Je to už 5 měsíců, co k nám přišla na svět naše malá Matylda

Je to už 5 měsíců, co k nám přišla na svět naše malá Matylda.

Byla u nás před tím už dvakrát, ale pokaždé odešla dřív, než se stihla narodit. Pokaždé jsem dlouho a hluboce truchlila. Při třetím těhotenství se navíc v děloze objevil myom a nakonec jsem prodělala angínu. Tolik jsem se bála. Nakonec jsem ale pochopila, že dušička, která k nám přišla, rozhoduje sama za sebe a je jen na ni, jak dlouho s námi bude chtít zase pobýt. Dala jsem jí svobodu a tím sobě klid a důvěru v to, že SE DĚJE TO NEJLEPŠÍ PRO MĚ A MÉ DÍTĚ. 

Během těhotenství mě lékařka neustále strašila riziky a chtěla zasahovat. Už ve 30.tt chtěla „ukončovat těhotenství“ kvůli vysokému tlaku (který byl spíš z ní :-)). Odmítla jsem i žádanku do nemocnice a cítila jsem, že vše je, jak má být. Na předporodním vyšetření ve Šternberku mi bylo řečeno, že tohle těhotenství nemůže skončit spontánně a byla jsem na den termínu objednána na císařský řez. Zavolala jsem, ať mě nečekají a jela jsem do Krnova. Tam chtěl pan primář 7. den po termínu (v pondělí) vyvolávat, ale ani s tím jsem nesouhlasila. Vše bylo v pořádku a to, co ho k rozhodnutí vedlo byly jen jeho obavy, ne moje.

V neděli večer se mi začalo dělat zle, že se zase budu dohadovat a zase si poslechnu, jak děťátku ubližuju, až jsem si namíchala huhukoktejl (ten ricinový), vypila a šla spát.

V 1h v noci to pomalu začalo, PA v pondělí ráno přijela a ono to přestalo, odešla se projít a zase to začalo, vrátila se a přestalo…. až odjela domů. O půlnoci přijela znovu a už zůstala. Celé úterní dopoledne jsme se procházeli s manželem po naší zahradě mezi kopretinami v doprovodu naší fenky. Po obědě jsem už cítila, že za hodinu cestu v autě už neusedím (od Olomouce do Krnova), tak jsme vyrazili.

V Krnově jsme byli ve 14h, udělali vstupní rutinu a za 2 hodiny znovu, protože se vystřídali lékaři. To bylo naposledy, co jsem nějakého doktora viděla. Nechali nás jen s manželem a naší PA na porodním pokoji a občas nakoukla místní PA. Já o ní ani nevím. Na zemi mi nachystala krásné zázemí s žíněnkou a sedacím pytlem. Bylo mi tam příjemně, v pološeru, s vůněmi, kterými mě moje PA podporovala a s manželem, který tam prostě byl. Klidný, tichý.

Chodila jsem mezi sprchou a pokojem, dařilo se mi vlny krásně vydýchat, občas vyzpívat a protancovat. Občas mě překvapilo, když se charakter vln najednou změnil a pak jsem pocítila bolest. Ale když jsem nechala tělo, ať si s tím poradí, byly to zase spíš jen takové tlaky. Celý porod byl krásný. Zpívala jsem a zpívala. Konečky prstů jsem nahmatala hlavičku miminka, hladila ho po vláscích a povzbuzovala ke zrození. Porod už začínal být dlouhý a ke konci už jsem byla dost unavená. Miminko sestupovalo pomalu a najednou jsem ztrácela síly a optimismus a do očí se mi hrnuly slzy. A to PA zahlásila, že to už vypadá na poslední hodinku, když už člověk nemůže. A bylo to tak.

Cítila jsem, jak hlavička prochází hrází. Zdálo se to dlouhé, vždy se znovu schovala. Vykoukla snad až na popáté. S dalším zatlačením (Ano, tlačila jsem. Problesklo mi hlavou, že bych tlačit neměla, že mám vydýchávat. A pak jsem to zase nechala tělu, protože jen mé tělo ví nejlépe, co má dělat.)… …tak tedy s dalším zatlačením se pode mnou najednou objevilo děťátko. Chytla jsem ho do náručí a jen se otočila a lehla na záda s dítětem na břiše. Bylo to to nejkrásnější, co jsem zažila. Až po několika minutách nám došlo, že ani nevíme pohlaví miminka. 

Holčička chvilku plakala, ale pak se začala rozhlížet a plazit a po dvaceti minutách už pila z mého prsu. Během 2,5h bondingu se pak napila ještě jednou. Bylo to tak neobvyklé a přitom tak přirozené a samozřejmé. Po skoro dvou hodinách jsem sama porodila placentu a pak nás vyšetřili. Malá zdravá a čilá a já bez jediného škrábnutí. 4h po porodu jsme seděli v autě a jeli domů.

Nikdy jsem nechtěla muže u porodu, bylo to hlavně jeho přání. A nakonec byl s naší PA tou největší podporou a věřím, že sama bych si tak dobře nevedla. Byli úžasní a neustále mě nabíjeli novou silou.

Když jsme pak s manželem o porodu mluvili, přirovnala jsem to k našemu prvnímu společnému výletu, kdy jsme přecházeli Albánské hory Théty. Dlouhé, vyčerpávající, náročné, ale nádherné, každý krok povzbudil do dalšího a na konci byl člověk plný štěstí a energie.

Rozepsala jsem se, ale vše mi přijde tak důležité. Není to jen “máme holčičku”. Ta holčička má příběh a ten začal už dávno před tím, než poprvé vykoukla na svět. Těším se, až jí ho budu vyprávět. Zatím jsme to ale povyprávěla vám. I vám všem totiž děkuji za kus cesty, kterou jsem ušla. Gabka