Porod koncem pánevním …ve 43 týdnu

Bude to 5 měsíců, co se narodil nás první syn, Viktor.

Hodně žen, které čekají miminko uvelebene koncem pánevním mi píše, proto nakonec sepisuju tento román. Je to alespoň po sekcích, abyste mohli libovolně přeskočit některé pasáže 🙂

TĚHOTENSTVÍ O tom, že jsem těhotná jsi věděla ještě před testem, který jsem doslova spalovala očima, protože v měsíc početí by se bylo narodilo naše andělské miminko, které odešlo v 10tt předchozího roku a já jsme už moc chtěla to datum mít u sebe jinou dušičku.

Radost obrovská, strach vzhledem k prvnímu zamlklému potratu a kyretáži asi přiměřený. Tehdy jsem o jiných variantách nevěděla.

Těhotenství plynulo a všechno bylo v pořádku, byla jsem si stále víc jistá, že teď je všechno, jak má být a proto jsem se rozhodla ani nepodstupovat oggt test. Na velkých utz nám Viktor neustále ukazoval, že není pochyb o tom, že to bude kluk jako buk a doktoři nám neustále opakovali, že má srdce jako zvon.

Vlastně si ani nepamatuji, jak jsem přišla sem do skupiny a co mě k tomu vedlo, protože u prvního těhotenství mě ani nenapadlo rodit jinde, než v porodnici. V tomto těhotenství to bylo ale všechno jinak a už ze začátku se mi porod doma zdál jako ta pravá možnost, jako naprosto přirozená věc a představovala jsem si, jak po krásném porodu budeme všichni spát v naší posteli.

Našla jsem si proto PA podle doporučení, byla z jiného města, domluvili jsme si schůzku. Manžel se celou dobu tvářil jako masový vrah, i když porod doma nezavrhoval 😀 Schůzka mu přinesla některé odpovědi a důvěřoval PA a hlavně mému rozhodnutí natolik, že souhlasil a celé těhotenství mě v rozhodnutí podporoval a to i při výměně názoru s okolím. Vlastně to vzala velice dobře celá rodina, nikdo se nad tím moc nepodivoval, jen taťkovi jsme to tak nějak omylem neřekli a možná je to dobře, protože ten byl od svých starších kolegyň školen o všem možném po celou dobu těhotenství.

Bylo to kolem 30tt, kdy se doktor na utz velice podivil,že je malý koncem pánevní, protože už dříve byl otočeny hlavičkou dolů. Tvářil se z toho trochu nervózně, ale říkal, že je ještě času dost. Já jsem byla vysmátá jak lečo, protože jsem zatím neviděla žádný důvod k panice, vsak až se otočí,tak se otočí, o co jde?

Ale pořád jsem na to čekala, že tu otočku ucítím. A nic. Týden, co týden, nic. Nic, stále KP, poloha řitní.Říkala jsem si, že už to není úplně vtipné. Věděla jsem, že KP dá rodit i přirozeně, ale byla to do jisté míry překážka pro domporod. Jako prvorodička jsem neměla ani tušení, co mě čeká, jak to budu zvládat, měla jsem i strach, že by se mohlo u KP přeci jen něco pokazit spíše, než u běžného porodu.

Když už minul 37tt a měli jsme schůzku s pa, připadala jsem si, jak kdybych padala do prázdna. Dítě hlavou hore, na dobrovolnou otočku to moc nevypadá, co teď.

Pa mi doporučila obrat zevními hmaty. Chvíli jsem seděla jak opařená a přestože jsem si říkala, že k tomu já nikdy nesvolím, nakonec mě v tu chvíli přesvědčilo více věcí. A to že: porod hlavičkou je pro dítě přece jen výhodnější a bezproblémovější a že v Holandsku je běžné prvně zkusit obrat. A hlavně, nemuseli bychom rodit v porodnici.

OBRAT Na obrat jsem nastupovala nervózní jak pes, do Bohunické nemocnice jsem šla jak na porážku, ale pořád jsem si opakovala, že ten pokus za to stojí.

Úspěšnost prý cca 50/50, ve statistice za minulý rok žádné úmrtí, žádná utržená placenta, “jen” pár předčasných porodů. Budiž.

