Moje holčička

Celé těhotenství jsem byla přesvědčená, že moje miminko bude májové. Termín jsme měly 26.6., ale myslela jsem, že svoji holčičku uvidím dříve. Nakonec si počkala a narodila se až 7.7. 🙂

V pondělí 8.7. jsem měla ráno nastoupit v Podolí na indukci. Popravdě jsem z toho měla úplnou hrůzu! Naštěstí mi paní Míša poslala úžasnou nahrávku s relaxací na vyvolání porodu. Tu jsem od pátku poslouchala, kdy to jen šlo… Dokonce jsem poprvé měla pocit, že se v relaxaci úplně rozplývám…

V sobotu jsem nakoupila ananasy, s přítelem jsme si udělali romantický večer a věci se daly do pohybu. V podstatě okamžitě po sexu mi začala odcházel hlenová zátka! Měla jsem takovou radost… 🙂

A tak jsem začala rodit… Přítel pozdě večer usnul a já měla krásný noční klid. Houpala jsem se na balonu, napustila si vanu a poslouchala relaxace. Po půlnoci jsem šla vyvenčit psa a chůze a chladný noční vzduch mě krásně osvěžili, tak jsem hodinu chodila po Strašnicích a stopovala čas mezi vlnami. Ty jsem měla od začátku tak po pěti minutách, někdy i po dvou a pak najednou 15ti minutová prodleva…

Tak jsem přestala měřit, akorát mě to znervózňovalo!

K ránu jsem začala cítit únavu. Pustila jsem si film a lehla si do postele, ale spánek už nepřišel… Tak jsem si pustila relaxaci Barvy a klid a prodýchávala jsem vlny, které už byly trošku silnější. Dosud jsem ale nepocítila nic jako bolest.

Přítel ráno musel ještě na skok do práce, aby se mnou pak mohl být doma. Musím říct, že jsem byla ráda, že je doma, ale nejlepší bylo když spal 😉 Měla jsem klid, ale zároveň i jistotu, že je se mnou… Když přijel domu byla na něm už vidět nervozita… Tak jsem ho usadila k seriálu a řekla mu, ať neprudí a jen pozoruje a že když budu cokoliv potřebovat, tak řeknu… Ale adrenalin je nakažlivá věc 🙁

Začala jsem zase měřit čas mezi vlnami, byly po třech minutách, zhruba… Zavolala jsem do porodnice, že rodím a jestli tam pro mě mají vůbec místo. Odpověď, že nemají a co jako čekám, že mi řeknou, ale ať přijedu, že “se mnou něco udělají” mě už úplně rozhodila! Začala jsem brečet, bála jsem se, že už rodím a že to do porodnice nestihneme a vlny začaly být docela bolestivé…

No, pobrali jsme tašky a v 11hodin jsme se vydali na cestu. V autě jsem se uklidnila, byla jsem konečně úplně pasivní a jen jsem se vezla.. Bolest okamžitě ustoupila a já byla krásně klidná! A pak jsme přijeli na příjem do Podolí… I když jsem měla veškerou dokumentaci předvyplněnou, tak se mě neustále vyptávali…

Přítele nechali sedět v čekárně a já šla na monitor, při tom mi sestra vyplňovala kartu a vyslýchala mě. To už jsem se necítila příjemně a klidně… Pak mě přišla vyšetřit paní doktorka, byla jsem na tři centimetry (nestihla jsem říct, že nechci sdělovat výsledky vyšetření) a bylo mi doporučeno protržení vaku blan. To jsem s díky odmítla, tím paní doktorka pochopila, že jsem “ta s porodním plánem” a pronesla: “Tak povídejte!”. No neřekla jsem jí nic moc, protože už jsem nějak nemohla myslet… Tak jsem to nechala být. (Ale musím říct, že byli všichni moc hodní, necítila jsem z jejich strany žádnou zášť. Paní doktorka byla usměvavá, milá a udělala si na mě v tom fofru co měla dost času… Jen prostě ty jejich postupy jsou na prd…)

