Příběh Dory

Vždy, když jsem četla něco o vědomém početí, přišlo mi to už hodně mimo moje chápání těchto věcí. Říkala jsem si, že to jsou jen náhody. Nicméně teď jsem od samého začátku měla pocit, že je něco jinak. Dělala jsem si z mého muže srandu, že mu k Vánocům dám pozitivní test. Smál se.

Jednou jsme takhle jeli autem i s dcerami a ta starší najednou povídá: “Maminka má taky v bříšku miminko, holčičku.” Vysvětlovali jsme ji, že se plete, že to teta čeká miminko. Nicméně jsem si šla pak koupit test s tím, že výsledek už dávno vím.

Termín porodu vycházel na srpen. Nejstarší dcerka předem avizovala, že si sestřičku přála k narozeninám. Ani mě nepřekvapilo, že termín porodu po UTZ opravdu stanovili na její narozeniny a ve 20 týdnu na ultrazvuku jsem mezi nohama viděla kávové zrno.

Těhotenství bylo bezproblémové, ale komplikovala se situace ve zdravotnictví kvůli covidu. Byla jsem rozhodnutá, že bez mého muže do porodnice nejdu. Cítila jsem, že potřebuji nějakou jistou podporu a domluvila jsem si dulu.

Týdny plynuly, odhadovaný termín porodu za námi a krom poslíčků se nic nedělo. Jednoho večera, když holky už spaly a my koukali na film, se pode mnou rozlilo teplo. Ani jeden z porodů nezačal prasknutím vody, tak mi chvíli trvalo, než mi to došlo. “Podej mi rychle nějaký ručník, praskla mi voda!” Manžel taky nechápal, rozhlížel se, co jsem vylila. 14 dní před samotným porodem jsem byla na kontrole v nemocnici, kde mne doktorka strašila, že už mám velmi málo plodové vody. Můj muž si pak dělal srandu, že to mám reklamovat, protože celý večer strávil tím, že jen vytíral a podával mi další a další ručníky.

Poslala jsem ho nakonec spát s tím, že porod bude brzy, ale než se to rozjede, může to trvat. Dobalila jsem věci, připravila porodní napářku na ráno a chtěla jsem jít spát. Bylo okolo druhé hodiny ráno, když začaly přicházet první vlny; jemné, s dlouhými intervaly, ale já už nezaspala. Okolo 5 hodiny jsem pak volala Terezce, naší dule, že už ji chci mít u sebe. Chvilku poté se probudily i naše holky. Mezi vlnami jsem pletla copánky a vybírala jim šaty. Napářku jsem vydržela sotva 5 minut, měla jsem velké bolesti beder. Okolo 7 hodiny jsme se domluvili, že až přijede holek babička, vyrazíme do porodnice. Bolesti zad byly v autě nesnesitelné. Řvala jsem hodně a manžel se asi bál, že každou chvíli přijde věta, ať zastaví, že rodíme.

Když jsme pak dorazili do porodnice, padla jsem před dveřmi na všechny čtyři a nemohla se zvednout. Tohle bylo něco nového, co jsem u porodu dcer nezažila. Bederní část zad mě bolela tak, že mi Terka musela při každé vlně tlačit silou do zad. Nevím, zda to způsobila přítomnost duly, ale personál se k nám choval ze začátku velmi nepříjemně. Pamatuji si, že po vstupním vyšetření, kde mi doktorka řekla, že jsem jen na 4 cm, jsem vážně přemýšlela, že zas pojedeme domů a že se už nevrátím. Velmi mi vadilo, že se se mnou od začátku bavili stylem, že mi teď budou říkat co mám dělat a kdy, bez ohledu na kontrakce a nějaký dialog. Takže jsem pak už taky přepla do oznamovacího módu.

