Já jsem klečela, pár vln

Milé ženy, dovolte mi splatit dluh a mít to potěšení podělit se s mou cestou za narozením naší malé Idy.
Můj porodní příběh začíná v roce 2014, kdy jsem poprvé otěhotněla. Těhotenství bylo plánované, ovšem ve 12tt jsem se dozvěděla, že v 8tt zamlklo. Lékař mě samozřejmě bez ptaní poslal na kyretáž, a já tehdy poslušně druhý den nastoupila. Bylo to těsně před Vánoci a samotná jsem byla překvapená, jak moc mě to zasáhlo. Byly to těžké chvíle, ale ustáli jsme je. Proč o tom píši? Dnes vím, že jsem cítila bolesti, které mi dávaly najevo, že něco není v pořádku. Že jsem měla prožít přirozený potrat, a že mi ta zkušenost později chyběla. Ten proces pouštění z těla ven.

Následující rok v létě jsme se s mužem vzali a hned po svatbě počali znovu. Těhotenství bylo aktivní, až do 6. měsíce jsem jezdila do Anglie a celé dny prochodila jako průvodce. Až do porodu jsem chodila a chodila, nějak nic moc neřešila, občas brečela, že už to nevydržím, jak je to hrozné, jinak byla spíš v pohodě, i když ne nějak napojená na miminko. Jako nejmladší člen rodiny jsem k miminkům vztah neměla a říkala si, že všechno přijde po porodu. Na ten jsem se taky nějak nechystala. Měla jsem už nějaké povědomí o přirozených porodech, věřila svému tělu a říkala si, že žena přeci umí porodit. Jako bývalá boxerka jsem to brala jako nějaký sportovní výkon a výzvu, byla připravená se s tím nějak porvat a zvládnout to. Prostě takový celkem mužský přístup. Porod začal ve čtvrtek večer bolestmi po pěti minutách, pak po třech. Po dvou hodinách jsem chtěla jet do porodnice, v dobré náladě, vyhecovaná, že se jde na to, přesvědčená, že to nebude dlouho trvat.

Jaké bylo mé překvapení, když mě protivná paní doktorka sdělila, že nerodím, dle CTG jen poslíčci, navíc děsně velké dítě (3,7kg odhad, ha ha) a že když už jsem okolo termínu, tak ať jedu domů a v pondělí přijdu na vyvolávání a porodit. Doma se bolesti opět rozjely, tak jsme zase vyrazili do porodnice. Tam si mě teda nechali, když “jsem se jim tam přijela vyspat s poslíčky.” Spoustu blbých keců už nebudu rozebírat (pro zájemce v komentářích), ale nakonec jsem jela domů a pátek a sobotu jsem prožila v bolestech cca po 15 min a ve strachu, že ten porod vlastně nepoznám, s pocitem, že to musím nějak držet, dokud to nebude to ono, naprosto zmatená a už i vystrašená. Začal vyplouvat na povrch můj dřívější problém s vaginismem (kdy jsem kvůli problémům v sexuálním životě s bývalým manželem dospěla do stavu, že jsem si nebyla schopna dovnitř strčit ani prst; problému jsem se zbavila až se současným mužem), kdy ve mně hlodal červík, že tamtudy přeci nemůže dítě nikdy projít.