Ten den měli v Podolí hodně napilno! Byla jsem na příjmu hodinu a půl, než se jim uvolnil sál a než ho připravili. Nakonec jsem jim utekla a čekala se svou rodinou v čekárně, štvalo mě, že jsou za dveřmi a že já jsem sama se sestrama…

V jednu mě odvedli na sál. Přítele jsme poslaly s mamkou domů, že mu dáme vědět až se začne něco dít. Po příchodu na sál jsem se hned svlékla a šla jsem do sprchy. Mamka vše vybalila, nalila mi pití a sedla si do koutku a čekala (po telefonu trochu prudila přítele, aby si vybila nervozitu a honila ho po Praze kvůli hloupostem:).

Milá asistentka se přišla představit, vzala si můj plán, že si ho projde a já jí poprosila o balón. Asistentka měla hodně práce a chodila se na mě jen dívat. Byly jsme tam po celou dobu samy s mamkou. As. vždycky přišla, poslechla si mě dopplerem, poptala se jak je a zase odešla.

Vlny už byly celkem intenzivní, ale ve sprše mi bylo dobře. Neměla jsem náladu na povídání nebo poslouchání relaxací či hudby, jen jsem se sprchovala a dýchala. Asistentka mi přišla po chvíli říct, že ji to mrzí, ale že mi bude muset natočit monitor. Že je to předpis porodnice, aby byl během porodu po dvou hodinách natočený. No nechtělo se mi ze sprchy, ani trochu! Mimo sprchu mi bylo ouvej… Ale monitor jsem nakonec zmákla (to bylo lehce před 14hodinou)… Povídaly jsme si s asistentkou, byla neskutečně milá a usměvavá. Pomáhala mi skrz kontrakce (teď už to nebyly vlny…) a těch dvacet minut rychle uběhlo. Přišla mě i vyšetřit paní doktorka z příjmu. Chtěla jsem vědět, jak jsem na tom a dozvěděla jsem se, že jsem otevřená tak na 4-5cm.

Tak jsem se vrátila zpátky do sprchy. Jenže teď se to tak nějak změnilo. Kontrakce jakoby skoro nepřestávala. Stihla jsem se mezi nimi jen taktak párkrát nadechnout nebo si loknout pití a už jsem zase dýchala. Měla jsem už i chuť na konci kontrakce tlačit, ale byla jsem upozorněna, ať to nedělám. Že to musím prodýchat až do konce a netlačit, protože bych se mohla zbytečně poranit…

Začala jsem cítit silnou únavu. Hodně jsem pila a držela jsem se sprchy jako poslední záchrany. Bylo mi slabo a na omdlení z toho prodýchávání. Strašně jsem toužila jen si na chvilku lehnout a klidně a pomalu dýchat, ale neodvážila jsem se vylézt zpod proudu teplé (pak už i dost horké) vody.

Po necelé hodině vyčerpání nabralo na síle. Mamka musela držet sprchu, já jen klečela na čtyřech a dýchala… A začínala jsem panikařit. Že už to nevydržím, že to moc bolí… 🙂 (jojo, to bylo dvacet minut před narozením Emy 🙂 Prý jsem i dost zbělela a naskočily mi černé kruhy kolem očí a tak když jsem zavelela mamce ať už sakra někoho zavolá, tak neprotestovala…

Přiběhla úplně cizí paní asistentka. Mrkla na mě do sprchy a poprosila ať si vylezu a že mě vyšetří. Byla jsem otevřená na 8cm. I ona mi doporučila protržení vaku blan, že by to mohlo věci dát do pohybu (nečetla můj plán, ani netušila, že nějaký mám). Popravdě, dát věci do pohybu bylo v tu chvíli to jediné, co jsem chtěla… A ten pohyb byl tak rychlý, že jsme se všechny divily!

