Adriánek

příjemný poslech …

Vlastně jsem už nevěřila, že mě to ještě potká. Myslela jsem si, že už nechci, nebo že se bojím, ale zároveň mě lákalo zažít být opět těhotná a hlavně zažít přirozený porod. Můj první syn se narodil před skoro 11ti lety. Myslela jsem si, že jsem prožila přirozený porod. Dnes už vím, že byl vaginální, ale přirozený nikoliv. Tenkrát mi bylo 27, byla jsem mentálně a duchovně ještě jinde. Porod byl vyvolaný, rozjel se velmi rychle.. pak se porod různě zrychloval a zase zpomaloval, proto jsem po doporučrní porodníkem si nechala dát oxycotin, paracervikální blok. Celé to trvalo necelých 6 hodin, vlastně pohoda … v uvozovkách …

Když jsem otěhotněla podruhé, byla jsem nejdříve v šoku. Když vám zapadní medicína říká, že to přirozeně moc nepůjde a x let opravdu nejde, tak pak 2 čárky velmi zaskočí. Týden mi trvalo než jsem začala opravdu věřit, že 2 čárky jen tak nezmizí a že ve mě roste nový život. Týden jsem byla jak pod parou, emoce střídala emoci. Po týdnu jsem si řekla, tak fajn, dušička zachtěla, je to výzva. Začala jsem se radovat. Po první návštěvě u lékařky přišel další šok. Byly tam dvě tečky… Přišlo mi to neuvěřitelné … Nejdřív to nešlo vůbec, podstupovala jsem možné i nemožné a pak dvě … Osud to zařídil po svém a jedno zaniklo. Jedno se však zahnízdilo a zůstalo. Zůstal ve mě Adriánek. A najednou jsem silně zatoužila se stat podruhé matkou a zároveň jsem šílela hrůzou! Mám panickou hrůzu z narkozy. Takže být těhotná ano, ale co když … Věděla jsem velmi brzy, že rodit chci v soukromí, ne v porodnici. Věděla jsem, že musím pomalu a jistě manželovi správně podat mé přání a věděla jsem, že i kdyby čert na koze jezdil, že to tak bude.

Cítila jsem v sobě cosi, co mi říkalo, jdi do toho, zkus to, otevři v sobě další dimenzi a poznej sebe zase o kus dál. A tak začalo mé období, které mě definitivně změnilo. Po tom všem mohu říc, že jsem nejenže porodila mého nádherného přenádherného synka Adriánka, ale hlavně sama sebe přerodila jsem se v novou ženu. V ženu, co se přestala bát, v ženu co začala absolutně věřit, v ženu, která ví a v ženu, která chápe bezpodmínečnost. V ženu, která začala líp pracovat s trpělivostí a v ženu, která už ví, že Bůh je láska ….

Celých 9 měsíců jsem se pečlivě připravovala na příchod nového človíčka. 9 měsíců jsem načítala vše o domácím porodu, sledovala dokumenty, abych měla co nejvíc informací. Věnovala jsem se joze, meditaci, afirmacím a uklízela si v sobě. Věděla jsem a cítila každou svojí buňkou, že mě čeká silná transformace. Někdy mě z toho jímala hrůza a měla chuť z toho utéc, ale věděla jsem, ze to už nejde a že jediné co zbývá je se do toho všeho pořádně obout a jít do vysněného cíle. Tak moc jsem měla potřebu poznat svoji ženskou sílu, poznat sebe a potvrdit si víru v sama sebe. Věděla jsem, že prostě musím, že to bude můj další mezník, který potřebuji projít.

První reakce mého muže na můj nápad rodit doma byla jako ťuk ťuk na hlavu . Logicky … O porodech toho moc nevěděl a jeho zážitky byly asi takové, čekání na chodbě, pak rychle nakouknout na sál a pochovat už umyté a připravené mimi a pak jet domů a zapíjet. A to ještě před dlouhou dobou od které se hodně změnilo …

Šla jsem na to pomalu, věděla jsem, že ho musím správně přesvědčit , aby mi porozumněl … Zkoukli jsme domument Orgasmický porod. Dokument sledoval s velkým zájmem a pak jen řekl, že ted mi přesně rozumí a že půjde kam půjdu já a že mě maximálně podpoří! Byla jsem v ten moment o další kus blíž k mé vlastní transformaci. Denně děkuji tam nahoru za to všechno … Vše se událo ve správný okamžit, na správném místě a se správným partnerem … A díky tomu jsem zažila, že víra je nejvíc, protože když člověk věří, tak to funguje. Díky tomu rozumím a cítím Matce přírodě, protože ta je všemocná a díky tomu před ní hluboce smekám.