V sobotu v noci už kontrakce jely zase po třech minutách, tak jsme se opět vypravili do Svitavské nemocnice. Tam zase útrpné pohledy, že stav pořád stejný (Doprdele jak to? Po takové době, v bolestech, bez spánku!). Tak tedy klystýr, po něm pořád stejné, ale PA už naznaly, že teď už to porod je a měla bych si švihnout. Následovalo deset hodin, kdy jsem strávila určitou dobu ve vaně, ponořená do sebe, a kdy jsem se otevřela na 6cm, usínala a věřila, že to dáme. Během té doby se ale bohužel střídaly směny a přišla doktorka z prvního dne, která mě na té osudné hranici začala strašit, že miminko špatně naléhá, že špatně snáším bolest (nechápu, kde na to přišla), že je miminko moc velké… několikrát jsem ji odmítla s jejími návrhy. Ovšem když přišla opět ve fázi, kdy upíšete duši ďáblu, jen aby z vás to dítě nějak dostali, nechala jsem si píchnout vodu. A poprvé ucítila, že teď už to není tak, jak to má být. Malý skutečně špatně nalehnul, to jsem sama věděla i bez nich. Následoval epidurál, další strašení, vyšetřování v kontrakci, strašení a cesta na operační sál, kde mě chtěli řezat zaživa, protože epidurál nějak nefungoval… A slavnostní záchrana 4kg dítěte s AS 10-10-10 a obvodem hlavy 32cm.

Ta absurdita mi došla už v porodnici. Následovala separace a já ležela jak zlomená troska, co nedokáže porodit svoje dítě, nedokáže ho nakrmit, dívá se na ni malý cizinec těma vědoucíma, obviňujícíma očkama. Po třech dnech následovala vzpoura v podobě bojkotu jejich kojícího a vážícího řádu, kdy jsem se sebrala a prostě se rozhodla zachránit aspoň to kojení. To se povedlo díky superschopnostem mého syna, který se tak stal mým obrovským učitelem a průvodcem po mém ženství. Dnes vím, že jsem potřebovala dlouhý porod, hodně klidu a podpory, abych se z dívky stala ženou, abych si připustila, že se stávám matkou. Pro mě nebylo krátké cesty a tehdy jsem možná ani nebyla připravená, i kdyby okolnosti byly lepší.

Po návratu z porodnice na mě všechno dolehlo. Přes den jsem fungovala, ale po večerech prolévala potoky slz. Nenávist k nim, k sobě, sebelítost, pocit viny vůči synovi, pocity neschopnosti, nedostatečnosti… V té době se mi dostala do ruk kniha porodních příběhů od Aničky Kohutové. Ty průsečíky, spojitosti a činitelé vedoucí k takovému a makovému porodu mi začaly otevírat oči. Náhodou jsem narazila na tuto skupinu a moje přesvědčení, že příště to bude jinak, rostlo.

Následovaly dva roky práce na sobě, vzdělávání, stížnost na porodnici, ale hlavně úplná změna smýšlení o sobě a o “nich”.

Otěhotněla jsem více méně podle plánu, sedmnáct měsíců po prvním porodu, a během početí jsem cítila, že k nám přišla holčička, silná emocionální bytost, která mě během orgasmu zve do neskutečných výšin, kde jsem předtím nikdy nebyla. Trošku jsem se tehdy toho lekla a vrátila se zpět na zem, a ona už byla se mnou.

Těhotenství jsem prožívala poměrně klidně a vyrovnaně. Odmítala vyšetření, přiváděla gynekologa k šílenství a cvičila si tak asertivní komunikaci. Na miminko jsem byla napojená, byly jsme obě zdravé a věděla jsem to. Podstoupila jsem terapii mentální akupresury, abych se vyrovnala s traumatem z prvního porodu. Psala jsem DVP, obesílala porodnice. Olomouc, kterou jsem zavrhla. Svitavy jako nejbližší, tak “kdyby něco” a taky abych trochu potrollila. ? A Jihlavu jako zajímavou možnost. Z té mi ale nepřišla odpověď a nějak jsem to neřešila, protože jsem si moc nepřipouštěla možnost, že bych tam jela tak daleko (1,5h cesty).

Absolvovali jsme on-line kurz Hypnoporodu od Jemného zrození, který byl moc fajn. Relaxace a afirmace mi pomáhaly naladit se na tělo a miminko, nebát se, těšit se. Celkově jsem měla pocit, že mám strachy zpracované a u porodu může vyplout pouze to, na co už nedosáhnu.