Vedle mě ležela mladá paní s hroznými bolestmi neznámého původu a pořád plakala. Bylo mi strašně, chtěla jsem ji nějak pomoci, ale nebylo jak. To samozřejmě velice “pomáhalo” mé psychice.

Potom přišla starší sestra a vzala mě do nižších pater na sál, kde měl obrat probíhat. Pan doktor byl na a obraty vyhlášený, všichni velice milí, na sále strašná kosa 🙂

Dostala jsem léky na uklidnění děložní činnosti, utz před obratem a doktor začal otáčet. Nejdříve malého nadstrčil z pánve, což bolelo. Potom s ním začal pomalinku otáčet, což bolelo úplně strašlivě. Ani ne v polovině přestal a kontroloval se přes utz – malý se mu stáčel zpět. Počkal a zkusil to znovu, opět to bolelo hrozivě, sestra mě držela za ruku a hladila po vlasech a já jsem strašně ráda, že tam byla tak empatická ženská, hrozně mi tím ulevila. Ve čtvrtině se opět začal stavět zpět a tak doktor řekl, že tady otočka nebude, že nic nesmí jít silou a šli jsme zpátky na pokoj. V nemocnici jsem byla do dalšího rána na pozorování, v noci měl malý vyšší tep (ale zrovna škytal), všechno bylo v pořádku. Já jsem mu celé odpoledne říkala, že se mu omlouvám, ale dle teorie, že děti si své rodiče vybírají ví, že jsem to potřebovala zkusit, ale ze bych byla moc ráda, kdyby se teď nerozhodl jít ven, protože “jsme v Bohunicích, tady rodit určitě nechci, proboha” 😀

Teď po porodu KP už bych to asi znovu nepodstupovala, ale tehdy to byla určitě moje cesta a neodrazuji od toho nikoho.

PŘÍPRAVA NA KP Psala jsem výsledek otočení Pa a k mé obrovské úlevě souhlasila i s porodem KP doma, pokud bych hodně chtěla (což jsem chtěla), jen že by si k sobě raději vzala ještě kolegyni, kdyby bylo zapotřebí více rukou, ale domluvily jsme se zároveň, že to rozhodnutí necháme až podle situace během porodu a já jsem si na doporučení žen ze skupinky domlouvala souběžně i ambulantní porod ve Zlíně, kam by nás PA doprovázela, i když do porodnic už běžné nechodí a neměla by tam žádné kompetence.

Objednala jsem se do Zlína, do péče rizikové poradny si mě brala MUDr Henčlová, což byl trochu naráz na skálu. Paní doktorka je zřejmé po profesní stránce dobrá, ale po lidské to byla vážně katastrofa. Po pro mě celkem vyčerpávajícím hovoru jsem se však dozvěděla to, pro co jsem si do Zlína jela. Že pokud bude vše v pořádku, nechají mě rodit jak budu chtít, že KP se u nich rodí hodně na čtyřech, bez na střihu a bez zásahu, s bondingem a bez odnášejí malého po porodu.

Zní to jako něco, co by mělo být automatické, ale bohužel není. U KP se 99% našich porodnic řídí doporučeními, u KP a to je poloha vleže na zádech, nástřih až málem na stehno, na celý porod oxytocin, po porodu odneseni dítěte a prvně prohlédnutí neonatologem, než bude dáno zpátky matce. Prostě jatka a to často i v ,,alternativnejsich” porodnicích. To bylo v 38tt a malý měl v tu dobu podle odhadu pod 3kg. Porod jsem čekala každým dnem, protože z mého lezení v bakalářkách, zahraničních fórech a publikacích jsem došla ke statistice, že KP se většinou rodí před termínem, či kolem termínu. Ha-ha.

“PŘENÁŠENÍ “ A PŘENÁŠENÍ Ani za týden “čekání” porod nikde, takže jsem se ve 40tt domluvila na monitor v Bohunicích, protože cesta z Brna do Zlína pouze kvůli ktg nám přišla trochu zbytečná.

