Pozitivní příběh z Městské porodnice v Ostravě

Po 8mi letech, kdy se mi narodil první syn akutním císařským řezem, jsem podruhé otěhotněla. Dlouhou dobu jsem se s prvním porodem, který ve mě zanechal úzkostný pocit srovnávala a jistý vnitřní pocit selhání cítím dodnes, přestože všichni blízcí nad tím mávli rukou ve smyslu “hlavně že to dobře dopadlo”. Vnímala jsem to jako svůj vlastní “boj” se sebou samou, který tentokrát musím “vybojovat, vyhrát” aby vše proběhlo jak má a já mohla najít i jakýsi vnitřní klid.

Tentokrát jsem na to chtěla jít jinak a hlavně jsem “tam” nechtěla být sama, přestože se mnou u porodu manžel byl. Chtěla jsem sebou mít nejen psychickou, ale také “fyzickou” oporu, ve smyslu toho, že u mě bude někdo, kdo mi bude schopen pomoci, poradit co si se sebou v jednotlivých fázích vlastně počít, co je normální, co ne…někoho kdo mě “nenechá selhat”. Proto jsem začla hledat dulu – kterou se nakonec stala má známá sousedka, původní profesí porodní asistentka.

Spolu s ní jsem se začala připravovat na porod a snažila se si těhotenství užívat, přestože do poslední chvíle jsem pracovala a klidu a času užívat si těhotenství moc nebylo (a možná to tak bylo dobře).

V lednu letošního roku jsme absolvovali s dulou i manželem dvoudenní předporodní kurz Jemného zrození Míši Sedláčkové v Ostravě.

Tyhle dva dny nám všem třem změnili kompletně pohled na “věc”. Ujasnila jsem si co chci, co nechci a také jsem tak nějak rozlouskla záhadu mého prvního – ne zcela ideálního porodu a pochopila příčiny, což mi po mnoha letech velmi pomohlo.

Cvičila jsem doma gravidjógu, chodila na procházky, cvičila s Annibalem a ke konci masírovala hráz. Taky jsem pojídala datle a lněné semínko.

Pro svůj porod jsem nakonec zvolila nemocnici na Fifejdách – po opakovaném zohledňování všech pro a proti ostatních porodnic ve městě. Do Krnova jsem nechtěla kvůli vzdálenosti – především jsem chtěla být na dosah prvnímu synovi.

Všechno probíhalo standartně až do doby, kdy se přiblížil můj termín porodu. Už jsem chodila na prohlídky do nemocnice a poslední dva týdny začaly být trochu nepříjemné. Dle vyšetření byl totiž prcek docela velký. Což spustilo řetez hypotéz o tom, zda bychom neměli přistoupit k plánovanému císařskému řezu. Začal se mi hroutit domeček z karet..vše co jsem plánovala a vše k čemu jsem celé těhotenství směřovala najednou vypadalo zbytečné. Vzpoměla jsem si však na doporučení z kurzu a to bylo – získat pro sebe i prcka nějaký čas “navíc”. Se slzami v očích a opravdovým strachem, kdy mi opakovaně na každé kontrole nabízeli Hamiltonův hmat, plánovaný císařský řez a zdůrazňovali, že ohrožuji sebe i miminko a že oba můžeme umřít kvůli ruptury dělohy, jsem podepisovala jeden reverz za druhým. V této fázi doporučuji maminkám v podobné situaci, aby opravdu nejednaly pod nátlakem a nechodily na kontroly samy. Hrozně moc mi v této chvíli dula pomohla, uklidnila mě a její ..počkáme..mi vlilo novou sílu do žil. Reverz jsem takto podepisovala asi třikrát. Dva dny před termínem jsme zkoušely proto ricinový koktejl (nebudu mlžit, bylo mi z toho solidně zle, nicméně to pomohlo uvolnit porodní cesty). Po termínu jsme koktejl ještě jednou zopakovaly, se stejným (ne)výsledkem. Přenášela jsem nakonec tři dny. V den porodu jsem ještě byla dopoledne na kontrole s již pravidelnými nicméně slabými vlnami, odjížděla jsem již s pořádnou depresí a zůstat pozitivní bylo téměř nemožné. Dula s manželem se mě rozhodli rozptýlit, jeli jsme proto ke kamarádce do kavárny na kávu a zákusek. Už po cestě tam se vlny zesílily a zkrátily se intervaly, nicméně jsem to neměřila. Chtěla jsem jet domů a dát si vanu. Ta však vlny značně zintenzivnila a tak jsme zavolali dulu aby se k nám vrátila. Hned konstatovala, že bychom měli jet do porodnice.