Chtěla jsem rodit doma, původně s PA. Tu se mi ale nedařilo sehnat, po sekci se do toho nikdo nehrnul. Dospěla jsem k tomu, že než PA, která se v té situaci necítí, tak raději sama. Však porodnici máme deset minut cesty, kdyby něco. To mi pomohlo plně si uvědomit, kdo že tady bude vlastně rodit a kdo to má v režii. Postupně pro mě přítomnost duly jako společnice a podpory byla přijatelnější, než PA, kterou bych měla opět tendenci brát jako element, který mi má říct, co a jak, a odváděl by mě od sebe.

Tak jsem se vrhla na shánění duly, což byl po sekci bez PA také problém. Nakonec se mi ozvala M., která mi věřila a beze strachu do toho se mnou šla. Stěžovala si sice, že neví, co mi při setkáních říkat že všechno vím a mám srovnané, ale já jsem věděla, že při porodu podporu potřebovat budu.

Od 36tt, kdy jsem byla naposled u gynekologa, kdy potvrdil, že je vše v pořádku, odhad dítěte 3,5kg a síla jizvy 5mm (měření mi nevadilo). Do porodnice jsem nejezdila, jen jednou jsem zašla k soukromé PA do poradny a dál čekala. Cítila jsem, že je vše v pořádku. Dorazil bazén, já se v něm pro uvolnění po večerech koupala, manžel mě masíroval, cvičili jsme spinning babies, milovali se, když byla chuť, a já zažívala extatické stavy a cítila, že mě miminko zase zve do transcendentna.

Cítila jsem, že bych mohla porodit před termínem. Ale moje pocity, že dnes už jo, vždy následoval další těhotný den. Minul termín a ustaly i večerní poslíčky. Začala jsem být občas hysterická, pak hysterická ještě častěji. Zrušila jsem všechny babské a lesanské praktiky a řekla si, že budu dělat jen to, co je mi příjemné, a budu věřit svému tělu, že i bez toho všeho dokáže porodit. Řekla jsem si, že si užiju syna a našli jsme si režim, kdy jsme si užívali jeden druhého, užívali jsme si procházek se psy a krásného počasí. Při pohledu na fotky z toho týdne jsem si uvědomila, že nám Ida dala strašně moc krásných společných chvil, kdy jsme ještě naposledy byli jen Adam a máma, a jsem jí za ně vděčná.

Týden po termínu, 41+1, v úterý, jsme se s mužem večer milovali. Jen tak, už jsem si od toho neslibovala žádné “pošťouchnutí.” A v noci mě začalo pravidelně bolet břicho. Ráno jsem zjistila, že ty slabší menstruační bolesti chodí asi po 15 min. Chodily tak celý den a já věděla, že teď už je to ono. Věděla jsem, že večer, až syn usne, porod se rozjede. Dala jsem si napářku, relaxovala, těšila se.

Někdo má děti, které ohleduplně zalehnou dříve a klidněji, než obvykle. Tak u nás to bylo přesně naopak. Syn nechtěl spát, řval, byl přetažený. Mé bolesti sílily a já byla čím dál nervóznější. Vygradovalo to ve večerní scénu, kdy syn usnul s pláčem, já hystericky brečela, že takhle rodit nemůžu, řvala na chlapa, že to je jeho vina, protože syna dovezl zvenku o hodinu později, než jsme se domluvili, a proto byl tak přetažený. Porod se ale neptá a já si ve sprše řekla, že se prostě musím uklidnit a naladit se do pohody, protože to je to nejlepší, co v té blbé situaci můžu udělat. Asi kvůli tomuto adrenalinu už jsem ale nebyla schopná najít takovou pohodu, abych vnímala vlny jen jako bezbolestný tlak. Prostě už to bolelo, no.
Porod se skutečně rozjel a při kontrakcích po třech minutách muž zavolal M. Napustil mi bazén, já jsem se tam dost slušně naladila na sebe a miminko a měla pocit, že to postupuje dost rychle. Když přijela M, já jsem stála v bazénu, střídavě prodýchávala, křičela a docela si to užívala. I ona měla pocit, že to už dost frčí. A tak to frčelo další hodiny, ani nevím časy, neřešila jsem to. Střídala jsem záchod, chodbu, sprchu, vanu, dýchala, hučela, chtěla být sama. Hodně moc mi pomáhaly afirmace od Jemného zrození. Pomáhaly mi se zklidnit a ponořit se do sebe.

