Můj a sestry porodní příběh

Se sestrou jsme se rozhodly sdílet naše porodní příběhy společně, protože každý porod byl naprosto odlišný, a přitom máme obě pocit krásného přirozeného porodu. V těhotenství jsem ráda četla porodní příběhy, třeba si i ty naše najdou své čtenářky.

Barča: Kurz Jemného zrození jsem navštívila s partnerem (Ondra) a prožili jsme krásný a velmi poučný víkend s lektorkami Annou Vršník a Andreou Bučkovou. Vzhledem k tomu, že stránky jemného zrození sleduji už několik let, myslela jsem si, že se nic nového nedozvím a kurz bude spíš pro partnera.

Obrovsky jsem se spletla, dozvěděla jsem se spoustu informací a cítila jsem, že jsme na porod našeho prvního syna oba dobře připraveni. Rozhodla jsem se rodit v Praze na Bulovce hlavně kvůli možnosti mít jednu konkrétní porodní asistentku na všechny poradny, a i k porodu. Hned první návštěva poradny mě totálně rozhodila. Krom toho, že většina asistentek už měla na můj termín plno, takže jsem brala kteroukoliv, co bude mít volno, dostala jsem k prostudování papíry k podpisu, se kterými jsem ale z velké části nesouhlasila.

Dozvěděla jsem se například, že pokud není volný nadstandard nedostanu po porodu dítě na pokoj. V informovaném souhlasu s ošetřením novorozence jsem měla podepsat, že souhlasím se spoustou zbytečných zákroků a nemožností ošetřit dítě po porodu na mém těle. Začala jsem tedy zjišťovat jaké jsou možnosti udělení a neudělení souhlasu. Naštěstí se jedna PA, která měla volno našla, všechny poradny pak probíhaly dobře a probraly jsme moje porodní přání.

Doma jsem informované souhlasy proškrtala, přepsala podle mých představ, důkladně informovala Ondru o našich právech a připravila se v porodnici trochu na boj.

Při relaxaci promlouvání s miminkem jsem Vítkovi řekla, že nejlepší datum na porod by bylo v noci z pátka na sobotu, den po termínu. Sama jsem se na to datum dost soustředila, takže v pátek odpoledne jsem měla výbornou náladu, že v noci budu rodit, tancovala jsem po bytě a zpívala si.

Šla jsem spát tak natěšená, že jsem stejně nemohla usnout, drobek se v břiše pořádně mlel a kolem půl druhé v noci jsem ucítila lupnutí s bolestí v břiše a najednou pode mnou bylo strašně moc vody. Vzbudila jsem Ondru, aby mi nějak pomohl s tou pohromou, šla si dát sprchu, zavolala porodní asistentku, protože jsem věděla, že má noční a jelikož se nic nedělo, šla jsem spát. Celou noc jsem pociťovala drobné nepravidelné vlnky jinak nic. Ráno jsme šli s Ondrou na procházku a kolem poledne jsme jeli do porodnice, jak jsem byla domluvena s PA, aby se udělalo CRP. Stále jsem pociťovala pouze slabé vlnky.

Po příjezdu do porodnice mi udělali monitor, prý byl špatný a doktorka trvala na vnitřním vyšetření. Nechtěla jsem ho, kvůli možné infekci, ale moje PA na mě zatlačila, že v porodním přání jsem s vyšetřením při příjmu souhlasila, tak si to nemůžu rozmyslet. Byla jsem rozhozená a souhlasila, zpětně mě to hrozně štvalo, věděla jsem, že otevřená stejně nebudu ani trochu a moje PA značně ztratila moji důvěru. Protože je známo, že ve stresu se rodit nedá, i ty slaboučké vlnky ustaly. Naštěstí bylo na čekatelském pokoji volno, takže byl Ondra se mnou, povídali jsme si, hráli karty, já občas poslouchala relaxace a afirmace, ale kvůli údajným špatným monitorům, které se musely dělat každou hodinu, stejně moc nepomáhaly. Nejlíp bych udělala, kdybych jela domů, ale bála jsem se. V šest večer přišli s tím, že dostanu preventivně antibiotika i přes to, že výsledky krve byly naprosto v pořádku, nechtěla jsem a začala hledat odborné články a doporučení WHO, jestli jsou opravdu tak potřeba jak moje PA tvrdí. Rozhodli jsme se podepsat negativní reverz, ale klid jsem stále neměla. Už mi ubíhal čas a 24h po odtoku vody se porod vyvolává. V mém případě by to bylo až ráno. Ondra na noc odjel domů, aby se vyspal, já poslouchala nahrávky a pospávala.

