Příběh zrození Rozárky

Dnes je to měsíc, co k nám přišla naše holčička Rozárka, naše první miminko 🙂 A tady je příběh její zrození…

Náš porodní příběh začal ještě dříve před otěhotněním, aniž bych to dopředu věděla. V maminkovském časopise, jsem narazila na článek o hypnoporodu. Moc konkrétních informací v něm tenkrát sice nebylo, ale když jsme zjistili, že čekáme dítě, vzpomněla jsem si na něj a začala se více zajímat. Podstatou pro mě bylo, že metody hypnoporodu pomáhají pracovat se strachem. Se strachem nejen z bolesti, ale všemi strachy uloženými, nasbíranými a zahnízděnými v nás. Prošla jsem si psychosomatickou terapií kvůli zborcené plotýnce, za kterou mohl taky strach, takže mi přišlo důležité zapracovat na téhle oblasti. Chtěla jsem přivést na svět dítě, které nebude díky „nesprávnému“ porodu zatíženo hned od narození strachem. Důležitým mezníkem na cestě k přirozenému porodu, bylo setkání s Luckou, která mě mj. přivedla do facebookových skupin a pak už to jelo…

Příběhy ostatních žen, čtení knížek o porodech mě směřovaly a vnitřně posilovaly, těhotenství dostalo nový význam. V šestém měsíci jsme s manželem vyrazili na víkendový seminář Hypnoporodu do Opavy. Vybrala jsem si skvělého manžela, na kurz jel bez přemlouvání, bral to jako společnou přípravu. Stejně jako před svatbou, když jsme jezdili na poučení k faráři. Brali jsme i tentokrát oba tak, že důležité okamžiky v životě si zaslouží zastavení se a věnování času a cílených myšlenek budoucí důležité události, aby ji člověk dokázal skutečně soustředěně prožít.

Setkání na kurzu s lektorkou Míšou, dulama, holkama, které se učily na porodní asistentky, a s ostatníma těhotnýma nám dalo neskutečně moc. Nešlo jen o nácvik relaxací jemného zrození, ale všechny ty informace o porodní praxi, o fungování těla při porodu…byla jsem po tom víkendu ještě celý týden úplně nabitá energií. Doma jsme pak praktikovali hlavně meditace před spaním, povídali jsme si s holčičkou a já se na porod těšila se zvědavostí a klidem. Postupně jsem dospěla i k podobě, jak by mohl porod vypadat. Rodit doma jsme nechtěli, prostě jsme to necítili. Hledala jsem tedy porodnici, kde by porod mohl být dle našich představ.

V prosinci jsme se sešli také s dulou Míšou Sedláčkovou, kterou jsme potkali na kurzu hypnoporodu a chtěli ji u porodu prostě mít. Prošli jsme porodní přání a příprava k porodu dostávala konkrétní podobu. Říkala jsem, že si myslím, že porod bude rychlý, že bude v noci a že bude asi dříve než vypočítaného 28. února. V lednu jsme se s porodním přáním vydali také na obhlídku terénu, do porodnice v Ostravě Porubě. Nadšení vzalo za své po konzultaci našich požadavků. Personál byl velice milý, jen žádnou jistotu nám dát nemohli, všechno se bude odvíjet až od aktuálního stavu během porodu. Na prohlídku Krnova jsme nakonec nejeli, všechny termíny byly obsazené. Říkala jsem si, že to je znamení a nějak to prostě dopadne. Omezovala nás dojezdová vzdálenost z bydliště. Varianty tedy nakonec byly Krnov nebo Ostrava Poruba.

Jediné, co rušilo naše očekávání miminka, byly praktické záležitosti. V polovině ledna jsme se stěhovali do domu rodičů, kteří se stěhovali jinam. Dny nového roku byly ve znamení balení krabic a popravdě ne úplně pohodové partnerské atmosféry. Stěhování nebylo do našeho vysněného hnízda, ale jen nutnost daná okolnostmi. Poslední lednový víkend jsme převezli poslední věci z bytu, v místnostech to vypadalo jako na bojišti. Nicméně nás uklidňovalo, že máme do příchodu miminka ještě měsíc, takže v pohodě vše stihneme připravit.

