Příběhy klientů
Nakonec jsme se rozhodli zůstat doma….
Chtěli bychom s manželem moc poděkovat Míše za kurz hypnoporodu, který jsme v létě absolvovali v Olomouci. Jsem moc ráda, že jsme se tam vydali, ač bydlíme kousek od Prahy (v Praze již byla všechna místa obsazena). Pro mě byl kurz důležitý v tom, že jsem se utvrdila ve svých názorech na přirozený porod a fascinující sílu ženy, z manžela se pak po kurzu stal zapálený propagátor přirozených porodů.
Míšo, ještě jednou moc díky za to, co děláte, má to smysl!
Ráda bych se s vámi nyní podělila o náš porodní příběh, omlouvám se předem, příběh bude delší, ale snad bude pro někoho přínosný. Tento týden je to měsíc, co se narodilo naše první dítě – syn Maxim. Pro nás s manželem to byl naprosto úžasný zážitek. Po porodu přitom více a více nabývám dojmu (pod vlivem zážitků a příběhů jiných žen, článků a reportáží v médiích a názorů lidí v okolí a vůbec v této zemi), jako bychom během porodu odletěli někam na jinou planetu, tam zažili tento fantastický okamžik našich životů a pak se vrátili zpět na Zemi a do ČR.
Měli jsme rodit na konci listopadu v Neratovicích (dojezd z domu cca 55 minut), které jsme si vybrali po velmi dlouhém hledání (nějakou dobu jsme zvažovali i porod do vody v belgickém Ostende) díky možnosti rodit bez lékaře, pouze s interní PA, dále díky jejich příjemnému rodinnému prostředí, možnosti využití nadstandardního pokoje, kde může být celou dobu přítomen partner, skvělé místnosti s vanou, chodicím monitorům a pozitivnímu přístupu k přirozenému porodu, bondingu apod. Shodou okolností se ale s blížícím se porodem začaly podmínky v Neratovicích (po nástupu nového primáře) poměrně dost kazit. V současné době už bych tam ženám toužícím po přirozeném porodu nedoporučovala rodit, resp. moc předem na svou „alternativnost“ neupozorňovat, věci se tam opravdu hodně změnily.
Po nepříjemném zážitku (je to na delší vyprávění, ale jde o poměrně poučnou historku o nesmyslné víře lékařů ve fetální monitory, ráda budu sdílet do zprávy) z VIP poradny v Neratovicích ve 37. týdnu (chcete-li v Neratovicích rodit jen s vybranou interní PA, musíte si zaplatit roční Lady Card za 1500 Kč a alespoň jednou po 36. týdnu zajít právě do zmíněné VIP poradny), kdy jsem odmítla vaginální vyšetření a bylo mi vyhrožováno okamžitou hospitalizací, vyvoláním porodu a akutním císařem (ač v té chvíli lékař moc dobře věděl, že zrovna mají stop stav), jsme to ale nakonec zvládli DOMA – ač ne zcela plánovaně (zaúřadovala zděděná rychlorodivost, PA stihla dojet tak tak – jméno neuvádím ze zřejmých důvodů, moc jí ale tímto děkujeme za skvělou spolupráci, i díky ní byl tento porod pro nás všechny úžasný zážitek). Bylo to 10 dní po návštěvě poradny (38+3), necelých 5 hodin po tom, co mi praskla voda, a malý měl 4,15 kg. Přesně, jak říkala Míša – je to dítě, které si samo vybírá, kdy se narodí, i s ohledem na tělesnou konstituci matky.
