Jsi tady, to je neskutečné

Je čas… je čas zasdílet s vámi příběh dvou neskutečných zážitků. Nechtěla jsem, protože jak mám popsat nepopsatelné… Ráda bych ale alespoň malinko přiblížila, jaké to bylo… jaké bylo rodit své děti (Natálka (3roky) v porodnici ve Vyškově a Jonášek (4m) doma).

Dcerka Natálka slavila 3 roky a moje milá tchýně, ač jí mám ráda, opět nešetřila poznámkou „Ale stejně nevěřím, že tě to nebolelo. Myslím si, že sis to trochu vymyslela“… ach, opět ten nepříjemný pocit ve mně projel jako blesk. Vymyslela? Proč bych to dělala? Jak to může říct? Musím to prodýchnout, ale nic neříkám. Snažím se pochopit skrytý význam slov… Nesnažím se přeci o to, abych jí připravila o důležitost, nechci její porody nijak znehodnotit, ani nechci šířit, že porod je bezbolestný a ženy si zbytečně stěžují… Já jí věřím. Věřím, že pro ni to byl, tak silný zážitek a bolestivý, že má slova jí mohou bolet ještě víc. Bez přesvědčování říkám, že to chápu. Je to pro ni těžké přijmout a není to asi ani možné, stejně jak já nevím, jakými muky si musela projít – a to třikrát.

Rok po prvním porodu rychle utekl a já po různých obhajobách jsem už vzdala někomu vyprávět ten náš krásný a dojemný příběh. Prožila jsem si to já, můj muž i má úžasná dcera… a doufám, že s tímto vědomím jednou třeba i ona sama porodí. Začali u mě pochybnosti, co když jsem si to opravdu přibarvila a vlnou těch hormonů jsem si vsugerovala, že to nebolelo. Tak samozřejmě, měla jsem u sebe dcerku na krásný nerušený dvouhodinový bonding, tak je to možné… Možná jsem přes tu krásu na tu bolest zapomněla. Už jsem váhala a přestávala jsem si věřit… Pořád jsem si přesně na ten den snažila přesně rozpomenout…

Před třemi lety…

Po krásné odpolední a intimní chvilce s mým mužem Zdeněčkem jsem cítila silnou vlnu emocí. Chtělo se mi plakat, byla jsem dojatá a lítostivá zároveň. Nějak jsem tušila, že tohle je naposledy, co jsme sami, že už to bude jiné. Cítila jsem příchod velké změny a něčeho neznámého. Tekly mi slzy a tiskla jsem se ke svému muži. Natálka se v bříšku jemně vlnila, jako celé těhotenství… Asi hodinu poté jsem cítila něco nového a nebylo to tak úplně příjemné. Cítila jsem, jako když přichází měsíčky, takový zvláštní tlak a pobolívání v podbřišku a v zádech. No Uff… jsem 38 týden, je ještě čas, to asi budou poslíčci… No ale teď, když vařím bramboračku s úžasnými voňavými houbami a můj muž čte návod k hacce. Snažila jsem se to přejít, ale čím víc jsem dělala jako že nic, tím víc se ta bolest hlásila o slovo. Po hodině volám naší milé PA – porodní asistentce a říkám, co se děje a po společné domluvě se rozhodneme, že za ní přijedeme do Brna.
Nasedám do auta, s taškou do porodnice a taškou na šestinedělí a vzpomenu si na ten pocit, že už to asi opravdu nebude jako dřív. Je možné, že rodím… ponořím se do sebe, pohladím bříško a říkám naší malé holčičce „Jsme připraveni.“ Hodinovou cestu do Brna si mručím každé 2 minuty a hlasím mému muži úžasnou zprávu… Už mě to nebolí, jen jsem se potřebovala pořádně uvolnit a přijmout, že už je to tady. Dýcháme a zpíváme spolu s mužem, je to něco… Zpívám áááhmmm a smějeme se tomu, že se Zdeněček snaží zazpívat druhý hlas, ale ne vždy úspěšně. Přijíždíme do Brna, je příjemně chladná tma, cítím se moc pěkně. S PA se domluvíme, na vnitřním vyšetření, protože přeci jen jsem váhala, zda je to porod či poslíčci a zjistíme, že se mé tělo už na příchod miminka připravilo a to na 4cm. Jéééé, už to tady bude. Přejíždíme do Vyškova. Jdu si hnedka do pokojíku, zapalujeme svíčky, oblékáme si pohodlné oblečeníčko, pouštíme hudbu a objímáme se. Vlním se boky a společně s mým milým to vypadá, jako když tančíme… dýcháme, zpíváme a přidáváme na hlasitosti a já svého muže ujišťuji, že mě nic nebolí, že je to skvělé.

