Krásnější příchod na svět jsem si pro ni nemohla přát

Dobry den,

konečně jsem se dostala k sepsání našeho porodního pribehu. Posílám Vam jej v příloze a tímto děkuji za vše, co pro nas zeny delate!

Když jsem čekala první dceru, hospitalizovali mě na gynekologickém oddělení v nemocnici. Společnost mi na pokoji dělaly pár dní i ženy, které kvůli kapacitě nemohli umístit na šestinedělí. Ty hned po porodu telefonovaly rodinám, jak celý jejich porod probíhal. Věděla jsem, že takový vstup do života pro své děti nechci. Všechny příběhy byly podobné – neustálé monitory, pak se něco píchlo, praskla se voda, udělal se nástřih ..

Začala jsem se zajímat o porody více. Chtěla jsem vědět, jak celý proces porodu vlastně funguje. Co porod ovlivňuje i co se děje při porodu s miminkem. Zaregistrovali jsme se v porodnici, kterou jsme z pohledu našeho porodního plánu vnímali jako nejvíce vyhovující a na den D jsme se těšili. Neměla jsem strach. Neměla jsem pocit, že to tam jdu “přežít”.

První porod byl pro mne ale náročný; měla jsem od začátku kontrakce po 3 minutách a než se dcera narodila, uplynulo 19 hodin. A ačkoliv byl porod bez zásahů a miminko přišlo na svět s hlavičkou v plodových obalech, věděla jsem, že na příští porod se chci připravit důkladněji a tentokrát nebudu do porodnice tak spěchat.

Půl roku po porodu první dcery jsem zjistila, navzdory diagnoze neplodnosti, že jsem opět těhotná. Bylo to velmi nečekané, ale přirozeně počaté dítě byl pro nás dar a těšili jsme se. Jakmile jsem měla těhotenství potvrzené, kontaktovala jsem opět PA Járu, která asistovala u našeho porodu poprvé a domluvily jsme se na její přítomnosti u porodu i naší druhé dcery. V průběhu těhotenství jsem navštívila kurz jemného zrození. Cvičila jsem vizualizace i dýchání a pouštěla si afirmace, kdykoliv mi to první dcera dovolila. Když se začal blížit porod, začala jsem popíjet maliník, brala homeopatika a jedla lněné semínko.

Po odhadovaném termínu porodu se začalo v porodnici mluvit o vyvolávání, ale my jsme chtěli, aby porod začal sám od sebe. První dcera se narodila ke konci 42. týdne. Věděli jsme, že i ta druhá se rozhodne sama, až bude její čas. Poslední týdny jsem měla velmi intenzivní poslíčky, které byly pravidelné a trvaly i několik hodin, k porodu to ale nevedlo. V nemocnici jsem souhlasila s hospitaizací od začátku 43. týdne s tím, že budou miminko hlídat.

Poslední den před nástupem do nemocnice jsem vyrazila ráno na procházku. Potřebovala jsem jen čas pro nás dvě. Nemyslet na naši prvorozenou, o nic se nestarat, vypnout. V půl 4 odpoledne mi začaly opět kontrakce jako dny předtím. Prodýchávala jsem je a mezi nimi jsem uspávala prvorozenou. Při každé vlně jsem naše miminko přemlouvala, aby dalo signál k porodu. Do nemocnice jsem opravdu nechtěla, bála jsem se toho tlaku, který na mne budou vyvíjet. Večer pak můj muž zapálil svíčky, masíroval mě skořicovým olejem a mačkal mi akupresurní body k uvolnění. Okolo 10 večer jsem ho poslala spát s tím, že se neděje nic zásadního. Dokud jsem chodila, byly kontrakce poměrně silné a pravidelné, ale jakmile jsem se zastavila, začalo vše slábnout. Po těch X hodinách jsem už ale potřebovala odpočinek a usínala jsem v sedě na gauči. Ze spánku mě vždy probraly jen kontrakce, které jsem prodýchala a opět usnula. O půlnoci jsem se probudila s tím, že si dám sprchu a uvidíme.

Vlny po ní začaly být intenzivnější, tak jsem raději probudila muže a zmobilizovala Járu, že asi dorazíme. Ta chtěla, abychom ještě vydrželi, ale můj muž byl nervózní z každé kontrakce a chtěl jet do porodnice. Já jsem ale pořád nevěděla, jestli to porod vůbec je. Při každé vlně jsem miminko povzbuzovala, houpala se v bocích. Měla jsem strach, že kontrakce v autě odezní, nebo že mi po monitoru řeknou, že to jsou zas jen poslíčci. Do Neratovic jsme dorazili okolo 1 ráno. Natočil se monitor, při kterém mi praskla voda a po přijmu mi Jára natočila vanu. Ve vaně jsem byla něco málo přes hodinu, když už jsem cítila hlavičku na článek prstu a domluvili jsme se, že se přesuneme na porodní box. Přišlo mi to všechno strašně rychlé. Na boxu jsem měla připravenou žíněnku a míč, o který jsem se opřela. Po několika kontrakcích vyšla ven hlavička. Jára mě pobízela, abych si na miminko šáhla.

Říkala jsem si, že mám nejhorší část za sebou, ale tělíčko nechtělo jít ani na další kontrakce ven. Cítila jsem, že naše druhé miminko je větší a bála jsem se, že mě hodně potrhá. “Teď musíš zabrat, pojď!”, slyšela jsem za sebou Járu. A najednou tu byla s námi. Jára mi jí podala do náruče. Byla nádherná. Za chvíli vyšla ven i placenta a pak tatínek přestřihl pupeční šňůru. Po pár minutách jsme se přesunuli na polohovatelné lůžko vedle nás, kde jsem si Laru vzala nahou k sobě na břicho, aby se poprvé přisála a seznámili jsme se. Z boxu jsem odešla pak po svých a díky hormonům jsme nemohly s Larou ani spát. Cítila jsem se skvěle, jako kdybych ani nerodila. Nikoho asi ani nepřekvapilo, že jsme pak po vizitě oznámili, že půjdeme ještě ten den domů.

A tak se narodila Lara – necelé dvě hodiny od příjezdu do porodnice s váhou 4120 gramů a 53 cm. Porodila jsem ji bez zranění, bez zásahů a opět jen za přítomnosti mého muže a naší skvělé porodní asistentky Járy Trhoňové. Krásnější příchod na svět jsem si pro ni nemohla přát.

Veronika