zvracet, test na cukrovku, po kterém jsem skoro omdlela v obchodě, u každé „poradny“ zbytečné vyšetření…Asi jsem to tak prvně musela prožít. Abych u Tebe přesně věděla, co pro nás chci, co naopak nechci a měla sílu si za tím stát. Proto máš mnohem méně prenatálních fotek, než Johanka. Proto jsi nedostal cukrovou bombu. Proto Tě také naše nová doktorka vždy jen polechtala přes mé břicho, aby zkontrolovala, že tam stále jsi J

Přeci jen jsem se ale na příchod Tvé sestry z mého tehdejšího pohledu připravovala zodpovědně. Doslova jsem hltala Znovuzrozený porod Michela Odenta, vybrala jsem si porodnici, kde mohl být tatínek celou dobu se mnou. Bohužel ta porodnice, kde není problém mít partnera po boku po celou dobu a ne jen na samotný závěr porodu, bylo v té době v Praze jen Podolí. Bohužel jsem v té době z okolí neměla žádné další impulzy a podporu na cestě ke skutečně přirozenému porodu. Všechny mé v té době již dětné kamarádky šly porod hlavně přežít, většina z nich skončila s pocitem, že byly zachráněny. Tatínek se mé posedlosti přirozeným porodem trochu děsil. Nakonec ale po společných debatách vše vyústilo v docela rozumný Porodní plán a já se odevzdávala do rukou porodnice s pocitem, že sice nevím, jaký spád můj porod nabere, ale že udělám vše pro to, aby nemuselo dojít na oxytocin, nástřih, ani nic podobného. Ó já pětadvacetiletá naiva!

Odevzdání. To je to klíčové slovo. To se totiž od zodpovědné rodičky očekává. Odevzdání se na poradně v pětatřicetistupňovém vedru k dalšímu (ten den třetímu) natočení monitoru, protože první dva se paní doktorce nelíbily (ona byla totiž Tvá sestra tak drzá a v tom vedru na monitoru spala). Odevzdání se k vaginálnímu vyšetření a nevyžádanému Hamiltonovu hmatu (jehož provedení už nikomu nedokážu). Odevzdání se blahosklonnému rozhodnutí jiné doktorky, že nás tedy přijme, když mám už den a půl kontrakce po deseti minutách, které se po (ten den páté) cestě do porodnice zrychlily na interval pět minut a jsem otevřená na 3cm. Ano, v den porodu jsem v autě strávila celkem dvě a půl hodiny. Půl hodiny tam, pak zase zpět. Pak na opakovaný monitor. A zpět. A pak konečně rodit. Takhle má totiž dítě a matka zřejmě nabírat sílu k tomu velkému závěru. Když nás konečně přijali, bylo to chvíli skvělé. Byli jsme s tatínkem konečně sami, já vlezla do sprchy a on mi všemožně pomáhal, jak jsme předtím naplánovali. Ale neustále nás někdo rušil. Zpočátku jen každou hodinu monitor, pak už i každou hodinu vyšetření. Při kontrakci. A to se s postupujícím porodem snášelo čím dál hůř. Nakonec PA provedla prasknutí plodového vaku. Pak přišla velmi silná kontrakce, ale jinak se na čípku nic moc nezměnilo. A pak mi došly síly. Porod přestal postupovat, já se začala děsit. Porodní asistentka mi vysvětlila, že pokud mám kontrakce už skoro dva dny, děloha už nemůže mít sílu a je třeba jí pomoci. Ať chodím. To jsem bohužel vydržela jen chviličku. Ať se s tatínkem líbáme. Na to jsem neměla ani pomyšlení, chtělo se mi zvracet. „Tak napíchneme oxytocin, maminko.“ „ Ale já nevím, pak to bude ještě horší, ne?“ „No ale bude to účinnější a rychlejší”.

Je pravda, že do hodiny jsem mohla jít tlačit. Fuj, ta věta je celá špatně. Mohla jsem – někdo mi to povolil. Jít – musela jsem se přesunout na porodnické křeslo. Tlačit – na zádech a samozřejmě řízeně. A taky jsem si musela vyslechnout okřikování, že to dělám celé špatně, že nesmím křičet, ale zatnout zuby, zavřít oči a tlačit, že je miminko v tísni. Mihly se kleště. Naštěstí při mých zavřených očích, jinak bych omdlela. Říkal mi o nich až později tatínek. V tu chvíli jsem konečně zatlačila, jak si páni doktoři přáli, takže kleště zase odložili. Zrovna včas, aby stihli popadnout nůžky k nástřihu. Došlo i na Kristellerovu expresi, což můj mozek neunesl a na téměř dva roky vytěsnil. Až teď, po Tvém zrození, byl schopen si to zase vybavit, když jsem s tatínkem ty porody porovnávala.