V úterý 2.2.2016 se Lukáš vrátil ze služební cesty. Chtěla jsem mu udělat radost, takže jsem uvařila dobrou večeři. Kolem 7 hodiny večer odjeli s posledními věcmi rodiče a právě na večeři dorazila moje sestra. Nachystala jsem jim talíře a kolem 8 hodiny večer jsem se v kuchyni „svalila“ na židli. Miminko už dlouho bylo otočené hlavičkou dolů, cítila jsem jeho nožičky na pravé straně. Ten večer mi přišlo, že je má nějak hodně naboku, že se nějak posunulo. Pohladila jsem holčičce patičky, tak jak jsem to dělala celou dobu a… praskla mi voda.

Lukáš se sestrou Lenkou si právě vedle v pokoji otevřeli k večeři víno, tak jsem jen na manžela klidně zavolala, ať to víno nepije, že možná pojedeme do porodnice. Šla jsem zkontrolovat stav věci na záchod. Hlenová zátka a čirá plodová voda se nedaly s ničím splést. Houkla jsem na Lukyho, ať to víno fakt nepije, že si nedělám srandu. Vážně to pochopili, až když jsem přišla a s úsměvem říkám, že budeme rodit, že dneska možná už bude s námi miminko. Skutečnost, že jsem ve 36+2 týdnu mě nestresovala. Miminko mělo odhadní váhu už tři kila a prostě jsem si říkala, že ví, proč už chce ven. Panika se nekonala ani u sestry ani manžela. Zavolala jsem dule Míši, že ten porod bude fakt dříve. Říkala, že bohužel ale bude moci přijet až ráno. Byly jsme domluvené, že ji případně zastoupí dula Denisa Kolarzcykova, takže Míša volala své zástupkyni a že jí máme dát vědět, když se něco bude dál dít. Dít se začalo asi půl hodiny po prasknutí vody.

Vlny začaly chodit najednou, pravidelně a žádné lechtání. Neměla jsem žádné poslíčky, takže mě ta práce dělohy lehce překvapovala. Ne intenzitou nebo bolestí, ale tím způsobem, jak tělo začalo pracovat. Díky stěhování jsem měla sbalené pouze základní věci do porodnice, takže začalo celkem komické balení tašek. Lukáš a sestra hledají v krabicích, já mezi vlnami naviguji, co vše bereme. Asi za hodinu máme sbaleno, tři kufry 😀 Je kolem desáté večer, jdu si vlny prodýchávat do sprchy. Sestra se pořád ptá, jestli teda už jedeme, že bychom měli, ale mě se pořád nechce. Posílám Lukáše ještě spát s tím, že ho zavolám, až budu chtít jet. Vlny nabírají na intenzitě, přichází snad co 8 min. Zapaluji si v koupelně svíčku a prodýchávám si ve sprše.

Čas začal plynout úplně jinak. Kolem půlnoci mě napadlo, že už je to všechno fakt rozjeté a že pokud se chci někam přemisťovat, tak teď. Jednak brzo dojde teplá voda v ohřívači a pak už jsem chtěla být na místě, kde prostě budu už fakt rodit a budu mít klid. Tohle mi v hlavě pořád lítalo, jestli stihneme dojet za tu hodinu do Ostravy či dále do Krnova. Něco málo po půlnoci voláme dule Denise, že jedeme do Poruby se nechat zkontrolovat a pak se uvidí. Sedáme do auta, vlny stále intenzivnější, začínám si hučet jako sova. Se zavřenýma očima jedeme tmou, v přehrávači Čechomor na plné pecky, rychlost jízdy odhaduji jen v zatáčkách (manžel to pěkně řeže), ale je mi dobře, jsem ponořená v procesu porodním.

Na příjmu v Porubě se nás ujímá mladá sestřička, je milá, pochválí mě, jak pěkně si dýchám, to mě potěší. Příjmové papíry vyplňuje Lukáš, když se něco ptají mě, většinou neodpovídám, protože mám stah, ale je mi to jedno, jestli to působí snad nezdvořile. Přichází mladá doktorka a Lukáš jí předává naše porodní přání. Konstatuje, že to nemáme podepsané primářem, takže neví, jak s tím naložit. Říkám, že jsme to konzultovali s vrchní sestrou a instruuji muže, aby připsal k informovanému souhlasu, že součástí je naše porodní přání. Lékařka jemně trvá na vnitřní kontrole, moc mi nevěří, zda odešla plodová voda a jestli fakt rodím. To mi příjde dost vtipné, neb pokud nerodím, tak nevím, co jiného to je…Zvažuji pro a proti…porod evidentně běží, takže vnitřní vyšetření by nemuselo vadit, infekce se nebojím. Říkám doktorce, že nechci vědět, jak moc jsem otevřená, ať to řekne jen manželovi. Souhlasí a nedá najevo vůbec nic, nicméně mě přijímají a jdeme na porodní pokoj – ten, který jsme si prohlíželi při předporodní návštěvě J. Jsem ráda, že už jsem na místě a nikam se mi už dále cestovat nechce. Věřím, že to tady zvládneme, navzdory předporodní konzultaci.