Když jsme šla za doktorkou na zhodnoceni ktg záznamu a uviděla v papírech KP a uplynulé datum porodu, čekala jsem, že ji buď klepne, nebo mě něčím praští po hlavě. Nechápala, proč tam před ní ještě stojím, proc jsem ne porodila ( no vím já?) a proc nejsem na vyvolávání (no to jsem věděla proč 😀). Říkala jsem ji, proč jsem u nich a že rodit chceme ve Zlíně a že na vyvolávání nejdu, protože ještě nepřináším a vyvolávat KP nechci v žádném případě. No byla hodně rozladěná, ale mám pocit, že se jí trochu ulevilo, že se u porodu asi ne potkáme. Mě taky 😀

O této chvíle jsem trávila noci ve vaně a byla si naprosto jistá, že každým dnem porodím, poslíčci makali jak diví. Byla jsem si takhle jistá týden, nic. Další týden, nic. Konec 42tt, porod nikde, všichni nervózní jak sáňky v létě, každý do mě ryl a já se chtěla vystřelit někam na Mars a nebýt. Rodina stále podporovala, muž už musel asi odrážet daleko horší rady a strachy než já, protože já se od známých už dost odřízla, ale držel statečně. Všichni už měli velký strach, protože to byla dost nestandardní situace. Přenášení, ok, známe. KP? Ok, taky známe. Ale přenášení KP úplně běžně k vidění asi nebylo.

42+3 jsme jeli znovu do Zlína. Já s hlavou sklopenou, bylo mi úplně jasné, že to bude velmi nepříjemný střet a tak jsem zcela srabsky (v rámci mého duševního zdraví) zahrála blbou a jeli jsme v den, kdy neordinovala MUDr henclova, ale druhá MUDr, protože to bych asi nerozchodila.

Paní doktorka mluvila klidně a rozvážně, neštěkala po mě, ale obsah byl stejný, jen jiná forma. Dozvěděla jsem se, jak všechny ohrožuju, jak už jsme dávno měla být na vyvolání a jak si to jako představuju. Poté, co jsem podepsala reverz na vyvolávání mě vzala na průtoky, kvůli kterým jsme tam vlastně jeli. Znovu dělala odhad váhy a vyšlo ji kolem 4kg. Takže už žádné vyvolávání, ale sekce. Jelikož tomu utz předcházelo kolečko dohadů a já jsem je viditelně naštvala i tím, že jsem si nenechala udělat vnitřní vyšetření, byla jsem skálopevně přesvědčená že “ta baba tam beztak schválně klikla o trochu vedle, aby ji to hodilo větší odhad” 😀 opravdu, byla jsem si tím naprosto jistá, i když to může znít jako blbost. Protože během té debaty řekla tolik manipulativních nepravd, že už jsem ji prostě nevěřila a bála se jí zeptat na cokoliv, protože odpověď bude vždycky směřovat tam, kde mě ona chce mít a to mi na celém našem porodnictví přijde nejsmutnější. Výsledkem byl reverz na vyvolávání, hospitalizaci, sekci a jako bonus málo až žádná plodová voda.

Opět jsem to volala pa a ta mě uklidňovala. Upřímně ji nemít, nemít s kým výsledky vždy probrat a komu jsem mohla věřit a zároveň je v oboru studovaný, už by asi bylo všechno jinak.

Na kontrolu jsme měli jet zase za 3 dny s tím, že to už budu 42+6 a že už budu otevřenější nějaké debatě, co dál.

Doma ve středu večer proběhla domluva v slzách, muž už měl hrozný strach, já taky, už jsem házela flintu do žita a říkala jsem si, že jestli do konce týdne nic, pojedeme se v pátek domluvit do Vyškova na sekci, protože vyvolávat nechci a sekce až ve Zlíně by byla asi zbytečná a logisticky náročnější.

POROD Čtvrtek ráno, cca kolem 6., budím se na záchod a cítím nějakou bolest. “No jo, to víš že jo, to známe”, jdu si zase lehnout, v 8 máme vyrážet do Zlína. A znovu, za 8 minut z se znovu. TY VOLE, TY VOLE, TY VOLE. Úplně mě chytá nával paniky, nadšení a radosti. Trochu smíšené pocity, protože už jsem tomu ani nevěřila a začala vážně přemýšlet nad tou sekcí a najednou já fakt rodím!?