Nakonec byla Johanka venku. Šla s ručičkou napřed, asi aby se pomstila a dala doktorovi rovnou pěstí. Bohužel se netrefila. Jen mi jí na pár sekund plácli na břicho, „Tatínku tak stříhejte!“, a honem s tím stísněným nebožátkem (Apgar 10-10-10) pod žárovku, vykapat a otřít a dát plínu, asi aby někoho náhodou nepo…Pětiminutové přiložení k prsu. A zase pryč. Udělat z ní kuklu.

Sál byl plný lidí. Prohlížela jsem si je a počítala skrze rám svých roztažených nohou. Kromě asistentky učnička, doktor, neonatologický doktor, neonatologická sestra, ještě jedna porodní sestra…divím se, že nepřišla i svačinářka. Johanku, respektive kokon s jejím obličejem dali chovat tatínkovi, já měla příšerný třas a asi bych ji neudržela. Otevírala pusinku a hledala mě. Třásla jsem se a snad mi i tekly slzy. Doktor houkl na sestru, ať mě sakra přikryje, že mě nemůže sešívat, když se takhle třesu. Začala jsem zpívat, co jsem jí zpívávala, když byla v břiše. Však ty víš, zpívám vám to před spaním. Doktora to překvapilo a asi i dojalo, takže mi už celkem mile oznámil, že teď porodíme placentu, aby mohl začít zašívat. Neměla jsem sílu protestovat. Sestra mi pomačkala břicho a cítila jsem trochu tah. Prostě za ní zatáhl. Cítila jsem jen hnus. Nechtěla jsem ten zázrak, co Tvou sestru živil, ani vidět. Chtěla jsem už jen konečně dát nohy k sobě a být sama, jen ve třech. Po celou dobu „bondingu“ s námi na sále vlastně někdo byl. Kromě nastřižení jsem totiž byla od té ručičky i natržená v porodních cestách, takže šití bylo mnoho. Dostala jsem i dren na odvod krve. Velmi nepraktická věc po porodu a při péči o miminko. Strávili jsme v porodnici tři dny a šli domů. Ještě jsme se tedy po čtyřech týdnech vraceli, protože jsem (zřejmě kvůli tomu tahání za placentu) stále příšerně krvácela, ale nakonec stačila jen injekce k pomoci zatažení dělohy a na naštěstí kyretáž nedošlo.

Uf je mi i zpětně trochu úzko a nevím jak navázat.

Johanka byla báječné miminko a kolotoč kolem její péče nás oba i s Tvým tátou nechal v klidu všechno zapouzdřit, nemluvit o tom a některé křivdy ještě zhoršit. Bylo to složité, stále jsem cítila jizvy a další dítě jsem sice nevylučovala, ale neplánovala.

A pak jsme konečně koupili nový dům, který jsme sháněli už skoro tři roky. A den, kdy jsme se nastěhovali, byl také dnem, od kterého se pak odpočítávalo mé těhotenství s Tebou 🙂

V jednom jsem měla od začátku jasno. Ať to dopadne jakkoli, tentokrát chci být v těhotenství v péči porodní asistentky. Proto jsem jednu kontaktovala hned, v sedmém týdnu, dřív než jakéhokoli doktora. Paní M. byla skvělá. Vyslechla naši situaci, okamžitě nám předala důležité kontakty – na gynekoložku, která chápe matky, které chtějí „péči trošku jinak“, hlavně ale na rodinnou terapeutku, to jsme vážně potřebovali…PA se s námi o všem bavila v klidu a pohodě i přes to, že jí v průběhu naší schůzky volala rodička, že už se jí rozjíždí porod a že musela řešit, jak se k ní dostane, maje své auto v servisu. Hrozně moc mi sedla, jako by se mi podívala do očí a okamžitě viděla do mých nejhlubších jizev a nejistot. Moc mě pak mrzelo, když jsem se po absolvování kurzu Hypnoporodu začala více a více přiklánět k alternativě domácího porodu a zjistila, že k těm ona nedochází. Nikdy jí ale nepřestanu být vděčná. Ale kousek zpátky.