Později jsem zjistila, že jsem se odmítnutím vaginálního vyšetření (chtěla jsem se především vyhnout zanesení infekce streptokoka dále do těla) s největší pravděpodobností vyhnula Hamiltonu. Podobné štěstí nemělo v dalších dvou týdnech po mém porodu v této poradně několik žen, o jejichž porodu tak rozhodl bez jejich vědomí lékař a ne jejich dítě. Že kvůli tomu skončily zcela zbytečně s akutním císařem a traumatem, to asi není potřeba ani uvádět Vzpomněla jsem si na kurz hypnoporodu a radu Míši, že v nejhorším případě musíte doktora odkopnout nohou. Nevím, zda bych to dokázala a zda se dá v té situaci tak rychle zareagovat. Rozhodně jednodušší je prostě ODMÍTAT po 36. týdnu vaginální vyšetření (doktoři tím stejně nic objevného nezjistí a vy jen riskujete zanesení infekce do těla a různé neoznámené zásahy vyvolávající porod a psychická traumata). Je pravda, že se člověk musí nejprve trochu otrkat, co se odmítání různých vyšetření týče, a vše mít v hlavě srovnané, ale když jednou odmítnete, tak už to jde samo a s úsměvem na tváři
Zpětně vidím, že se dal porod částečně předvídat, protože v den před porodem mi začal zvláštní typ průjmu, což bylo to čištění těla před porodem, o kterém se zmiňovala Míša během kurzu. Do porodu se pak tělo kompletně vyprázdnilo, takže Maxík se narodil nádherně čisťounký. Příroda ví, co dělá.
Voda mi praskla kolem čtvrté hodiny ráno, resp. tou dobou jsem se probudila ze snu, v němž se mi zdálo, že mi praskla voda. Manžela jsem nebudila, šla jsem do obýváku s tím, že počkám na to, jestli nějaké vlny přijdou a že si je budu v klidu prodýchávat. Jsme ale s manželem hodně propojení, takže za chvíli dorazil do obýváku i on a začali jsme řešit, jestli teda rodíme či nerodíme. První hodinu jsme řešili, že mám spíš nějaký zažívací problém, manžel se taky necítil moc dobře, takže jsme řešili, co jsme včera vlastně jedli
Záhy mi však došlo, že to tedy už budou ty vlny. Krátkou chvíli jsem strávila ve vaně (v mé ideální představě porodu jsem rodila do vany), ale z té mě poměrně rychle vyhnala intenzita a rychlý rytmus vln a potřeba měnit polohu, což v klasické vaně není moc dobře možné (zlaté porodní bazénky známé např. z UK). Uchýlila jsem se tedy do přítmí ložnice, kde jsem se v tu chvíli cítila nejvíce v klidu a bezpečí. Manžel mezi tím volal naší PA a řešili, zda už má vyrazit k nám. Byli jsme s ní domluvení, že přijede k nám a až bude na čase, tak všichni vyrazíme směr Neratovice, pokud to tedy bude vůbec možné vzhledem k té zmíněné rychlorodivosti.
Moc doporučuji, abyste si před porodem detailně promluvily s vlastní matkou o vašem porodu a jejích dalších porodech (je-li to možné), případně i o porodech vašich babiček (myslím, že o tom Míša také během kurzu mluvila). Jak z hlediska odstranění případných traumat z vašeho porodu, tak také kvůli tomu, abyste si mohly udělat představu, jaký porod můžete samy očekávat. Já se totiž o té rychlorodivosti dozvěděla až pár měsíců před porodem a to jen díky tomu, že jsem mamce podrobně vykládala o hypnoporodu. Mamka totiž do té doby žila v přesvědčení, že porodit za tři hodiny od prasknutí vody je naprostý standard (a to jsem prosím byla KP!). Takže se pořád divila, co to melu o tom, že v první fázi se má jít žena projít do lesa, zajít si s manželem do restaurace nebo do kina apod. Pořád mi říkala: Jak jako do lesa? Snad rychle do porodnice, ne? Jakých 15 hodin? Co to je za blbost? A když jsem nakonec našla v časopise informaci o tom, že porod do tří hodin je považován za překotný, tak prohlásila, že ona spíš porodila za 3,5 hodiny, takže měla porod v normě Uklidnila mě ale prohlášením, že ji to vlastně ani nebolelo, stejně tak jako její matku, mou babičku, která porodila doma do několika hodin jen s porodní bábou (a to prý byly v 50. letech porody doma zakázány).
První fáze tedy stála opravdu za to – otevření na 10 cm za cca hodinu, šlo o minutové vlny se 30-40 sekundovými přestávkami, takže jsem neměla žádný prostor pro oddech (nestíhala jsem se skoro ani napít). Chvílemi jsem už propadala panice, že jestli tohle bude pokračovat dalších 10 hodin, tak to nedám, a že Maxim bude jedináček, ale záhy jsem tyto myšlenky zahnala s tím, že to bude přece ta rychlovka. Přiznám se, že 1. fáze moc hypno nebyla, bylo to spíš takové animální, přepla jsem se na jiný level vnímání a pěkně si to v altu prořvala jako tygřice (párkrát mi to ujelo do vysokých tónů a přesvědčila jsem se, že ty člověka oproti hlubokým tónům opravdu vysilují). Bylo skvělé být doma a nemuset řešit, že snad někoho svým hlasovým projevem můžu rušit. Plus jsem naprosto odmítla v takovém stavu kamkoliv jet autem. Ani na okamžik za celou dobu porodu mi ale vlastně do hlavy porodnice nenaskočila, já prostě rodila a neřešila jsem, kde.