K ránu jsem si vlezla zase do bazénu, vlny šly po minutě. Měla jsem pocit, že už to brzy bude, ale… Nějaké ale tam bylo. Trápilo mě, jak jsme se večer rozloučili jako rodina. Do takové energie jsem miminko přivézt nechtěla. Začalo se rozednívat. Probudil se syn, plakal. Vlny zpomalily. Muž přinesl syna, udobřili jsme se. Vlny zase nabraly na intenzitě a takhle to nějakou dobu pokračovalo. Já už jsem toho ale měla dost, cítila jsem, že takhle a během dne neporodím. Vylezla jsem z bazénu a obrátila svou pozornost ven. Řekla jsem, že to potřebuju trochu zbrzdit a odpočinout si. Tak jsem chodila po venku, šla na třešně, polehávala a prožívala vlny po deseti až čtyřech minutách. A takhle celý den. Několikrát jsem se vyšetřila a naznala, že jsem tak na čtyři prsty, a cítila vak blan, jak jako balónek vystupuje z čípku.

Takhle to šlo až do odpoledne, kdy už jsme byli všichni dost unavení. Začala jsem mít pochyby, jestli je všechno v pořádku. Začal ve mně hlodat zase červík. Cokdyž miminko zase špatně naléhá? Co když jsem fakt úzká a nedokážu ho porodit? Několikrát jsme zkoušeli rebozo, spinning babies, pořád stejné. Co když… O miminko jsem strach neměla, cítila jsem jak se hýbe a že je v pohodě. Ale co když…? Začala jsem cítit jizvu (mohlo to být i v hlavě). Takhle se mi to mlelo v hlavě, až jsem si uvědomila, že takhle to nezvládnu. Že potřebuji něco… Ano, potřebovala jsem vyšetřit, vědět. Potřebovala jsem to ratio, abych zvládla emoce. Po dlouhé době a vnitřních bojích jsem se rozhodla, že pojedeme do Jihlavy.

Manžel odvezl syna k babičce a já s M. jsme ho následovaly, přesedla jsem si k němu a jeli jsme. Ač jsem se před porodem připravovala na všechny představitelné možnosti, teprve teď jsem se skutečně smířila s tím, že to může zase skončit sekcí. Odpustila jsem si a cítila jsem, že když to tak dopadne, udělala jsem všechno, co jsem udělat mohla. Že teď už si to vyčítat nebudu. Smířilo mě to s prvním porodem a s možnou další operací. Věděla jsem, že v Jihlavě i tu prožijeme hezky a miminko si už nenechám vzít. A jak jsem se tak smířila, tak jsem po cestě tři minuty spala, půl prodýchávala. Manžel se na mě usmál a řekl mi, ať to nebrzdím a klidně porodím i v autě, když to přijde. To už jsme se smáli, smáli jsme se na parkovišti při představě, jak tam rodím, hledali cestu v tom bludišti a plánovali, jak porodím na záchodě, než oni domluví s PA. ?

Neporodila, ale šla jsem na příjem. Mile mě překvapilo, jak je to tam hezké. PA se na všechna moje lejstra tvářily jako ropuchy, stejně jako na to že podstoupím jen jedno jediné vyšetření, ani o jedno navíc. Já jsem ale byla najednou v pohodě. Nechala jsem se připnout na monitor, a i když vzpomínka na ten zvuk ve mně po prvním porodu vyvolávala pocit děsu, tentokrát jsem si užívala zvuk srdíčka mého dítěte. PA před sebou měla papír, kde byly zodpovězeny snad všechny myslitelné otázky, co by na příjmu mohly zaznít. Přesto vše musela konzultovat se mnou, i když jí všechno řekl muž. Ale mně to ani nevadilo. Snad díky HPNP smýšlení mi to v tu chvíli přineslo tolik potřebný humor. Ona tam chudinka byla u toho počítače jako ztělesnění vší administrativní absurdity.

