Co teď budu dělat, vždyť sakra rodím !!!!

Tak jsem se konečně i já odhodlala napsat svůj porodní příběh a aby to vše bylo kompletní, začnu úplně od začátku. Možná to bude trošičku delší, ale pokusím se stručně. Naše vymodlená, dlouho očekávaná dcerka se nám narodila po třech letech snažení v porodnici a zážitek to byl hrůzostrašný, na který velice nerada vzpomínám, vždy se mi nahrnou slzy do očí. Ač to byl bolestivý zážitek pro nás obě, jsem za něj dnes vděčná. Přivedlo mě to v životě na jinou, lepší cestu. Když byl dcerce rok a já zjistila, že jsem znovu těhotná, byla jsem šťastná, jelikož se tentokrát podařilo zplodit miminko na první pokus.

Na druhou stranu, mě přemohla obrovská panika, strach z porodu. Věděla jsem, že v nemocnici už nikdy více, doslova jsem se bála o svůj život i život svého miminka. A tak jsem celé těhotenství trávila studováním porodů a sešla se s několika ženami, které měly zkušenosti s porody doma. Navštívili jsme se manželem i kurz hypnoporodu od jemného zrození s Míšou Kalusovou.

Tam jsem se zasmála i si pobrečela. Manžel mě držel za ruku a i on pochopil v tuto chvíli mé trauma. A tak mi tři týdny před termínem porodu koupil porodní bazének, propočítal množství vody, abych se při porodu nepropadla stropem a nachystal hadici 🙂 Miluji ho.

Od pozitivního testu jsem hned věděla, že tentokrát čekám chlapečka. Můj úžasný anděl mě vyléčil, ukázal mi, jak může být porod krásný. Viděla jsem vodopád, duhu a blikající barevné hvězdičky. V obýváku jsem z bazénku pozorovala východ Slunce. Moje Pa a dula mi byly velkou oporou, jsou to pro mě ženy s velkým Ž a manželova přítomnost mi dávala pocit jistoty, bezpečí.

Jelikož jsem ale celé těhotenství strávila se strachem, promítlo se to u syna, který byl velice plačtivý a neodložitelný ač měl porod opravdu krásný. Trávil na mé hrudi nonstop celý první rok. V noci jsem ho kojila každých 20 minut, nemohl usnout, po nocích jsem nachodila kilometry. Hlavu jsem si nemyla i 14 dní, nestíhala si ani čistit zuby, natož se najíst. Nikomu bych nepřála zažít můj naprostý pocit zoufalství, kdy jsem přemýšlela nad vraždou a následnou sebevraždou. Dnes se to už nebojím říci nahlas.

Po roce se intervaly kojení začaly konečně prodlužovat a já mohla spát alespoň hodinu v kuse. Nebýt nosítka a mého manžela, který mi pomáhal jak nejvíce mohl, nevím, jak bych to vše zvládla. Vždy jsem spolu chtěli velkou rodinu, ale vidina třetího dítěte byla pro mě naprosto nepředstavitelná. Byla bych zralá na blázinec. Často ke mně chodila dušička holčičky, cítila jsem jí tak moc silně. S pláčem jsem se jí omlouvala, že ještě není ten její čas, že nejsem připravená. Říkala jsem jí, že jí chci být dobrou matkou, ale že se moc bojím, že by trpěla ona i já. A tak dušička holčičky zase na nějaký čas odešla. Bolelo mě to, ale věřila jsem, že jednoho dne se ke mně vrátí. Po náročném období se synem jsem navíc pociťovala syndrom vyhoření, nějak jsem nevěděla co se svým životem, nic mě nebavilo, byla jsem už otrávená z toho být stále s dětmi doma, každý den stejný rituál.

Jsem velice společenský člověk a chyběla mi přítomnost a komunikace s dospělými lidmi. Věděla jsem, že do práce se vrátit nechci, že jsem vystudovala špatnou školu. Stále jsem přemýšlela, co jednou budu dělat, čím se budu živit. Hledala jsem něco nového, něco co budu milovat, co mě bude bavit a zároveň tím přispěji do rodinného rozpočtu. A tak si mě našla kineziologie. Neváhala jsem ani vteřinu a přihlásila se na kurz. Hned první stupeň mi obrátil život vzhůru nohama. Jela jsem domů s úsměvem, cítila jsem se krásná, sebevědomá, sexy a věděla jsem, co chci. A v tom znovu přišla duše holčičky. Na manželovo narozeniny jsme se milovali, já se konečně rozvášnila a bylo mi jedno, zda můžu otěhotnět. Asi jsem to povědomě chtěla. Po styku jsem zjistila že mám ovulaci a tak jsem hned manželovi oznámila, že jsem těhotná a že to bude holčička. Ten mi věřil a usmíval se. Těšil se.

