Nejkrásnější zážitek

“Ve středu jsem porodila a včera nás pustili z porodnice domů. Byl to nejkrásnější zážitek, jaký jsem kdy měla. Porod byl přirozený, bezbolestný a snadný. Zítra by měl vyjít dlouhý článek na babywebu – každopádně hypnoporodní relaxace mi pomáhaly v období před porodem (zklidnit se a naučit se vizualizovat) i v obou dobách porodních. Ještě teď mě zaplavuje euforie, když si na porod vzpomenu! Jsem ráda, že jsem kurz hypnoporodu navštívila – i když ten můj porod nebyl klasicky “hypno”, ale využila jsem některé techniky a našla vlastní cestu” Veronika a Tom

Celý příběh: O půl páté ráno jsem v břiše ucítila tiché lupnutí. Zrovna jsem se vrátila ze záchodu a zachumlala se do postele. Malému vlhkému flíčku na prostěradle jsem proto ani nevěnovala pozornost. Zamračené středeční ráno předpovídalo deštivý den a já měla v hlavě jediné: spát. Aspoň ještě chvíli. Jenže Anitka už dala signál a moje tělo začalo pomalinku pracovat.

PRVNÍ DOBA PORODNÍ

Mezi osmou a devátou ráno jsem už to nemohla dál ignorovat. Něco se dělo. Střídavě jsem cítila podivný tupý tlak v kříži a neviditelné ruce mi občas zmáčkly podbřišek – asi jako když se hodně dlouho smějete a namůžete si břišní svaly, o kterých jste do té doby ani nevěděli. Posadila jsem se a do postele se ze mě vylila sklenička čiré voňavé vody. „Tome, dneska rodíme,“ řekla jsem v žertu. Ve skutečnosti jsem tomu ale nevěřila.

Tom zůstal doma. V jednu odpoledne jsem totiž byla objednaná k doktorce Evě na monitor. A Tom trval na tom, že mě do ordinace na druhý konec Prahy zaveze. Byl druhý den po oficiálním termínu porodu. Ještě včera jsem řešila témata jako přenášení nebo indukce. Dnes ráno mi ale bylo všechno podivně jedno. Bylo mi báječně a koutky úst mi bezdůvodně pořád směřovaly nahoru. Dala jsem si misku cereálií s mlékem a pak jsme si pustili seriál Přátelé. Těšili jsme se na pohodové dopoledne. A taky bylo – jenže trochu jinak, než jsme čekali.

Vypínáme televizi. Najednou nám jakýkoliv zvuk vadí a narušuje atmosféru. Ano, NÁM. Jsme s Tomem propojení. Dělá přesně, co potřebuji, aniž bych si o to říkala. Mezi kontrakcemi se smějeme a povídáme si. Kdykoliv ucítím sílící vlnu, ztichneme.

Prodýchávám sílící tlak podle hypnoporodních technik, které jsem se naučila na kurzu. Posílám vzduch do dělohy k Anitce a představuji si vycházející slunce. Stoupající balon. Letící chmýří pampelišky. Zelenou barvu. Modrou barvu. Anitku. Tom dýchá se mnou, a když se zapomenu, naléhá: „Dýchej, dýchej. Uvolni se.“

Pak mě Tom přesvědčuje, ať zavolám doktorce Evě. Já pořád bláhově věřím, že na to na ten monitor zvládnu a tam se jí zeptám, jestli je TOHLE teda už porod nebo co. Nakonec mě přesvědčí a já píšu Evě SMS. Ona okamžitě volá zpět. Když jí popíšu situaci, udiveně a pobaveně se zeptá: „Ty rodíš a píšeš mi o tom SMS? Za mnou do ordinace rozhodně nejezděte. Jeďte do Podolí a dejte vědět, co a jak.“

Tom chce hned vyrazit, ale já pořád nevím. Když mám kontrakci, říkám: „OK, jedeme.“ Jenže kdykoliv přejde, je mi tak dobře, že nevěřím, že za chvíli přijde další. A tak jdeme několikrát ke dveřím a zase se vracíme. Chodím v předklonu, protože tak se mi nejvíc uleví (jako nejlepší poloha se mi osvědčila na všech čtyřech se zadkem nahoře a při kontrakci spolu s výdechem vrtět pánví ze strany na stranu).