PA nás asi za hodinu vyruší, zda bych mohla jít na vstupní ultrazvuk… Domlouváme se, že je mi pěkně a jestli poté už budu mít nerušený klid, tak dobře. Odcházím z pokojíčku, chodba, ostré světlo… ulehám na lehátko k doktorovi, po pár vteřinách přichází vlna. Musím si stoupnout, tak ne… tady nemohu být. Je mi nepříjemně, omlouvám se a odcházím zpět.

Líbáme se, Zdeněček mi masíruje záda a je to skvělé. Jsme už nerušeni, jako kdybychom pokračovali v odpoledních radovánkách. PA občas přijde, nahlédne, odchází. Občas přiloží přístroj na zkontrolování ozev miminka.

Tohle všechno trvalo asi 3 hodiny, ale mě to přišlo, jako když čas nyní neexistuje – je jen tady a teď a my jsme spolu ve velké lásce. Byla jsem ponořená do sebe, do svých prožitků a jakoby byl Zdeněček plnohodnotnou součástí toho procesu. Prožívali jsme vše spolu. Tyhle okamžiky byly neskutečné, cítila jsem se tak božsky, zamilovaná a milovaná, prostě plná lásky.

Myslím, že jsem byla připravená na porod velmi dobře. Chodila jsem do skvělého předporodního kurzu k Majce S., četla jsem všechny ty skvělé knihy jako Orgasmický porod, Jemný porod, Aby porod nebolel… viděla jsem dokumenty, filmy i samotné porody – myslím, že v tu dobu snad všechny, které se na youtube daly dohledat 😀 ,byla jsem součástí sdílení porodních příběhů a cítila jsem, že to bude neskutečný zážitek, ale i tak mě občas přepadla myšlenka – tak kdy to začne? Kdy začne ta bolest? Naštěstí můj milý mě chytnul, zavlnil se mnou, líbal mě, pohladil a byla jsem zpět – tady a teď, ujišťující neustále dokola svého muže, že sice zpívám až křičím, ale že mě to nebolí, že mi to moc pomáhá.

Najednou říkám PA, že jsem si asi měla dát klystýr, že se mi chce na velkou, ale nejde to. Usmívá se, říká, že to je dobře… mě se tedy nezdá. Mám pocit na tlačení, jsme tedy s mým mužem na záchodě a slouží mi jako úžasná opora. Nejde to, odcházím nyní už bezmyšlenkovitě do pokoje, hledám příjemnou polohu a pocit na tlačení zesiluje. Jdu na čtyři, ulehám na bok, vstávám… no to vůbec ne… PA mě namaže bříško olejem – nejspíš rozmarýn a pomáhá mi na porodním křesle do polohy ve dřepu, kdy se rukama zapírám a je to tedy neskutečná sílá. Cítím obrovský tlak a křičím jako lev, dýchám a přichází úleva… nebolí to, ale tělo tlačí – nějak samo, ale snažím se mu pomoci. PA povzbuzuje a říká, že si už mohu sáhnout na hlavičku, ale stěžuji si, že je ještě daleko. Ale je krásně teplá, měkká a hebká. Už nepřemýšlím, co dělám… Jen jsem spolu s tím občasným tlakem. Čas jako kdyby nebyl, ale můj muž říkal, že tohle trvalo hodinu. Mě to přišlo jako 10minut, byla jsem úplně v jiném světě. Tlak, ulevuji si jako lvice a PA hlásí, že už vidí, v čem je problém. Slova ignoruji a cítím to pověstné ohnivé kolo, jak dcerka prochází a najednou takové rychlé vyklouznutí našeho děťátka ven z mého těla. Mám jí hned u sebe, tisknu ji a líbám.

Říkám, tady jsem, lásko moje, miluji tě, už jsme spolu, jsi krásná… mluvím rychle, pořád vše opakuji… Přichází z té tmy dětská sestra, které jsem si nevšimla, pomáhá mi Natálku otřít, přebírám a usmívám se na všechny. Jsem jak malé vykulené dítě, šťastné a vděčné… Tak tohle bylo ono? To bylo všechno? Ach… bylo to tak nádherný. Líbám muže, opakuje, jak jsem úžasná a vítá i dcerku. PA říká, že procházela porodními cestami tak, že vedle hlavičky měla ručičku, proto to trvalo tak dlouho. Ovšem mě to přišlo, naopak neskutečně krátké… Doktor nám gratuluje, sestřička říká, že prsa mám skvělý, že kojení půjde úplně samo… Loučíme se se všemi a zůstáváme my tři, s hudbou, při svíčkách a s tím neskutečným štěstím v srdci. Nemohu tomu všemu uvěřit. Koukáme na Natálku a ona se kouká na nás… Tak moc ji miluji…
Po vyřízení rodného listu a čekání na jiné formality, asi po 5 hodinách na oddělení šestinedělí odjíždíme ambulantně domů. Loučíme se s porodnicí a já i můj manžel se pořád usmíváme…. Byl to naprosto neskutečný zážitek… Rodila bych hned znova, chtěla jsem si to stále opakovat alespoň v myšlenkách…