Asi v pět ráno sem se vzbudila s hroznou panikou, že se nic neděje a budu muset na vyvolávání, zavolala sem Ondru, aby přijel. Dorazil a nějak mě uklidnil, až zase začaly drobné vlnky. Asi v osm ráno přišlo pár doktorů a teď už jiná PA (moje šla domů, když se nic nedělo), očekávala jsem tlačení do vyvolávání, ale jeden doktor se mě jen zeptal, co jsem zjistila jako doporučení k preventivním ATB a dále mi oznámil, že když teda nic nechci, tak mě nechají být a budou jen kontrolovat krev. Tím jsem se konečně dostala do pohody a mohly začít docela silné vlny. Měla jsem takovou radost, že už konečně rodím, že jsem každou vítala opravdu s nadšením. Vlny byly s postupujícím dnem silnější, později jsem je často trávila opřená o Ondru. Personálu jsme radši nic neříkali, aby nechtěli zjišťovat stav otevření, jen jsem musela mít každé tři hodiny monitor, což bylo docela otravné. Asi v půl sedmé večer mi hlásil Ondra podle Landovy značky otevření na 6cm, přišla moje PA a ptá se jestli chci klystýr. Protože mi v porodnici vnutili železo, necítila jsem se dobře vyprázdněná a souhlasila (zpětně to vnímám jako špatné rozhodnutí, které porod nepřirozeně urychlilo, malý nebyl optimálně dorotovaný a já měla různá poranění). PA jsem ještě svolila vyšetření, otevřená jsem byla na 7cm.

Následující čas jsem trávila nejdřív na záchodě opřená o Ondru, pak jsem se přesunula do sprchy. Hned po klystýru se vlny změnily, již nebyly bolestivé, ale tělo hodně silně tlačilo. Ve sprše jsem byla asi hodinu, Ondra se prý bál, že odtamtud nikdy nevylezu, pak přišla PA a doprovodila mě na sál. Nejdřív jsme zkoušely polohu na boku, ale nebylo to ono, nakonec jsem byla na jednom koleni s druhou nohou nakročenou. Věděla jsem, že Ondra hlídá jako ostříž, aby nedošlo k žádným zásahům, takže jsem se mohla plně soustředit na vlny. PA se mě snažila přesvědčit abych tlačila i mezi vlnami, ale to jsem ignorovala a radši odpočívala. V půl jedenácté večer na svět vykoukl Vítek, 45hodin po odtoku vody. Mladá pediatrička, která prý četla můj souhlas s ošetřením novorozence neměla problém s ošetřením v mé náruči, takže jsme si užili dvouhodinový bonding, rušený pouze mým ošetřením a sešitím poranění. Snažili se to sice nějak umrtvit, ale moc to nepomáhalo, tak jsem řekla doktorce, že to šití bolí mnohem víc než samotný porod .

Po příjezdu na šestinedělí jsme zjistili, že nadstandard samozřejmě volný není. Sestra na novorozeneckém mi řekla, že jestli chci syna k sobě hned, musím si pro něj dojít. Já byla odvezena na pokoj, Vítek byl zatím s Ondrou vyšetřen na novorozeneckém. Věděla jsem, že chci syna na pokoj za každou cenu, vydala jsem se tedy na cestu přes celou dlouhou chodbu, trochu jsem se motala a bylo mi mdlo, ale dostala bych se tam i kdybych se měla doplazit. Těch několik desítek metrů beru jako jeden ze svých nejlepších sportovních výkonů, došla jsem, neomdlela a mohla si Vítka odvézt na pokoj, kde jsem se na něj celou noc dívala, jak spinká.