Asistentka mi píchla vodu, nechala ji odtéct a natočila mě na levý bok s pravou nohou nahoře, že to pomůže dolehnout hlavičce. V tu chvíli přišla neskutečná kontrakce, chytala jsem se všeho kolem sebe a dost zpanikařila (myslela jsem, že takové kontrakce budu mít další hodiny). Asistentka mě hned po jejím konci vyšetřila – byla jsem na devíti centimetrech. Tak ještě jednou to samé, otočit, auauauau, dýchat a pak zase vyšetřit. A bylo z toho vytoužených 10 centimetrů! To celé zabralo asi tak tři minuty…

Asistentka si začala velice bleskurychle připravovat věci na porod a začala se mamky vyptávat na náš porodní plán. Jestli chceme nástřih a jak naložíme s pupečníkem. Nástřih jsme odmítly a pupečník zavelely nechat dotepat.

Někdy v průběhu toho všeho dorazila doktorka. “Tak a teď budete tlačit maminko…” No moje maminka říká, že v tu chvíli mi povolily svaly v obličeji a já se podívala na doktorku a úplně klidně a smrtelně vážně jsem jí řekla, že já rozhodně tlačit nebudu, že už nemůžu a že to už nechci dělat… 😀 S asistentkou se docela vyděsily 🙂 Z toho si vybavuji, jak se ke mě asistentka naklonila, položila mi ruku na břicho a uklidnila mě, že už budu mít velice brzy malou v náruči. Že už jsem na konci, že jsem už to nejtěžší zvládla a že to jen musím dotáhnout do konce. A tak jsem zatlačila 🙂

První kontrakce skončila ve chvíli, kdy mamka se slzami v očích jen hlesla, že už vidí vlásky. Při druhé jsem na jedno zatlačení porodila hlavičku a na druhé ramínka. Pak jsem otevřela oči, uviděla malou Emičku, začala po natahovat ruce a přestala jsem tlačit… Tak mě poprosily, ať ještě jednou zatlačím, že ty nožičky by bylo dobré taky porodit 🙂 Malá měla kolem krku a ruky omotaný pupečník, tak jí rozmotaly a rovnou mi jí daly na břicho.

Ten pocit při prvním doteku kůže na kůži nedokážu popsat! Veškeré vyčerpání bylo to tam, byla jsem čilá, nadšená a dojatá. Malá si krátce zakřičela a pak spokojeně ležela na mém hrudníku a vzpamatovávala se z toho všeho. Byla celá od mázku a mě překvapilo jak úžasně voněla. Chytila mě rukou za prst a odpočívala.

Pupečník po dotepání odstřihli, ani popravdě nevím, po jak dlouhé době to bylo. Jen jsem viděla jak je světlý, i když tam ještě jedna tepna byla lehce namodralá, ale to už jsem neřešila. Placentu jsem porodila na jedno zatlačení, asistentka mi s tím nějak pomáhala, ale zase ani nevím jak… Měla jsem oči jen pro malou a popravdě jsem okolí moc nevnímala 🙂

Asi půl hodiny jsem čekala, než přijde doktor mě zkontrolovat. Pak tedy dorazil, asistentka si vzala Emu na velice rychlé zvážení a změření a zabalila ji a dala mojí mamce do náruče. Sice jsem měla v plánu si jí podržet i při šití, ale pan doktor byl celkem řezník a šití mi dalo dost zabrat, tak jsem byla ráda, že je u mamky.  Dal mi sežrat, že jsem nechtěla nástřih, že prý jsem se kvůli tomu natrhla… No, mám dvě mini ranky na vnitřní straně malých pysků (obě na jeden steh, jen kvůli krvácení) a pak mi udělal dva vnitřní stehy (při následných vizitách jsem byla “ta co nemá vlastně žádná poranění” a všichni mě chválili, jak je vidět, že jsem cvičila s epi-no!). Hned po porodu jsem mohla krásně sedět, chodit, prostě dělat cokoliv!!