Velmi nás naladil kurz Hypnoporodu pod vedením Míši Kalusové. Pro mě to byly 2 dny, kdy moje duše jásala. Míša, velmi duchovní dáma velmi zajímavě celé 2 dny mluvila o porodech vedených jak doma, tak v porodnici. Na semináři jsme meditovali, pracovali s afirmacemi a já i manžel jsme byli maximálně nadšení a plní dojmů. A opět jsem díky semináři byla blíž k mé transformaci.

Míšu jsem si moc přála mít u porodu, ale k nám to má daleko. Nakonec s námi během porodu byla na dálku na telefonu a moc pomohla … Děkuji!

Začalo období hledání PA. Měla jsem několik tipů a nejsilnější na Ivanu K. Věděla jsem, že bude těžký profík a přestože to není na první pohled mazlící typ, moje intuice mi říkala, že jí se můžu s tak zasádním momentem svěřit a že budu v bezpečí. Chodila jsem do běžné poradny k lékařce a k PA. podstupovala jsem jen to nutné, 2 velké UZ, krev. Vyšetření na cukrovku jsem odmítla.

Celé těhotenství probíhalo naprosto v pořádku. Nevolnostmi jsem netrpěla, cítila jsem se báječně a vím, že jsem rozkvetla. Bylo mi skvěle! Cítila jsem se jako Bohyně! Ve 4.mesíci jsem zvladla prima pobyt na Floridě a pak už jen joga, meditace a dlouhé procházky v přírodě.

Termín porodu a mého znovuzrození padl na 12.3. Já si pevně myslela, že porodím dřív. V 7.měsíci během úplňku to tak i vypadalo, ale nakonec se Adriánek začal hlásit 12.3. Odpoledne začala odcházet plodová voda a přišly kontrakce po 4 minutách. Vypadalo to nadějně! A já se v sobě radovala a zároveň pocitovala vzrušení spojené se strachem. Cítila jsem se jako bych měla jít na první rande. Vlastně ano, cítila jsem, že ten okamžik, který mám poprvé zažít s mým mužem, bude úplně něco jiného a že teď se opravdu odhalíme a poznáme. Později mi manžel řekl, že měl podobný pocit.Přijel brzy, byl nadšený a bylo z něj cítit vzrušení tak jako už? Velký den D už nastal? 

Kontrakce byly do večera snesitelné po 4 minutách, přítomen byl i můj první skoro 11ti letý syn. Udělali jsme si večeři a pak volali PA. Fakt to vypadalo na porod a říkala jsem si, že zatím je to pohoda . Když večer zazvonil zvonek a já šla přivítat PA, kontrakce ustaly. PA se na mě podívala a prohlásila:” rodit se nebude?” Jako kdyby vycítila, že se to ve mě zastavilo. A zastavilo … Zůstala 2-3h. a když viděla, že se nic neděje, jela domů. Další den v pátek 13. voda stale odtékala a kontrakce přišly párkrát za den. Ve mě stoupala nervozita, že to na porod nevypadá, ale že voda si odchází … Denně snad million sms od všech:” tak co, už?” Jak já začala nenávidět to UŽ ….

Nicméně patek 13.se Adriánkovi evidentně nelíbil a tak si hověl u maminky dál. Odpolene jsem byla už podrážděná, chvílemi i vzteklá. Rozhodilo mě úplně vše a když odjel syn k otci na víkend, bylo mi na duši líp. Poslala jsem manžela take ven. Měla jsem silnou potřebu být sama a zklidnit své myšlenky. Seděla jsem u zapáleného krbu a poslouchala Devu Premal, meditovala, plakala a snažila se napojit na synka …. Nešlo mi to. Kontrakce během dne chodily dost nepravidelně, ale silněji. Večer to opět vypadalo, že se bude něco dít. Opět jsme přivolali PA a opět se nic nedělo. Ona usnula na židli a já v dětském pokoji. V noci mi kontrakce chodily, opět nepravidelně a silněji. V sobotu v 7 ráno PA opět zhodnotila, že to na porod ještě není a že se jede domů prospat. Voda stale odcházela a já už byla dost neštastná. Když PA odcházela, jen řekla, že mám vypnout hlavu, že z její strany zatím vše ok že rodit doma můžeme dál, jen si já musím psychicky ustát tento průběh a nevzdat to. Poté odjela. Sesunula jsem se k zemi a byla zoufale neštastná, říkala jsem si, že to nedám.

