Jemné zrození mého dítěte…na mě čeká u dalšího porodu

Ten den jsem byla velice akční. V práci jsem vrátila klíče, knížky, naplánovala a rozeslala pozvánku na rozlučku a těšila se, že se druhý den uvidím na srazus holkama z výšky. Večer jsme si uvařili s manželem báječné špagety a koukali na komedie. Hodně jsme se nasmáli. U jednoho seriálu jsme viděli poslední díl a mě tenkrát velice mrzelo, že už je poslední. Že všechno končí. Končil poslední den mého poslední ho týdne života v Praze, kde jsem bydlela 9 let. Na konci tohoto týdne jsme měli sbalit poslední věci a já seměla přesunout do Ostravy, kde by měla začít nová etapa mého života. Během komedie jsem něco ucítila. Na záchodě jsem našla hlen v kalhotkách, čirý, mazlavý…vůbec mě nenapadlo, co se děje a že právě pozoruji svou hlenovou zátku. Proč taky. Do termínu porodu zbývalo 5 týdnů! Napadlo mě jen, že se jedná o výtok, že jsem asi jedla hodně sladkého… Při večerní sprše tam ten hlen byl pořád. Zdálo se mito divné, ale nevěnovala jsem tomu příliš pozornosti. V 11 večer jsem seprobudila a cítila, že „něco teče“. „Proboha, snad to není krev.“ To byla má první myšlenka. Vybelhala jsem se z postele a šla po schodech dolů…než jsem došla na záchod, měla jsem plně mokré pyžamové kalhoty.“A do prdele.Co mám dělat?“ Začala jsem brečet… Hlavně nesmím vzbudit Peťu (pamatuju si z kurzu).Ale co teď? Ha! Zavolám Aničce! (soukromá PA, se kterou jsem měla domluvený porod v jedné ostravské porodnici). Vytočila jsem číslo a čekala, až to zvedne. Ozval se velmi milý hlas, který se ptal co se děje. Roztřeseným hlasem jsem řekla, že mi praskla voda a nevím, co mám dělat. Anička se zeptala, vekterém jsem měsíci a že bychom měli jet do porodnice zkontrolovat, zda se opravdu jedná o plodovou vodu. Omluvila se zároveň, že nemůže přijet – to mě ani nenapadlo! A ptala se, jestli chci přijet já? Kdybych řekla, že ano, možná by mi to rozmlouvala, ale má intuice řekla NE. Nepojedu teď přes celou republiku. Rozbrečela jsem se. Jako malá holka. A pláču i teď. Tak velké emoce to pro mě jsou. Anička je úžasná žena. Uklidnila mě slovy, že Tomášek ví, proč chce jít ven dřív a že mám jeho rozhodnutí naprosto respektovat a důvěřovat mu.Že jsem oba úžasní a mám se na něho naladit, tak jako jsem byla naladěná doteď.Pak jsem se rozloučily s tím, že se jí ještě ozvu a já šla vzbudit manžela. „Lásko? Miminko se už hlásí na svět“ Oči jako baterky. Takhle rychle jsem ho neviděla vyskočit z postele snad nikdy J Rychle jsem nabalili tašku do porodnice (naštěstí sem měla pořízenou celou krabici věcí do porodnice, tak zbývalo sbalit jen několik drobností). Pak mi Peťa položil zásadní otázku „Kam pojedeme?Podolí nebo Apolinář?