Porodní příběh, Anna

Jsou chvíle kdy se zasním, následně si uvědomím, že mě čeká třetí porod, druhý přirozený po prvním císařském řezu…

Měla jsem nádherný porodní příběh o tom, jak se narodila přirozeně druhá dcerka, mám ho v hlavě, ale marně jej najít v nezálohovaném novém softwaru počítače…

Druhý porod, začal ještě tam, kde probíhal ten první, v době po prvním cs jsem trpěla silnými pocity bezmoci, selhání a zklamání. Dlouho mě ovládala poporodní deprese, kdy jediný lék, aniž bych to tušila, že se léčím sama, bylo vydobytí si kojení, napříč všemu, vydobytí si doma kontaktu. Porod cs proběhl za plné anestezie, z důvodu hypertenze na sále. Důvod pro plánovanou sekci syna Pavlíka v roce 8/2013 byla pouze poloha koncem pánevním, v termínu 38týdne, provedena v Podolí…

Až pozdě mi vše došlo a až komunikace s ženami a podobnými zkušenostmi mě postupně hojila. Najít si k němu cestu, pochopit sílu lásky k dítěti, bylo neksutečně těžké. A stále mám ve vztahu s ním pocit, že potřebuje víc lásky, pochopení a přijetí, než jeho mladší sourozenci.

Pomohli mi pak i hypnoporodní stránky a techniky, kdy jsem předem věděla, že podruhé to bude jinak, aniž bych věděla, že bude a kdy bude podruhé, protože nepodpora tehdejšího partnera a pocit opuštění se velice do všeho proléval…

Od začátku vztahu s nynějším manželem, kdy jsme si po pár měsících naprosto pudově oba řekli, že toužíme po dalším dítku, protože jsme jako nová rodina fungovali tak, jak jsem v životě před tím neznala, se zadařilo a v roce 3/2016 se narodila naše první, avšak druhorozená dcera Annamarie.

Teď k tomu, co mě tak hřeje u srdce a těší, co jejímu porodu předcházelo, jak probíhal.

Těsně měsíc před svatbou, 10/2015 jsme s manželem navštívily hypnopodorní, dvoudenní kurz jemného zrození. Vedený instruktorkou Michaelou. Já jsem tušila a měla tak nastudováno, co nás tam přibližně čeká, avšak manžel, do té doby nezasvěcen cizími lidmi do strasí porodnického procesu u nás v Čr, šel do neznáma. Musím říct, že hypnoporodní kurz, nejen že mi pomohl vstřebat cizí strachy a odprostit se od okolní negace, ale s manželem nás připravil a zcelil, jako bychom se snad zamilovali do sebe a dětí víc a víc, hlouběji.

Od té doby vše probíhalo v poklidu, rozhodla jsem se pro porod v nemocnici Neratovice. Kladný přístup zdravotníků k porodu přirozeně po CS, dobré zkušenosti okolí, a nemechanický postup vůči ženám, byla to jasná volba. Docházela jsem ,,ob“ kontroly, i na změření jizvy po cs, která měřila tuším 2,4mm, zaznělo od primáře bububu a že prý rodit budeme cs. Odmítla jsem, k němu jsem již vícekrát nezavítala. Byla tam jiná, velice mladá, milé doktorka, slovenského ražení, a řekla, že uvidíme do 41týdne. No. Už jsem se tam ani pak neobjevila. A přijela jsem tam pouze porodit a v rukou své porodní přání v termínu 41+5… A překvapivě, nikomu to vůbec nevadilo, obsazenost byla „veliká“ ale přijali mě i tak a také se nic nedělo.

Porodu samotnému, předcházel týden pravidelných vln… Ze začátku třeba po 5-8h, později odešla hlenová zátka, vlny přicházely pak každý den v intervalu co hodina až dvě a někdy sama jedna vlna trvala i 5-6minut. Bylo to intenzivní a pravidelné a s mou Dulou, daleko na telefonu, to vše procházelo v klidku. Problém byl, že v noci se vždy zdálo, že už už, spaní bylo až nemožné a k ránu, se vše zklidnilo, a opět se vlny prodlužily po cca 2-4hodinách, trvajíc dlouho. Nic méně necelé tři dny před porodem mi pomalounku odtekala plodová voda, vždy jakoby odtekla a přestala, voněla, byla čirá, nebyl důvod panikařit.