Začali jsme docházet na sezení k terapeutce. Od terapie jsem si slibovala ujasnění situace. Budeme/nebudeme spolu, a ano, jakkoli se mi to dnes těžko dostává přes prsty na klávesnici i alternativu ukončení těhotenství. Nikdy předtím, bych nečekala, že si takovou možnost vůbec vpustím do hlavy, ale natolik mi tehdy ta situace mezi námi přišla bezvýchodná. Týdny plynuly a mé tělo, podvědomí, cokoli, naštěstí tenhle krok nedovolilo. Kdyby ano, už bychom dnes určitě nebyli rodina. Překročila jsem dvanáctý týden těhotenství a jakkoli mi nadále bylo úzko z toho, jak to bude, cítila jsem nutnost začít se na Tvůj příchod připravovat. Přihlásili jsme se na kurz Hypnoporodu (opěvovaného jednou blízkou kamarádkou) a věci se daly do pohybu. Dál jsme chodili na terapii a tam i na kurzu jsme poodkryli mnohá témata, která jsme s Tvým tátou museli probrat, prožít, odložit a nechat být, abychom vzájemně pochopili a posunuli se dál.

Já konečně přestala přemýšlet nad všemi negativními věcmi, které těhotenství přináší a podle doporučení z knihy Hypnoporod a z kurzu se postupně učila s Tebou komunikovat, relaxovat, cvičit a hlavně – těšit se a myslet pozitivně. Čekal nás ještě jeden velký krok – definitivní rozhodnutí k tomu, porodit doma. Byla jsem si jistá, že pokud pojedu do porodnice, bude to s PA. Moje představa byla, že tam spolu s ní přijedeme, zavřeme se v soukromí porodního pokoje, necháme vše plynout, pouze v případě nouze přivoláme někoho z nemocničního personálu, ale v lepším případě porodím a do pár hodin půjdu domů. Ano jsou taková místa u nás, kde snad něco takového jde. Třeba Krnov. Já s Tebou ale začala chodit na místa, kde ženy sdílí své poznatky a zkušenosti (třeba na jógu pro těhotné do A-centra), začala jsem také číst příběhy pro Ivanu K., týkající se porodnic o kterých jsem uvažovala (Neratovice, Mělník) a začalo mi docházet, že má představa je dost naivní. Že se něčeho takového můžu, ale také nemusím dočkat. Že si to možná budeme muset vybojovat. Tedy že za to bude muset bojovat hlavně Tvůj tatínek, protože má představa o mně samé v průběhu porodu byla „v tranzu“ a nekomunikativní (a přesně tak to taky nakonec bylo J). A já ho tomu nechtěla vystavit. Chtěla jsem, aby si to také užil. Aby Tvým porodem také dozrál jako otec, jako můj muž, abychom se na sebe skrze Tebe zase napojili. Protože, jak jsem v průběhu těhotenství kdesi zaslechla, druhé dítě přichází, aby harmonizovalo rodiče. A přesně to jsem pro nás chtěla. Ne boj s personálem. No a ve chvíli, kdy jsem vyloučila boj jako součást porodu, zbyl mi jen domporod. Stále jsem ale hledala alternativu, pro případ „kdyby něco“ a i u té alternativy jsem chtěla mít alespoň náznak šance na krásný přirozený porod. Doufala jsem v to u Neratovic. Ty však na přelomu roku (tedy zhruba v pátém, šestém měsíci mého těhotenství) zavřely a zprávy o tamějších poměrech byly dost temné. Zbýval Mělník. Tvůj tatínek tam stále chtěl jet, podívat se, později přiznal, že ve skrytu duše stále doufal, že až jej navštívíme, uznám, že to tam „není tak hrozné“ a rozhodnu se pro ambuporod. Mě se tam s tebou ale táák nechtělo. A pak jsme se dostali k příběhu pro Ivanu č. 761 o porodu v Mělníce. Pro mě to byla esence všeho, co u porodu v žádném případě nechci. A pro Tvého otce to byla studená sprcha. Od té chvíle mě začal v domporodu naplno podporovat, za což jsem neskonale vděčná. „Náhradní plán“ jsme úplně přestali řešit s tím, že z domova budeme odjíždět jen v případě nouze a v tu chvíli pojedeme do nejbližší porodnice a s největší pravděpodobnosti na císaře, takže i požadavek na co možná nejšetrnější a nejpřirozenější přístup k porodu je v tu chvíli bezpředmětný.