Pak přišla lékařka. A to bylo zjevení neskutečné. M. mi později řekla, že jí připadalo, že mi byla seslána na objednávku, že ani nemohla být opravdová, ale jen pro mě pro tu noc. Představila se, podala mi ruku, vlídně se usmívala. Podívala se do papírů a řekla, že dnes to bude fajn, že slouží ona a pan primář. Vyšetřila mě tak jemně, že jsem to skoro necítila. Řekla, že je vše v pořádku, miminko krásně naléhá, otevřená na 4-5 (nejsem v tom tak špatná, že?) a že to je krásný nález. O předchozí sekci nepadlo ani slovo. Já začala s jizvou, že ji cítím a jestli by ji mohla vyšetřit. Ona že z UTZ stejně nic moc nevyčte, tak mi ji prohmatala a tvářila se u toho ohromně vážně a pak mi řekla, že se jí zdá v pořádku. Teď si říkám, že z toho taky mohla prd zjistit, ale psychologicky to zabralo skvěle.

Já už tam jela pro sekci a začala řešit, jak ji provádí. Ona mi vše zodpověděla: přiloží miminko k prsu už na sále, pak bude celou dobu s otcem, udělají milking nebo když jsem navrhla lotosově, pokud by šla placenta rychle a dobře vyjmout, řekla, že se to může zkusit. A pak že už budeme všichni spolu. Sice mi na všechno odpověděla, ale viděla jsem, že tuhle možnost vůbec nepřipouští. A tohle mě strašně nakoplo. Manžel i M. už byli taky unavení a hodnotili vše z pozice své únavy. Ona ale viděla můj aktuální stav a hodnotila ho z pozice outsidera, nezaujatě. A nenašla jediný důvod, proč bych neměla normálně porodit. Nová síla přišla nejen mě, ale i mému doprovodu.

Mohla jsem si vybrat porodní box, tak jsem zvolila zelený s vanou. A tam jsme se s novou energií vrhli do zabydlování, bylo asi osm hodin večer. Cítila jsem z manžela i M. obrovskou víru ve mně a to mi dalo sílu. Vlezla jsem si do vany, pustila afirmace. Manžel mě sprchoval záda, M. masírovala (celou dobu mi šly bolesti i do zad, ale pekelně). Občas přišla PA poslechnout srdíčko, jinak jsem ji moc nevnímala, doprovod ji celkem zvládl odfiltrovat. Najednou se mi zachtělo si jít lehnout na bok a v tom přišla PA, že teď už by potřebovala monitor. No, tak proč ne? Teď by to celkem šlo, tak proč se hádat? Všechno jak na objednávku. A pak už to mám trochu v mlze.

Vím, že jsem vstala a vychrstla že mě tekutina. Pak jsem klečela na porodním křesle, co bylo zrovna jako postel, hmatala uvnitř neporušený vak blan. Jedna vlna za druhou, já na všech čtyřech nebo v kleče vztyčená. Přišly PA řešit lampu, aby pak viděly, až se bude tlačit. Já jsem si říkala, že je tam přitom nechci, koukat mi tam nebudou! Říkala jsem to asi i nahlas, M. se usmívala, muž asi taky a vznikla shoda, že ony u toho nebudou.