V druhém těhotenství…

Váhám tedy, jak to tedy bylo. Jakoby mi okolí nevěřilo a přesvědčuje mě o tom, že porod prostě bolí. Byly chvíle, kdy jsem nechtěla nic z toho sdílet, nechtěla jsem mluvit… Úžasný kurz Hypnoporodu, relaxace a meditace mě pomohou znovu uvěřit sobě a celému tomu bezchybnému procesu. Jak mě napovídají afirmace každý den „porod je nádherný a bezpečný zážitek“. Cítím se dokonale, miluji těhotenství. Jsem jako bohyně a od poloviny těhotenství jako bych byla v ochranné bublině, kde si užívám svůj stav spolu s novým děťátkem. Těším se tak moc znovu na porod… Pohodu cítím nejen po psychické stránce, ale také po fyzické. Jsem zdravá a nic nebrání tomu, abychom mohli uvažovat i o porodu doma, proto máme vše připravené pro domácí porod i pro odjezd do porodnice a uvidíme v den porodu, jak mi bude, jak to budu cítit.

Ráno vstávám a špatně se mi chodí, připadám si se svou chůzí jako kačenka, ale nestěžuji si… jen to pozoruji a žasnu. Kdybych tak chodila od 4. měsíce, jak některé ženy, asi by i na stížnost došlo. Cítím, že náš malý chlapeček už se konečně malinko posunul dolů. Ještě aby ne, zítra je to přesně 40+0. Chystáme se s dcerkou na procházku. Ujdeme asi 6km… a nic nového. Žádný nový pocit nepřichází, až na tu kačení chůzi se cítím až moc dobře. Opět se smiřuji s tím, že si budeme muset ještě chvilku počkat.
Večer se díváme na film a já se od půlky filmu mám potřebu pohupovat na míči. Svému muži, ale nic neříkám. Vypozoruji, že každých 20 minut cítím malinký stah celého bříška. Jako když sevřu pěst, tak stejně se mi sevřou břišní svaly. Cítím zároveň takové šimrání, až motýlkování… z radosti, z těšení se, nevím přesně… Porod Natálky začínal jinak. Tolik se těším… ale říkám si každý den už 14dní, že dnes by to mohlo přijít a ono nic. Dělám tedy jako, že nic… Ještě poklidím a ulehám za Zdeněčkem a Natálkou do postele.

Usnout mi nejde, žádná novinka. Stahy pořád cítím, ale jakmile kouknu do mobilu a chci vypozorovat nějakou pravidelnost, tak necítím nic. Po necelé hodině vstávám a jdu do vany. Říkám svému spícímu muži, ať klidně spinká dál, že si jdu dát vanu. Je skoro půlnoc, usmívá se a říká, že ano. Ale druhý den si tohle mé sdělení nepamatuje. Pouštím si písničky, zapaluji svíčky, ulehám do teplé vany, osvěžuji si vzduch olejovou směsí k porodu – kdyby náhodou. Ve vaně mi nějak nejde ležet, všechno mi je nepohodlné a tak odcházím do obýváku. Sedám si na míč a zvu našeho chlapečka k nám. Koukám na stopky… žádná pravidelnost, ale občas se nějaký jemný stah objeví a já se ho snažím chytnout a říct, ano… už můžeš…. Ale jako by se ty stahy vždy lekly nějakého počítání a prostě se rozplynou…

Budím tedy něco málo po jedné hodině raní svého muže a omlouvám se mu, ale potřebuji zjistit, jaký interval je mezi jednotlivými stahy. Zdeněček moc nechápe. Ptá se, jestli jako už rodím a já říkám, že právě nevím, ale ráda bych to zjistila… Velmi pomalu přichází z ložnice za mnou, tře si oči a snaží se probrat. Vidím na něm, že z toho asi brzy nic nebude. Dělám, co potřebuji. Vlním se, hladím se, pohupuji se na míči. Tak už se nám podařilo zjistit, že pár stahů po sobě bylo po dvou minutách a trvají skoro minutu. Volám tedy PA, též se omlouvám, že takhle před druhou hodinou ráno, ale že je to nejspíš tady, ale kdyby nebylo, může i tak přijet za námi a jít si případně zdřímnout za dcerkou. PA nechápe, snaží se probrat a pochopit fakta, které jsme jí podali. Směji se do telefonu a prohodím ještě pár vtípků a ona, že si mě chce poslechnout. No nechápu úplně co bude poslouchat, ale dobře.