“ Dobře věděl, že k Apolináři nechci. Registrovala jsem se tam na začátku těhotenství a pak poznala jak to tam chodí. Tak nikdy! Nikdy J Zvláštní slovíčko. Zmocnil se mě strach, protože v průkazce mám razítko Apolináře,co když mě z Podolí vyhodí? Řekla jsem, že k Apolináři. Cítila jsem přitom velmi zvláštní pocit. Manžel mi porodnici nerozmlouval (škoda, mohlo to dopadnout všechno třeba úplně jinak…). Vzala jsem si plínku a sedla do auta. Zazvonili jsme na bránu, otevřela „ochotná“ paní, která nás nasměrovala doprvního patra vpravo. Tam zase otevřela velmi ochotná paní doktorka, která si vyslechla má slova, že mi praskla voda a jsem v ukončeném 35.týdnu.S ledovým klidem si mě vzala dovnitř a manžela nechala na chodbě. Bože! A začalo to. Vyšetření, ano jedná se o plodovou vodu, monitor, miminko se má dobře, milion otázek typu kdo je váš zaměstnavatel, kolik vážíte, měříte, prodělané nemoci, nemoci v rodině….bla bla bla…jako bych podobných otázek nezodpovídala tenkrát při registraci. K čemu ta registrace tedy byla??? Kdy vám odtekla voda? To jste tady byli tak rychle jo? (měla jsem tedy čekat doma????) V té chvíli jsem ještě necítila bolesti ani stahy, takže jsme odpovídala s klidem. Nikdo se mi nepředstavil, nikdo neměl cedulku se jménem…nevím cose mnou bude, kdo se mnou jedná, kde je manžel…. jen hádám kdo je doktor, kdo sestra a kdo studentka. Opravdu se má do takové situace dostat rodící žena? Se slovy „Běžte si lehnout a snažte se usnout. Pokud porod nezačne do 24 hodin,budeme ho muset vyvolat.“ jsme se rozloučily. Vyjdu na chodbu a tam manžel J Říkám muco a jak. Sestra se diví, že tohle je má taška? (pořádně velká, ale není taktěžká) Poslední objetí, polibky a manžel musí pryč, já musím napokoj…Nezapomenu na ten poslední pohled, na to, jak se otočil na konci chodby,než otevřel dveře a odešel…:´-( V té chvíli jsem se cítila velice statečně a úsměvem mu dávala najevo, že vše zvládnu. Už jsem toho v životě zvládla tolik, nejsem žádnej papuč.

Sestra mě uvádí napokoj. Hrůza. Starej komunistickej pokoj s vysokýma postelama (jsem malinká a každé vyhoupnutí se na postel mi teď dělá velkou potíž). Vlevo oddveří leží žena, spí. Vpravo leží žena s kapačkama, nespí. Lehnu si aříkám si „Tomášku, tohle ne, pojď ven.“ Nemohla jsem spát. Šla jsem za sestrama, aby mi to tady ukázaly…nebyla jsem tu na exkurzi a od malička chcivše vědět. Provedla mě jedna sestra. Zase mě poslaly spát, abych byla plná energie. Za chvíli přišla sestra (měla jsem dostat preventivně ATB). Šlak ženě vpravo od dveří a řekla „Jdu vám dát ty ATB“ „ANO.“ Hmm…takže je dostala jiná žena. Já se o ně ale nehlásila. Přeci vědí, co dělají. O několik dní později jsem se té ženy ptala, zda brala ATB a ona, že vůbec, ale že ani nevnímala, že jí je někdo dal. Já je měla dostat preventivně, protože vyšetření na streptokoka jsem měla prodělat o 2 dny později.