Byla jsem už v sobě, soustředila se, hučela, dýchala. A došlo mi, že se celou dobu snažím vypnout rozum, neokortex (jak říká Odent), abych měla ten bezbolestný orgasmický porod. Ale že to není moje cesta, že je to možnost, ale já ji nemůžu využít, protože můj úkol je teď jiný. Překonat moje strachy a emoce a k tomu svůj rozum v tu chvíli potřebuju. Úplně jako pocit při početí Idy. Výlet mimo tělo a návrat zpátky před dosažením úplného vrcholu. Tak jsem si užívala výlety mimo tělo při poslíčkách a milování, jako takový příslib, co by mohlo být možné. Ale při samotném porodu musím zůstat na zemi a zpracovat to, co mi brání miminko pustit ven. A najednou to šlo! Cítila jsem, jak vše najednou postupuje, tělo mě nutilo lehce přitláčet a já najednou věděla, že se blížím ke konci. Začala jsem cítit potřebu na tlačení, zatím lehce. Ve 23:45 přišla PA poslechnout ozvy a já se naprosto zákeřně tvářila, jako že nic. Dýchala jsem si a ani sv. Petr by mě v zapření nepřekonal. Odešla. Já jsem klečela, pár vln.

Naříkám, že to nezvládnu, že jsem jen malá vystrašená holka. Vnímám manžela, jeho víru ve mně. Další vlny, netuším kolik. A nic. Klid. Rozum mi říká, že to je ten pověstný odpočinek před finále. Využívám toho. Odpočívám. Pouštím miminko. A najednou tělo tlačí, tlačí samo. Cítím, jak mě to uvnitř rve, obrovský tlak, řezání. Brzdím, přitláčím, podle toho, jak to cítím. Panebože, hlava už snad musí být venku. Sahám si dovnitř, ještě je kus daleko, ale už ji cítím, balónek plodových obalů už tam není. Zato cítím pupeční šňúru utaženou přes hlavu. Říkám to nahlas, ale neděsí mě to. Tělo dál tlačí a ohnivý kruh pálí jak Sauronovo oko. Slyším M., že hlavička je na hrázi, kterou mi celou dobu chránila. Zkusila jsem se napřímit, ale tlak byl moc velký, nemohla jsem ho vydržet.

Vrátila jsem se na všechny čtyři. Cítila jsem nos, jak mě vepředu tlačí, cítila jsem, že se vepředu trhnu, ale že v jiné pozici je tlak na hráz příliš velký. Tak jsem tak zůstala a přinesla oběť zrození své jarní bohyně. Pustila ji, cítila, že se trochu trhám, ale bylo mi to jedno. Najednou byla půlka hlavy venku. Nevím kolik vln, obrovský tlak a úleva, celá hlavička byla venku. Věděla jsem, že máme vyhráno. Chvíle klidu. Odpočinek. Říkám muži, ať chytá. Cítím, jak ve mně rotuje a najednou vychází celé tělíčko. A s ním najednou všechna plodová voda. Manžel chytá do svých ruk naše krásné miminko a pokládá ho pode mě. Je půlnoc. Nadechuji se, vteřinu prohlížím miminko. Pláče, pupečník má omotaný šikmo přes tělo, okolo krku a přes hlavu, dost utažený. Odmotávám miminko, beru ho do náručí, tisknu je tváři. Sedám si a nemůžu se na miminko vynadívat. Někdo mi podává deku.

Během toho na box vtrhla PA, křičela, že to nemyslíme vážně a já už nevím co. Manžel jí zastoupil cestu a řekl, ať nekřičí a nekazí to a že jí nepustí, dokud nepřestane křičet. Zmizela, mohl jít konečně k nám. Smějeme se. Jsme šťastní jak blázni, nemůžu uvěřit tomu, co se právě stalo. Až po nějaké době mě napadlo se podívat, jestli máme holku nebo kluka, vůbec to pro mě nebyla důležitá informace. Jak jsem se ale podívala a viděla, že je to holčička, zalilo mě ještě větší štěstí.

