Od tý chvíle tělo jelo úplně samo, já jen dýchala a nic nedělala

Protože jsme se díky naší porodní asistentce Kátě rozhodli pro přirozený ničím nerušený porod, nejlépe do vody, bylo jasné, že pojedeme z Mostu do Chebu, kde nám prý toto bude umožněno. Celé těhotenství bylo vesměs bezproblémové, navštívili jsme kurz hypnoporodu od Jemného zrození a připravovali se.

Ke konci už sem nechtěla vyčkávat doma až to začne, pořád sem si vizualizovala, že porod bude hladký a rychlý do 4 hodin maximálně a pořád sem to malé opakovala… rozhodli jsme se sbalit věci a v rámci “porodní turistiky” jsme odjeli blíž k Chebu, kde jsme se ubytovali ve Františkových lázních. Jeden den jsme zmákli výlet a druhý den sem chtěla na kolonádu.

Ráno jsme si zpříjemnily sexem, když už na hypnoporodu mluvili o prostaglandinu, musela sem to prubnout v den termínu. Pak jsem šla normálně udělat snídani, po ní sem se cítila na šlofíka. Probrala sem se a šla vařit oběd, ale mezitím sem si všimla růžového výtoku, byla to plodovka, co začala odcházet postupně. Dali jsme si obídek a já už nechtěla na kolonádu, šla sem do postele, jakmile sem si lehla, bylo okolo 13 hodin, cítila sem silné prasknutí a už se to valilo… šla sem do sprchy a voláme Kátě, že dnes to asi bude… tak sem si měla jít ještě lehnout ať mám sílu, v posteli to ale začalo, vlny co 7 – 8 minut a já se bála, že to bude rychlý…další sprcha a nic nepřestávalo, najednou to bylo co 4 minuty a to už sem řekla jedem do porodnice, už nečekáme.

Cesta trvala z Františkovek do Chebu cca 8 minut a to už sem prodýchávala tak silné vlny, až sem křičela… hned nám točily monitor, což ani nemuseli..bylo to jasný a vlny co 3 minuty. Otevřená na 3 cm. Musím říct, že od první minuty v porodnici sem se nějak vnitřně přepla a vnímala jen sebe a bolest, nic jiného pro mě neexistovalo. Z lidí sem vnímala jen manžela a Káťu. Všude byl klid. Šla sem do porodního boxu, představa – svíčky, olej, hudba..nic sem nechtěla, na posteli nešlo ležet, nešlo stát, nejlíp bylo ve vaku, ale pak Káťa navrhla ať zkusím ten bazének. Jakmile sem vlezla do té horké vody, vše se zvolnilo…bylo to mnohem lepší, horší v tom, že vlny zintenzivněly na síle, kdy už sem tam jen ležela a houpala se v bocích a snažila se to prodýchat.

Nějakou dobu to šlo, neměla sem pojem o čase, byla to cca hodinka a já začala cítit silnou potřebu tlačit, nešlo to zastavit a tělo jelo samo. Vím, že v místnosti byla jen Káťa a Martin, byl tam klid a hráli mi tam relaxační zvuky, to sem vnímala, i jak mi Káťa masírovala záda mezi vlnama, ale to už byl tlak tak silný, že sem v jedné chvíli řekla, že musím tlačit a Káťa řekla ať si tam sáhnu, ale já už byla tak mimo, že sem nechtěla, začala sem chtít epidurál a něco na bolest a že už to nevydržím, tak mě stejně nikdo nevnímal a já si tam už z nedočkavosti sáhla a křičím, že cítím hlavičku s vláskama… a od tý chvíle tělo jelo úplně samo, já jen dýchala a nic nedělala…hlavička asi 4x vylezla a zalezla, a na další vlnu už to byl takový tlak, a byla venku.

Chvilku sem prodýchala a zase tělo jelo samo a já cítila tlak a ramínka a celé tělíčko, byla venku. Chtěla sem jí hned vyndavat, ale Káťa ji vzala a pod vodou pomalu vyndala a otočila pupečník a už sem jí měla v rukou a nechápala, že tohle je jako ono..vždyť to byla taková rychlost, že to nechápu!

Vylezla sem z bazénku na lůžko a čekali jsme až dotepe pupečník a porodíme placentu. Do tý doby šlo vše skvěle, jenže já měla v sobě celé těhotenství strach, co bude po porodu, abych nekrvácela..snažila sem se na tom strachu makat, ale byl tam a čeho sem se bála se stalo, placenta vylezla, ale já začala hodně krvácet, primář přiběhl a začalo zastavování tampony a šití. Nebylo to nic vážného, a roztrhla sem se sama, tak bylo třeba to zašít, což bylo hodně bolestivé a ztratila sem prý cca 600 ml krve.

Nicméně to byl takový hukot, že sem tam ležela a vnímala to jako mraveništé, kde každý ví, co má dělat. Já jen ležela a měla svoji malou princeznu přisátou u prsu… všechno mi bylo jedno.

Další den sem dostala krevní transfuzi a hned mi bylo líp, už sem měla barvu a hlavně už se můžu naplno malé věnovat. Moc děkuju naší porodní asiatentce Kátě, vím, že bez ní bych to takhle v klidu nedala a pak mému muži, protože si užil svoje…ale zpětně to taky vidí jako úžasný zázrak a já v něm vidím tátu, co se začal starat od první chvilky o Miu sám, když já nemohla ani vstát z postele.

Teď jsme všichni v pořádku a 3 den po porodu jedeme z nemocnice Cheb domů. Všichni – až na jednu vyjímku – byli úžasní a vstřícní a moc jim děkujeme za péči a možnost být na pokoji celá rodina. Tou vyjímkou byla jedna dětská sestra, která nás donutila vzít malou totálně ubrečenou nahou na váhu, která leží na chodbě… já to obrečela a chtěla hned odejít domů, to sem netušila, že tato sestra mě dostane ještě jednou..a to v noci okolo 22, kdy jsem si užívala pořádné přisátí malé, tělo na tělo a ona tam vpadla, že ji ihned musí poslechnout… obrázek si udělejte sami… ostatní personál, jak doktoři tak sestry všichni moc milí a usměvaví, ochotní pomoci, moc děkujeme.

Jen nám prostě nevyhovuje styl je 5 ráno – teploměr a krev, 6 ráno úklid, 7 ráno snídaně, 8 ráno další úklid, 9 ráno vizita, 10 ráno zas někdo a něco..prostě žádné soukromí a klid… doma je doma

Martina