Ze samotného porodu mám skvělý pocit, byl to nepopsatelný zážitek, na který budu vždy ráda vzpomínat. Obrovskou radost mám také z toho, že se nám podařilo ustát většinu tlaku personálu a mohli jsme tak Vítkovi dopřát přirozenou cestu na svět. Děkuji jemnému zrození, že jste Ondru tak skvěle připravili na porod, o kterém až do kurzu vůbec nic netušil. Byl mi obrovskou oporou a odnesl si pozitivní zážitek, protože ví, že mi hodně pomáhal fyzicky i psychicky.

Terka: Mám potřebu sdílet náš porodní příběh, protože po prvním porodu se spoustou zásahů v roce 2016 na mě mělo narození dcerky vyloženě léčivý efekt. Ačkoliv jsem k prvnímu porodu šla poměrně slušně připravená, měla jsem dulu, byla na kurzu Jemného zrození, měla porodní přání, nedopadl úplně podle mých představ. Postupně jsem souhlasila v porodnici s různými zásahy (protržení vaku blan, podání oxytocinu a pod) a nakonec jsem v polosedu na křesle porodila našeho prvního syna. Narodil se v poloze záda na záda, oba jsme byli vyčerpaní, já s velkým pomalu se hojícím nástřihem. Asi hodinu po porodu mne uspali a dělali revizi kvůli neodloučené placentě, synka jsem opět viděla až asi po deseti hodinách. Což ještě v jeho dvou letech byl stále nejdelší čas, kdy jsme nebyli spolu.

Na jaře 2019 jsem znovu otěhotněla, už dávno předtím jsem věděla, že tentokrát chci porodit opravdu přirozeně, bez zásahů, ideálně s porodní asistentkou, kterou budu dopředu znát. Vybrala jsem si neratovickou porodnici a prakticky jakmile jsem zjistila, že čekáme druhé miminko, kontaktovala jsem porodní asistentku Járu Trhoňovou se kterou jsem si přála prožít narození našeho druhého děťátka. Celé těhotenství jsme byly v kontaktu a kdykoliv jsem měla nějaké pochybnosti či nejistotu, vždy mě uklidnila a podpořila, což jsem hlavně v závěru často potřebovala. Těhotenství bylo krásné, bezproblémové a umožnilo mi aktivně sportovat a udržovat se v kondici. S blížícím se termínem porodu ve mně začala narůstat nejistota a strach, že se opět dostanu v porodnici pod tlak a bude „potřeba“ ze strany lékařů porod urychlovat.

Byla jsem přesvědčená, že kdybychom při prvním porodu nepíchali vak blan, měl by syn dostatek času dorotovat a třeba by vše bylo jiné. Rozhodla jsem se tedy jít na jednodenní kurz Jemného zrození, abych si strach lépe zpracovala, ujasnila si svá přání a představy a připomněla si, jak se uvolnit a relaxovat. Kurz s Karolínou Fakheri Tehrani dokonale splnil má očekávání, na porod jsem se začala víc těšit a přestala mít obavy. Jako bonus nám Karolína poradila v jaké poloze  nejlépe cestovat autem do porodnice. Kromě kurzu mi také hodně pomohlo vědomí, že moje sestra porodila naprosto bez zásahů asi tři měsíce před mým porodem, předtím absolvovala také kurz Jemného zrození a předala mi řadu informací a rad.

V noci na den, kdy jsem kupodivu měla stanovený termín porodu dle UZ, jsem začala cítit kolem půlnoci vlny, které se opakovaly přibližně v hodinových intervalech. Vždy jsem je prodýchala a užívala si další hodinku, kdy jsem mohla spát. Ráno jsem si dala vanu (kde nemohl chybět nás tříletý syn s dinosaury), vlny byly stále přibližně po hodině, někdy i delší době. Po snídani jsme ještě jeli na nákup, uvařili jsme oběd a naobědvali se. Kvůli rekonstrukci bytu u nás bydlela i moje sestra s tříměsíčním miminkem, která občas zabavila mého syna hrou nebo mi pomohla s rebozem, když si synek hrál s tatínkem (Petr). Mohla jsem s ní konzultovat své pocity a průběh pomalu se rozbíhajícího porodu, také sledovala čas od času četnost vln.

