Můj VBAC příběh

Můj první porod byl vyvolávaný začátkem 40tt  pro hypotrofii miminka a vysoký tlak a odehrával se na brněnském Obilňáku. Po třídenním vyvolávání, kdy jsem nejdřív dostala oxytocin do žíly, několikrát prostaglandinové tyčinky do čípku, analgetika na šílené křížové bolesti (vůbec nezabraly), něco na zmírnění kontrakcí přes noc (skoro nezabralo), bylo po třech dnech (a aplikovaném epidurálu) rozhodnuto o sekci. Syna jsem viděla po dalších dvaceti hodinách, kdy mě partner odvezl k inkubátoru na vozíčku a pak jsem si ho chodila dalších 8 dní půjčovat na neonatologii, než nás pustili domů. V inkubátoru strávil všehovšudy dva dny, zbytek se nás snažili rozkojit. Dost marně, vzhledem k přístupu. I dudlík jsme v porodnici dostali, aniž bych ho chtěla.

Věděla jsem, že po druhé to tak v žádném případě nechci. A udělala jsem pro to, co se dalo, přičemž dvě věci bych vypíchla: časný výběr duly a absolvování kursu Jemného zrození. To byla moje velmi šťastná rozhodnutí. Na Obilňák jsem docházela do rizikové poradny, kam mě doporučila moje gynekoložka. Měla jsem na výběr mezi Bohunicemi a právě Obilňákem (prašť jak uhoď), Obilňák vyhrál kvůli lepší dopravní dostupnosti od mého bydliště. Aniž bych se kdy zmínila, že bych tam i chtěla rodit, tak nějak s tím automaticky počítali. Ale já se rozhodla pro Vyškov. A z Obilňáku, při kontrolách, samozřejmě přišlo, co jsem čekala: nátlak na vyvolávání. Byť bylo vše v pořádku, neměla jsem ani otoky a vysoký tlak (nikoliv preeklampsii, moč byla vždy čistá), jako v prvním těhotenství (dlužno podotknout, že poslední týdny mého prvního těhotenství byly fakt nesnesitelná vedra, bylo to to pekelné léto 2015 a to si myslím že především mohlo za mé otoky a tlak), cukrovka byla kompenzovaná, tak mi bylo mnohokrát naznačeno, že musím rodit před termínem. Termín jsem měla 6.12.

Zkoušela jsem tedy holčičku „ukecat“ jinak. Babské rady jsem vyzkoušela snad všechny krom ricinového koktejlu, dokonce jsem přidala akupunkturu, ale nepomohlo nic.

Souběžně s kontrolami na Obilňáku, který byl pro mě blíž, jsem dostala od pana primáře Eima  a pana doktora Babjaka ve Vyškově šanci pokusit se o VBAC právě u nich, s tím, že monitory si odbudu právě na Obilňáku, dokud to půjde. A při nich jsem stále častěji musela odmítat návrhy  na vyvolávání, případně návrhy na plánovanou sekci (i když ta pro mě byla přijatelnější, než vyvolávání, které by pravděpodobně opět skončilo sekcí). Poslední monitory už jsem na Obilňáku neabsolvovala a doslova utekla do Vyškova, kde mi bylo sděleno to, co jsem chtěla slyšet, tedy že vyvolávat nebudou a nevidí důvod, proč bych nemohla pár dní přenášet, když je vše v pořádku. S tím, že se bavíme o přenášení pár dní, nenechají mě, jako rizikovou, přenášet moc dlouho. Případně by také udělali sekci, ale  ze zkušeností okolí je velký rozdíl mezi sekcí na Obilňáku a ve Vyškově, hlavně v následné separaci od dítěte, bondingu apod. Monitor ve Vyškově proběhl   ve čtvrtek 5.12. a dohodli jsme se na další kontrole v úterý příští týden.

6.12. kolem třetí ráno začaly mnohem silnější poslíčky než předchozích 14 dní (a které se mi vždy podařilo zaspat), které se brzo změnily na kontrakce po 13 minutách. Nicméně jsem je zvládala ještě prodýchávat, také díky práci s dechem, kterou jsem znala z kursu Jemného zrození. Kolem čtvrté odpoledne se najednou kontrakce zrychlily na 2 minuty, což jsem, ze začátku, netušila. Partner mi napustil horkou vanu, tam se mi prodýchávaly lépe. A právě tam naměřil že už jsou fakt rychlé. Z vany mě tedy hodně rychle dostal do auta a jeli jsme do Vyškova. V pátek, kolem půl páté, po D1, z Brna do Vyškova. Zázrakem jsme to dali za 15 minut i v té špičce (doteď čekáme pár úředních dopisů s pokutami za přestupky), přičemž díky té jízdě mi opět naběhly silné křížové bolesti jako při prvním porodu, což mě dost vyděsilo.