Druhá fáze pak už byla pohodovější a víc hypno. Tělo začalo samo tlačit a díky kurzu jsem věděla, že stačí poslouchat tělo, nejít proti němu a jen se do těch vln pokládat, takže vždy, když se to zadařilo, ty vlny byly vlastně velmi příjemné. Ze začátku jsem to ale trochu blokovala, nebyla jsem si jistá, zda opravdu můžu tlačit (PA byla ještě na cestě), ale pak jsem si řekla, že tělo přece ví, co dělá, a přestala se stresovat. Intervaly se prodloužily a já si dokonce několikrát krátce zdřímla. Manžel se uklidnil, protože už neměl v ložnici řvoucí tygřici, ale spíše vrnící kočku. Několikrát jsem mezi vlnami zvracela, což by mě asi dost rozhodilo, ale od Míši z kurzu jsem věděla, že je to běžná součást porodu, tak jsem zůstala v klidu. Pak dorazila PA, jen mrkla zkušeným okem dolů a říká: Můžeš tlačit. Tohle slyšet bylo moc úlevné. Dala mi taky poslechnout dopplerem Maxovo srdíčko, což mě uklidnilo ještě více, a navrhla mi, ať si zkusím sáhnout dovnitř prstem na Maxe. Vlastní zjištění, že už je jeho hlavička jen tak 2 cm před „východem“, to byl taky skvělý pocit. Naše PA (pro niž to byl ve finále první porod doma) mi byla skvělou podporou, čekala a do ničeho zbytečně nezasahovala, už jen to klasické pletení či háčkování chybělo a bylo by to jak ze zahraničního žurnálu o domácích porodech.
Ke konci jsme s PA hledaly nejlepší polohu, dřep byl na mě moc náročný, takže PA navrhla skvělou polohu, kdy mi manžel posloužil jako porodní stolička (sedl si na kraj postele), já si sedla na něj a PA Maxe chytala (ven se dostal na 5 vln). Skvělé bylo, že mi manžel intuitivně pomáhal držet nohy od sebe během vln a na závěr měl ruku položenou na mém břiše, takže krásně cítil, když tělíčko vyklouzlo ven. Maxík vůbec neplakal. Bonding měl od první chvíle, vůbec jsme ho nemyli, jen jsme ho zabalili do červeného ručníku. Hned si pořádně zkouknul tátu a začal s breast crawlingem, po chvíli se přisál a od té doby ho bez jakýchkoli problémů kojím. Pupečník pak PA s manželem přestřihovala po dotepání s využitím autolékárničky S výjimkou porodu placenty, osprchování a šití, kdy si ho vzal na nahé tělo manžel, jsem ho měla celý den u sebe na těle.
Placentu nám přijela zpracovat paní Johanka (koktejl, pilulky ze sušené placenty, tinktura), která přivezla i šití (byla to záchrana, jinak bych asi musela jet do Nymburka na šití), protože naše PA nečekala, že budeme rodit tak brzy a šití sebou neměla. Moc Johance děkujeme za tuto nadstandardní výpomoc, o to víc, že jsem u ní zpracování placenty objednávala jen dva dny před porodem (moc jsem nečekala, že budu rodit tak brzy). U šití jsme se nakonec docela dost nasmály, v nemocnici by to určitě taková zábava nebyla, pokud by mě dostal do ruky nějaký doktor. Pilulky stále beru, pomáhají mi v rychlé regeneraci a dodávají mi hromadu energie.
