Byla jsem tak klidná

Dobrý den týme Jemného zrození,

cítím potřebu Vám poděkovat za jemné zrození mého druhého syna Eliáše.

Jmenuji se Tereza a mám dva syny. První se narodil v březnu 2017. Během těhotenství s prvním synem Radimem jsem navštěvovala kurz Majky Staňkové pro těhotné, který mi hodně dal, co se týče praktických informací. Teoreticky jsem věděla, co chci, jak to chci a co si můžu dovolit. Měla jsem krásně sepsaný porodní plán a na porod jsem se těšila. Přesně ve 38tt se mi doma spontánně rozjely kontrakce a já měla za 3 hodiny od první vlny, porozeného syna na světe. Už cestou v autě do porodnice jsem měla silné kontrakce po cca 4 minutách a jízda byla naprosto šílená.

V porodnici také vše proběhlo velmi rychle. Zhruba hodinu a půl od příjezdu, se nám narodil náš Radimek. Porod byl přirozený, bez utišujících léků, bez epiduralu. Na první pohled vše ideální. Také proběhl krásný dvouhodinový bonding u mě a také u manžela. Takže porod syna jsem považovala za krásný až do doby, než jsem za dva roky otěhotněla podruhé.

Velmi brzy jsem si totiž uvědomila, že se porodu bojím a že se na něj vůbec netěším. Vzpomněla jsem si, jak jsem se po příjezdu z porodnice doma manželovi rozbrečela v náručí, protože jsem si připadala „znásilněná“. Zní to možná trochu drsně, ale přesně takový pocit jsem z toho měla. Tomuto zrození totiž absolutně chybělo intimno. Do doby, než jsem měla nutkání tlačit to bylo v pořádku a na pokoji jsem byla většinu času opravdu jen já s manželem. Jakmile jsem ale začala miminko vypuzovat, nastal šrumec.

Seběhla se porodní asistentka, doktor a dvě sestřičky z porodního, aby se podívali na to velké finále. Maminka s roztaženýma nohama na koze, velká podívaná pro všechny. Vzduchem lítaly hlášky, že se miminku nedaří a že už bych ho teda měla vytlačit. Syn byl docela velký, 3,780g a nešel mi vytlačit. Byl tedy nutný i nástřih. Jako další zbytečný zásah považuji například protržení plodového vaku, který jsem měla po celou dobu porodu zachovalý. Co je ale nejdůležitější, porod mne opravdu hodně bolel. Vybavuji si, že jsem dokonce při jedné kontrakci zvolala „mami“. Tak tahle to má příroda zařízený? Velká bolest a pocit ponížení? Tahle by přece porod neměl vypadat.

Když jsem tedy otěhotněla dva roky po prvním porodu znovu, tak jsem potřebovala najít své ztracené sebevědomí a naladit na krásný porod. Chtěla jsem ho prožít vědoměji, jemněji a intimněji. Už při prvním těhotenství jsem koketovala s myšlenkou hypnoporodu. Koupila jsem si tenkrát knížku, ale její obsah mi byl přiznám se docela nesrozumitelný. Jak už jsem zmínila, tehdy jsem se připravovala spíše po praktické stránce. Nějak, asi z Facebooku jsem to dobou měla ponětí o organizaci Jemné zrození.

Volba tedy byla jasná a já v pátém měsíci absolvovala jednodenní kurz Hyponoporodu u paní Drahy Sokolové. Od té doby jsem každý večer pravidelně a poctivě poslouchala afirmace, relaxace a vizualizace z nahrávek. Postupně jsem se opět na porod začala těšit a cítila jsem se velmi dobře. Taky jsem chodila jednou týdně na těhotenské cvičení, a tak mně přišlo, že sem pro krásný porod udělala úplné maximum.

Termín porodu mně vycházel 5.ledna 2020. Já ale cítila že nás bude o člena víc už během prosince. Během Vánoc jsem se cítila už opravdu unavená. Staršího syna si v pátek 27.12 odvezl dědeček s babičkou. Měli ho mít až do pondělí. Když si děda vyzvedával Radimka, říkal „poroď během víkendu“ a já na to odvětila, že mám s Eliáškem domluvenou neděli. V neděli se totiž rodí šťastné děti, a přesně tak jsem si to tehdy před necelými třemi lety domluvila také s Radimkem v bříšku.