Tam jsme přijeli kolem 14:00, většinu papírů jsem měla vyplněných předem, za což jsem opravdu vděčná, jelikož to velmi zkrátilo dobu na přijmu. Asistentkám jsem rovněž dala svůj porodní plán, který začínal (docela alibisticky) vřelým poděkováním za jejich profesionalitu a vysvětlením toho proč chci za všech okolností rodit přirozeně, včetně zdůvodnění dozpracování traumatu z předchozího porodu.

A světě div se – šlo to. Splnili mi porodní plán do posledního puntíku. První dobu porodní jsme zůstali víceméně nerušeni jen s dulou a manželem na porodním boxu. Měnili jsme polohy, dula mě masírovala olejíčky. Připadalo mi to jako věčnost a myslím, že jsem musela personál docela bavit 🙂 Hypnoporod ve smyslu tichého porodu se u mě zrovna nekonal, poměrně nahlas jsem si ulevovala AAAAA, DOLŮŮŮŮŮŮŮ a ANOOOOO 😀 😀 😀 Muselo to za těmi dveřmi znít dost legračně. Ačkoliv už jsem byla docela zoufalá, hrozně jsem se těšila na malého a ten mi dodával odvahu krásnými ozvami.

Ty mě taky zachránily v druhé době porodní, která trvala skoro tři hodiny. Chytla jsem druhý dech, když mi porodní asistentka už dovolila si přitlačit. Ovšem potvrdilo se co se ukazovalo při kontrolách – malý byl opravdu velký. V duchu jsem si pořád jen opakovala, že mi musí dát malý čas abych se nepotrhala..Zkoušely jsme různé polohy, porodní asistentky mě pořád přemlouvaly na záda, což jsem důrazně odmítala. Nakonec však právě tato poloha malému vyhovovala nejvíce. Šáhla jsem si na hlavičku. Malý měl krásné ozvy. Nešel však ven. Porodní asistenkty už začínaly být nervózní, díky hezkým ozvám mě však už nechaly, přestože jsem pořád slyšela tiché “už je tam fakt dlouho 🙁“…Nakonec mě vyhecoval až můj muž, který z povzdálí tiše přihlížel. Zdravě mě nas*al svýma poznámkama “ty se vůbec nesnažíš! zaber! dělej!” ..A musím říct, že když jsem se naštvala na něj, povedlo se a po dvou zatlačeních byl malej venku. 4070 kg důkaz, že příroda byla na mé straně. Bez medikace. Bez nastřižení. Bez poranění. Bylo 23.3. přesně 23:03 hod.

Prcek byl ihned růžový, klidný. Držela jsem si ho rukama pod dekou na břichu, sledovala jak se sám přisál. Všude bylo ticho a šero, přesně jak jsme si přáli. Sáhla jsem si na dotepaný pupečník. Porodila jsem placentu (ani nevím jak), nechala si ji ukázat. S porodní asistentkou jsme byli domluveni, že si placentu odneseme. Když nás pak nechali na pokoji samotné, dula mi z ní na dodání síly a energie udělala koktejl. Doktor mě pouze zkontroloval, projevil ůdiv nad cvičením s Aniballem a pogratuloval.

Po dvou hodinách jsem se šla za pomocí duly osprchovat, malého si vzal na holý hrudník manžel. Ten také asistoval dětské sestře při vážení a kontrole malého. Nedal ho z ruky 🙂 Taky ho sám odvezl když jsme se společně přesouvali na pokoj.

Celé mi to zpětně přijde jako sen. A považuji svůj porod opravdu za nádherný. Jak jsem po prvním už myslela, že další dítě nechci, tak teď už bych si dovedla představit i třetí. Nebylo to dítě, co jsem odmítala. Byla to představa traumatického porodu co jsem nechtěla znovu zažít.

Moc znovu děkuji celému personálu, který mi takový porod umožnil a jsem ráda, že jsme si ho takový “vybojovali”.

S oddělením šestinedělí už to bylo horší, s tím by se mělo něco dělat 🙂 Vyspala jsem se trochu prakticky až předposlední den na nadstandartu který se konečně uvolnil. Taky mě docela bavil přístup doktorky a sester z novorozeneckého první den, kdy pro něj můj malý byl doslova “infekční”, protože jsem si ho nenechala hned po porodu okoupat 🙂 Nicméně tomuhle už se opravdu jen směju 🙂 Mila