Pár minut na to přichází na pokoj Denisa. Potykáme si, a já se svlíkám, nemocniční košile mi vadí, potřebuji prostor pro pohyb. Přichází doktorka z příjmu a ptá se Denči, zda má sebou nějaké oprávnění, že může vést porod. Denča říká, že ne a mě se zvedá tlak…chápu, že zdravotníci mě tam nemohli nechat s „nějakou slečnou“, naštěstí se to vyřešilo – asi si našli seznam dul na internetu, nevím. Doktorka odchází s tím, že pokud budeme něco potřebovat, máme si říct a že natočí monitor o půl páté. Je něco po jedné hodině a mě tahle informace docela vyděsí. To to jako ještě bude trvat tak dlouho??? Vzpomínám na info z kurzu „zakryjte hodiny“ a vsugerovávám si, že určitě porodím dřív, co oni ví J. Nechávají nás na pokoji jen ve třech, Lukáš, Denisa a já. Je ticho, pohodové přítmí, rodíme…Vůbec mě nenapadlo si jít lehnout na postel, chvíli sedím na porodní židličce, ale tlačí mě…Denča velí“ jdeme do sprchy“. Zalézám si do toho malého tmavého kachlíčkového prostoru a je to super, teplá voda na záda je luxusní…vracím se zpět do svého porodního rauše…Denča mi sprchuje záda, sedí na zemi a dýchá se mnou. To je úplně nejvíc, společné dýchání dává pocit, že v tom člověk není sám…dále mi události začínají splývat…střídám ve sprše různé polohy, Denča mi nosí pití, střídavě ležím na balónu, hučím si a dýchám, chválí mě, komentuje vlny, že to jde dobře…objevuje se Lukáš, jen v trenkách je se mnou ve sprše, chvíli na něm visím, chvíli mi sprchuje záda…dýcháme…vlny se stupňují, ale není to bolest. Je to tlak a síla pracujících svalů.

Přesně si vybavuji, jak Míša na kurzu ukazovala, jak ve které fázi svaly pracují. Vím, že teď vytahují děložní hrdlo, aby se otevřelo, tak si to představuji a dýcháním svalům pomáhám nahoru. Uklidňuje mě, že vím, co se děje. Je to makačka, tělo si pracuje samo. Občas nás přišli zkontrolovat, chtěli natočit monitor a chtěli, ať jdu ze sprchy. Řekla jsem, že nikam nejdu, tak přijeli s monitorem za mnou do sprchy a poslechli ozvy. Miminku se daří dobře, můžeme pokračovat. Už to trvá dost dlouho, začínám se cítit unavená. Sahám si na břicho a cítím, že miminko je níže, ale nožičky má stále jen kousek pod mým pupkem a ještě nikam nesestoupilo. To mě znepokojuje. Říkám Denise, že to nejde, že je malá pořád nahoře. Napadá mě, co jako budeme dělat? Odpovídám si, že to prostě nějak bude muset jít. Zpětně se sama divím, ale vůbec mě nenapadl císařský řez nebo epidurál…z rozjetého vlaku se nevystupuje…

Denča nám radí, ať si promluvíme s miminkem, ať ho pustím dolů, že mám pořád neuvolněnou pánev. Mluvíme na naši dceru, ať už příjde za náma…Cítím, že se boky opravdu neuvolňují a malá asi nemá volnou cestu…žádná pozice moc nepomáhá…Dnes si myslím, že příčinou mohla být moje operovaná bederní plotýnka, celé těhotenství jsem měla bedra hodně ztuhlá a „nehybná“, možná tam prostě nějaký blok zůstal. Denča radí, ať si sednu na záchod, Lukáš je přede mnou, opírám si o něj nohy…pomáhá to…Sama sebe slyším, že měním zvuky, něco se děje. Přichází pocit na tlačení…

