Příběhy klientů

< Zpět na přehled příběhů

Jak k nám přišel Michael

Skoro po půl roce, přikládám náš porodní příběh 🙂

Jak k nám přišel Michael

Někdy koncem ledna 2015 jsem zjistila, že jsem (znovu) těhotná… Pár dní předtím jsme se tomu s ženami v Áčku na józe po porodu smáli (když jsem zmínila, že už po porodu menstruuji, ale tenhle měsíc že menstruace neproběhla a jaký by to byl mazec být znovu těhotná). Chodila jsem tam tou dobou s mým 6ti měsíčním synem. Jak moc bych s teď přála napsat, že jsem byla šťastná, že budu mít znova miminko, ale….

To zjištění ve mně vyvolalo spíše zklamání a vztek na mého muže, jak se to mohlo stát! (ano, vím, je to zodpovědnost obou), byla jsem naštvaná i na sebe. Život ve třech jsme si užívali a já dostala strach, jaké to bude, až se narodí další miminko. Budu to zvládat?

Celé těhotenství jsem byla celkově dost unavená a navíc mi bylo nepříjemné kojení (díky zvýšené citlivosti bradavek)… Jinak fyziologicky bylo vše v pořádku. Pořád jsem se s tím, že jsem těhotná a budu mít další miminko nedokázala srovnat… Dokonce jsem byla už podruhé na kurzu Hypnoporodu, protože jsem cítila, že mi to pomůže si těhotenství opravdu připustit a naladit se na sebe a miminko. Mimo jiné jsem nabídla mojí mamince možnost být u porodu a na kurzu byla se mnou. I když maminka nakonce u porodu nebyla (nestihla by to a ani já jsem nakonec necítila, že bych kohokoliv u porodu chtěla), ta zkušenost nás hodně sblížila.

Poslední měsíce těhotenství jsem byla opravdu hodně unavená, rozhodla jsem se staršího syna odstavit alespoň na noc, protože jsem se potřebovala vyspat a nabrat trochu síly.

Pořád jsem si z nějakého důvodu myslela, že Michael přijde na svět dřív, termín jsme měli 2. října. Měla jsem už domluvené svoje porodní asistentky, které mě provázeli už minulým těhotenstvím a porodem. Věci k porodu jsem měla v polovině září už nachystané, byla jsem rozhodnutá rodit doma – náš první syn se také narodil doma (příběh si můžete přečíst zde: http://www.pribehyproivanu.eu/…/2014/10/02/nas-rychlo-porod/). Pořád jsem byla velice aktivní, věnovala jsem se staršímu synovi a čekala.

