Porod v porodnici Hradec Králové v prosinci 2015 neboli srážka domorodičů se systémem

S manželem jsme si přáli domácí porod, nicméně nakonec jsem se rozhodla pro přesun do porodnice. Rádi bychom se podělili o stručný souhrn toho, co následovalo. Doufáme, že náš pohled na průběh porodu v hradecké porodnici pomůže s rozhodováním dalším rodičům, kteří si vybírají místo pro zrození svých dětí. Přišli jsme do porodnice – já, můj manžel a naše porodní asistentka a strávili jsme tam něco přes 3 hodiny.

I. Oddělování blízkých už od začátku

Ihned po příjezdu mě vzali na příjem a manžela s porodní asistentkou chtěli nechat čekat na chodbě. Bohudík, nenechali se rozdělit, řekli, že jdou se mnou a šli. Museli se převléknout do zeleného oblečení z operačního sálu. Já jsem šla hned na sál – již zcela otevřená. Neměli jsme bohužel sepsaná porodní přání, ale věřili jsme, že je uhájíme na místě aktuálně dle situace.

II. I fyziologické porody vede na závěr lékař

Nejdřív se o mě chvíli starala porodní asistentka, když ale brzy došlo na tlačení, ujal se vedení porodu lékař. V Hradci je tedy asi normální, že konec porodu vede lékař a ne porodní asistentka, i když se jedná o fyziologický porod.

III. Kdo nechce nástřih, musí to jasně říct!

Už při tlačení tedy začala diskuze o nástřihu. Porodní asistentka, znalá našich přání, řekla, že si nástřih nepřejeme. Lékař odpověděl, že se bude snažit, aby nebyl třeba, ale že záleží na situaci. PA sděluje, že kdyžtak se to natrhne, že nechceme stříhat. Zopakoval, že záleží na situaci. My zbystřili a důrazně řekli, že si prostě nástřih nepřejeme. Lékař ho opravdu neudělal a hráz nepraskla.

IV. Dotepání pupečníku zde není standard a vymoci si ho lze pouze násilím

Mezitím PA s lékařem diskutovala o dotepání pupečníku. Říká, že si budeme přát dát miminko hned po porodu na moje břicho a nechat dotepat pupečník. Lékař řekl, že když dítě bude dobré, tak že to půjde. Syn se narodil, lékař mi ho dal podle pokynů na břicho. Blízko už stála dětská sestra s připravenou plenou, aby do ní syna vzala a odnesla ho. Jenže dítě bylo na šňůře, tak nemohla. Naše porodní asistentka stála vedle mě a tak nějak bránila sestře se více přiblížit, jako by se bála, že mi syna odnese, a řekla, ať to dítě něčím přikryjí, protože já nahá měla na sobě nahé dítě a nikoho nenapadlo nás přikrýt. Nakonec se tedy sama aktivně chopila té pleny od té sestry a přikryla naše dítě. A teď začala bojovná diskuse. Pediatrická sekce začala lamentovat, že potřebuje dítě ošetřit a tedy odstřihnout. Gynekolog chtěl tedy stříhat, my jsme říkali, že ne, že chceme nechat dotepat, že nám to přece slíbili. PA demonstrativně sáhla na pupečník, jako že tepe (a tepal mohutně) a vyzvala k tomu i manžela, který si také sáhl. Přítomní zdravotníci obraceli oči v sloup. Pak začali argumentovat, že jde přece o zdraví dítěte, že je ohroženo. PA se podívala na dítě a říká: „Ale vždyť je v pořádku. Podívejte, dýchá. Poslechněte mu srdíčko.“ Ale nikdo mu ho neposlechl. Mezitím dorazila nějaká další dětská sestra či lékařka a zhurta se do nás pustila, že prý sestrám nechceme dát dítě. Pak se ale zarazila, protože uviděla, že dítě ještě není odstřižené a že ho tedy sestrám ani dát nelze. Bylo evidentní, že na neodstřižení dítěte v Hradci nejsou zvyklí. Zase se rozhořel argument, že dítě je v ohrožení života a že oni za něj mají zodpovědnost. PA se zase na naše dítě podívala a řekla, že je ale v pořádku a pokud ne, ať tedy řeknou, co v pořádku není. A že nám před porodem slíbili, že když je dítě v pořádku, že lze nechat dotepat. Manžel argumentoval tím, že za dítě jsme zodpovědni my – rodiče a ne zdravotníci. No byla to mela názorů, manipulací a boje o moc. Nato se pustila jedna ze sester do lékaře, že přece nebude poslouchat tady jen tak někoho, kdo mu něco přikazuje, ať prostě střihne. To nás namíchlo. My nejsme jen tak někdo, my jsme rodiče s doprovodem a nejsme tady pro zdravotníky, ale zdravotníci pro nás. Lékař už bral do rukou nůžky, my jsme křičeli, že si to ale nepřejeme, lékař se díval střídavě na sestry, střídavě na nás, jakoby nevěděl, co má dělat, atmosféra byla napjatá, až manžel začal bránil pupečník vlastníma rukama a znemožnil tak lékaři přestřihnout pupečník. Sálem projela silná vlna nespokojenosti personálu. Pak jsme znovu sahali na pupečník, ještě slabě tepal, pak sahal lékař, řekl, že už netepe, pak jsme zase sahali my a už opravdu dotepal. A tak se po několika vypjatých minutách střihlo.