Před půl čtvrtou odpoledne jsem psala Jáře, že vlny jsou poměrně silné a jsou přibližně po 30-40 minutách. Průběžně jsem odpočívala v ložnici, prodýchávala vlny, pouštěla si afirmace a občas si dala vanu (i s dinosaury a malým rarachem). Chvílemi odbíhal tříletý Toník od hry, aby se nakojil (což většinou spustilo další vlnu), pomazlil mě, pohladil a dal mi pusu. Měla jsem pocit, že více se to nerozjede, protože nemám úplně klid a tak jsme se rozhodli zavolat mojí mamku, aby odvezla synka a sestru s miminkem k sobě domů a my s přítelem měli více klidu.

V 17:19 píšu Jáře, že vlny přichází po 7-10 minutách, jsou poměrně intenzivní, stále cítím tlak na konečník i když se tělo už docela čistilo. Při vlnách mi pomáhá ségra s rebozem, jsem často na čtyřech a při vlnách mručím. Jára se ptá, jestli to zintenzivní sprcha, tak mám v plánu počkat až si přijede mamka pro Toníka, že si pak dám sprchu a uvidíme. Někdy během odpoledne ségra hledala Landovu značku, ale nic neviděla, tak se mi nechtělo jet příliš brzy (když jsem jela k prvnímu porodu, měla jsem dlouho vlny po pěti minutách, přijela jsem otevřená na 4 cm a stejně to pak ještě v porodnici trvalo asi deset hodin). Čekáme až přijede mamka, vlny jsou najednou intenzivnější a asi i častější. V 17:50 volám Járu, že vyrazíme a máme to 40 minut. Petr mi rychle pomáhá s oblékáním, matně vnímám jak mi obléká ponožky. Ještě potřebuju na záchod.  Ségra je se mnou na záchodě, opírám se o ní. Prý zmiňuji najednou úlevu a pak že tělo tlačí samo (což mě překvapilo, protože to jsem při prvním porodu kvůli podanému oxytocinu vlastně takhle nezažila) prý jsem ještě řekla „holčičko pojď už ven“, což si nepamatuju.  Do toho přichází mamka. Ségra urguje Petra, aby Toníkovu sedačku nepřendával z auta do auta, ale jen ji přinesl, abychom co nejdříve vyrazili. Petr mi pomáhá s obouváním, dostávám pusu a pomazlení od Toníka a v 17:56 vyrážíme.

Lezu na zadní sedačky do kleku a chytám se opěrky. Cestou vnímám že venku svítí úplněk, Petr jede jako o závod, občas se na mě otáčí, aby se ujistil, že jsem v pořádku. Snažím se ho uklidnit, že je vše dobrý, že to spolu zvládneme i kdyby se měla malá narodit v autě. Ta informace se mu nelíbí, říká ať ho nestraším. Já se ho snažím přesvědčit, aby trochu zpomalil, tělo každou chvíli tlačí, snažím se to prodýchat a přemýšlím, jak to za jízdy udělat a sundat si kalhoty a kalhotky. Chce se mi na malou, dávám pod sebe pro jistotu jednorázové podložky, strhávám ze sebe kabát. Je mi vedro, už doma mi bylo, v ruce svírám původně studenou žínku a žínku s levandulovým olejem, kterou si tisknu k nosu. Druhou rukou zkoumám, jak to vypadá s otevřením a jsem přesvědčená že sahám na hlavičku ve vaku. Chvíli na to praská voda. Říkám Petrovi, že mi praskla voda, že už to asi nestihneme a malá se narodí, ale že to určitě zvládneme. Odpovídá mi, že mojí sestře praskla voda a porodila až za dva dny a ať ještě vydržím, že to je jen pět km. Tělo tlačí, svírám opěrku sedadla a snažím se sundat si boty, u jedné se mi to povedlo, trochu stahuju i kalhoty. Petr parkuje v ulici před porodnicí, říkám mu ať zajede přímo před vchod a volá Járu.