Muž se budí a já mu to říkám. Nevěří mi 😀 Myslel si asi, že to zase trochu hraju, abych si vybojovala čas a odložila Zlín a nebo sekci – chápu ho 😀

Strkám mu do ruky telefon a ať to stopuje. Pochoduju po kuchyni a s každou vlnou se zastavím, prodýchám, zakroutím. Zatím všechno dobrý. Voláme pa, aby o nás věděla, že jsme se dočkali a že je to tu. Zatím ji nepotřebujeme, mám za to, že to bude dlouhé a zatím to zvládám. Jdu se naložit do vany a muž stále stopuje. Začíná to mít grády, už nemusím říkat, kdy je začátek a konec kontrakce, muž to sám vidí a já už si říkám, že to fakt jako celkem dost bolí a hlavně se začíná sypat jedna kontrakce za druhou a odchází ze mě chuchvalce hlenu a krve, takže raději voláme pa, má to přeci jen kus cesty. Mluvíme spolu po telefonu, ale zrovna jde kontrakce, takže už neřeknu ani fň a ona vyjíždí.

Zůstávám ve vaně a snažím se to nějak prodýchat, pustit. Beru si tam karimatku,že si na ni kleknu, ale ta potvora plave. Chvíli s ní bojuju, po chvíli ji vztekle vyhazuju ven. Jako bych se viděla v nějakém filmu, taková celkem komická situace.

Je mi ve vaně už děsné vedro, napustila jsem si fakt horkou vodu a tak se přesouvám do ložnice na postel trochu vychladnout. Co se bolesti týče hodnotím to na suchu jako daleko horší, ale nechce se mi zvedat, tak zůstávám v posteli. Obecně jsem s pohybem měla u porodu dost problém za ty tři týdny po termínu to břicho vyrostlo snad třikrát tolik, já si připadala jako velryba a nebyla jsem moc schopna se otáčet nebo vstát bez pomoci.

Přijíždí pa. Úleva. Ona je jak víla, taková éterická, působí na mě hrozně uklidňujícím dojmem – z muže totiž sálá nervozita, celý teoretický přejezd do Zlína ho evidentně stresuje. Ptá se mě pa, jestli chci vyšetřit. říkám, že ano, protože i když to hodně bolí, jsem pořád ještě zvědavá, jak to jde či nejde. Prý 3 cm. No safra, to mě moc nepotěšilo, ale dobrý, fakt je to porod. Protože už mě napadlo i to, že s mým štěstím to jsou nějaké ultras poslíčky 😀

Pa vidí, že se v posteli kroutím jak žížala a tak mě směřuje zpátky do vany a zhasíná, což je nápad za všechny prachy a mě to už předtím asi nemyslelo, abych muži řekla, ať zhasne. Tma opravdu hodně pomáhá. Řvu jako zvíře, ulevuje mi to od bolesti, ale pořád mám pocit, jako bych to nezvládala. Je to opravdu hodně náročné oproti mým představám. Odtud to mam dost v mlze, což je asi dobře. Jelikož jsem neměla na chystanou pořádně tašku do porodnice, nebo spíš oblečení pro malého, volá muž mé mamce, a ta nám přichází nachystat tašku pro malého a zase potichu zmizela 🙂)

Vím, že zatínám svaly, ale snažím se celá povolit, zkouším různé afirmace o otevírání a jsem na sebe hrozně vzteklá, že mi to nejde. Doma jsem sama sobě skvělým rušivý elementem a občas se vytrhnu z toho otevírání nějakým nadávání v duchu. Hlavou mi běží, že tohle bych,,vlnkami” Fakt nenazývala a koho taková konina vlastně napadla? Vím, že to hrozně bolí, ale že to musím pustit. Musíš to pustit, nezatínej, pusť to! Jakmile to konečně pouštím celým tělem, sjíždím párkrát nechtěně až pod vodu. Během toho občas přichází pa s monitorem a kontroluje mě. Vyšetření: 7cm.