Při porodu druhé dcery to bylo ale s nálezem podobné a pomohla mi vana. Požádali jsme tedy PA, zda nám ji připraví. Ta se rozhodla, že to s námi nemá cenu a že nás nechá být – což bylo to nejlepší, co mohla udělat. Snažila jsem se ty žabomyší války mezi námi a nemocnicí moc nepřipouštět, ale nějakým způsobem jsem je stále vnímala z povzdálí. PA třeba přišla po čase do koupelny, že mám proškrtaný informační souhlas a že to takhle nejde a ať to za mě manžel jde podepsat znovu bez těch poznámek. Nechtěla jsem podepsat něco, co nebyla pravda. Třeba že jsem byla poučena ohledně zákroků, které se mnou nikdo nerozebíral. Důležitý během porodu byl taky výběr pokoje. Původně, když jsme volali z auta že k nim jedeme, nás ani nechtěli vzít, že mají STOP stav – najednou jsem si mohla vybrat i nadstandard.

Ve vaně jsem se zas ponořila do svého světa. Mezi vlnami jsem odpočívala a nechala tělo nadnášet, ale během vln jsem se ztrácela v tom obrovském tlaku do zad. Manžel s Terkou mě střídavě drželi za ruku, pouštěli mi afirmace a já v duchu volala miminko k nám. Čím intenzivnější a častější vlny jsou, tím jsi blíže.

Cítila jsem, že porod se chýlí ke konci. V tu chvíli přišla i PA a začala mě při kontrakci tahat za ruku z vany, že teď okamžitě musím ven, že budou dělat monitor. Odpověděla jsem jí, že ano, ale ať počká až skončí kontrakce, že teď se opravdu nemohu ani hnout. Opět se to nesetkalo s pochopením. Rozumím, že mají nějaká interní pravidla, ale už mě opravdu vytáčelo, že s nimi není možná domluva. Tuto část mám trošku v mlze, ale myslím, že jsem ji nakonec odstrčila a řekla něco v duchu, ať na mě laskavě při kontrakci nesahá. Chtěla jsem se soustředit na miminko a ne se pořád dohadovat.

Když jsem vylezla z vany, bylo mi jasné, že na porodní sál už nedojdeme. Klekla jsem si a cítila jsem, že se ven dere hlavička. PA se mi snažila ještě v tento moment na břicho dát pásy, že uděláme ten monitor. Kroutila jsem nad tím hlavou a smála se. Zavěsila jsem se o Terku, abych se mohla opřít a PA někde v tu chvíli pochopila to, co my už nějakou dobu věděli – že se miminko narodí rozhodně v koupelně. Dala pode mě podložku a konečně tam byla pro mne a začala mi pomáhat. Poslední kontrakce. Obrovský tlak. Teď jen dýchat a čekat.

Cca 2 hodiny po vstupu do vany se miminko narodilo. Byla to opravdu holčička a pojmenovali jsme jí Dora. Vážila 4,3 kg a 53 cm – ani jsem se nedivila, že mi závěr jejího porodu přišel ze všech porodů nejtěžší, byť jsem byla opět bez jediného poranění.

Porodní asistentka byla najednou velmi ochotná a milá. Se vším mi pomohla a zařídila i to, oč jsem nežádala. Byla jsem z toho trošku zmatená a říkala jsem manželovi, že je fajn, že se vyměnila směna. Ona směna byla ale stále stejná, jen se cosi mezi námi prolomilo. Možná si PA jen oddychla, že nás budou mít z krku, nebo opravdu měla strach, jak to celé dopadne, protože jsme asi příliš narušovali v jejich systému řád.

S Dorotkou jsme zůstaly po porodu v nemocnici ještě dalších 8 hodin a pak jsme jely zpátky domů, kde už na ní čekaly její sestry. Bohužel ale odpočinku jsme si v šestinedělí moc neužily. Ukázalo se, že malá má pravděpodobně nějakou krční blokádu, kterou si způsobila průchodem v porodních cestách. Možná proto jsem i já měla takové bolesti beder, kdo ví. Od začátku se špatně přisávala, plakala při položení na záda, nebo jakémkoliv schoulení. Porod byl pro nás tedy ta lehčí část. Věřím ale, že ji terapie pomohou a bude to zanedlouho usměvavé a klidné miminko.

Veronika