Našli jsme si tedy asistentky, které by nás u domporodu doprovázely, nějak jsme si ale spolu zcela nesedly, takže po návratu z únorového výletu do Londýna jsem najednou byla bez asistentek. A začala panikařit, protože už Ti do „dopečení“ zbývalo jen 8 týdnů a na hledání někoho nového bylo skoro pozdě. Naštěstí mi ale lektorka Míša z kurzu Hypnoporod dala kontakt na porodní tetu Johanku (museli jsme jí říkat Johana, aby se to nepletlo s naší Johankou J) a já se mohla zase uklidnit. S J. jsem sice necítila takové napojení jako s asistentkou M., kterou jsem poznala na začátku těhotenství a kterou jsem zmínila výše, ale teď už chápu, že byla přesně to, co jsem potřebovala. Zůstaly jsme společně dokonce i u vykání, což je u tak intimní záležitosti, jakou je porod trochu zvláštní. Ale já potřebovala trochu odstup, někoho staršího, ne kamarádku. Někoho kdo vycítí, že potřebuji zjistit, že bychom to vlastně zvládli i bez něj. Kdo mě nenechá natahovat ruce o pomoc, ale prostě se mě zeptá „Jak to cítíte vy, co chcete, co myslíte, že je nejlepší?“ a tím mi dá jasně najevo, že tu zodpovědnost nemůžeme přehazovat na něj. Že jsme plně kompetentní udělat ta rozhodnutí sami. Jsem vděčná, že mi vesmír zase předem poslal to, co jsem potřebovala, aniž bych věděla, že to potřebuji J. A taky vím, že k příštímu porodu si vezmu „kamarádku“, která prohloubí mystickou chvíli okamžiku. Teď jsem ale potřebovala tohle.

Týdny ubíhaly, my s tatínkem trénovali relaxace, já poslouchala afirmace, povídala si s Tebou, připravovali jsme na Tvůj příchod postupně i malou Johanku.

Na období před porodem jsem si ještě naplánovala dost věcí. Má teta slavila v Karlových Varech padesátiny. Po nich jsem ještě chtěla stihnout svůj oblíbený festival AFO v Olomouci… Nicméně po návratu z Varů mi tělo dalo jasně najevo, že je unavené a potřebuje nabrat sil. Na chvilku jsem měla chuť to ignorovat, překonat to. Ještě v úterý jsem si „střihla“ dost náročný den s osmdesátikilometrovým řízením pro porodní bazének, za PA, na oběd a krmení labutí s Johi a strejdou Honzou a zpět. Ve středu jsem byla úplně vyřízená, ale stále jsem nechtěla rušit lístky na vlak do Olomouce 🙂 Nafoukli a zase jsme vyfoukli bazének. Chybělo dodělat spoustu uklízení, pověsit ti hačku…ale to důležité bylo nachystáno. Ve čtvrtek ráno jsem se vzbudila s podivným tušením, že nechci být sama a poprosila jsem proto Tvého tátu, ať nejezdí do práce.