Rozběhly se kontrakce. Co pár minut. Jdu za sestrou. Budím ji. Ospale mě bere na vyšetřovací lehátko a pak točí monitor. TO ještě nejsou kontrakce. Cítíte je jen tady dole nebo po celém břiše? Jen dole. Tak to nejsou pravé kontrakce.V duchu se ptám: Co to teda je? Ten monitor nebyl vůbec příjemný.„Přijďte, až je budete mít co 5 minut alespoň hodinu“. Dobrá. Jdu si lehnout aještě ji říkám, že mám hlad. Se slovy „To je dobré znamení“ odchází a už se nevrací. Hm. Super. CO teď? Jídlo jsme nesbalili… Lovím v kabelce alespoň cucací bonbon. Mám dva. Super! Kontrakce pomalinku sílí. Snažím se je prodýchat podle Hypnoporodu a je to pohodička. Jsme na sebe pyšná! Občas jsem na posteli,občas na chodbě na židli, občas ve sprše – ale teče tam studená voda místo teplé, není to příjemné, netrávím tam teda příliš mnoho času. Půjčili mi košilku a papučky…sice dost hrozně vypadající, ale hodí se – svoje jsem zapomněla sbalit J Prodýchávám a zapisuju pečlivě časy do mobilu (místo toho, abych sesoustředila na porod)…jsou co 4 minuty, trvají skoro minutu a už je to víc jak hodinu. Mám chuť se vyfotit a poslat fotku kamarádce…ale ne, nebudu to dělat,soustřeď se Pájo! Jdu za sestrou. Budím je všechny. Ta „moje“ vyjde, ospalá,chválí mě, jak ukázkově dodýchávám kontrakce a bere mě na vyšetřovací lehátko.Ale já přeci nechci vyšetření! Ale nebráním se, nemám na to. Jen poočku sleduju, zda bere sterilní rukavice a ANO, bere! Super! Na kurzu nás před „tím“varovali… Říká mi, že jsem otevřená na 3 cm….a najednou říká „Já vím, je to nepříjemné“ Bolelo to. Vidím, jak vytahuje zkrvavenou rukavici…Nechápu,nedochází mi co se děje…Jdu na záchod. Odchází mi krev… Pak se vracím na pokoj. Kontrakce se stupňují. Hledám vhodnou polohu…na lůžko se už vracet nechci,dostat se na něj je složité..Žena na kapačkách mě ruší..prosí mě o zavření okna, pak se se mnou vybavuje o tom, že už rodí druhým dnem, že čeká dvojčátka,že na ně čeká už X let,….blablabla…kontrakce…“Vy mate kontrakce? To já mám…blablabla“Odcházím z pokoje. Co mám dělat? Přemýšlím, nemůžu se uklidnit, kontrakce sílí. Odcházím na wc…asi 3x…pokaždé se vyprázdní střeva. Mírně tlačím a jen se modlím, ať netlačím mimčo…Ne, není to mimčo. Je to stolice…uf. Tak Míša měla pravdu…tělo se samo vyčistí. Není možné, aby v malé pánvi bylo mimčo i hovínko zároveň…Při odchodu zahlédnu v koupelně lehátko a soupravu na klystýr…brrrr.Vracím se na chodbu, chodím, není mi dobře, nevím, co mám dělat…jdu zase za sestrou….zase je ruším ze spánku…. Vyhnali mladou /asi/ studentku…. Říkám, že měto bolí, co mám dělat?… Já bláhová myslela, že mi pomůže… Podívala se mi přímo do očí a řekla, ať jdu do sprchy a jsem tam alespoň půlhodinu! Míč mi pomůže taky. Na ty její oči nezapomenu. Nevnímala jsem její obličej, ani místnost, nic než její oči…jako bych byla v transu…Její oči se mi líbili. Jdu do sprchy. Čekám, až začne téct teplá voda. Nevím jak dlouho, je mi zima.Konečně teplá voda. Za chvíli horká. Co ten míč? Jsou tu 2 sprchy. V jedné je míč…to mám na něj sednout a pustit vodu? To zase poteče ta studená…Potřebuju někoho vedle sebe…Zůstávám ve sprše bez míče. Teče voda, usedám na zem, pouštím vodu na bříško, později na bedra. Bolest nabírá neskutečnou intenzitu…Snažím se to