No, byl to prostě magický den. Celý první týden jsme si pak ale museli vyžírat to, že jsme rodili doma. Nebyli jsme totiž na porod doma připraveni, takže jsme neměli pediatra, který by se u nás doma po porodu zastavil (v týdnu před porodem jsme se teprve začínali na internetu rozkoukávat, zda je v okolí pediatr, který by nám napsal papír pro potřeby ambulantního porodu). Dostali jsme se tedy tím naším rychloporodem a následným rozhodnutím, že je vše v pořádku, tak do porodnice nepojedeme (stejně jsme chtěli ambuporod), trochu do pasti, protože jsme věděli, že pro přihlášení dítěte na matrice je lepší, když má člověk alespoň nějaký papír od lékaře. Místní pediatrička měla z manžela málem infarkt, když se u ní zjevil v ordinaci s tím, zda vezme dnes narozené dítě do péče a zda se u nás zastaví na něj podívat.
Návštěvu u nás doma odmítla a začala vyděšeně obvolávat okolní porodnice (nakonec nám domluvila návštěvu v Kolíně, manžel mi raději zamlčel, že doktorka domluvila hospitalizaci na oddělení šestinedělí na 72 hodin, nechtěl mě předem stresovat, že budeme podepisovat revers) a chtěla zařizovat odvoz sanitkou. To manžel odmítnul (věděl, že by se nám pak hůře odjíždělo zpět a že bych tak nejspíš padla do rukou lékařů v porodnici) s tím, že se dopravíme po vlastní ose. Nakonec jsme se do Kolína dohrabali až večer (únava, kojení, oblékání Maxe i mě, další kojení, snaha o přidělání dětské autosedačky do auta, to vše zabralo hodně času) a já se pak do té cesty musela docela nutit, protože mi to začalo připadat vše naprosto absurdní. Chtěla jsem raději ležet v posteli skin to skin s naším dítětem, místo nesmyslného plahočení se do 30 minut vzdáleného města, s 12hodinovým miminkem nacpaným do autosedačky.
Doktorka sloužící na oddělení šestinedělí nezapomněla okomentovat, že jsme přece měli přijet už po obědě a že musíme zaplatit poplatek 90 Kč za návštěvu večer. Po zjištění, že plánujeme co nejdříve odjet a že rozhodně nechceme injekci vitamínu K, ale jen kapky, jsme pak museli z její strany zvládnou řadu nejrůznějších ataků typu – Vy že jste měli překotný porod? (s výrazem ve tváři říkajícím: Je mi jasné, že se jen vymlouváte a jste prachsprostí a nezodpovědní domorodiči) nebo – To dítě je moc červené, má moc krve v těle, kdy že jste přestřihli pupečník??? nebo: – To dítě má zdeformovanou hlavičku, to musel být traumatický porod!!! (Max měl přitom hlavu jak ze žurnálu). Vše jsme ale dokázali přejít s úsměvem na tváři, podepsat revers a za půl hodiny jet zase domů (k tomu nám také kurz dodal hodně sebevědomí, Míšo, moc děkujeme!). Před tím se tam ale paní doktorka ještě málem rozbrečela a prosila nás, abychom jí slíbili, že kdyby dítě začalo krvácet, tak že přijedeme. Ve chvíli, kdy jsem jí navrhla, že klidně dorazíme i další den na potřebná vyšetření, tak jen chladně poznamenala, že nejsou žádná ambulance. Takže asi tak.
Super ale bylo, že v Kolíně mají šestinedělí v jiném patře než porodnici, takže si mě tam jako potenciální pacientky nikdo nevšímal.
Náš případ byl vlastně stejný jako u Lenky Dusilové, která také plánovala ambuporod a nakonec se až během porodu rozhodla zůstat doma. Úřady v Praze jí to daly pěkně sežrat. Nás ve finále částečně zachránila skutečnost, že bydlíme na vesnici a naše matrika je ve vedlejším miniměstečku s 5 tisíci obyvateli. Pro paní z matriky to byl zážitek, jelikož jsme byli letos teprve druhý porod doma, který spadal pod její matriku, takže když jsme společně přišli na to, že nám v Kolíně i přes tu večerní návštěvu nedali jeden konkrétní formulář o narození dítěte, začala ho sama iniciativně po nemocnici požadovat. Když jí ho i po několika urgencích odmítli vydat, tak se naštvala a vyplnila ho sama. Celou dobu byla velice příjemná a snažila se nám pomoci. 4. den tak už měl Maxim rodné číslo i rodný list.
Příště už se tedy lépe připravíme a pediatra budeme shánět dříve jako správní domorodiči.