Nicméně celý den se nic nedělo…Tak jsem relaxovala, poslouchala afirmace, dala si dloooooouhou horkou koupel. Ani po ní nic a tak jsem zase s mírně provinilým pocitem, že jsem tatínka zbytečně držela doma, opět sešla do kuchyně. Naložila jsem si na talíř hromadu dobrot a s myšlenkou, že když už nerodím, alespoň se v posteli pořádně přecpu, pustím si film a usnu, jsem odešla do ložnice. Jak jsem se tak velebila do polosedu, najednou mi mezi kolena vyšplouchl gejzír a mě spolu s ním omyla obrovská vlna radosti! Je to tady! Zavýskla jsem nebo tak něco, vyskočila z postele a vzrušeně přivolala Tvého tátu. Vyprávěla jsem mu, jak voda praskla, že to byl skutečně šplouchanec, že jsi to úplně prokop 🙂 V tu chvíli jsme se na sebe usmáli, že pokud to bude kluk, je to super jméno. Nad jmény jsme totiž celé těhotenství hodně váhali a nakonec se rozhodli, že to necháme, až se miminko narodí. Sice jsem si i po porodu chvíli nebyla jistá, ale Tvůj táta měl už od tohohle okamžiku jasno, Prokope 🙂 Poskakovala jsem radostí, on taky celý zářil, trochu vyplašeně tedy 🙂 Ale doprovodil mě na záchod a podal mi ručníky, které jsem si dala mezi nohy, abych všude necákala. Žádné vlny po prasknutí vody nenásledovaly, ale já byla příliš vzrušená, než abych šla spát. Místo toho jsem sešla dolů, začala žehlit věci do Tvé postýlky, donutila tatínka věšet tu hačku, nafouknout bazének, psala jsem sousedce, že pokud do rána neporodím, potřebujeme hlídání pro Johanku. Také jsme volali PA, že voda praskla, ale nic se neděje a jdeme spát. PA to okomentovala trošku nedůvěřivě, že by se mi podařilo usnout, ale já z kurzu Hypnoporodu věděla, že to je to nejlepší, co můžeme udělat, a tak, když bylo vše k mé spokojenost nachystáno, usnula jsem.

Asi v půl šesté mě už ale vlny vzbudily, byly asi po pěti minutách a pomalinku zesilovaly. Napsaly jsme proto v sedm ráno PA, že sice nemusí spěchat, ale ať třeba kolem osmé vyrazí, aby nechytla pražskou ranní špičku a nepřijela pozdě. Ona ale odepsala, že dorazit nemůže, protože je stále u jiného porodu. Večer se o tom vůbec nezmiňovala, aby nás nestresovala. Tatínek mi tu zprávu neměl odvahu přečíst. Ale tys to vycítil a tak jsi ve své moudrosti porod zase zpomalil 😀 Z rozběhlých silných vln po čtyřech, pěti minutách byly najednou jen sem tam vlny po deseti, dvaceti, ale i třiceti minutách. Trošku mě to vyděsilo, protože s Johankou to bylo podobné, ale relaxace a afirmace mi pomohly se uklidnit a tak jsem prostě oznámila tatínkovi, že bychom měli tu asistentku zase odvolat. Teprve pak mi řekl pravdu 🙂 To mě uklidnilo zcela, došlo mi, že vše je přesně tak, jak má být, a pověřila jsem tátu, aby vypravil Johi na výlet k sousedce. Odvedla jí asi v osm ráno a my si s tátou začali užívat porod 🙂 Zapálili jsme porodní svíčku, lehla jsem si v obýváku na gauč, podložená nepromokavými podložkami a ručníky (stále mi odtékala voda), pustili jsme si seriál a táta žehlil. Jednou na mě promluvil při vlně, tak jsem mu to po jejím skončení vyčetla, ať na mě mluví jen mimo ně a on se s úsměvem omlouval, že to rozhodně nechtěl, ale že zkrátka nepozná, kdy vlnu mám a kdy ne 🙂 Tak moc mi relaxace pomáhaly a já cítila, že je vše v pohodě. Kolem poledne volala PA, že tam mají hotovo, ale že je velmi vyčerpaná a jak to vypadá u nás. Jestli má jet ještě k sobě domů nebo se vyspat hodinu u klientky a pak vyrazit nebo jet rovnou za námi. Řekli jsme, že nemusí tak spěchat, ať se prospí u klientky a dorazí, že se ozveme, kdyby se něco dělo. Myslím, že dorazila kolem čtvrté, poslechla si Tvé ozvy a šla spát do dětského pokoje. Pamatuji si svůj pocit, než dorazila, že se mi moc líbilo, jak to s tatínkem zvládáme sami, že tady ani nikoho jiného nechci, ale zároveň, že nechci být sama na ten závěr. A takhle to bylo zcela ideální. PA byla v domě, takže jsme na ni mohli zaklepat, kdyby cokoli, ale nerušila nás. Trošku mě vykolejil jeden moment, kdy jsem zjistila, že už je šest nebo kolik a že se tedy Tvá sestřička za chvilku vrátí. Měla jsem utkvělou představu, že už mezi námi budeš, až přijde domů. A já najednou cítila trochu zlobu, že se nic neděje, ale ne na tebe, na sebe, že se jako u toho rození flákám a místo přivolávání pořádných vln se jen houpu na balónu a háčkuji.

