Porod Elišky na parkovišti nemocnice :)

Konečně mám chvilku sepsat něco o mém druhém porodu.. naší Elišky….

První nebyl nejhorší, ale se vší tou nemocniční rutinou to nebylo ono. Ale nakoplo mně to k tomu, co chci příště jinak…

Navštívili jsme s manželem Míšin kurz hypnoporodu….manželovi jsem říkala, co tentokrát nechci a on pochopil, co se od něj čeká…minule jsme to moc neřešili… Nejvíc mně dojal tím, že prohlásil, že kdybychom bydleli ve svém, tak klidně ať rodím doma a že čím víc zkouknul videí přirozeného porodu, tím víc normálnější mu to přijde 😀

Rodila bych i doma, ale máme tak příšerné sousedy, že by na nás byli schopni zavolat policii po rušení nočního klidu a představa na koho narazím v porodnici….jediné možné mi přišlo to nestihnout…Nevím jestli to tak chtělo i miminko, ale vyšlo to….Termín jsem měla 4.6. ale nějak jsme tušili, že to přijde dřív…i gynekolog potvrzoval, že miminko vypadá o týden starší..už v neděli 24.5. se zdálo, že možná už…ale přišlo to až v pondělí večer…uspávala jsem starší dcerku a ta ne a ne zabrat…možná tušila, že se něco děje dřív, než já 😀

O půl deváté večer mi praskla voda….tak jsme dcerku odvedli k babičce. Krom odtékající vody se nic moc nedělo, tak jsem si v klidu dala sprchu, nachystala věci. Pak jsme si šli znovu lehnout…Manžel se aspoň trochu prospal.

Vlny začaly pravidelně přicházet co 5 minut asi v deset…daly se krásně prodýchat a jako i minule jsem je cítila je v podbřišku, asi jako silou menstruaci….na chvíli jsem usnula…pak už mi to vleže nebylo pohodlné, tak jsem se přesunula na WC….představovala jsem si, jak se otvírá růže a tak nějak samovolně jsem si k tomu začala potichu prozpěvovat písničku z pohádky…. Rozvíjej se poupátko…. 😀  pak jsem s přesunula zpátky do ložnice a čím dál častější a silnější vlny jsem proáchávala v kleče u postele….což vzbudilo manžela…rozespale mně pozoroval a dvakrát se ptal, jestli už nevyrazíme…já, že ne…

Kolem druhé už ale rezolutně rozhodl, že pojedeme…jenže to už nebyly vlny vlnami, ale Tsunami…jedna skončila a druhá začala hned po ní…byl problém to rozdýchat, natož se obléct…s tím mi z části pomohl manžel…zpětně si vybavuju moment, kdy mně naštval…před cestou něco malého jedl a já si říkala, jaký mám sakra hlad, ale nemám sílu něco sníst a on si “žere” 😀  S manželovou pomocí jsem se sunula po schodišti z třetího patra a cítila jsem tlak na konečník a měla hrůzu, že porodím tomu nejblbějšímu sousedovi před dveřmi…

No a v autě jsem už si dovolila se nahlas projevit…to byla úleva…v polovině cesty jsem donutila muže zastavit, musela jsem si kleknout a stáhnout prádlo…přece neporodím dítě do legín, že jo… Cítila jsem jak se začíná prořezávat hlavička….měla jsem pocit, že vybuchnu…to už nebylo moc hypno a můj řev by zahnal na útěk i Maorské bojovníky….Jednou povykoukla a vrátila se zpátky….ale za pár stahů už tělo tlačilo samo a já trochu pomohla….cítila jsem, že jsem se někde natrhla, ale bylo mi to jedno….Chtěl jsem, aby muž zastavil, ale řekl, že to dojedeme 😀

Před vrátnicí nemocnice už byla hlavička skoro venku a já cítila neskutečnou úlevu….to že vrátné ukazuju holý zadek mi bylo šumák…Stahy na chvíli přestaly….cítila jsem jak se miminko posunuje a rotuje….Už jsme byli na parkovišti, povídám manželovi ať vyleze a jde miminko chytat…pak přišla polední vlna a miminko mu celé vyšplouchlo do náručí….

Nějak jsem vycouvala ze sedadla a manžel mi miminko podal…zkoukla jsem co máme…holčičku…odmotala jsem pupečník…měla ho jako kabelku přes rameno….Začala plakat, manžel mi podal ručník na zabalení malé…ještě jsme se dohadovali, ať mi dá deku kolem pasu, že nepůjdu pře parkoviště jen v triku a crocskách….tak jsem cupitala jako Geisha s padající dekou ze zadku a dítětem v náručí na pupečníku směr příjmovou amblulanci…manžel za mnou s taškami…zvoníme, protože je zamčeno…přicházejí sestry a koukají na mně…že sestři, o tu děláte…a já, že jsme před chvíli porodili a jdeme na sál.

Manžela naštěstí napadlo kouknout na hodiny, abychom věděli kdy malá vykoukla…Půl třetí ráno… Na sále sice byli mírně v šoku, ale nekomentovali….Říkám, že s pupečníkem počkáme, až dotepe….naštěstí už byl, ale starší sestra začala s řečmi, že by mimi mohlo vykrvácet zpět do placenty….myslela jsem si svoje….pak ta mladší zkoumala placentu, povídám, že přiložíme miminko a počkáme, zkouší za ni tahat…no vzaly odběry a pak to zkusila znovu, naštěstí vyšla celá….Poprosím, zda by nám placentu dali, že bychom chtěli zasadit stromek a pod něj ji zakopat…bez řečí nám ji dali…Přikládám si malou k prsu, ta se rozčiluje, ale po chvíli se přisává….mně mezitím kontroluje doktorka…natrhla jsem se u močové trubice, tak že mi to sešije, že to docela krvácí…..šití je děs, ale ty tři stehy šly přežít. Jizva po předchozím nástřihu vydržela…Huráááá….

Po čase jdu do sprchy a pak nás přesouvají na porodní, prosím, že chci mít malou u sebe, není problém…. No byli jsme za raritu….pořád se chodili dívat,,,jedna PA mi povídá, že teď už mám rodit jedině takhle…že to je ideál..zdravotní sestra si jen tak porodí na parkovišti.

No, když to shrnu…za 4,5 hodiny bylo po všem….cítila jsem se skvěle….Manžel mi udělal koktejl a možná i díky němu jsem měla druhý den večer mléka pro dvě děti….Krvácení minimální….jediné, co trochu kazilo idylku byla žloutenka u malé a nutná fototerapie…

Poctivě můžu říct, že jsem si porod užila…i díky mému skvělému, podporujícímu manželovi…A jsem na sebe hrdá, že jsem mohla porodit, jak jsem chtěla…a že vím, že to moje tělo zvládne i bez mašinek, co dělají PING….A dcerka je úžasné miminko….Doufám, že si nás ještě nějaké miminko vybere….chci ty chvíle ještě zažít 😀 Alice