Hrozně rychle se to najednou hýbe. Jestli chceš jet do Zlína, měli bychom vyrazit, říká pa. Sedím ve vaně a ptám se, jestli si mysli, ze je moudřejší jet do porodnice. Soucitně mi říká,si myslí, že ano. Končím 43tt, bylo by to lepší. Souhlasíme a snažím se zvednout z vany, ale jak si stoupám, tělo z ničeho nic zatlačí a já klesám zpátky do vany. Snažím se z ní vyškrábat, ale pokaždé, když vstanu, přitlačení mě táhne k zemi.

Konečně se dostanu z vany, pa vyšetřuje, jsem prý už skoro otevřená, takže žádný Zlín, jedeme za roh na Obilňák. Nějak to dopadne, už se vůbec nebojím jet do porodnice. Házím na sebe jen župan, ručník na krev mezi nohy a vydáváme se z druhého patra bez výtahu dolů k autu. Samozřejmě – zákon schválnosti – kontrakce na schodech. Chytám se zábradlí a snažím se to ustát. Jakmile přestává, snažím se být dole fakt fofrem, představa pokecu se sousedy se mi vůbec nelíbí. Cely ten porod mi přišel protkaný takovými vtipnými situacemi. Klekám si na zadní sedadlo a těch 5 minut mi přijde nekonečných. Klobouk dolů těm, co jely někam daleko.

Přicházíme do porodnice, všichni na mě nechápavě koukají, nevím proč, však rodím a jsem v porodnici, ne?

Manžel s pa něco papíruje, já na něco odpovídám, (netuším už co to bylo) a jdeme s pa přes chodbu a dvůr k porodním sálům.

Mezi kontrakcemi jsem zcela při sobě, bavím se s pa, už jsme před sály, vevnitř dveře, zvonky nikde. Pa je nachází zvenku budovy. Jdeme na porodní box, asi ten nejmenší pokojík co jsem kdy viděla. Všichni nevěřícně koukají do papírů a potom přichází první demonstrace síly od porodníků porodníků. Viděla jsem to jako takový trest za “alternativnost”, protože jsme byli evidentně ihned zaškatulkováni a proběhly nějaké kecy na náš “domácí porod”. Je to nějaká přestřelka o vedení porodu, která šla jde úplně mimo mě, já se soustředím na sebe a pa mezi tím tlumočí moje porodní přání, která byla sepsaná někde na dně tašky. Doktorka mě vyšetřuje a jelikož ji podeziram, že se snaží přetáhnout lem, říkám jí, ať dá tu ruku už pryč. Něco brblá, že nejsem otevřená a že nemám ještě tlačit, což ignoruju, protože rada to je možná dobrá, ale když to tlačí samo, tak s tím nic neudělám, ať dýcham jak dýcham. Pa s mužem doktorku zřejmě o něčem přesvědčují (prý se hádali o poloze a nástřihu, já jsem to nevnímala, protože na mě už nikdo nevrhal, a tak mi bylo trochu jedno, o čem se tam dohadují ostatní – viděla jsem, že to už vyřešili za mě).

Celé tohle zbytečné vyřešení mě hrozně vytrhává z porodu, vše se uklidnilo a tak mě pa opět směřuje do sprchy. Kontrakce mě hrozně bolí do zad, takže si na ně pouštím vařící vodu a v dřepu přitlačuju, když mě to nutí. Sahám si dovnitř a cítím něco měkkého teplého, malý se pomaličku sune níž a níž a já z toho mám ohromnou radost, úplně mě to nakopne, že už ho budu mít u sebe.

Přichází opět doktorka, říká, že mě musí vyšetřit. Říkám ji, jestli mě může vyšetřit ve sprše. Ne. Jdu tedy ven, opět se při vyšetření snaží přetáhnout lem, opět se tam o tom všichni dohadují. To mě vytrhavá z mého nevědomí a když doktorka říká, že “s Vámi já se o tom bavit nebudu, budu se o tom bavit tady s paní”’ už mi celkem pije krev a tak ji říkám, že já jsem ji na to upozornila jako první a že jediný, kdo mě u porodu ruší, je ona a ať už se tedy přestane handrkovat. Jindy bych byla asi slušnější, ale v tu chvíli už mi je všechno celkem jedno a i když jsem celou její přítomnost vlastně zdárně ignoruju a nemám ani tušení, jak vypadá, teď už mám chuť ji poslat do patřičných míst a nějak to ze mě jde samo.