Hledám způsoby, jak oddálit odjezd: „Tady by to chtělo trochu vysát. Musíme doplnit vůni do záchodu. Vyleštit zrcadlo.“ Tom se smíchem chodí za mnou a rychle plní mé bláznivé úkoly. Ví, že se mnou stejně nic nezmůže. Ještě do sebe soukám banán.

Nakonec podléhám naléhavému volání svého těla. Doma přeci jen rodit nechci. Je zhruba 12:30. Vyjíždíme. Směr: Podolí.

DO PORODNICE

Drkocáme v autě po pražské dlažbě. Sedím vzadu předklonu, opírám se o sedadlo přede mnou a snažím se prodýchávat stále častější návaly toho nového podivného stavu. Moc se mi nedaří vizualizovat a na chvíli ztrácím koncentraci a kontakt s Anitkou. Poprvé od rána mi je trochu nepříjemně.

Pak jsme najednou v porodnici. Na chodbě se potkáváme s televizním štábem (cha, kolegové), který přijel kvůli pětičatům. Zvoním na příjem a po dotazu sestry říkám do telefonu u dveří: „Ráno mi odteklo trochu vody a myslím, že mám kontrakce. Chodí zhruba po třech minutách.“ Redaktorka ze štábu se na mě nevěřícně podívá: „Když já měla kontrakce po třech minutách, lezla jsem po zdech.“ Začínám tedy pochybovat, že skutečně rodím. Vidím, že i Tom trochu znejistěl. To už mi ale otevírá sestřička a jde se na příjem.

Nejprve je na řadě dvacetiminutový monitor a já vím, že nezvládnu sedět v křesle. A taky že ne. Při první kontrakci zase ztrácím kontakt se svým tělem. Poprvé bych pocit nazvala bolestí. Nesměle se proto ptám, jestli můžu chodit kolem křesla. Prý když budu mít souvislý záznam, tak ano. Vstávám z křesla – jaká úleva.

Čísla na monitoru mě děsí. Srdeční ozvy se zdají být v pořádku. Údaj zaznamenávající činnost dělohy ale vždy předpovídá další kontrakci. A tak vždy útrpně sleduji rostoucí hodnoty a jen čekám, až se dostaví další stah. Je nepříjemné vidět takto dopředu, že přichází. Neúprosná čísla kazí mé chabé pokusy o dýchání.

Konečně uběhlo 20 minut. Rychle počítám dvanáct výrazných výkyvů v grafu. Nedochází mi to. Až když vzápětí mluvím po telefonu s doktorkou Evou, říká, že volala do porodnice a kontrakce mám po dvou minutách. Děložní čípek je ale zatím jen na dva centimetry. Čeká mě dlouhá cesta.

Tom mezitím nervózně obchází čekárnu před příjmem. Později mi řekl, že tohle byl nejhorší okamžik celého dne. Nejistota, co se se mnou děje. Navíc smíchaná se sílícím pocitem, že nás pošlou domů. To se ale nestalo.

Před druhou nás porodní asistentka Bětka vede na porodní pokoj. Eva má přijet po třetí. Oba se uklidňujeme. Tuto místnost už známe. Je příjemná a vymalovaná podobně jako náš obývák. Noří se do pološera. Ukládáme porodní tašku do předsíně, ze které vedou dveře do prostorné koupelny.

Bětka mě rychle a opatrně vyšetřuje (a potěší mě zprávou, že během půl hodiny jsem se otevřela o další dva centimetry) a přitom říká, že Eva s ní už mluvila. Ví, že chci rodit přirozeně. Doptává se na podrobnosti. Trochu nesouvisle upřesňuji svou představu. Určitě jsem spoustu věcí vynechala, ale Bětka na mě působí skvěle.

Navíc má přeci přijet Eva, která přesně ví, jakou cestou bych se u porodu ráda vydala. Nakonec se domlouváme, že vynecháme i klystýr, kterému jsem se nebránila. Moje tělo se dopoledne vyčistilo dostatečně.

KOUPELNOVÁ HODINKA

Bětka mě chválí a povzbuzuje. Podle ní je vidět, jak moc se na Anitku těším. Celé mé tělo se rychle připravuje na její příchod. Navrhuje, ať si ulevím sprchováním horkou vodou. Nabízí mi různé úlevové pomůcky: balon, stoličku… vybírám si Toma.