Šla jsem za manželem a řekla mu, že jdu tu tašku zabalit, že se doma rodit nebude. Měla jsem pocit, že už snad nikdy neporodím a zůstanu navěky těhotná. Manžel mě uklidnil, že rodit se bude doma. Vzpomněla jsem si na Míšu ze semináře a napsala ji naší situaci. Okamžitě zareagovala a poslala mi porodní afirmace. V 8 ráno jsme si je pustili, manžel intuitivně zatáhl rolety, zapálil svíčky a vytvořil moji oblíbenou atmosféru. Oba jsme se zaposlouchali do afirmací. Nejdřív jsem brečela a brečela, nechala jsem to projít a pak jen prosila synáčka o odpuštění, že jsem se ho bála ze sebe pustit a že už se nebojím, že ho prosím ať jde a že nechám na něj, jaké tempo zvolí.

Omluvila jsem se take za to, že jsem nechala pracovat svoje ego, zapomněla na přírodu a měla opět chuť věci řídit a regulovat a že jsem v tom opomněla na něj. S proudy slz to odešlo a mě se velmi ulevilo. V 9.20 začaly lítat vlnky po 4 min. a hned krátce na to po 3 a pak po 2 minutách. Za 2h jsem už slušně prodýchavala každou vlnku. Musím podotknout, že jsem oragasmický porod nezažila, že mě každá vlnka velmi bolela a že celý porod byl bolestivý. Čím víc se vlny blížily, byly silnější a já měla pocit, že to nemůžu vydržet. Chodila jsem po domě, zavěšovala se za topení v koupelnách, dávala si sprchu, která ulevovala, různě jsem se polohovala, ale nejvíc jsem byla na nohách a chodila. Síla a intenzita kontrakcí mě překvapovala, nečekala jsem, že budou tak výrazné.

Během této doby jsme byli po sms v kontaktu s Míšou, povzbuzovala nás a já se konečně plně soustředila na porod. Veděla jsem, že to je už ono a že za pár hodin bude Adriánek s námi. To mi dávalo sílu. Později už kontrakce stopoval manžel a psal si s Míšou o průběhu a Míša nás stale úžasně povzbuzovala. Zavolali jsme PA, že se to už opravdu rozjelo a ať přijede. Přišlo mi to celou věčnost než přijela. Možná to byl záměr, že přijela na konec, nevím, ale teď jsem si jistá, že tak to bylo správně a že v hloubi duši jsem chtěla být co nejdéle jen se svým mužem, s tou vlastně krásnou bolestí. Vnímala jsem, jak se venku šeří, jak ložnice provoněla svíčky a že celou dobu hrála moje oblíbená Deva Premal. V tom všem jsem si plně uvědomovala, že je mi dobře, že se děje něco, co mě v ten moment bolí, ale zároveň sune dál. 

Nevím, jak rychle jsem se otevírala, spíše jsem si to jen dle intenzity kontrakcí zkoušela odhadnout a svoje tělo si zkoušela vizualizovat. Byla jsem štastná, že jsem doma, že se vyhnu porodnici, že si dopřávám maximální komfort a že u sebe mám manžela, který naprosto úžasně spolupracoval a ani na moment mě neopouštěl. Nerušil mě svojí přítomností, pohyboval se kolem mě velmi tiše a zbytečně na mě nemluvil. Tiše se mnou čekal na ten krásný okamžik. 