Po vyšetření opět můžu do polohy, jaké chci, ale nejsem schopná se moc hýbat, takže mi naštěstí muž i doktorka pomáhají, abych se zvedla. Skládají postel, muž si sedá na porodní stoličku a já se opírám zády o něj a čupím. Už hodně tlačím, s každou kontrakcí tomu dám dost síly a s každou mohutnou kontrakci malý vylézá pomalu ven, ve vaku blan, mužovými slovy “vypadal jak mražený kuře”.

Vůbec nechápu, že se opravdu sune ven dítě, ten pocit pohladit ho “zabaleneho” je úplně neskutečný. Hráz začíná hodně pálit a doktorka říká, že je už potřeba, aby se narodil, vůbec mi nedochází, že to už zbývá jen hlavička. Pa na mě kývla, že už je to opravdu konec a tak mi do kanyly davaji oxytocin (ale já necítím rozdíl) a na dalších pár kontrakcí je malý venku. Obaly prý praskly, až s hlavičkou, doktorka mi ho hned podává na břicho. Přijde mi celkem těžký,veliký, vláčný, trochu fialový a téměř “nadpozemský”. Doktorka ho párkrát potře po zádech. Pomaličku otevírá oči, dívá se na mě, jako by znal celé tajemství světa, tak moudrý, klidný, dokonalý.

Viktor. Vítěz.

V zápěstí vyklouzává placenta, tu jsme říkáme nestříhat , takže jde do misky a já se i s malým přesouvám lehnout si do postele na šití.

Prý jako menší nástřih, ale je potřeba to sešít. Nevadí, co mělo prasknout, prasklo a to samo, jsem ráda. Příjemné to není, ale nic, co by člověka nějak trápilo, když uz leží s miminkem v ruce. Malý se hned zdatně přisává a já valím oči, takový tah jsem teda nečekala.

Nohy mu trčí nahoru, vypadá trochu jak přejetá žába, ale je strašně krásný, dokonalý a nechceme ho dát ho z ruky. Žádné vážení ani měření, žádné vykapávání, ani kanavit, opět hora papíru k podpisu.

Po 4 hodinách, kdy se přestávám motat jako špína v kýblu jdeme z porodního sálu domů. O přestřihnutí pupečníku si nakonec musíme poprosit, protože došlo k nějakému komunikačnímu šumu a mysleli si, že chceme nejen dotepat pupečník, ale mít lotosáčka. Na placentu nám dokonce donesli krabičku. Stojí mě hodně úsilí se zvednout, osprchovat a obléct sebe i tu malou žabku, ale když vím, že bydlíme za rohem, mobilizuju veškeré síly na cestu do naší postele.

Pa musela chvilku po porodu někam odjet, vracela se za námi domu, jakmile jsme přijeli z porodnice. Měla s sebou váhu a tak jsme doma malého zvážili, protože pořád všichni říkali, že je to velké miminko. Mě to nepřišlo, já těch miminek v ruce moc neměla, takže mi přišel tak akorát 🙂 PA ho zvážila asi dvakrát, pořád na to koukala a nakonec říká, ať si tipnu. Hádali jsem tak 3,5kg, prostě “klasika” a ona povídá, že 4025g.

Jo, tak fakt je to celkem celkem velké miminko. O 20 dní (dokonce o 24 podle MS) “později”, konečně máme Viktora u sebe doma.

Celé to trvalo 10h, ale samotné tlačení bylo docela dlouhé a může za to asi můj blok a rušení v porodnici, doma a v klidu by to bylo zřejmé zase jiné. A možná taky ne, těžko říct. Porod bych hodnotila i na porodnici jako hezký, když ještě vezmu v potaz KP a přenášení, a kolika různými hroznými scénáři porodu to mohlo skončit, tak to nakonec vidím jako malý zázrak. A doufám, že jsme trochu zanechali dojem, naivně doufam, ze se něco i změní a že si o nás budou ještě dlouho povídat 😀

Ale další dítě už snad opravdu doma 🙂

Děkuji rodině, pa, mému muži všem zde ve skupině za podporu a gratuluji, pokud jste to prelouskali až sem 😀

Klára