Po šití mi dali Emu zpátky, tak jsem jí vymotala ze všech plen a připlácla si jí zase na hrudník. Ale musím říct, že i zamotaná byla očividně spokojená. Měla dokořán otevřené oči, byla klidná a uvolněná a pozorovala nás s neskutečným zájmem… Mamka fotila co jí síly stačily a utírala slzy 🙂 Pamatuju si, že jsem při tlační jen zaslechla, jak neuvěřitelně dojatým hlasem vydechla “ta je nádherná” když jsem porodila hlavičku…

Po zašití vpustili dovnitř i mého přítele (po zkušenostech jsem chtěla, aby kolem nás bylo co nejméně krve a nástrojů, aby ho nakonec ještě nemuseli křísit) a naše rodinná idylka mohla začít 🙂 Mamka odešla, stejně tak všechen personál a nechali nás se mazlit a kochat. Ještě mi teda pomohla asistentka malou přiložit k prsu. Ta se krásně napoprvé přisála a spokojeně si pila dokud z toho všeho neusnula.

No a po hodině přiběhla “moje” asistentka, s omluvou, že nestihla můj porod, protože rodila druhou maminku… A taky s tím, že je nařízeno hlavním pediatrem, že miminko, musí být před odchodem ze sálu na vyhřívané podložce a na monitoru dechu. Malá spokojeně spala, tak jsem jí do té postýlky na patnáct minut položila. Celou dobu jsem se jí dotýkala, ale zároveň jsem si velmi vděčně vypila malinkou kávu, kterou mi donesli 🙂 A pak převzal stráž přítel a já se šla osprchovat a obléci.

No a pak už hurá na oddělení. Malou mi nikdo neodnášel, se vším mi poradily úžasné sestřičky, ale všechno jsem si nakonec udělala podle sebe 🙂 Na oddělení to byla vážně pohoda, necítila jsem žádný tlak. Malou jsem vybalila ze zavinovačky, mazlila jsem se s ní kůži na kůži a i jsem s ní spala v posteli. Někdy jsem jí nechala v postýlce, někdy spala se mnou… Ale celou první noc jsem nespala a jen jí pozorovala 🙂

Tak nakonec jsem měla svůj přirozený porod, i když to nebyl můj vysněný hypnoporod… 🙂 Ale necítím žádný smutek nebo výčitky. Tohle byl porod na který jsem byla připravená a věřím, že do příště zvládnu svou mysl natolik uklidnit a zrelaxovat, že z toho bude i ten hypnoporod 😉

Zpětně mám několik poznatků:

1- dokud po mě nikdo nechtěl abych cokoliv diktovala nebo rozhodovala, nepocítila jsem ani lehký diskomfort (už to, že jsem do porodnice volala já byla chyba!)… Dokud jsem byla doma, vše probíhalo krásně hypnoporodně 🙂 Jen pak v nemocnici, už jsem se nezvládla naladit na tu správnou hypnovlnu!

2- měla jsem s sebou mít dulu/asistentku! Zpětně vidím, jak moc jsem si sama ubližovala panikou, kterou neměl kdo zastavit. Mamka na to neměla mandát, potřebovala jsem uklidnit od někoho se zkušeností z porodů, komu bych to víc věřila… Stejně, jako by mi určitě pomohla nevypadnout z hypnovlny…

3- příště už chci rodit v porodním domě (na porod doma bych si asi netroufla…) A pokud to ještě nepůjde tady, tak někam odjedu. Teď jsem si říkala, že to asi přeháním, ale nepřeháněla jsem… Měla jsem se řídit tím, co jsem cítila… (Ale rozhodně ničeho nelituji a nic si nevyčítám, jen cítím, že jsem se poučila…)

4- napadá mě něco každý den, ale to bych to už nikdy nedopsala 🙂

Adéla