Za pár dní mi to těhotenský test potvrdil. Tentokrát jsem byla klidná, na porod se těšila, první měsíce si užívala. Navštěvovala jsem stále kineziologii, bylo úžasné, jak jsem díky ní mohla komunikovat se svou maličkou v bříšku. Říkala mi, že je šťastná, spokojená, že na mě čekala velice dlouho a také mi řekla, že se chce jmenovat Melanie. Manžel mi říkal, že mám břicho jako kdybych snědla meloun, tak se to i hodilo. Lektorka kineziologie mi vždy říkala, že díky všem odblokům, které na kurzu podstupuji, se mi narodí vyladěné miminko a měla pravda. I když první měsíce byly krásné, najednou se vyskytl problém s porodní asistentkou. Stala se jí velká rodinná tragédie, kterou jsem obrečela také a tak mi bylo jasné, že musím hledat k porodu jinou PA. Byla jsem z toho lehce nervozní a byla odhodlána rodit doma sama, nebo jen s Dulou.

Jenže pak se mi objevil červík v hlavě a nedal pokoj a já dala na intuici a věděla jsem, že sama tedy raději ne. Ptala jsem se své původní PA, zda mi může poradit někoho jiného. A asi tomu tak osud chtěl, rozhodla se ještě udělat výjimku a řekla mi, že mi bude tedy asistovat. Jestli toto čteš, moc ti děkuji za tvou sílu. Zhruba od půlky těhotenství začaly bolesti, které jsem měla i v předchozích těhotenstvích, ale tentokrát se tu stupňovalo více. Záda, v kříži, žebra, podbřišek, třísla, stehna….no zkrátka celý člověk.

Měla jsem velký problém s chůzí, musela jsem hodně ležet. Naštěstí můj manžel skvěle ovládá vysavač a moje maminka hadr, takže mi hodně pomáhali. Pak jsem ale onemocněla, dostala jsem velkou chřipku a lezla doma po čtyřech. Často jsem brečela a dávala si relaxace ve vaně a pouštěla si afirmace. Velkou podporou mi byla i moje PA, díky jejím slovům jsem to nevzdala a věděla jsem, že i tak, ten porod doma dám a už jsem upustila od toho, že v tomto stavu raději dobrovolně snad podstoupím císaře. Jenže aby toho nebylo málo, objevila se mi velká svědivá vyrážka na krku a na Vánoce jsem si díky kašli vyhodila žebro a skácela se bolestí na zem. Přála jsem si ať je už konec.

Ale díky kineziologii a napojení na dceru, jsem věděla, že jsme se domluvily na porod 1.1. a tak jsem musela ještě ten týden vydržet. Rychle jsem sháněla fyzioterapeutku a podařilo se mi najít úžasnou ženu, která se nebála mého pokročilého těhotenství a vzala mě i ve svém volnu mezi svátky. Dokázala zázraky, a mě se ulevilo. Pozvolna odcházela i chřipka, vyrážka, cítila jsem se lépe. Na Silvestra jsme si s manželem připili, odešla mi zátka a já věděla že druhý den porodím. Tak jsem si šla po půlnoci lehnout a těšila se na miminko. Ráno jsme se šli celá rodina projít a já už cítila lehké vlny.

Nevím dodnes, proč tomu tak bylo, ale manžel na procházce ošklivě došlápl, po mokrém listí se mu smekla noha a najednou leží na zemi a řve bolestí, že se zlomil nohu. Koukám, a nárt se mu tam houpal….no bylo mi zle. Omdléval bolestí, děti brečely, bály se o tatínka, nevěděly co se děje. Manžel řval, ať ho odtáhnu k auta. Jelikož to byl asi kilometr, já kontrakce a dvě děti na rukách, říkala jsem, zda není blázen??? že opravdu nejsem Herkules. A tak jsem okamžitě volala sanitku. Byla jsem v šoku a nemohla si vzpomenou na číslo 😀 Paní na telefonu mi řekla, že jelikož jsme u lesíka, musím na silnici a mávat na sanitku, aby věděla, kam zajet. Tak jsem popadla děti, dceru za ruku, syna do ruky a běžela jsem jak nejrychleji jsem mohla. Najednou jsem měla v sobě spoustu síly a jako ten Herkules jsem se opravdu chvíli cítila. Doběhla jsem na příjezdovou cestu k autu, uklidňovala děti a čekala na sanitku. Mezitím jsem volala svým rodičům, potřebovala jsem nějakou psychickou podporu. Bydlí za rohem a tak ihned sedli do auta a přijeli zároveň se sanitkou. Byla jsem naštvaná, docela dlouho jí to trvalo, vůbec jsem nakonec nemusela běžet. Tak řidič zajel k lesíku pro manžela, já rychle za ním a už vidím, jak ho nakládají a dali mu kapačku.