Při kontrakcích klečím, čupím, stojím v předklonu nebo se za něj věším a on mi střídavě sprchuje břicho a záda. Dýcháme. V hlavě mi zní věta z relaxačního CD (máme ho sebou i v porodní tašce, ale pořád upřednostňuji ticho, takže nakonec jsme jej ani nevytáhli, stačí mi vlastní myšlenky): „Teplá vlna klidu prochází celým vaším tělem a přináší uvolnění. Podobné uvolnění budete cítit i při příchodu vašeho miminka.“ Docela se mi daří (asi i díky horké vodě) skutečně uvolňovat pulzující tělo.

Na nějakou dobu se zavírám do vlastní bubliny, z níž jakoby z dálky vnímám Tomův povzbudivý hlas. Je překvapivě klidný a jistý a přenáší to i na mě. Cítím důvěru v Anitku, ve své tělo, ve svého muže.

Asi za hodinu (která se v mých očích ale jeví jako deset minut) přichází Eva. Vyšetří mě a s úsměvem oznamuje, že už jsem na osm centimetrů. Tempo porodu vybírá miminko, Anitka nasadila celkem sprint. Eva mě povzbuzuje a mě zaplavuje pocit bezpečí. Jsem ráda, že je u mě. A v tom přichází další změna.

DRUHÁ DOBA PORODNÍ

Sprcha mi začíná lézt na nervy. Najednou mi každá kapka na mém těle vadí. Chvíli bloumám v koupelně a překvapeně zjišťuji, že se změnil charakter kontrakcí. Chce se mi tlačit. V tu chvíli jsme v koupelně sami s Tomem. Vlastně během celého porodu nás Eva s Bětkou nechávaly prožít tyto chvíle v co největší intimitě. Jen my dva a dítě deroucí se na svět.

„Bože, nesmím tlačit. Určitě ještě není správný čas,“ bleskne mi bůhvíproč nesmyslně hlavou a já zatínám konečník. Poprvé. Podruhé. A ztrácím Anitku, přestávám vnímat, jak postupuje. Naštěstí ale přichází Eva s Bětkou. „Nejdi proti svému tělu. Poslouchej ho. Netlač, ale nech Anitku udělat její část práce. Jen to prodýchej.“ Podobné rady mi zase pomohou navázat spojení s dítětem.

A najednou nás všechny vidím jakoby ze shora. Bizarní scéna: Já sedím na záchodě. Nechávám tělo tlačit. Tom mě drží za ruku. Naproti mně na zemi klečí Eva. Povídáme si, smějeme se. Pak dýchám a funím v rytmu tlačivé kontrakce. Pak zase povídáme. Pauzy mezi kontrakcemi jsou teď delší (mně připadají snad jako pět minut, Tom tvrdí, že byly mnohem kratší), takže stíhám v pohodě odpočívat. Nabírám síly. Pak prohlásím: „Jestli se okamžitě nepřesuneme, rodím do záchodu.“

Bětka vytahuje nějakou historku, jak jednou málem rodila do záchodu. Eva mě uklidňuje, že to by se nestalo. Každopádně – zase posloucháme mé tělo. Když říkám, že jdu rodit, nikdo můj výrok nezpochybňuje.

Je kolem čtvrté a my se přesouváme do pokoje a hledáme vhodnou závěrečnou pozici. Nakonec je to vleže na pravém boku s nohou zapřenou v opěrce. Je příjemná.

Pokračujeme v podobném duchu jako na záchodě, ale já pomalu přestávám vnímat povídání mezi kontrakcemi. Zavírám oči. Držím Toma za ruku (Po celou dobu porodu jsme se nepřestali dotýkat a to mi moc pomohlo. Vléval do mě svou energii a klid.) Představuji si, jak s každým nádechem posílám Anitce kyslík a s výdechem otevírám tunel, kterým má projít. Nevydechuji dlouze, ale „… uf-uf-uf-uf…“ a to mi pomáhá správně dávkovat jednotlivé doušky dechu a zároveň se ovládnout a nezatlačit moc.

Nechci Anitku popohánět. Ona zná nejlíp tempo, které bude příjemné nám oběma.

To není z mé hlavy. Přesvědčily mě o tom Eva s Bětkou a jsem jim moc vděčná. Eva mě hladí po noze a spolu s Bětkou mi dělají lidské podpěrky, když se potřebuji zapřít chodidly. Křivím obličej a tlačím na několik posledních kontrakcí. „Klidně mi nadávej. Ulev si,“ říká Eva. Ale nechci jí nadávat. Je totiž skvělá.