Šla jsem proto nahoru do vany, poslouchala afirmace a během hodiny jsem z vln po pěti minutách byla na vlnách po dvou minutách (dle mého silou vůle). Zavelela jsem proto k napuštění bazénku, bylo sedm hodin. V půl osmé tatínek přivedl Johanku, už předem jsme jí vysvětlovali, co se bude dít, že je to práce porodit miminko a že maminka u toho může dělat různé zvuky. Vůbec nebyla vyděšená, jen hodně zvědavá a její pohled vypadal tak podpůrně a natěšeně…bylo to krásné. Tatínek jí chtěl rychle odvést nahoru, aby mě nerušila, ale já cítila, že si ji potřebuji chvíli užít, tak se se mnou vykoupala v bazénku 🙂 Byla tam asi deset minut a mě to zase trochu zpomalilo a zeslabilo vlny, ale bylo to super, protože jsem si skvěle odpočinula a nabrala síly.

Došla jsem si na záchod a zkusila si na chvíli lehnout na gauč, to už mi ale bylo nepříjemné, tak jsem šla zpátky do bazénku, přišla PA, poslechla ozvy a myslím, že zase odešla. Tatínek bezproblémově uložil Johanku, vrátil se, zapálil mi svíčky a pustil mi naši „porodní desku“ od kapely Luno. Pak střídavě přihříval vodu do bazénku, hladil mě a políval nebo jen ležel na gauči a čekal. Já se ponořovala čím dál hlouběji do sebe a zbytek večera mám časově hodně rozmazaný. Myslím, že kolem půl desáté PA přišla do obýváku, poslechla ozvy a už zůstala v jídelně. Pak jsem někdy šla ještě jednou na záchod a už to bylo mimo vodu nepříjemné, cítila jsem, že vlny už mají velikou sílu. V jedné chvíli, když jsem po návratu ze záchodu ležela na gauči a čekala, až vlna odejde a já budu mít čas přesunout se do bazénku, mi blesklo hlavou, že selhávám. Že to jde pomalu, že mě ta síla pohlcuje, že to nezvládnu, stejně jako u Johanky. Že mě to smete na zem, protože jsem slabá. Pak ale hlas kdesi uvnitř pořádně hlasitě zařval, že prdlajs, nejsem slabá! Dnes už i od jiných PA vím, že tenhle pocit je dobře. Když už žena nemůže, má pocit, že zemře, je porod nedaleko. Je třeba, aby zemřela slabá žena a zrodila se matka lvice. A to se stalo tady…při téhle silné, „nezvládnutelné“ vlně na gauči, kdy jsem prožila a oplakala ten zmar a odcizení prvního porodu a rozhodla se, že tentokrát se tak snadno nedám. Vlezla jsem zpět do bazénku a měla dojem, že vlny stále moc prožívám a jsem moc hlasitá. Ve své hlavě jsem mručela a řičela a asi i křičela, ale tatínek mi pak vyprávěl, že jsem byla jen trochu „ukňouraná“, že už mě to nebaví, že už bych chtěla tlačit 🙂 To jen k ženskému pozměněnému vnímání u porodu, opravdu nevíme, co se uvnitř ženy děje.