vydržet. Nejde mi se soustředit na mimčo, jen cítím tu velkou bolest, já už nechci…. Nevím jak dlouho jsem tam byla…ale protekla spousta vody. Proběhlo mi hlavou, že budou mít hodně velký účet za vodu. Ale ať! Pak už nemůžu. Potřebuju někoho vedle sebe. Zvedám se a jdu za sestrama. Cesta je těžká. Kontrakce jsou velmi časté. Pokaždé poklesnu do kolen, musím se opřít o zeď. Tak moc to bolí…Přichází ta „moje“, opět vyšetřuje a říká, jste na 5 cm, jdem na přípravu a pak na porodní lůžko. „Přípravu?“ Podívá se mi mezi nohy a říká „No tady je to docela dobrý, tak jen klystýr“ Tady je to docela dobrý?! Jsem háklivá na její přístup. „Nechci klystýr. Už jsem byla několikrát na wc a vyprázdnila jsem se.“„Řeknu to paní doktorce a uvidíme“.  No paráda! Už se neozvala. Řekla, že půjdem na porodní box. Ale já už skoro nemůžu. Zase chodit! Až k porodnímu lůžku…je to daleko. Bolest! Opora ozeď. Střídá se směna, slyším hlasy, ale moc nevnímám…opírám se zase o zeď a snažím se dýchat, jak mám, ale nejde mi to. Zase kontrakce. Prochází nějaká žena, hladí mě rychle po lýtku se slovy „No vy máte ale krásný tejp“. Bože! TO si dělá srandu?! Co na mě šahá? A kdo to vůbec je? Nevzmůžu se ani na slovní reakci…Dojdu do porodního boxu. „Položte se na lůžko“ Odmítám. Stojím, klesám do kolen, je to tu zase. Chci analgezii. Ve chvilce klidu žádám o veškeré informace omožnosti analgezie. Znám sama sebe a vím, že tohle už nemůžu. Kde je vůbec manžel? Volat mu nebudu, ani to nebudu říkat sestrám. Stydím se za to, jak špatně to všechno snáším a jak si naříkám a trpím (v duchu, nahlas nic…).Myšlenky na mimčo nikde. Vyposlechnu si možnou analgezii, v leže na lůžku.Jak jsem se tam dostala? Domluvíme se na epidurálu. Přichází doktorka. Mluví se mnou, je milá, odpovídám, mezitím protrpím další kontrakce. Říkám ji, že do bederní části se jí to nepodaří, mám přetočené obratle o 90stupňů a nenajde tedy trny. Ptá se mě, proč jsem to nenahlásila hned při příchodu? Trochu nepříjemně. Bože! A co jsem asi hlásila u registrace? To to tam ta holka nezapsala? Lehnout na bok, vyhrbit záda. Doktorka aplikuje. Hodně to bolí.Mezitím mám dvojité kontrakce. Napíchnutí se daří až na 3. pokus. Konečně napíchnuto. „Budeme čekat na účinek“ Porodní asistentka je jiná. Nová směna. Je milá. Neznám jméno. Ptám se jí, jestli rodila a ona, že 2 děti. „A bez analgezie?“ Usměje se: „Ano“. „Jak jste to zvládla?“…nechává mě tam samotnou.Kontrakce stále bolí. „Tomášku odpusť mi :´-(“ Konečně myšlenka namiminko…omlouvám se mu… L

Najednou se tam objeví manžel…HA! Kde se tu vzal? Pozdravil, usmál se, dal mi pusu, chytl mě zaruku….veškerá bolest ustala… to ten epidural nebo ta jeho přítomnost? Veškerá bolest pryč. Jak teď poznám kontrakce? Manžel vypráví, jak se sem dostal. Měl tušení a tak sám zavolal do porodnice a sestra mu řekla, že jdu právě naporodní box „Aha, ale to jsem vám asi neměla říkat“. Manžel pochopil, zavěsil a rychle přijel. Ležím na boku, je tady Peťa….konečně úleva! Je tady! Nejsem sama. Přichází doktor. Představil se mi. Je mi sympaticky, připomíná mi kamaráda J Manžel mu předává porodní plán. On si ho čte a říká, že tím, že je porod předčasný, tak né všechno bude možné. Nechápu co přesně ale přikyvuju. Jsem táááákhle malinká…Sestra mi zvedla a podepřela nohu, přikryla mě, odchází se slovy, až ucítíte tlak na konečník, volejte. Jen co odešla říkám manželovi,cítím tlak na konečník…ale je to slabé, chvíli váhám, jestli je to vůbec tlak.