Manžel mi dal vše co měl u sebe, peníze, klíče, doklady a řekl mi, at jdu domů, že mi zavolá. Tak jsem šla a jen mu mávala. Bylo mi hrozně, byla jsem naštvaná, na svět, na něj. Co teď budu dělat, vždyť sakra rodím !!!! Nedokázala jsem šokem ani řídit, klepala jsem se. Nevěděla jsem vůbec, jak dojet domů, i když to bylo pár metru. Tak táta sedl do svého auta a já jela pomalu za ním. Mamka zůstala u nás doma, aby mi se vším pomohla a byla mi oporou. Volala jsem manželově rodině na Slovensko, co se stalo. Že má tedy asi zlomenou nohu a že já rodím. Byly vyplašený taky. Samozřejmě se tchýně obávala o syna a taky o můj porod, řešila kde budu rodit. Na Slovensku je to ještě větší tabu a navíc je tchýně velice věřící. No nechtěla mě asi ještě víc stresovat a tak se za nás šla modlit 🙂 Po 18h mi manžel zavolal, že je po operaci a že ještě neví, co přesně s nohou má. Moc se omlouval že si nedával v lese větší pozor, že mě v tom nechal samotnou a zároveň mě ubezpečil v tom, že ví, že to doma bez něj zvládnu. Když jsem věděla, že je manžel už v pořádku, znovu se mi začal rozbíhat porod.

Volala jsem svojí Pa a svojí kamarádce – Petra Aiša Rebelka, zda by mohla zastoupit manžela. Potřebovala jsem někoho, kdo je mimo PA pojizdný, aby mohl případně odvést mamku s dětmi k ní domů, kdyby byl doma jakýkoliv problém. Děti měly být původně právě u babičky doma, což se díky Manželovo úrazu změnilo, mamka se samozřejmě bála mě nechat doma samotnou. Uspaly jsme tedy děti, a během chvíle dorazila Petra, PA a Dula. Krásný dokonalý ženský kruh.

Napustila jsem si vanu, zapálila putovní porodní svíčku od mé nejlepší kamarádky a vítala jsem s láskou přicházející vlny. Vlny byly pozvolné, šly krásně prodýchat, nic tak bolestivého, jako u předešlých porodů. Ve vaně mi ale přestalo být dobře a tak jsem šla na postýlku do dětského pokoje. Tam přišla první velká vlna, u které jsem už věděla, že tu dcerka za chvíli bude. V tom ale začal syn plakat a volat maminku. Tak jsem své PA řekla, at mamce vzkáže, že má sbalit děti a ať je Petra okamžitě odveze. Nedokázala jsem rodit a ještě utěšovat syna. Naštěstí mají s babičkou krásný vztah a tak jsem byla klidná a věděla, že to spolu zvládnou. PA mi oznámila, že jsou již za dveřmi, že už jdou, tak jsem se přemístila do ložnice. Ještě jsem tam ani nedošla a přišla hned další vlna. Byla dlouhá, bolestivá. Padla jsem na postel, na všechny čtyři a během této jedné dlouhé vlny přišla Melanka na svět. Narodila se 1.1. ve 23:45.

Bylo to rychlé, krásné. Petra se vrátila zpět během cca 15-20 minut a byla překvapená, že jsem během této chvíle najednou porodila, když se při jejím odjezdu ještě nic moc nedělo. Petra mi nahradila manžela a zůstala se mnou v posteli přes noc, hlídala mě, povídala si se mnou, pomáhala mi celkově….Petro děkuji děkuji děkuji. Je to opravdu pomoc k nezaplacení. Manžel se vrátil z nemocnice po čtyřech dnech a konečně se mohl se svou dcerkou přivítat. Manžel má dolámaný kotník, 8 šroubů a byl ležák. Takže místo poporodního odpočinku jsem měla honičku, pečovala jsem o tři děti a ještě manžela. Ted ho čeká druhá operace, dlouhodobě marodí, ale aspoň jsem všichni pohromadě a to je krásný.

Lucie