Přejíždíme tedy ke vchodu, ale nemůže najít v telefonu číslo na Járu. Z okénka jsem zahlédla jinou porodní asistentku, kterou jsem potkala v poradně, Petr vybíhá z auta a volá na ní, ať tam jde, že tam má akutní porod. Ona přibíhá, říká že je porodní bába, tak ji říkám že to vím, že si ji pamatuju, že jsem od Járy. Kontroluje hlavičku, která je někde na cestě a já se ptám, jestli je miminko v pořádku, tak mě ujišťuje že ano. Petr mě bere do náručí a nese ke vchodu, porodní asistentka Pája bere podložku ze sedačky, strká mi ji mezi nohy a jistí hlavičku. Ve vstupní hale před recepcí jdu na zem na všechny čtyři, někdo volá Járu. Paní recepční duchapřítomně zavřela dveře, pomáhají mi svléknout konečně ty kalhoty a kalhotky, vnímám že už je tam i Jára, klečím na zemi a opírám se o Petra. Když přechází vlna, Jára navrhuje přesun do výtahu, myslím že se ptám, jestli mám jít na lehátko, co tam někdo připravil, ale volíme nakonec chůzi, což je určitě pohodlnější. Jeden výtah jede do pátého patra, tak přivoláváme a čekáme na druhý. Matně si vybavuju, že do výtahu dal někdo kus kartonové krabice a jednorázovou podložku, klekám si na ně, opírám se o Petra a tlačím. Jára se mě snaží trochu zpomalit, ať to víc prodýchám. Je tam s námi ještě asi sestřička nebo PA, která zastavuje výtah, ať máme klid. Sahám na hlavičku, Jára mi popisuje, jak hlavička krásně rotuje, rotují i ramínka a čekáme na další vlnu. Myslím že ještě v průběhu porodu (ale jistá si nejsem, možná až těsně po) říkám v euforii Jáře, že je to boží.

Najednou je malá na světě, Jára mi ji podává já si vyhrnuju triko a tisknu ji na sebe. Jára ji trochu otírá od krve, Petr fotí a hlásí čas 18:39. Někdo přivezl křeslo, na které jsem si i s naší Klárkou sedla a odvezl mě na porodní sál. Na sále nás Jára zabalila do dek a přinesla nahřátý polštářek. Já jsem v naprosté euforii, šťastná a nadšená z průběhu porodu, mazlím se s Klárkou, která se po chviličce přisává k prsu. Petr předává papíry. Mezitím na jedno lehké zatlačení rodím placentu, teprve pak Jára přináší nůžky a Petr stříhá pupečník. Přišel mě zkontrolovat lékař, dostala jsem methylergometrin kvůli krvácení, mám malé poranění, které není třeba šít. Pak už si jen užíváme nerušený bonding při kterém za námi jen čas od času přijde Jára, jinak jsme sami.

Po dvou hodinách Jára Klárku zvážila, změřila, dala Petrovi a šli jsme na pokoj, kde jsem se osprchovala. Pak jel Petr domů, protože nebyl volný nadstandard, já přes původní plán brzkého odchodu chtěla zůstat do rána. Ještě jsem došla s Klárkou na prohlídku pediatrem, položila si ji do postele a celou noc jsem nemohla spát, jen jsem na ni koukala a vstřebávala ten úžasný zážitek. Jára mi ještě někde sehnala něco k jídlu, protože jsem měla hroznej hlad.

Ráno jsem potvrdila své původní přání jít co nejdříve domů, takže kolem poledne si pro nás přijel Petr a odvezl nás domů.

Vím, že Petr by byl raději, kdybychom to stihli až na sál, nebo kdyby nemusel jet jako blázen, ale já jsem s celým porodem neskutečně spokojená. Byl to nádherný zážitek, který mi pomohl zahojit šrámy z toho prvního.