Můj porod v Podolí

Dobrý den,

Omlouvám se, že píši s takovým časovým zpožděním. Původně jsem to měla v plánu hned po kurzu, ale nějak mi to nevyšlo, jsem opice, já vím. Aspoň vám zašlu mé dojmy z porodu. Původně jsem měla napsanou delší verzi, ale když jsem překročila 2 A4 a byla v půlce, raději jsem to celé zkrátila.

S kurzem jsem byla spokojená a myslím, že mě dobře připravil, dodal nadšení a sebevědomí. Bohužel už se mi to nepodařilo obrátit v praxi. Už na kurzu jsem s Peťou probírala, jestli Podolí je dobrá volba pro přirozený porod, ale zůstala jsem u toho. Ani ne tak kvůli sobě, jako kvůli tatínkovi (dneska bych to udělala asi jinak, myslela jsem si, že jsem silnější a uhájím si svoje názory a přání). Ne že bych zažila nějaké strašné trauma, ale odrodila jsem si jako jiných 5000 žen ročně v Podolí. A říkají tomu přirozený, spontánní porod.

V Podolí mě vystrašili už v prenatální poradně, aby až mě prohnali dostatečným množstvím přístrojů, naznali, že vše je v pořádku, ale Kája je dle jejich tabulek větší a patrně starší, než jak určil můj gynekolog. Posunuli mi termín porodu na dřív s tím, že by mě neradi nechali “přenášet”, neb Kája bude větší. Dle nového data jsem 40+4, 23.10. nastoupila do porodnice na vyvolávání, stale jsem si myslela, že odejdu. Nastoupily bílé pláště s tím, že Kája bude mít 5 kilo, zasekne se mi ramínkama a dojde k akutnímu císaři. Když jsem byla řádně vylekána, souhlasila jsem s vyvoláním prostaglandynami (stale mám problem s tím slovem – je správně vyskloňované? :D).

Mám pocit, že úplně neví, co od těch tabletek očekávat. Úspěšnost je dle jejich brožurky 95%, ano. Ale jak – co jsem mluvila s ostaními maminkami, tak mi to spíš příjde jak středověká alchymie. Do večera se nic nedělo, pak silnější kontrakce, ale bez mého otvírání. Prý mi můžou dát jiné léky, které kontrakce zastaví, a ráno zkusíme zase ty prostaglandyny. Říkám ne (co to je za opičárny? Maminka vedle chuděra měla bolesti celou noc a rodila až další den večer, po další dávce těch prostaglanblabla). Přichází jedna několikahodinová křeč  téměř bez uvolnění – já se ale stale neotvírám. Z křečí už nemůžu stat na nohách, mám problémy dojít do vyšetřovny (místnost vedle našeho pokoje). Prý mi můžou dát rektální čípek na uvolnění (jméno jsem si nezapamatovala, v porodopise to není zmíněné). Říkám ano. Do půl hodiny jsem otevřená na deset centimetrů, tělo samo tlačí a praská mi voda.

Na sale mě zase zmátli – moje tělo tlačí a oni mi říkají netlačte. Tak já se snažím bojovat se svým tělem, po chvíli se ptám, stale mám netlačit – ale ano tlačte, proč by ne… chtěla jsem změnit polohu ze zad, ale do stoje mě nepustili (přeci se mi tam zasekne to pětikilové dítě ramínkama a oni tam špatně uvidí), ale eventuálně bych mohla na bok. Bohužel jsem zjistila, že mi to nohy nedovolí. Po té křeči se od nich už ani nemůžu odrazit, natož se dostat do nějaké jiné polohy (dobře tři týdny jsem cítila svaly, když jsem nohy chtěla přitáhnout k břichu).

Samotné vypuzování bylo fajn. Dělalo to moje tělo, já jsem cítila obrovský příval energie, samozřejmě to bolelo a já (slovy manžela) hekala, ale bylo to fajn (ač na zádech a pravděpodobně to bylo kvůli tomu zbytečně delší). Vědomě jsem tlačila až na konci, abych “udělala paní doktorce radost” – to jsem si asi taky mohla odpustit.

Malou mi dali hned na břicho, já se těšila, jak se doplazí k bradavce a přisaje se, ale sestřička ji pořád držela za nohu (asi mi nedůvěřovala), a doktorka se hned chopila pupečníku, že tatínek může stříhat. Říkám: stříhat nebudeme. Byla jsem usazena argumenty proč budeme. Hnedle přišla dávka oxitocinu kvůli placentě, malou jsem si ani nepoňuchňala, už byla měřená, vážená, kapaná… zpátky jsem ji dostala až po šití, zabalenou. Nechali nás hodinu o samotě, ale přiznám se, skrze to šití a bolest nohou jsem si to ani neužila. Neměla jsem si tam kam pohodlně sednout/lehnout. Pak nám ji vzali, že ji musí “zahřát” a vrátili mi ji až po 4 hodinách. Já jsem ty 4 hodiny na oddělení šestinedělí strávila sama naspeedovaná, abych až naznali, že mi ji můžou dovézt, potřebovala spat…

Takže máme krásnou holčičku, narozenou 24.10., 3830g (ano, pětikilové dítě) a já se snažím nějak poprat s těmi pocity, jak to chuděra musela prožívat ona. Ony křeče, vyvolávání, když se jí ještě nechtělo, třepání na pásech, porod vleže, přestřižení pupečníku, měření, odloučení… Ale myslím, že z lékařského hlediska skvělý porod, ani jsem je časově moc nezaměstnala.

Bohužel, ač přes mojí informovanost před porodem jsem si musela projít zkušeností ostatních žen. Porodit “příšerně”, abych to mohla (doufám) vylepšit s druhým dítětem.

Předem děkuji a přeji hezký den

S pozdravem Alena

(jo, zmínila jsem, že ten papír s porodními přáními nikdo vidět nechtěl? Ač jsem s ním mávala několikrát a zmínila, že jsem dokonce použila vzor z jejich webovek?)