Chtěla jsem vědět, jak porod postupuje, jestli už je „tlačení“ blízko. Požádala jsem PA o vyšetření, ona mi poradila, ať to zkusím zjistit sama. Zkoušela jsem se vyšetřit, ale byla jsem z toho jen zmatená…co je co, kde jsem já, kde jsi ty…znovu jsem ji proto vyžádala, ať mě vyšetří ona. Vyšetřila, ale neřekla mi čísla, jen na ruce ukázala, kolik je tam místa a že je hlavička ještě daleko a je tam ještě nějaká práce. Ale že jsme na velmi dobré cestě 🙂 Trochu mě to zklamalo, doufala jsem, že už začneš sestupovat k nám, ale nebylo jsem vyloženě smutná. Prostě oukej, pokračujeme v tom, co jsme dělali doteď. Jenže něco se po vyšetření zcela změnilo. Vlny jakoby už nebyly s odpočinkovým mezičasem…byly vždy jen velmi silné a pak trochu slabší, ale bez ustání…jako jedna dlouhá sílící a zase slábnoucí vlna bez konce. Házelo to se mnou po bazénku ze strany na stranu, stále jsem hledala tu správnou polohu pro tvé zrození. Na krku se mi houpal porodní kámen chryzokol a já přes něj začala hrdelně mručet dolůů, dolůů. Při přípravě na porod jsem měla v plánu tě dolů jen prodýchat, ale tohle bylo silnější než já. Mručela jsem dolů a tlačila se svým tělem. Muselo to být docela rychlé, protože asistentka ani táta na to v mých očích reagovali jako ve zpomaleném filmu. Táta chtěl odejít přihřát vodu a já ho jen chytnutím za ruku zadržela, už jsem nebyla schopná mluvit, ale věděla jsem, že jestli teď odejde, přijde o to nejdůležitější 🙂 Asistentka přišla a chtěla si znovu poslechnout ozvy, chtěla, abych se odklonila od kraje bazénku, aby mohla přiložit Doppler k břichu, ale já už se nemohla hýbat. Jen jsem se mírně posunula po okraji, aby zezadu viděla, co se ve vodě děje a ona povídá „Už vidím hlavičku, vy jste si pospíšila!“ Pak jsem ucítila, jak jsi se ve mě prudce otočil a na ohromné silné „dolůůů“ jsi se narodil. 🙂 Chytla tě PA, tatínek byl u mé hlavy a držel mě za ruce, já se otočila, opřela o bazének, vzala si tě na prsa a pak už jsme se seznamovali.

Přikryli jsme tě červeným ručníkem, ale ten rychle navlhnul, takže jsem cítila potřebu okamžitě vylézt z bazénku, aby ti nebyla zima. To co jsem si před porodem představovala jako nemožné – jak se po porodu vyškrábu na souš, jsem najednou udělala velmi razantně a plná sil asi tak tři minuty po porodu 😀 Sedla jsem si na gauč a užívali jsme si nerušeného bondingu. Krásně jsi se plazil k prsu, odrážel ses nožičkama, „kloval“ hlavičkou, jak jsi hledal prso. Přiznám se, že jsem ti trochu pomohla, protože při velikosti mých prsou, bys musel být netopýr, kdybys chtěl zvládnout samopřisátí 😀 Vůbec nevím za jak dlouho se PA zeptala, jak to vidím s placentou, řekla jsem, že bych to mohla zkusit, ale potřebuji do stejné polohy, ve které jsem rodila. Tys byl ještě na pupečníku, takže jsme si tě s tatínkem trošku složitě podávali pod mou nohou, pak jsem si klekla a porodila placentu. Krásnou, živelnou. Máme její fotku. Pak teprve tatínek přestřihl pupeční šňůru. Takže na malý okamžik jsi vlastně byl tzv. „lotosové dítě“. Pak jsem se zvedla a šla se úplně v pohodě osprchovat. Sedla jsem si ve sprše na sedátko a cítila se tak silná, že už zvládnu všechno na světě. Protože jsem právě takhle krásně porodila dítě!

Z placenty jsem si vzala kousek na koktejl, kousek přiložila na poranění hráze (díky tomu se krásně zhojilo a dnes o něm, na rozdíl od nástřihu z prvního porodu, vůbec nevím), kousek jsem si naložila na tinkturu a ze zbytku placenty mi PA nadělal kapsle. Před odjezdem tě PA ještě zvážila a změřila krejčovským metrem. Skoro 4 kila a 54cm 🙂 Konečně údaje pro rodinu 😀 Protože třeba Tvého dědečka pouhá informace „kluk“ vůbec neuspokojila 🙂 Tak také odhalil, že jsme rodili doma 🙂

Bude to bezmála rok, jak tady teď tento příběh dopisuji. Hormonální opojení je možná pryč, ale bezbřehé nadšení nezmizelo. Bylo to to nejlepší, co se mohlo stát ne pro mě, mé pohodlí, nebo tebe. Bylo to to nejlepší, co se stalo pro naši rodinu. Každého jednotlivce i všechny, jako celek. Stále na sobě pracujeme. Bude to tak celý život. Ale díky tobě, jsme tuto práci nevzdali. Děkuji.

Miluji vás, děti. Miluji tě, Ondřeji.

Marie