Vyměnila se směna, do sprchy za mnou přichází jiná porodní asistentka, cítím její parfém J Měří ozvy, vše je v pořádku. Jsme zpátky ve sprše, tělo chce tlačit. Měním pozici a najednou se věci dávají do pohybu. Tlačím a Denča volá, že vidí hlavičku. Lukáš vystřelí pro zdravotníky. Do pokoje přišla doktorka a znepokojeně se ptá, jak to, že tlačím. Denča jí odpovídá:“Tlačí, protože musí!“ To mi příjde hodně vtipné, hlavou mi prolétnou všechny internetové diskuse a oceňuji tu pohotovou Denčinu reakci. Je mi úplně jedno co se děje kolem, jsem zalezlá ve svém koutě. Přichází porodní asistentka a ptá se, kde chci rodit. Koukám na ni nechápavě, vždyť vidí, že rodím. Říkám, že nevím.

Vedle se ozývá zase doktorka, že porodit v 36. týdnu ve sprše asi není moc vhodné…tělo už si jede svoje, nejde to zastavit, takže když mě Lukáš s Denčou berou pod ramena a vyvádějí mě ze sprchy, jen hlásím, že cítím dítě mezi nohama…přemisťujeme se na žíněnku, vnímám jen, že je v pokoji plno lidí…zavírám oči, ať nevidím světlo, naštěstí je žíněnka v tmavém koutku. Klekám si na všechny čtyři a tlačím…je to obrovská síla, cítím v sobě hlavičku, která postupuje ven, poprvé to fakt bolí. Cítím, jak se tkáň napíná. Opírám si hlavu o Lukáše, sedí přede mnou, Denča vedle něj. Křičím snad nejvíc v životě. Cítím, jak se hlavička posunuje, vždy kousek vykoukne a zajede zpátky. Začínám panikařit, že to snad nedám.

Pohledem zavadím o misku s nástroji, která leží na zemi vedle mě a houknu na porodní asistentku, která klečí za mnou, ať nestříhá. Denča mě uklidňuje, že nebudou. Cítím, že mi PA pomáhá, uvolňuje rukama kůži, aby hlavička mohla projít. Tlačím a už to nejde zastavit. Denča říká, ať si sáhnu na hlavičku. Sahám dolů a cítím malou, teplou, kluzkou hlavičku, je napůl venku, napůl uvnitř. Neuvěřitelné, mé dítě! Jde ven! Tlačím ze všech sil, vydýchat dítě klidně ven nejde. Rodí se hlavička. Cítím, že v místnosti se mění atmosféra. PA mě pobízí, ať ještě tlačím, ať do toho dám všechny zbytky sil. Sil mám dost, jen cítím, že vlna odchází a tlačit nejde. Naléhají, že to už trvá dlouho, ať tlačím. Houknu dozadu, ať počkají. Lukáš mě uklidňuje, že to dělám dobře, nebo tak něco…přichází další vlna, tlačím a miminko je venku. Vyjde ven spolu s přívalem teplého pocitu. Je středa 3.2.2016, 7:11 ráno. Zvedám se a vidím pod sebou malého tvorečka. PA mi zezadu podává miminko, artisticky překračuji pupečníkovou šňůru…Denča nám pohotově chystá porodní vak, sedáme si a miminko mi podávají na břicho. Naše dítě! Koukáme na sebe, mluvíme na naši Rozárku, nepláče, jen si nás prohlíží…vypadá trochu zmateně, jak by se právě probudila. Denča nás fotí. Jsem šťastná, zvládli jsme to.

Zdravotníci se ptají, zda můžou malou zkontrolovat. Dávám jim ji, Lukáš jde s ní k lůžku a mluví na naši dceru. Za chvilinku nám ji dávají zpátky s tím, že má horší dýchání. Chceme být spolu, proto malé přivazují na ručku sondu, která kontroluje tep (asi). Jde vidět, že se malé opravdu špatně dýchá, jen ležíme pod naší dekou a ručníkem a koukáme na sebe. Hodnoty dýchání jdou dolů a zdravotníci říkají, že malou musí vzít, že to není dobré, že půjde do inkubátoru. Vidím, že Rozárce opravdu s dechem není nejlíp, nebráním jim. Berou mi holčičku, Lukáš jde s nima. Zůstávám s Denčou, PA kontroluje poranění, nekrvácím, mám jen oděrky a trhlinku na jeden steh. Říkám, že to šít nechci, PA souhlasí. Jdeme rodit placentu, od porodu uběhla už skoro hodina. Přemisťuji se na polohovací lůžko, světlo mi svítí do očí, ležím pod peřinou.