Ke konci těhotenství jsem měla docela často poslíčky. Děloha trénovala a já si říkala, že to je jen dobře. V neděli ráno, asi tak v 5 hodin, mne zase chytli poslíčci. Neboleli, ale já nemohla usnout, a tak jsem si šla do obýváku pustit televizi. Stahy byly nepravidelné a pokračovaly asi do 8 hodin, než jsem v obýváku usnula. Probudila jsem se v 10 hodin a k mému překvapení stahy pokračovaly. Pravidelně, ale nebolestivě. Šla jsem si tedy napustit horkou vanu. Ve vaně jsem sprchou kroužila po bříšku a říkala jsem Eliáškovi že už může za námi. Že se na něj moc těšíme a máme na to kouzelný klid. Po chvíli jsem ucítila první bolestivý stah. Přesně tak jsem to tehdy měla také u Radimka. Ten pocit jsem znala.

Po zhruba pěti minutách přišel další bolestivý stah. To už jsem volala na manžela ať mi to jde měřit. Během chvíle bylo jasné, že Eliášek „klepe na bříško“. Manžel volal do porodnice a dobaloval poslední věci. Já si zatím vyfoukala mokré vlasy. Co mě ale velmi překvapilo, byla bolestivost kontrakcí. Myslela jsem, že má mysl na ně bude lépe připravená a že je budu umět lépe prodýchat a prožít. Oblékli jsme se a vyrazili autem do stejné porodnice, kde se nám narodil Radimek. Kontrakce opravdu ukrutně bolely a já se svíjela na sedadle jako žížala. Mumlala jsem na manžela že „asi chcípnu“.

Manžel mi na to odvětil, ať si teda dám konečně do sluchátek ty nahrávky z kurzu, když už jsem je celé těhotenství poslouchala. Vlastně doteď nevím, proč jsem se zdráhala si ty nahrávky pustit hned při první bolestivé kontrakci. Nechtěla jsem vypadat v porodnici divně? Jako ta ztřeštěná lesana? Nicméně jsem si tedy konečně dala do uší ta bezdrátová sluchátka a zapnula jsem si nahrávku Afirmace k porodu, kterou mi manžel nastavil tak, aby mi jela ve smyčce pořád dokola. Bez nadsázky musím říct, že se v tom autě tehdy odehrál zázrak.

Okamžitě jsem se uvolnila, zavřela jsem oči a klidně jsem prodýchávala vlny. Byla jsem tak klidná. Sama ve svém světě. Jen já a miminko. Stahy už také byly diametrálně méně bolestivé. Kouzelná síla mysli. Ani nevím jak, ale ocitli jsme se před porodnicí. Ten den bylo dost plno a zbyl na nás poslední sál. Nebyl to ten, ve kterém jsem tehdy porodila Radimka. Úplně nové prostředí, které nevypadalo moc vlídně. Hlavním prvkem na sále byla koza. Pak nějaká židle, stůl a koupelna se sprchou. Měla jsem pocit, že se musím někam schovat. Někam se zašít „do nory“. Ale kam?

Vzpomněla jsem si, že nám říkala paní Draha na kurzu, že když něco není na sále, neznamená to, že nám to nemohou poskytnout. Poprosila jsem tedy porodní asistentku, aby mi donesla žíněnku. Manžel mezitím pustil z kazeťáku melodii z podkladu nahrávek Jemného zrození. Nechtěla jsem, aby nahrávky se slovy slyšeli všichni, kdo přijdou na sál. Byla to má intimní věc a já cítila že si ji chci nechat jen pro sebe. Takhle to bylo skvělé, protože kdykoliv jsem si musela sluchátka na chvíli sundat, tak pořád v místnosti jela ta uklidňující a známá melodie. Taky každý, kdo na sál přišel, hned věděl, že se má chovat intimně. Musím říct, že bezdrátová sluchátka byl skvělý tah, a každému je k porodu doporučuji.

Manžel ještě zapálil vonnou svíčku a hned jsem se cítila bezpečněji. Tak málo k tomu stačilo. Během kontrakcí jsem měla potřebu klečet a opírat se o manžela. Takhle jsem vlastně strávila naprostou většinu stahů. Hlavu jsem si opírala o manželův klin a on mne přitom masíroval kříž. Pohupovala jsem se v bocích a při stahu jsem intuitivně vydávala vzdech, který zněl jako uvolněné „ááááá“. To jsem při prvním porodu nezažila. Pamatuji si, jak sem každou kontrakci s Radimkem prochýchávala s vytřeštěnýma očima a obrovským strachem.