„Peťo, běž pro ně!“ Sestra mi pomáhá se přetočit na záda. Zvedá opěrky na nody,odmítám, říkám, že nechci, ona chytne moje nohy a už mi je dává na opěrky. No a jsem na zádech, nohy nahoře, sestra mi dezinfikuje celou oblast mezi nohama.„Až ucítíte kontrakce, tak tlačte“ Kontrakce necítím, ale cítím tlak…nebo co toje. Tlačím. Málo. Myšlenky na možnou cévní mozkovou příhodu jsou tu…nedovolími příliš zatlačit (zase ta Míša měla pravdu – nevyřešené věci se vám u porodu vrátí). Doktor mě chválí, povzbuzuje (dělá mi to radost, pomáhá to – Míša měla pravdu). Sestra radí, jak mám tlačit, kde se chytnou, jak dýchat… snažím se.Doktor říká, už vidím hlavičku… Sáhnu si mezi nohy, chci tu hlavičku cítit,chci povzbuzení k tomu, abych mohla tlačit. Sestra mi odhazuje ruce a křičí „Tam ne! Je to tam vydezinfikované!“ Leknu se! No a co? Je to moje tělo…(později mě napadlo, že jsem si měla nechat vydezinfikovat i ruce, abych je mohla použít). Stáhla jsem se do sebe. Koukám na doktora. Má velké brýle,odráží se v nich světlo a obraz…koukám, zaostřuji a snažím sev odrazu uvidět hlavičku mého miminka… Nevidím nic. Zase tlačím. „Maminko tlačte! Miminko jde zas zpátky. Musíte pořádně zatlačit nebo bude mít miminko modřinu na obličeji“. Sestra pokládá svou ruku na mé břicho s úmyslem zatlačit,chytnu ji a odhodím. Kroutím hlavou, že tohle ne. Tlačím. Zase nic. Doktor se snaží mi chránit hráz. Doprovází slovy „Maminka je asi velký sportovec, že má tak tuhou hráz“. Co to znamená? Neměla jsem před rokem tolik cvičit! Vidím, jak se se sestrou na sebe podívají a kývnou. Doktor říká, že musí udělat nástřih.Přikyvuji. Sestra opatrně pokládá svou ruku na mé břicho a opatrně vysvětluje,že tu ruku jen položí, aby se miminko mohlo opřít nožkama, že nebude tlačit.Přikyvuji. Střih necítím. Zatlačím a hlavička je úplně venku. Další vlna, která přichází hned na to mi pomáhá vytlačit celé tělíčko. Už nemůžu, jsem unavená,ale na to poslední vytlačení jsem ještě sebrala veškerou sílu. Cítím jak toteplé tělíčko prochází ven, jak krásně hřeje… pokládají mi Tomáška na bříško.Nepláče. Je krásné. Nosík po mě J Doktor dává manželovi do ruky nůžky „Pojďte tatínku“ Nůžky jsou tupé…nejdes nimi střihnout…alespoň nějaké zdržení před přestřihnutím pupeční šňůry… Najednou mi Tomáška berou a odnášejí! „Peťo utíkej za ním a sleduj ho!“Od té doby jsemsvé miminko neviděla skoro 4 hodiny :´-( Peťa jde pryč. Doktor mě žádá, ať tlačím, je třeba porodit placentu. Tahá (!!!) za šnůru, já zatlačím, placenta jde krásně ven. Chci ji vidět. Říkám mu, ať mi ji ukáže. Nemá s tím problém, ukazuje a vysvětluje, že musí zkontrolovat cévy atd. Je nádherná!!!Loučím se s ní…Peťa přichází ke mě, že prý Tomáška dali do inkubátoru. Žeje nádherný! Že krátce zaplakal, ale pak se uklidnil. Ptá se, jestli nechci kus placenty na dásně. Odmítám, že nemám tak velké krevní ztráty. Doktor šije nástřih. Je tam další doktorka, asi se mi i představila. Už nevím, pozoruje šití, učí se. Doktor si dává záležet, šití na konci šestinedělí není vidět.