Říkám „je to tady“ beru ruce svého muže a tisknu je na bedra. Nadechuji se zhluboka do bříška a při stahu se tak snažím udělat děťátku prostor. Slyšet nic nejde, proto se mě PA ptá, zda vůbec dýchám… a já říkám, že ano, ale zhluboka. No tak dobrá, přijede. Dva stahy se snažím opět co nejvíce nadechnout, třetí si už jemně zazvučím. Opřu se o knihovnu. Cítím,jak děťátko sestupuje do pánve, cítím jeho pohyby. To je tak krááásné. Jemně zvučím a poté už přichází první tlak. Teda… 20 minut po telefonátu, už je to tady. To nemůže PA stihnout. Trochu se zaleknu… Říkám „Zdeni prosím, volej PA, že už mám pocit na tlačení“ a tak volá, je na cestě… ale nezbývá mi nic jiného, než se uvolnit a poddat se všemu, co má být… Už se ale nejedná o jemný stah, ale o velký tlak… Dýchám pomalu a mé tělo je klidné….

Chce se mi stát, zapírám se o svého muže a dýchám. Cítím sesun děťátka ještě níž a cítím malé rotace. Přichází vlna blaha. Klekám si na jedno koleno a druhou nohu mám v podřepu. Žádám muže o teplou vodu a ručník na hráz, je to rychlé a přepadne mě malá obava z poranění… odeznívá hned, jak se dotknu hlavičky. Přikládám teplý obklad, je to velmi příjemné, cítím teplou hlavičku, jak je připravená. Říkám Zdeněčkovi „Zdeni, chytej miminko…“ až další den se dozvídám, že vůbec netušil, že je porod tak daleko. Myslel si, že máme před sebou ještě celý proces a jsme teprve na začátku. Moje slova tedy vůbec nepochopil. Cítila jsem našeho malého, jak sestupuje a cítila jsem tu krásnou hlavičku, ale tyto informace jsem mu nějak zapomněla předat.

Při přikládání teplého obkladu, jsem byla teď jen já a děťátko, nevnímala jsem už nic, prostor, mého muže, čas… ale jen to, jak pomalinku naše tolik očekávané miminko vyklouzává na svět. Cítím ho a věřím nám, bez váhání jsem naprosto připravená. Už je v mých rukách. Zvedám jej a tisknu k sobě a jsem tak dojatá… ach bože… jsi už tady, náš miláčku, vítám tě. Jsi tady, to je neskutečné. Líbám jej a manžel říká, že to není možné, že jsem úžasná, je dojatý. Objímá mě…poté mě upozorní jestli je pořádku pupeční šňůra 😀ach ano… Vše je pořádku, cítím to… Ulehnu s děťátkem a koukáme na sebe, tak tebe jsem si tak krásně porodila, ty můj malý chlapečku. Je tak krásný, růžovoučký, voňavý… Po chvilce se přisává k prsu a já jsem vděčná, dojatá a v záplavě neskutečné lásky.

PA přijíždí asi po 20minutách a já jí tolik děkuji. Přijela přesně tak, jak jsme potřebovali. Mohla jsem si tak své děťátko porodit úplně sama do svých rukou. Soustředit se sama na sebe a neodevzdávat tu sílu nikomu jinému, na nikoho se neobracet, ale být ve svém těle. Cítila jsem něco, co jsem myslela, že není možné – pohyby děťátka… jak se miminko sesouvá do pánve, jak rotuje a pomalinku přichází na svět… Přitom jsem nedělala nic, jen vyčkávala, pozorovala a nechala pracovat tělo.

Asi po dvou hodinách uleháme do postele za dcerkou, která se probudí a jde se hned přivítat s bratříčkem. Dáme mu jméno Jonášek. Jsem dojatá neskutečně a cítím se naprosto skvěle. Voláme zprávu rodině a našim blízkým.

PA mi děkuje, že tento zážitek byl posilující i pro ni… tak se tedy ptám, jak to je s tou bolestí? Bavíme se spolu o tom, že porod bez bolesti nebývá častý, ale je možný… Ovšem, mám za to, že tak málo se o tom mluví, že některé ženy porod bolí, už jen proto, že se to tak říká a že to tak má prostě být. Věřím, že je porod z největší části o psychice, a vím, že velkou roli zde hraje i fyziologie. Bolest znám ale velmi dobře. Není to, že bych měla posunutý práh bolesti. Bolí mě občas hlava, bolí mě, když stoupnu na něco ostrého… ale při porodu jsem cítila pouze tlak a příjemné pocity. Vím, že nejsem sama a také vím, jak nedůvěra okolí vzbudí velkou nedůvěru v sebe a ve své prožívání. Proto děkuji ženám, které sdílí a děkuji kurzu Jemného zrození, který mě pomohl vrátit se k sobě.

Sdílím s obrovskou vděčností, respektem a pokorou k porodu a ke všem ženám.

Martina