PA po příjezdu jen zhodnotila, že se už rodí a vše probíhá naprosto v pořádku. Působila naprosto klidně, tiše si vybalila svoje nádobíčko a ani nevím, kam si usedla. Moc jsem jí nevnímala. Byla jsem hluboce ponořená do sebe a každou vlnu jsem náležitě, jak PA tomu říká, vokalizovala … Poslední faze, kdy se miminko rotuje a šteluje správně do cest mi přišla dost dlouhá, ztrácela jsem pojem o čase … PA přijela asi kolem 15h. Vždy jen tiše zkontrolovala tep miminka a uklidnila mě, že vše probíhá v nejlepším pořádku. Zdálo se mi to už dlouhé, byla jsem unavená z bolesti a chvílemi na mě přicházela krize, že mimčo nevypudím, že se tam zasekne a nepůjde ven. Oba mě velmi maximálně podporovali. V jedné době jsem si lehla na podlahu, už jsem nevěděla jak si ulevit, pohybovala jsem se naprosto intuitivně a pak najednou jsem vstala a sedla si manželovi na klín, objala ho kolem krku a pevně tiskla. PA říkala, že je to dobra poloha a at se od pasu dolů uvolním a nechám miminkou vyjít ven. Chvíli to trvalo, ale tlak se dostavil a já věděla, že během okamžiku Adriánek vyjde ven.

V tomto objetí Adriánek opravdu vyšel. Když vyšla hlavička, tak mě zalila velká vlna euforie, sáhla jsem si na ni. Byla malička, taková krásně měká tvarohová . Na další kontrakci vyjelo tělíčko. PA ho okamžitě dala do dlaní manželovi … A pak? Nedá se slovy popsat. Měla jsem pocit, že omdlévám štěstím, úlevou. Zahlédla jsem Adriánka v manželově dlaních a svalila se na zem, pak mi ho hned položili na tělo. Byl maličký, drobounký a blonďatý. Měl opravdu vlásky jako anděl. A ty mu zůstali. Stále neplakal, ale viděla jsem, že je naprosto v pořádku. Až po chvilce jemně zamňoukal , otevřel doširoka oči a prostoupil mě pohledem. Bylo v místnosti šero, přesto si pohled pamatuji. Ten pohled nás spojil navždy!Po chvíli se přisál a já se jen dívala na to Božské stvoření a plakala štěstím. Zůstali jsme v tichu, otřeli ho a zabalili do ručníku a už jsem ho nepustila.

Placenta odešla pár minut po. Tu jsme uchovali pro zpracování. Poporodní vyšetření dítěte se odehrálo na mé hrudi. Na moment, kdy jsem v doprovodu PA odešla do sprchy, zůstal synek u tatínka na hrudi.

Bylo mi krásně!

Cítila jsem v sobě tu silnou ženskost. Nohy se mi ještě třásli, ale v sobě mě krásně hřál pocit, že jsem to dala. Při pohledu na mého krásného Andílka jsem plakala štěstím. A pláču stale. Přiletěla ke mě blízká duše, známe se tak dlouho, rozumím jeho pohledům, úsměvův. Spinká se mnou v posteli nebo je u mě v náruči. Nechci přijít o jedinou vteřinu jeho života. Teď plně chápu smysl bytí. Už jsem ve svém životě rozjela a dokončila tolik projektů, užila si práci, úspěchy i neúspěchy, ale teď je můj nejlepší a už druhý project druhý SYN. Mám dva syny, kdo by to byl čekal. Opravdu jsem nevěřila. Mám vše co žena může mít. Nic mi nechybí. Pokorně děkuji tam nahoru za ty lekce, za dobré i zlé, za bolest i slast, děkuji, že jsem toho všeho součástí, děkuji, že jsem.

A děkuji, že už vím, že Bůh je Láska.

Dnes je mému krásnému chlapečkovi měsíc. První měsíc, kdy jsem zkoumala každý centimetr jeho těla, snažila se dostat do jeho myšlenek, vnímala jeho dech na mém těle, když usínal, sledovala každý jeho pohyb. Je to krátká doba, ale mám pocit, jako kdybychom spolu byli věčnost …..

Děkuji sobě, že jsem sebrala tu odvahu a šla do toho, starch z narkozy a ze smrti byl před opravdu veliky. Děkuji manželovi, že to prošel se mnou a byl tou nejlepší oporou, kterou jsem mohla dostat. Děkuji Ivance K. a Míše. Jste obě skvělé a přitom každá úplně jiná. A děkuji mým přátelům, kteří věděli o našem plánu rodit doma a podpořili nás a přátelům, kteří o tom nevěděli, protože jsme je chránili před strachem o nas. Přestože o tom nevěděli se ve finale báli nejvíc. 

Děkuji ….