V. Dítě je bezprostředně po porodu odnášeno na vyšetření do jiné místnosti.

Pak hned dětské sestry dítě odnesly a manžel šel s nimi. V Hradci ho opravdu odnášejí do jiné místnosti, nevyšetřují v místnosti, kde je matka. Možnost, že by dítě vyšetřili na těle matky asi vůbec neznají. Usuzuji tak z toho, že po porodu si od nás všech třech gynekolog nechal podepsat, že jsme odmítli přestřižení pupečníku hned po porodu, dokonce tomu aktivně bránili, odmítli vyšetření dítěte bezprostředně po porodu a že to vše je spojeno s rizikem anemie, podchlazení, atd. PA tomu dopsala, že vyšetření dítěte bezprostředně po porodu jsme neodmítli, mohli ho udělat na mém těle, ale odmítli jsme, aby k tomu dítě odnesli. Absurdní mi přijde, že si lékař spojuje dotepání pupečníku – tedy zvýšený přísun krve a železa – s anemií, to je nesmysl, je to přece naopak. A také, že dítě by se mohlo podchladit, když ho neodnesou matce, ale nechají jí ho na těle. O to, aby dítě vyšetřili až po dvou hodinách, nechali ho do té doby u mě jako matky, jsme si jaksi kvůli napjaté dusné atmosféře neřekli, později mě to mrzelo, ale dost možná by to byl zase boj.

VI. Injekci na odlučování placenty po porodu zde podávají rutinně

PA se mnou tedy zůstala na porodním sále, otec odešel za dítětem. Sestra se připravovala, že mi píchne po porodu injekci na odloučení placenty, což mi letmo sdělila. PA řekla, že by se to nemělo píchat rutinně, že jen když žena krvácí a – podívala se – a konstatovala, že nekrvácím. Jenže sestra si jela svou, já už neprotestovala, připadalo mi to hrozně rychlé, a tak mi to prostě píchla. Tak tohle jsme neuhájili.