Ve Vyškovské porodnici byl klid, byla jsem tam jediná, takže jsem byla nadšená, že budu mít možnost rodit v nadstandartním sále s velkou vanou uprostřed, kde jsem si představovala, že strávím značnou část svého porodu a vylezu vlastně jen na finále. Všechno bylo nakonec jinak.

Při příjmu se mi snažili natočit monitor, snad asi hodinu, ale marně. Bylo to nepříjemné, neprůkazné, bolestivé a hlavně marné. Zpětně to vidím jako jednu z mála skvrnek na jinak úžasném porodu. Mezitím si vzpomněli, že vlastně nemám předoperační vyšetření pro případnou sekci. A snažili se mi nabrat krev. Zde dlužno podotknout, že odběry nesnáším a žíly nemám naprosto žádné. O něco se tedy pokusili, žíla praskla a že tedy budou volat na ARO, ať si mě přijdou nabrat oni. Mezitím mi moje úžasná dula stále masírovala kyčle nebo záda, aby mě zbavila těch křížových bolestí, co jsem měla od cesty do porodnice. Pak se na mě kouknul mladý pan doktor s tím, že jsem otevřená zatím jen na dva prsty (což mě trochu srazilo do kolen, vzpomněla jsem si na první porod, kde ani třídenní bolesti nevedly k většímu otevření a už jsem ztrácela naději). Poprosila jsem pana doktora o analgetika, že už si potřebuju odpočinout, načež on mi odvětil (a zpětně jsem mu velmi vděčná), že by to bylo škoda, protože by to mohlo zastavit celkem pěkně prostupující porod.

Po tomto jsem doslova utekla do sprchy nadstandartního sálu, kde jsem skončila na všech čtyřech a partner mi masíroval záda horkou sprchou. A tam to přišlo: ani nevím jak, najednou odešla hlenová zátka, odtekla krásně růžová plodovka a pak už jen přišel pocit na tlačení. Začal trošku frmol, a na tři zatlačení byla malá venku, i jsem si jí sama chytla. Přirozenější porod jsem si přát nemohla, i když to bylo nakonec docela legračně na všech čtyřech ve sprchovém koutě. Pan doktor jen přihlížel, kdyby bylo potřeba, přivolaná porodní asistentka jen držela ruku pode mnou, kdybych malou nechytla.

Pak už se jen nechal dotepat pupečník, partner ho přestříhl a po dobu co jsem rodila placentu (byla venku prakticky okamžitě a bezbolestně) a co mi šili malé porodní zranění, měl malou u sebe na hrudi. Následně jsme dostali dvě krásné, ničím nerušené hodiny, kdy se malá v pohodě přisála a s přisátím nemá problém doteď, na rozdíl od jejího bráchy, který dostal dokrm prakticky ihned a navrch ještě zmíněný dudlík na uklidnění. Až pak se vážilo, měřilo, nikdo neměl problém s tím, že malou nechceme hned umývat, vitamín K nám nabídli aplikovat hned dvěma způsoby, případně neaplikovat vůbec. Všechna vyšetření jsme absolvovali s malou, nikdo jí nikam neodnášel, nepřinášel. Legrační bylo, když mi přinesli podepsat revers, že jsem si vědoma rizik přirozeného porodu po císaři, který jsme nestihli podepsat před porodem. Stejně jako z ARO už nikdo chodit na odběry krve nemusel.

Jsem nadšená, že se nám porod takto vydařil, ale vedla k němu dlouhá cesta a v ne úplně klidném roce. Jsem ráda, že jsem nepodcenila výběr duly a že jsem si jí vybrala co možná nejdříve. Tím jsem získala čas na práci s vlastním tělem a hlavně myslí. Byť byl letošek dost problémový rok na řešení spousty věcí (dokonce jsme cca 14 dní před porodem zvažovali na rychlo stěhování z bytu s nefunkčním kotlem, protože jeho řešení už zabralo příliš času a nakonec vyvrcholilo zfušovanou opravou s následným neuvěřitelným nepořádkem v bytě, kam prostě novorozeně přivést nechcete), tak jsem ráda, že jsem znala hypnoporodní techniky z kursu Jemného zrození a díky nim jsem zvládala ve všech vypjatých situacích, nejen souvisejících s porodem, relaxovat a zůstat jakž takž v klidu.

Závěrem bych chtěla poděkovat úžasné porodní asistence Simonce Pochylé a mladému panu doktorovi (jehož jméno jsem bohužel zapomněla) z Vyškovské porodnice. Dále Vendulce Šrámkové a Veronice Matýskové za báječný předporodní kurs Jemného zrození (Veronice pak i za pomoc se zpracováním placenty) a samozřejmě můj největší dík patří naší dobré sudičce dule Dagi Ludvíčkové a mému partnerovi za podporu po celou dobu těhotenství a hlavně při porodu.