Šikovný doktor. Povídáme si. Než odejde, říká, ten porodní plán ani nebudemekopírovat a zakládat jo? Jsem šťastná, že jsem porodila krásné miminko a vše ostatní mi je jedno. Miminko se narodilo za 45 minut od doby, kdy přišel manžel, kdy mi byla aplikována epidurální analgezie.  Nechávájí nás s manželem o samotě. Naporodním boxu. Žádný boxing, žádné samopřisátí… Třepu se jak ratlík. Nejde to zastavit (známá mi později řekla, že se tím tělo zbavuje vyplaveného adrenalinu). Povídáme si. Jsme šťastní! Voláme rodině. Chci vidět miminko. Prý za ním pak můžu jít. Mám hlad. Snídaně bude za chvíli. Zase si povídáme. Chcese mi čůrat. Manžel jde pro sestru. Ta mi sjede s lůžkem dolů a pomáhá mi vstát. Říkám, že jsem v pohodě a jdu na wc. Na chodbě je položená snídaně,čaj už vychladlý. Ptám se jestli je to moje. Sestra přikyvuje. Posílám manžela za synem a usedám k jídlu. Po jídle trvám na tom, že chci vidět syna!Čekám na sanitáře. Přijel s vozíkem. Ale já můžu chodit. Jdeme. Chvíli namě překvapeně kouká, nemá na výběr. Chci za synem! Bere na vozík tašku a já jduvedle něj. Vede mě na oddělení. Přichází sestra, seznamuje měs oddělením…já chci ale za synem! Po nějaké přichází manžel a vede mě zasynem na jiné oddělení. Leží v inkubátoru…chce se mi brečet…bobíšek maličký…měl být ještě u maminky v bříšku…leží a spinká, zvládá vše samostatně…šikulka, statečný J Ptám se sestřičky, zda si ho můžu pochovat…COŽE? Ptám se cizí osoby,jestli si můžu pochovat vlastní dítě???….Dále můj příběh pokračuje, ale to už nepatří k porodu J V závěru chci jen říct, že mého syna nekoupali, aby se zbytečně neochladil a nespotřeboval energii na zahřátí …měl na sobě mázek….nezapomenu natu nádhernou vůni!!!!! Dobře to ta příroda zařídila! Nikdy jsem necítila nickrásnějšího!

Rekapitulace.Předčasný porod. Zděšení. Uklidnění ze strany Aničky. Velké rozhodnutí–Apolinář (kéž bych se rozhodla jinak…). Personál nic moc, žádná empatie. Odloučení od manžela. Postupný začátek porodu, vlny, prodýchání, pohoda. Hamiltonův hmat –bez konzultace, bez upozornění,…hodnotím jako znásilnění (ano, tak silně tocítím). Zvrat. Silné bolesti, intenzita závratně sílí, kontrakce časté. Sprcha– počáteční mírná úleva. Analgéizie – epidural, nepříjemná aplikace. Příchodmanžela. Úleva. Tlačím. Cítím teplé miminko. Na pár vteřin leží na mém břiše,koukám úžasem, je nádherné! Berou ho pryč. Další cca 4 hodiny ho nevidím, pakjen na chvíli…Je krásné, dokonalé, nádherně voní!(holky nenechte si mýt svéděti…pokud tedy nejsou silně znečištěné… tohle už nikdy jindy nezažijete 😉 )

Jednou mě napadla myšlenka, že jsem neměla chodit na kurz Jemného zrození, že jsem se neměla tolik zajímat o porod, číst tolik knih… že jsem pak jen zklamaná… Hned jsem si tyhle myšlenky zakázala!!!! Kdybych nebyla tak orientovaná, myslela bych si, že takhle porod normálně chodí a přijala bych to jako normu. Takhle ale vím, že to co jsem prožila, není přirozený porod, který si miminko i žena zaslouží, že to jde i jinak a po pravdě se těším na své další porody, které si už nenechám vzít. Přemýšlela jsem, zda svůj příběh vůbec psát. Není to krásné jemné zrození, o kterém jsem snila…ale třeba můj příběh někomu pomůže…

S pozdravem as přáním krásných porodů všem ženám

Pavlína