Myslím na Anitku a slyším Toma: „Vidím vlásky. Už vidím vlásky.“ V jeho hlase je tolik něhy a lásky! To štěstí přenáší i na mě. Eva mi radí, ať si sáhnu. Bojím se, ale po druhé pobídce hmatám ochmýřenou šošulku hlavičky. „Teď už možná bude poslední kontrakce,“ slibuje Eva s Bětkou. Pak ale přichází jen malý stah, který mírně poposune hlavičku víc mezi mé nohy. Díky Bohu za Epi-no. Ten pocit tlaku na konečník, hráz a vše ostatní je intenzivní, ale ne úplně neznámý.

Najednou hlavička zajíždí zpět. Pauza do další kontrakce se zdá neskutečně dlouhá. Tom mi hladí ruku a povzbuzuje zase tím láskyplným hlasem: „Už za chvíli budeme mít Anitku.“

Tak čekám, až si dcera řekne. A říká si. Břicho mi prostoupí mohutná vlna. Valí se shora až mezi moje nohy. Pak zase ten tlak a tentokrát i trochu pálení. „Anitka. Bože,“ vydechnou Tomova ústa těsně u mého ucha. A najednou mám tu krásku na svém nahém břiše. Celou voňavou. S velkýma zvídavýma očima otevřenýma dokořán. Nádhernou.

ZASTAVIL SE ČAS

Dojatá objímám dítě, které je šňůrou pořád ještě spojeno s placentou ve mně. Šeptám slova lásky. Tom nás objímá obě. Záříme.

Po dotepání pupečníku odstřihne Tom Anitku a my dvě se pohodlněji uvelebujeme na lůžku. Nahaté, jen zakryté společnou plínou. Eva s Bětkou odchází. Nechávají naši novou rodinu užít si ten neskutečný okamžik.

Anitka se má k světu. Objevila bradavku a otevírá dokořán pusinku. Necháváme ji, ať se k mléku sama dostane. Zatímco se malá sápe po mém břiše, mě zalévají další a další vlny extáze.

Pak přichází Eva a na jednu poslední kontrakci (kterou se loučím s tímto divným stahovitým stavem) rodím placentu. Eva nám ji ukazuje a popisuje jednotlivé části rudého koláče. A nastává sčítání škod: Eva se pečlivě dívá a nakonec mě povzbudivě poplácá po noze: „Hráz je celá, kočko. Udělám jen pár kosmetických stehů na pyscích.“ Mám pocit, že se mezi námi při porodu vytvořil nespecifikovatelný jedinečný vztah.

„Umrtvit, prosím. Teď už chemie nevadí,“ žadoním. Eva na to, že to je samozřejmost. Proč by mě, proboha, měla trápit. Nakonec s umrtvením pomáhá i Tom. A i vám když teď, moji čtenáři, možná obočí vystřelilo až k vlasům, tak: Ne. Nepřišlo a nepřijde mi to divné. Ani zvláštní. Už vůbec ne špatné. Všichni jsme nějak cítili, že to je naprosto přirozené. Nic, nad čím by se měl někdo pozastavovat.

Mezitím Anitka zdolává centimetry mého těla (tentokrát pro změnu vně). Má neskutečný elán a po nějaké době se jí daří přisát. Pak vyčerpaně usíná (svým výkonem předčila několikaměsíční miminko – vždyť musela vyšplhat na prs a hlavičku dostat do správné polohy vůči lákavé bradavce!).

Eva nás zakrývá, loučí se a odchází. Jsme tu sami. Minuty? Hodiny? Dny? Nakonec jsme si celkově užívali naší nové trojčlenky asi dvě a půl hodiny. Pak se jdu osprchovat (mezitím se vystřídaly směny, Bětka se rozloučila), a kdyby mě nová porodní asistentka nezastavila, z křesla seskočím. Vážně. Nic mě nebolí.

Jdu se osprchovat a Tom chová Anitku. Konečně si užívá i on jejího úžasného tělíčka.

Pak společně odcházíme na pokoj na šestinedělí. I tady jsme sami. Jen my tři. Anitku nenecháme ani vykoupat. Voní tak krásně! Bylo by škoda smývat tu zázračnou plodovou vodu. Jsme nová rodina.

Byl to nádherný den a neměnila bych jediný okamžik! Díky, Anitko. Díky, Tome. Díky, Evo. Díky, Bětko. Za ten nejkrásnější příchod naší holčičky na svět.

Zatial. Vaše šťastná matka V.

Originální článek