VII. Personál nerespektuje přání pacientů a doprovodu, leda se o své potřeby postaráte sami proti jejich vůli

Rodila se placenta, šilo se. Uplynulo cca 5 – 10 minut od odnesení dítěte, už nám jeho absence připadala dlouhá, PA navíc zmínila, že myslí, že by se mi lépe rodila placenta, kdybych měla své dítě u sebe, lékař ale řekl, že to nemá žádnou souvislost. PA odpověděla, že to je prostě psychosomatika. Tak šla našeho syna s otcem hledat a zjistit, kde tak dlouho jsou a co se děje. Vyšla z porodního sálu na chodbu, rozhlížela se, kde by tak mohli být v tom labyrintu dveří. Vtom jí jedna sestra řekla, že tady takhle nesmí sama chodit. PA řekla, že hledá otce s dítětem, kde jsou? Ona jí ukázala na jedny dveře, ale dál hudrovala, že tam nemůže jen tak chodit, že jsou tady nějaká pravidla. PA ji ignorovala, vlezla dovnitř, kde byla jiná sestra s manželem a s miminkem a řekla sestře, jestli by už mohla dítě přinést, že ho potřebuji. Sestra se na ni utrhla, že naše PA jí nemá co říkat, co ona má dělat a že ji nemusí poslouchat, ale to už byla naše PA zase na cestě zpátky. Manžel na sestřiny výhrady reagoval tím, že sestra sice nemusí poslouchat PA, ale jeho ano, protože on je otec. Na chodbě zas hudrovali, že si tu naše PA dělá, co chce. Každopádně během několika minut se objevili na sále s miminkem a to se konečně dostalo zpátky ke mně. A zase vzduchem svištěly nějaké poznámky o tom, že se do toho PA nemá co míchat, že jsou tu nějaká pravidla, že co jim bude nějaká dula co povídat, jo a že jestli porodní asistentka, tak jestli ví všechno tak nejlíp, tak z té porodnice (kde si asi mysleli, že dřív pracovala) do soukroma neměla odcházet. PA se tedy ptala, co je špatného na tom, že chce, abychom já, matka, a mé dítě byly co nejrychleji spolu a jestli tu mají skutečně taková pravidla, že nemůže jít za otcem a za dítětem? No prostě se nedala.

VIII. Tady se poslouchají naše pravidla!

Přinesli mi syna zabaleného v peřince. Jak jsme se dozvěděli, je mu tak sice teplo, ale pro dobrou stimulaci kojení je lepší, když je dítě méně oblečené a více nahaté přímo na kůži matky. To už si naše PA tedy té sestře netroufla hned říct, protože ta byla na ni ta nejnabroušenější, ale po jejím odchodu jsme syna společně z peřinky vybalily, já si ho dala přímo na tělo a peřinkou přikryla. Jenže ouvej, za chvíli ta sestra zase přišla, že prý musí zkontrolovat, zda nekrvácí pupečník a uviděla, že mám dítě vybalené z peřinky. Tak mi za to vynadala, téměř ve smyslu co si to dovoluju, že oni jsou za dítě zodpovědní a že tu jsou určitá pravidla. PA se ptala, jestli tu mají pravidlo, že matka si nesmí své dítě vybalit z peřinky? Pupíček naštěstí sestra zkontrolovala na sále, nikam dítě neodnášela, ale pak dítě zase zabalovala do peřinky. PA jí řekla, že já, matka, možná to dítě mít v peřince nechci, že by se mě nejdřív mohla zeptat, než ho zabalí. Myslím, že na tu sestru to už bylo příliš, vyštěkla něco v tom smyslu, že tady se bude poslouchat a dítě zabalila zpátky do peřinky.

IX. Kradení kompetencí matkám

Asi třikrát za náš 3 hodinový pobyt v porodnici přišla dětská sestra, aby mi pomohla s přiložením dítěte k prsu. Jenže vypadalo to tak, že dětská sestra držela našeho syna u mého prsa. Já nejistě a rozpačitě držela svou ruku ve vzduchu připravenou držet dítě, ale neměla jsem ji kam dát, protože dítě držela sestra s tím, že nemusím nic dělat, že ona ho drží. Tímto jemným způsobem připravují zdravotníci matky o své kompetence a činí je nejistými a závislými na jejich péči. Porodní asistence, která nás doprovázela, to nedalo a řekla mi: „Kristýno, držte si Tobiáše, vždyť je váš!“ na což reagovala sestra zavrčením a potřesením hlavy. Evidentně to s ní nějak rezonovalo. Ale pomohlo to – po chvíli byla znejistěná spíš sestra a já držela svého syna sebejistěji.

