Ten naprosto přirozený instinkt, ta bezpodmínečná důvěra ve vlastní tělo

Náš příběh

Začalo to v červnu, kdy mi gynekolog po několika indikacích naznačil, že bych třeba byla těhotná. Odebraná krev, ale telefonát na výsledek skončil povzdychem, že si nás miminko vybere snad jindy.

O měsíc později se mi zase nedostavila MS, se smíchem jsem poslala Martina pro test. Když jsem vyšla z toalety, viděla jsem tam tu tenkou čárku. Nechápala jsem vůbec nic. Ráno jsem si dělala další dva testy a ano, oba pozitivní. Výsledky z krve také. Slavilo se, bylo to neuvěřitelné, že po tom všem čekáme miminko.  Celé těhotenství bylo bezproblémové, pak byl menší stres při odmítnutí testu cukrovky a VV (musela jsem měnit gynekologa), ale vše jinak naznačovalo zdravému požehnanému děťátku. Již několik měsíců před porodem jsem se začala zajímat o to, jak chci rodit. Díky Petře Langové (Petra Aiša Rebelka) a Ágnes Němečkové jsem věděla, že se musím na praktiky lékařů připravit.

V lednu jsme se s přítelem zúčastnili kurzu hypnoporodu od společnosti Jemné Zrození. Kurz mě utvrdil v tom, že chci porod bez zbytečných zásahů. Příteli ukázal, jak to má vypadat a že doopravdy rodí žena a ne lékař. Myšlenka porodu doma mě samozřejmě také hlodala, stále jsem si ale netroufala nad tím přemýšlet, jelikož jsem po dvou katetrizacích srdce a bála jsem se “co kdyby”. Nicméně jsem poctivě vybarvovala knížku s afirmacemi, poslouchala afirmační nahrávky a vizualizovala jsem si ten klid, soukromí a bezpečí domácího porodu. Uzrálo ve mně rozhodnutí, že pokud se budu při počátečních kontrakcích cítit dobře, tak zůstaneme doma. Ale ne za každou cenu.

Ještě 20.3. v podvečer jsem kupovala v Ikee boxíky do přebalováku, ale již půl roku předtím jsme si říkali, že by se malý mohl narodit 21. – jednadvacítka je pro nás magické číslo. Celou noc jsem chodila na malou, ráno mi došlo, že mi postupně po troškách odtéká plodová voda. Ok, budím přítele. Ten si jede v klidu na schůzku a vyzvednout test Rh faktoru (mám 0- a přítel plus). Já mezitím připravuji oříšky, kokosovou vodu, sušenky. Luxuji, vytírám, převlíkám celou postel – tady začínám mít vlny po 10min – je zhruba 10h ráno. Píšu fotografce, že to dnes bude. Vlny se dají krásně prodýchat na míči. Přítel přijíždí, vynáší odpadky, jde pro nákup a jídlo do jídelny, nechci aby se tu stresoval. Takto to bylo naprosto ideální.

Ve 12h přijíždí fotografka, vlny jsou častější – zhruba po 5minutách. Hodiny jsou sundané, čas absolutně nesleduji. Martin napouští vanu, ta mi dělá moc dobře. Masíruje mi v ní záda. Hučím, mručím. Poslouchám afirmace – přijdu si jako zfetovaná – to je myslím ta fáze, kdy jsem se naprosto odevzdala svému tělu.  Poté mi je již nepříjemná, takže vylézám ven. Zapírám se o vanu, Martin mi masíruje kříž. Sundavám ze sebe všechno oblečení. Hnízdo u postele mám připravené – podlaha pod zkoseným stropem působí útulně – vystlaná starým prostěradlem, podložkami, polštáře a deky.

Zde nacházím strategickou pozici. Vlny jsou silné, nedá se říci, že je ovládám. Nic neřeším, jen dýchám, instinktivně hledám pozice, ve kterých mi je příjemně. Nejčastěji jsem v dřepu, rukama zapřená o rám postele (velice dobrá věc), případně v pokrčeném rozkročném stoji. Zde v těchto momentech jsem byla absolutně ponořená do sebe, do svého já.

Nic jsem nevnímala, nad ničím jsem nepřemýšlela, jen jsem poslouchala své tělo a za několik vln jsem si dokázala Matteovu hlavičku nahmatat v otevřeném čípku. To bylo silné povzbuzení, že jde vše správně.  Jediná moje starost byla, aby mu neklesaly ozvy, takže jsem se do toho opřela a s velkou chutí již konečně spatřit našeho syna, jsem tlačila. Další vlny přenesly jeho hlavičku těsně na hranici “mezi světy”. Nedokázala jsem ale chytit vlnu a tak jsem se silně zapřela, zařvala a najednou tu byla venku hlavička.

Tady v těchto momentech děkuji Bohu za jeho tatínka, který mě povzbuzoval “vydrž, vydrž, on rotuje! Taaak on krásně rotuje”, protože Matteo dorotoval, a v 16:21 jsem si chytila své první dítě do svých vlastních rukou.

Bylo to něco neskutečného. Ten naprosto přirozený instinkt, ta bezpodmínečná důvěra ve vlastní tělo a že mé miminko ví nejlépe.

Matteo křičel, aby celý svět věděl, že je konečně tady. Já se spocená klepala zimou a nevěřila, že je tu. Po chvilce sezení jsme se přesunuli do vany, kde mě okamžitě opustila placenta. Poklona mému muži za to, jak neměl problém se o placentu i očistky postarat. Malého jsem měla na sobě pod ručníkem. Po tom co dotepal pupečník, ho sám otec přestřihl a zagumičkoval (zase velká poklona a respekt). Během toho co jsem se sprchovala od krve a potu, probíhal bonding kůže na kůži u tatínka. To ze mě šel oxytocin do všech stran ❤. Po vykoupání jsme si všichni tři společně lehli do postele a jen se kochali tím pokladem.

Pediatrička k nám přišla o dva dny později, já si došla na injekci antigenu. Maličký Matteo v pořádku, lehoulinká žloutenka. Dnes po týdnu váha 3.440g, s chutí pije a je to velice hodné a roztomilé miminko.

Moc bych chtěla poděkovat mému muži, který mi svěřil bezmeznou důvěru a víru v to, co dělám, v mé tělo, v našeho syna. Pro nás oba dvacetileté lidi to byl první porod, první miminko a jsme nesmírně šťastní, že jsme tuto událost mohli prožít společně. Jak to přítel popisoval každému do telefonu “byl to naprosto krásný a čistý porod”.

Děkuji společnosti Jemné Zrození a lektorce Majce I., která vedla náš víkendový kurz a odpovídala mi na veškeré otázky. Bez vás, vašich materiálů, afirmačních nahrávek a podpoře, bych se nedokázala na porod takto připravit. Jako malé díky vám věnuji fotografie z narození Mattea pro podporu přirozených (ne nutně domácích) porodů.

Děkuji našemu synovi, že věděl, jak se narodit a že mi dovolil stát se ženou a matkou.

Dále děkuji fotografce Monice Urbánkové, která nám do života přišla jako anděl z nebes. Jsi neuvěřitelně empatická žena a jsem moc šťastná, že jsi s námi tuto událost prožila a zachytila ji z pohledu přihlížející podpory.

Děkuji také v neposlední řadě své rodině, která po zjištění domácího porodu nikoho nehanila, nekritizovala. Jen se starostlivě vyptávali, zajímali a gratulovali k nádhernému zážitku.

Andrea

Monika Urbánková / Monika Photography