Client stories

< Back to all stories

Porodní příběh Jany

Michaelo,

byla jsem u Vás na kurzu zhruba před rokem a kousek….již několikrát jsem Vám chtěla napsat, ale nějak jsem nevěděla co, protože ten “wow” porod jsem nevytvořila….Vše proběhlo fyzicky dobře a jak mělo, ale až po této době jsem ochotná si opravdu přiznat, že to vůbec nebylo jak jsem chtěla a podlehla jsem nějakému nátlaku zvenčí. Dovolte tedy, abych s Vámi sdílela svůj příběh:

Vlny začaly v pátek v 8 večer, nebyly silné, spíš jako větší bolení břicha…nepochopila jsem, že jsou to vlny, tak jsme volali do porodnice a řekli nám ať změříme čas, byly po 2 minutách…do porodnice jsem chtěla jet co nejdéle, ale kápla ze mně krev a nevěla jsem co se děje a řekli, že v tom případě přijet okamžitě. Ještě bych chtěla upozornit, že porodnici jsem pečlivě vybírala a zvolila jsem kompromis 50 km vzdálenou porodnici kde jsem se byla podívat a opravdu vypadal jako nakloněný přirozeným porodům. Mám však pocit, že je to trend a tak se to fyzicky provádí tak, jak si přejí rodičky. Vydali jsme se do porodnice, cesta se stahama byla velmi nepříjemná. Přijeli jsme do porodnice a mně přestali vlhy, které byly původně čím dál silnější. Po vyšetření mi bylo sděleno, že se vůbec neotvírám a že na porod to není (tak proč jsem měla stahy????) – měla jsem si vybrat – jet domů a když to k něčemu bude tak přijet a nebo zůstat.

Raději jsem zůstala, další cestu autem jsem už nechtěla. Celou noc do 12 h dopoledne jsem měla stahy po 4 – 5 minutách, odmítala jsem veškerou tišící medikaci “na odpočinek”, ale vaginální vyšetření bylo několikrát, aby věděli jestli se otvírám…..a v sobotu před 12 h dorazila přítelkyně, která se mnou u porodu měla být – já totiž tvrdila – jako doktoři – že ještě nerodím….poskytla mi reiky a za chvilku se porod rozběhl, přesunuly jsme se na porodní pokoj, byla tam příjemná sestra, vše šlo ok, jenže pak došlo na střídání směny a dorazila paní, která mi po tom, co jsme několikrát odmítli monitor, prudce oznámila, že rodí 38 let a ví co má dělat!

Jediná moje “zbraň”, kterou jsem v tu chvíli cítila, byla, že jsem si řekla, že ji nebudu poslouchat (což jsem také zjistila po porodu, že jsem udělala, protože si pamatuji jen asi 4 věci, které mi řekla – zbytek mi pak říkala kamarádka). Přes veškeré odmítání, jsem na sobě měla monitor skoro co 2 -3 hodiny, vaginálně mě vyšetřovala, což jednou příšerně bolelo, protože jsem netušila, že si ani nedá gel na gumové rukavice a při jednom vyšetření mi praskla voda, což mě příšerně rozbrečelo, protože jsem si myslela, že to udělala ona, tak jsem na ní začla křičet co si to dovoluje, ale říkala, že to zrovna prasklo, tak nevím jestli to je možné.

Krom toho, že ten monitor už jsme pak radikálně odmítli, protože takovou bolest být na boku při posledních stazích jsem fakt už nemohla vydržet. Vlastně ani nechápu proč jsem se na výzvu doktoru po 30 h aktivitě ještě přesouvala do jiné místnosti kde jsem nakonec porodila. Nechtěla jsem nástřih, nedělají zde rutinní, ale u mě byl prý nutný – dodnes se při milování pokaždé rozbrečím, teprve nyní jsem si skutečně přiznala, že jsem z toho vnitřně velmi zraněná (i se mi to fyzicky špatně hojilo). A ještě mi píchli oxytocin na odloučení placenty – prý taky nutnost, dle mého blbost ale po těch 30 náročných hodinách odmítání (spíš ze strany mé kamarádky, já se snažila soustředit na porod a promítala jsem si co jsem naposlouchala z hypnoporodu v těhotenství)…..plus je, že nám domů dali placentu.

Přístup na 6nedělí nesrovnatelný, mnohem lepší. Ale pobyt v porodnice neskutečně náročný, pořád nějaké vyšetření, často jsem se mezi kojením a vyšetřením ani nestihla najíst. Znovu již nikdy neabsolvuji.

V současné době řeším psychickou příčinu toho, proč se to tak všechno stalo a srovnávám si svou vlastní cenu, protože se cítím podvedená slibem co vše v té porodnici jde a co nakonec nešlo. Vím, že je to mým nastavením v hlavě, a tak na tom pracuji a i když touhu po druhém dítěti mám, rozhodně nemám vůbec odvahu rodit. Takže nyní to potřebuji všechno zpracovat a chtěla bych se dopracovat k odvaze rodit doma, protože kdybych měla rodit v porodnici, tak to už bych znovu nezvládla a ani nechtěla zvládnout. Cítila jsem obrovský boj.

Věřím, že jsem se probudila z naivní představy, kterou jsem měla a získala jsem tak sílu se za svůj další porod postavit sama za sebe a už se nebát těch řečí kolem “jako co když se mi něco stane” ….. takhle se mi stalo, získala jsem jizvu na těle i na duši, které se musím a chci zbavit. Nechápu, že mnoha lidem, se kterými jsem se o tom bavila to ještě připadá v pohodě a normální….

Děkuji za to, že děláte to, co děláte. Jana