Pak už nevím, jak se tam kdo prostřídal. Vím, že tam byla pediatrička, které jsem řekla, ať si ji prohlédne na mě, ale nedám ji z ruky. Přišla PA, oběma jsem zakázala stříhat pupečník. Byl tam taky primář. Přišel nám vyčinit, ale když nás viděl, tak se usmíval, řekl, že vidí zdravé miminko a matku, tak co si víc přát, pogratuloval a popřál krásnou zlatou hodinku. Přišla doktorka, co byla u příjmu. Usmívala se, byla milá. Odmítla jsem zatím pomoc s placentou. Přišel primář a co že s ní chci dělat. Řekla jsem, že zkusit sama vytlačit. Prý co by ne, sice to tak běžně nedělají, ale můžu to zkusit. No, čekala jsem dvě a půl hodiny, malá skoro celou dobu na prsu, M. mi s EO masírovala břicho, kotníky, kde co, ale děloha se ani nehla.

Už jsem taky chtěla jít do sprchy a ze sálu, tak jsem doktorce řekla o lék (na M nebo N, název si už nevzpomenu) na odloučení vypuzení. Chtěla jsem mít jistotu, že cévy budou uzavřené. Po aplikaci přišlo pár kontrakcí, já tlačila a lékařka mi lehce pomohla, placenta vyšla najednou a já cítila obrovskou úlevu. M. slavnostně pronesla, že porod je u konce a já se cítila úžasně. Pupečník jsem přestřihla sama, nechtěla jsem, aby nás rozdělil kdokoliv jiný (a už vůbec ne manžel).

Někdy v té době malou za přítomnosti otce zvážili, měla 3140g, změřili hlavu a hrudník a zběžně prohlédli.

Po nějaké době docela vtipné diskuse jsme se dohodli, že mi lékařka udělá kosmetický steh “pro manžu” na odtrženém pysku. Já jsem jí vyhrožovala, že jak to bude bolet, tak ji kopnu a křičela, že to hrozně bolí. Steh mi stejně po pár dnech vypadnul a doma jsme pak s chlapem rozehrávali další díl Sousedských etud v hlavní roli s kusem vlasce v pysku, nůžkami a čelovkou. ?

Pak jsem se šla sprchovat a manžel si dal bonding. Doktorka nám domluvila jedinou postel na šestinedělí, co byla volná a u zdi, abych mohla mít malou u sebe. Placentu nám zabalila s sebou a ještě se ptala, jestli ji chceme zakopat, nebo sníst (nemyslela to ironicky, jen ji to zajímalo).

Celkově měli všichni přečtené naše požadavky a respektovali je, dokonce byli milí. Obeznámili nás s riziky a rozhodnutí bylo na nás. Tak, jak to má být. Zůstali jsme do rána a já v rauši nasávala přítomnost své holčičky. Manžel šel dospat do auta, nebyl volný nadstandard ani celý pokoj, jinak by byl s námi.
Po snídani, vizitách, podepsání všech papírů a milém rozloučení s paní doktorkou jsme vyrazili domů.
Porod to byl dlouhý, ne bezbolestný, byl náročný. Ale poučný ve všech směrech. Ve vztahu k sobě samé, k manželovi, k přijímání pomoci zvenčí, k pochopení prvního porodu, ke smíření, k schopnosti jednat se zdravotníky (dokázat nejen bojovat s nimi, ale být otevřená i jejich pomoci, za mých podmínek). Nelituju toho, že neproběhl doma, ani že jsem přijala určitá vyšetření. Moje rozhodnutí byla jen moje, vědomá, dobrovolná, na základě informací, znalostí a vnitřního pocitu. Proto jsem s tím v pohodě, proto mi pomohla.

A hlavně byl tento porod uzdravující. Jsem znovuzrozená a vím, že všechno bylo tak, jak mělo. A je tak jak má být. A snad i bude nejlépe, jak může být.

Děkuji všem, které jste se podělily o své příběhy, rady a zkušenosti. Bez toho bych tohle všechno nedokázala. A já si jdu dál plout na růžovém obláčku, než se zase přežene nějaká ta přeháňka nebo bouřka, aby nás otestovala. ☺

Eva