X. Ambulantní porod zde není samozřejmostí, ale jde

Pak jsme začali hlásit, že asi brzy půjdeme domů. Gynekologové s tím neměli velký problém, ale ve vzduchu viselo, že miminko pediatři asi nebudou chtít pustit. Tak PA zmínila, že na předčasné propouštění novorozenců existuje věstník od MZ. Gynekolog řekl, že o takové případy se pak zajímá sociálka. PA se pohotově zeptala, jestli mu připadáme nějak sociálně slabí, že by k nám musela sociálka. .. Odpověděl, že to samozřejmě ne :O) PA se dále ptala, zda nám přijde nějaký pediatr dát informace o dítěti. Bylo jí řečeno, že pokud jsou děti zdravé, prohlíží v této porodnici děti až pediatr na šestinedělí. Takže to chvíli vypadalo, že žádné informace nedostaneme. Ale zase to znamenalo, že dítě je zdravé – když doposud nebylo třeba volat pediatra.

XI. Papírování a neklid především

Papírování bylo během těch 3 hodin po porodu spoustu. Kvůli rychlému porodu se příjem dělal až po porodu, takže klasické příjmové otázky jsem zodpovídala při kojení. Pak mi při kojení přinesli k podpisu asi tak 5 souhlasů a nikdo neočekával, že bych si to měla pročíst a rozmyslet si, co podepisuje. Hlavně, když to podepíšu. Byl tam i souhlas s poplatkem za otce – 250 Kč. PA zmínila názor ombudsmanky o jeho nezákonnosti a podivila se, že to v Hradci ještě vybírají. Sestra na ni nevěřícně zírala, jako by PA spadla z měsíce. My byli rádi, že se schyluje k odchodu a podepsali i tento souhlas. Pak přišel gynekolog s tím svým papírem, že jsme odmítli přestřihnutí šňůry hned po porodu. Mezitím kontrola krvácení u mě, kontrola krvácení z pupečníku u syna, asistence dětské sestry při kojení. A nakonec dvoje poučení – od gynekologů a od pediatrů – co vše se může stát, když matka a dítě odejdou předčasně a potom podpis reverzu na odchod. Suma sumárum – ty tři hodiny nebyl vůbec klid, pořád tam někdo byl a něco dělal. Žádný div, že přisátí se v této atmosféře příliš nedařilo.

XII. Nesmíte si tu dělat, co chcete!

Asi třikrát za náš 3 hodinový pobyt v porodnici přišla dětská sestra, aby mi pomohla s přiložením dítěte k prsu. Jenže vypadalo to tak, že dětská sestra držela našeho syna u mého prsa. Já nejistě a rozpačitě držela svou ruku ve vzduchu připravenou držet dítě, ale neměla jsem ji kam dát, protože dítě držela sestra s tím, že nemusím nic dělat, že ona ho drží. Tímto jemným způsobem připravují zdravotníci matky o své kompetence a činí je nejistými a závislými na jejich péči. Porodní asistence, která nás doprovázela, to nedalo a řekla mi: „Kristýno, držte si Tobiáše, vždyť je váš!“ na což reagovala sestra zavrčením a potřesením hlavy. Evidentně to s ní nějak rezonovalo. Ale pomohlo to – po chvíli byla znejistěná spíš sestra a já držela svého chlapečka prohlédla, konstatovala, že je v tento moment zdravý, ale nemůže ručit za to, co bude za chvíli, poučila mě o rizicích, nechala mi podepsat reverz, předala zprávu o novorozenci, syna jsme převlékly také do civilu a dle pokynů pediatričky čekaly na manžela, aby reverz podepsal i on. Byly jsme připraveny odejít.