Tentokrát mě přišlo, že mé tělo ví naprosto přesně co má dělat. Občas do místnosti přišla porodní asistentka, aby zkontrolovala můj stav. Byla docela diskrétní a občas jsem ani nepostřehla že je v místnosti. Myslím, že v tu chvíli jsem měla opravu zapnutý „ještěří mozek“ a vnímala jsem hlavně samu sebe. Najednou jsem byla otevřená na 9cm a plodový vak byl stále neporušený. Dokonce jsem si na něj i sáhla. Několikrát se mne porodní asistentka ptala, zdali ho nechci prasknout, že už by se šlo tlačit a že občas ten vak je tak tuhý že potřebuje k prasknutí dopomoct. Já ale věděla, že si Eliášek poradí a že třeba potřebuje jen dorotovat. Velmi brzy na to, přišla velká kontrakce, při které jsem měla tendenci tlačit.

V kleče, jak jsem byla, jsem se zavěsila za manžela a zatlačila. Při druhém zatlačení praskla plodová voda a já cítila, jak už je miminko skoro na světe. Sáhla jsem si mezi nohy a nahmatala hlavičku. Pohladila jsem ji a řekla manželovi „už cítím vlásky“. Pak přišla další kontrakce, při které jsem zvolala „Eliáši, pojď“. A vyklouzla hlavička. Ještě ramínka, řeka porodní asistentka, která klečela celou dobu za mými zády. Pak už byl Eliášek celý venku. Otočila jsem se a Eliášek mi přistál na hrudi. Nevěřila jsem, že už je tady s námi. Porodila jsem ho sama, na žíněnce. Tak jemně. V zápětí přišla paní doktorka a sestry z šestinedělního. „To jste jako porodila tady na zemi?“ ptaly se. Ano, přesně tak to bylo. Náš malý Eliášek po narození ani neplakal, jen si nás tak zkoumavě prohlížel. Porod trval od první bolestivé kontrakce 3 hodiny, stejně jako tomu bylo u Radimka.

Musím říct, že byly momenty, které jsem si musela ustát. Za nejdůležitější považuji, že jsem se nenechala vmanipulovat na „kozu“ i když se o to porodní asistentka velmi a často snažila. Argumentovala tím, že jsem po nástřihu a že mi tak bude moct lépe chránit hráz. Také říkala že „mi tam pořádně neuvidí“. To jsem ale nebrala jako dobrý argument. Diplomaticky jsem ji ale řekla, že až přijde tlačení, tak že uvidíme. Dopředu jsem ale byla naprosto přesvědčená, že mne na tu kozu nikdo nedostane. To křeslo bylo vyvýšené a zase bych si připadala jako ve vitríně. To naprosto nekorespondovalo s tím, že chci rodit intimně a nejlépe v manželově náručí. Nakonec tlačení proběhlo tak rychle a spontánně že nebyl prostor na diskuze. Také už zmíněné odmítnutí prasknutí plodových obalů považuji za důležitý krok.

Po porodu jsem měla jen malé trhlinky, na které paní doktorka dala pár stehů. Absolutně jsem nepraskla v místě nástřihu. Také argument porodní asistentky, že „jak mě potom budou případně sešívat“ se ukázal jako mylný. Po porodu na žíněnce jsem se totiž vyhoupla nahoru na kozu a tam si užívala více jak dvouhodinový bonding s miminkem. Eliášek se okamžitě přisál a já měla pocit pýchy, jak jsme to všichni tři krásně zvládli. Také po dobu bondingu nám celou dobu hrála z kazeťáku hudba Jemného zrození a měla jsem pocit že to i personál porodnice vnímal o dost intimněji.

Samozřejmostí byl porodní plán, který jsem měla napsaný a zkonzultovaný s manželem. Ten tedy přesně věděl, co od porodu očekávám a byl mi velkou oporou. Samozřejmě také záleží, na jaký narazíte personál. Já jsem měla u porodnu mladou a ochotnou PA, která sloužila teprve 3 měsíce. Bohužel přes zaběhlé postupy, jí přišly mé požadavky nestandartní. Musíte si tedy opravdu stát za svým.

Na závěr mého příběhu bych ještě jednou chtěla vyzdvihnout dvě věci. Za prvé, udělejte si to v porodnici intimní. Poproste o žíněnku, pustě si hudbu, zapalte svíčky. Rodíte jen párkrát za život a je v pořádku udělat si to co nejpříjemnější. Pak doporučuji bezdrátová sluchátka. Mě to ohromně pomohlo a měla jsem díky tomu svobodu pohybu. Super je pustit do éteru i relaxační hudbu, ať každý kdo přijde na sál ví, u jaké rodičky se nachází a že se má chovat tiše a diskrétně.

Děkuji Jemnému zrození za krásný porod a nabyté sebevědomí.

S pozdravem

Tereza