V den před porodem, jsme se v noci odebraly do nemocnice, neb jsem prostě doma necítila ten naprostý nerušený klid, od staršího syna i pocitově, absolutního bezpečí… Dorazily jsme ovšem až k ránu a v nemocnici opět vše přes den „utichlo“. Strávily jsme klidný nerušený den prodáchávání v nemocnici a intenzita se stupňovala co deset minut, co pět minut… Bylo nám dopřáno několikrát pro uvolnění a nabrání sil být ve vaně, polohování a monitorování pouze dopplerem, jednou jedinkrát klasickým monitorem.

Od půlnoci jsme byly s mužem na sálku, povětšinou sami, kdy porodní asistentka občas přišla, zda je vše v pořádku, něco nepotřebuji a s kontrolou doppleru. Střídavá péče všech porodních asistentek, sester i lékařky, byla skvělá, ovšem po dlouhém, předlouhém porodu jsem cítila vlnu za vlnou, ale nepřirozeně jsem je držela jakoby v sobě. A v tuhle chvílku přišel největší boom, kdy mě manžel pomohl právě hypnoporodem, uklidněním, od masáže šíje, a zad, přešel k poťukávání na nohy, kterými prostě značili, uvolni se! Držela jsem se v křeči, jakobych vnitřně chtěla bojovat s „křečemi“ vlnami, „kontrakcemi“ které sílily a byly snad nekonečné.

OD téhle chvilky, kdy jsem vše pustila ven, kdy jsem se naprosto uvolnila, přišel až opravdový porod. Slité myšlenky, spíš nemyšlení a ta vnitřní síla. Následně mám vžitý okamžik, kdy manželovi říkám, že už nechci, že bude znovu císař, ať už je konec… A v ten okamžik pár minut poté, jsem ucítila velké pnutí, lezoucí hlavičky.

Přítomný byl pouze manžel a přiběhla porodní asistentka. Se slovy, už jí budete mít za chvilku v náručí. A to rozpoutalo slet tlačení, kdy se mi slévá ve vzpomínkách bolest a radost v jednom, ani jsem netušila, že tlačím, tělo pumpovalo samo, kde se ta síla brala netuším. Prolezla ven hlavička, která vše umocnila, když jsem jí pohmatem ucítila, stačilo ještě dvakrát zatlačit a byla u nás.

Vyplula 18.3. v 6:12h. Ráno do oken prozářilo slunce, byl to tak nádherný slunečný den. Zachytil jí manžel spolu s PA, kteří mi malou položili na hrudník. A bylo to. Nebyla od krve, od mázku, byla nádherná, modrooká. Asi i stejně unavená jako my. Ale tak přenádherná. Jako by se mi vše vymazalo, udělala se jaká si bublina ničeho a přesto tak velikého, porodu. Maličká jen drobně zaplakala a při tulení se, po neuvěřitelném zahledění se do očí, vzájemném a lehkém přisátí k prsu, na mě usnula. Obě hambaté, spokojené.

Neskutečně mě potěšila slova celého porodnického oddělení, tamější porodní asistentky i lékařky, že takovýhle porod, bez medikace, bez zásahu a poranění, po CS, tam nezažily. Že jsem frajerka a šikovná. (Stoupá mi ego, ale cítila jsem se opravdu moc důležitě, jako kozelnice, načež vím ale, že bez důvěry v dcerku, sebe i manžela, by to nebylo nikdy možné  ♥ )

Asi po 45 minutách vyplula sama od sebe placenta, tu přestřihl manžel po více než dvou hodinách.
Máju jsme lehce opláchly vodou, protože se pokakala a sprchu jsem uvítala i já, načež jsem v ní decentně omdlela, po kolísání tlaku. Pak už přišlo na řadu jen nekonečné tulení a možnost samopřisátí a společné usnutí. Následně i po celé velké únavě, jsem se pak cítila jako nabitá energií, že bych až mohla běhat. Vůbec jsem si nepřišla jako po porodu, nic mě nebolelo, jen trochu kyčle, následně pak v průběhu šestinedělí zavinování dělohy…

Z nemocnice jsem odcházela po cca 40 hodinách, těsně po odběru krve z patičky. A doma přišlo veliké vítání se starším bráškou.

On se na ní neskutečně těšil, to byl ještě sám malej dvou a půl letej rozumbrada. Nyní bude Pájovi pět let a Máje dva a půl, jsou neskutečně empatičtí a třeba mě u porodu doma už doprovodí i oni. Teď mě v září 2018 mě totiž čeká třetí porod, a já věřím, že proběhne ještě krásněji, ještě plněji, než porod dcerky.

Děkuji za přečtení mého příběhu, Snad v září sepíšu a zálohuji si, ten třetí  ♥

Anna M.