XIII. Poplatek za otce je vyžadován

Mezitím se již vrátil manžel se sedačkou a domáhal se vstupu na oddělení za námi. Sestra nám však nakvašeně řekla, že ho sem už nepustí, že my půjdeme za ním ven, že papír mu donese tam. Tak jsme šly. Na chodbě oddělení nás však personál ještě zastavil a chtěl, aby poplatek za otce 250,- zaplatila i PA. Ona však řekla, že podle ombudsmanky mají právo pouze na proplacení nákladů a ať jí vystaví takovou fakturu. Personál byl již zcela bez sebe, co nestandardního to po nich zase chceme a že nerespektujeme jejich pravidla a dával svou frustraci již bez obalu najevo – že s něčím takovým se ještě nesetkali, že kdyby tohle dělal každý, že to snad není možné, jestli si za svou práci PA taky nenechá zaplatit, někteří na ni už křičeli. Pak řekli, že budou muset zavolat někoho z vedení. Že nás bez toho nepustí. No nazdar, bylo jasné, že to by bylo na dlouho. PA řekla, že ale kvůli mně, matce, nemůžeme tak dlouho čekat, že musím domů odpočívat a ona nás má odvézt. (Naštěstí byla neděle, kdy vedení nepracuje). A volala telefonem manželovi přes dvoje dveře a vysvětlovala mu, co se stalo a že nás nechtějí pustit, ale že se nějak potřebujem dostat ven. Já mezitím seděla se synem na chodbě, ten naštěstí spal. Bylo to docela drama. Personál v tenzi, jak to má vyřešit a už docela slušně naštvaný, PA ve starosti o mě a jak dlouho budem čekat a evidentně s pocitem viny, že tohle už možná měla nechat plavat, za dvěma dveřmi bezmocí rozlícený manžel, otec, že mu drží ženu s dítětem jako rukojmí … Tlak vzrůstal, až nakonec přišla jedna sestra, že otec se prý domáhá ke svému miminku a ať tedy jdem. Nakonec dali naší PA podepsat, že odmítá na místě zaplatit poplatek a že to má zaplatit přes účet a dostala papír s číslem účtu a skutečně jsme šly. Na pozdrav na shledanou nám personál odpověděl, že nás už nikdy nechce vidět…….

IV. Separace jako norma

Manžel za dvěma dveřmi byl zničený, že ho nechtěli pustit dovnitř a nás nechtěli pustit ven. Zažíval tam horké chvilky, dohady se sestrou. Na chodbě před oddělením seděli klidně a tiše další tři muži … kteří se asi nechali oddělit od svých žen a ušetřili tak sobě i personálu na rozdíl od nás mnoho nervů … Doma otec i PA zaslouženě odpadli. Já se usídlila v polosedě se synem v posteli, který se už po chvíli hezky přisál, a já si mohla konečně užívat klidu, který nám tak chyběl. Když se na celou událost ohlížíme zpětně, pořád je to pro nás citlivé. Všichni jsme se snažili s personálem domluvit lidsky, bez rozbrojů. Několikrát jsem zmínila, že se nechceme nijak dohadovat, že bychom chtěli vše vyřešit v klidu. Vždy jsem si říkala, že v případě potřeby uhájím, co chci a co cítím jako správné pro sebe a obzvlášť pro své dítě. Během porodu a bezprostředně po něm ale žena opravdu není nastavena na jakýkoli boj a ani doprovázející muž se v situaci nemusí vždy orientovat.

Neumím si představit ocitnout se na porodním sále v Hradci Králové nedejbože sama. Nejspíš bych nevybojovala to, co se nám (bohužel skutečně) VYBOJOVAT podařilo hlavně díky porodní asistentce, které jsem vděčná za doprovod a vynaložené síly.