2. října už uplynulo a pořád nic. 3. října večer jsme se s manželem a bříškem vyfotili a on pořád žertoval, že to bude každou chvíli a druhý den dopoledne jsme jeli do Ikea pro nové židle a v tom jsem cítila vlny, byly v pohodě, pár jsem jich musela prodýchat a vnitřně jsem cítila, že dneska porodím. Manžel si byl jistý, že to nebude dřív jak po půlnoci. Ale já věděla, že to bude mnohem dřív, byla to tak trochu sázka. Když jsme dojeli domů, vlny zesilovaly. Manžel se jal montovat židle, syn byl unavený, tak jsem si ho vzala na záda do šátku a jala jsem se muži pomoci, ale v tom přišla celkem bolestivá vlna a já instinktivně věděla, že v nejbližších hodinách porodím, a tak jsem muže požádala, aby šli na pár hodinek se synem ven, že si v kočárku pospí a že budu v koupelně a aby, až přijdou, mě, pokud možno, nerušili. Byla jsem moc ráda, že jsem sama, dala jsem vědět PA, že se něco děje a aby byly na příjmu. Průběžně jsem je informovala o průběhu, stejně tak i muže, který byl napjatý, co se děje. Měla jsem celkem bolesti, ale cítila jsem se odhodlaně a silně. Napustila jsem si vanu, protože jsem věděla, že to mi minulý porod od bolestí ulevovalo… pak už mi bylo moc horko, tak jsem se přesunula jen v županu do ložnice. Od bolestí mi ulevovala jen taková krkolomná pozice – jakoby jógová hora s prsty na nohou na špičkách a zadkem vytrčeným nahoru. Volala mi PA, jak to postupuje a já jí popisovala, co se děje. Poradila mi, že tahle pozice by mi mohla porod prodloužit, a ať si zkusím na chvíli lehnout na bok. Popravdě, nechápala jsem proč, ale PA jsem důvěřovala. Lehla jsem si na bok do postele a asi po pár minutách a proběhlé vlně jsem věděla „teď mi praskne voda“, vstala jsem z postele a na zem rozprostřela podložku a v tom „lup“ a v podřepu voda šplouchla přímo na podložku. Mezitím se doma objevil muž se synem a vybavuji si, jak krátce po prasknutí vody vešli do ložnice, já na kolenou a Raphaelek mi podával lahvičku se svým pitím, bylo to od něj tak krásné gesto 🙂 Psala jsem PA sms, že mohou přijet. Cítila jsem pocit na tlačení a protože ve vaně byla už studená voda a nebyl čas napouštět novou a také jsem cítila, že se potřebuju vyprázdnit, šla jsem na záchod. Tam jsem měla krásně klid a tmu. Z povzdálí jsem slyšela manžela, jak si hraje se synem a pak mezi mými hlubokými steny a výkřiky jsem slyšela znělku mašinky Tomáše (lepší kulisu pro svůj druhý porod jsem si nemohla vybrat 😀). Byla jsem ráda, že jsem na wc, v té malé místnosti úplně sama. Volala jsem PA, že malý bude brzy na světě a že cítím, že to stihnout akorát po tom, co se narodí (tak, jak jsem to chtěla). Ta doba, kdy se malý tlačil porodními cestami se mi zdála nekonečná, úpěla jsem a měla jsem pocit, že vůbec nepostupuje. Dřepěla jsem na míse a sáhla jsem si do pochvy a nahmatala jsem hlavičku. To mi dodalo sílu, musela jsem na zem, zády jsem se opřela o dveře a v tom manžel otevřel, protože mě syn chtěl vidět. Hodně mě to vyrušilo, tak jsem jen halekla, ať zase zavře! Potom asi dvě vlny a malý mi najednou vyklouzl do náručí! Pootevřela jsem dveře a úžasem téměř oněmělým hlasem jsem se zmohla na: „Už je tady!“. Muž mi mezitím v koupelně připravil pelíšek, tak jsme se tam s maličkým odebrali, byl od mázku a byl tak mělkoučký a teploučký… Už uplynulo 5 měsíců, ale ten pocit, jak jsem malého držela je stále tak živý… Při jemném osvětlení jsem ho držela a dívala se mi do očí a on mě. Měl šišatou hlavičku a nos nakřivo (z toho tlaku při průchodu porodními cestami – šel ven předhlavím), po pár hodinkách se vše krásně srovnalo. V tom dorazily PA, my ještě nějakou dobu bondingovali a kojili. Přišel syn Raphael a přinesl svoje oblíbené autíčko a dal mi ho na hrudník blízko bráškovy hlavičky 🙂 Poté jsem rodila placentu, přestřihli jsme pupečník a já byla moc ráda, že jsme v pořádku a že je porod za námi.

Naše společné sžívání s Michaelkem bylo náročné, byl hodně plačtivý. Prošla jsem si trochu očistcem, nějakými alternativními terapiemi, otevřely se mi staré bolístky, prolila jsem já i Michaelek hodně slz… Do teď je Michaelek hodně citlivý, ale musím říct, že tenhle poslední měsíc se náš vztah opravdu hodně zlepšil a mě se konečně ulevilo a konečně si mateřství zase užívám a Michaelek se více a více směje 🙂 Jsem, moc vděčná svému muži, který byl během porodu v naprostém klidu (i když poté mi řekl, že byl dost nervózní – ale nedal to na sobě znát) a také děkuji mojí mamince, která mě podporovala a důvěřovala mi a přijela hned po porodu a týden nám tu pomáhala.

Uf! Děkuji, pokud jste dočetli až sem 🙂

Prožila jsem dva porody doma, oba dva trvaly zhruba 5 hodin, u obou jsem byla v konečné fázi sama, ale každý byl úplně jiný, stejně tak, jako jsou i moji dva synové každý jiný! Jsem za obě zkušenosti nesmírně vděčná a děkuji vám tady, ženy, za vaše příběhy a podnětné diskuze a rady. Je to velmi posilující a do teď si zde ve skupince ráda počtu.

Kateřina