Napadá, mě, že na tom lůžku bych fakt rodit nemohla. Bavíme se s Denčou a PA o porodu, placenta pořád nic. PA nám dává ještě nějaký čas, pak prý to budeme už muset řešit a odchází. Ptám se Denči, jak se to bude řešit. Tahání nezní nijak lákavě, vymýšlíme co rychle s tím. Denča konzultuje situaci mobilem, posílá mě do sprchy, mám si tam žmoulat rukama bradavky. Jdu zpátky do svého tmavého porodního koutku, chvíli žmoulám bradavky a šup, placenta vyjede ven. Přendáme ji do misky, a když za chvíli příjde PA, jen s úsměvem ukážeme, že máme hotovo. Placentu si bereme sebou, PA nic nenamítá. Přichází Lukáš, malá je na oddělení v inkubátoru kvůli kyslíku, prý usnula a je jinak v pořádku.

Loučíme se s Denčou, vděčnost za tu velkou pomoc a podporu nejde vyjádřit slovy. Zároveň jsem vděčná personálu porodního oddělení, protože nám svým přístupem a respektem k našim přáním umožnili zažít přirozený porod.

Zůstáváme s Lukym sami na pokoji. Koukám se na prázdné dětské lůžko a říkám mu, jak to je divné. Malá už není v bříšku, ale není ani s náma…Za nějaký čas mě převezli se ubytovat na pokoj šestinedělí. Luky odjel k dule Míši, nemohla být u porodu, ale alespoň nám mohla zpracovat placentu na koktejl a kapsle. Ke koktejlu z placenty jsme měla zprvu respekt, ale chutnal skvěle po lesním ovoci. Míšo díky J Rozárku jsem šla navštívit hned po ubytování, její stav nebyl pořád dobrý, hrozilo, že půjde na JIP. Tím, že byla narozená dříve a že viditelně potřebovala pomoct, nehádala jsem se s doktory a těšila se na další den, až budeme spolu.

Šestinedělí je v Ostravě oddělení s postupy a přístupy, na které jsem nebyla připravena. Dceru mi přivezli další den po poledni, byla stabilizovaná a konečně jsme byly spolu. Byla tak klidná a krásná J Zkusili jsme kojení a holčička se krásně přisála. Doporučili mi kojit co tři hodiny, aby malá vypila dostatečné množství a přibírala. Během kojení Rozárka usínala, což je u dříve narozených miminek normální. Tím však nevypila dost a bylo mi řečeno, že potřebuje příkrm. Krmit stříkačkou umělým mlékem přes prst mi nešlo a byly to fakt nervy, protože jsem se bála, aby malá byla v pořádku, aby neměla hlad. Nakonec jsem ji musela před každým krmením zvážit, zapsat do formuláře a po nakojení zase zvážit. Pokud nevypila dost, dávali mi příkrm. Krmení sestry kontrolovaly ve dne v noci. Nebylo to příjemné, protože člověk byl plný nejistoty, jestli všechno dělá dobře. Příkrmy dostávaly všechny děti, které se mnou byly postupně na pokoji (celkem 4 se tam vystřídaly a to včetně 4,5 kg chlapečka). Říkala jsem si, že ještě jeden den ten kolotoč vydržíme a v sobotu jdeme domů.

Po sobotní vizitě mi však Rozinku vzali, protože dostala silnou žloutenku a strávila 44 hodin na fototerapii. Nosili mi ji jen co tři hodiny na kojení. Jediné, co mě drželo, bylo vědomí, že dobu pod světlem prospala. Chodila jsem za ni, co to jen šlo. Slyšet plakat všechna ta miminka, která v sesterské místnosti čekala na převoz k maminkám, nebo tam podstupovala různá vyšetření, bylo srdcervoucí. Stálo mě to hodně slz. Dnes vím, že jsme s Lukášem dělali vše tak, jak to v tu chvíli šlo nejlépe. S Rozárkou si odloučení vynahrazujeme každý den, je to báječná holčička s moudrýma očima.

Naši přípravu na hypnoporod a rozhodnutí mít u něj dulu, považuji za nejlepší investici během těhotenství. A příště ta porodní pohádka snad bude krásná až do úplného konce.

Petruchovi