Na zahradě je mi dobře, houpu synka na houpačce a sama se houpu v bocích

Ahoj, tady tento příběh vám dlužím už nějakých devět měsíců, asi musel trochu uzrát. Nebýt této skupiny, nejspíš by se stal úplně jinak. Jsem vděčná oběma skvělým PA, báječné dule, Jemnému zrození, Odentovi 🙂 a mému skvělému příteli. Děkuju vám všem, které jste mě tady před časem podpořily.

K třicátým narozeninám jsem si pořídila papíry na motorku a Fazolku do bříška. Možná jsem konečně otěhotněla právě proto, že nový koníček zrušil moji upjatost na těhotenství. Moje těhotenství bylo pohodové a já ho prožívala většinou s dobrou náladou a s knihami. Kdyby v osmém měsíci neměl můj drahý dřevorubec nehodu, ze které vyvázl s přelámanou nohou, asi bych se víc soustředila na sebe a taky navštívila nějaký nemocniční předporodní kurz. Do dne D jsem se probudila ráno poté co se konečně dokončil byt … měla jsem tajnou smlouvu s miminkem.

Ráno jsem se probudila a věděla že budu rodit. Nevím jak to, prostě jsem se cítila jinak. V klidu a zvláštně. Nemohla jsem jíst. Do asi čtyřicet kilometrů vzdálené porodnice jsme se vydali okolo poledne a kvůli přítelově zranění i s mým nervózním tátou a jeho těstem na bramboráky, že je dopeče v kuchyni jeho sestry. V porodnici se při vyšetření neshodla doktorka, s asi medičkou jestli čípek se už dá nazvat brankou a poslaly mě domů. Jeli jsme do domu mojí tety, já prožívala kontrakce, táta nervózně pekl bramboráky a jejich nesnesitelná „vůně“ přiměla moje tělo k čištění. Další tři hodiny jsem přežívala stahy na zahradě, mimo dosah bramboráků. Další cesta do porodnice byla už hodně nepříjemná. Při vyplňování příjmových papírů nikdo nebral ohled na to, jestli mám právě stahy. Kapačky mě trochu znervózňovaly. Bylo asi po šesté hodině. Na porodním pokoji nás jen občas omrkla PA, byla jsem ráda za soukromí. V tuhle chvíli jsem si ještě naivně myslela, že si domluvím nějaká svá porodní přání. Čas šel. Po měření ozev jsem už zůstala na porodnickém lehátku, kde jsem si nepřála rodit, přítel mi pomohl dostat se do polohy v kleku, která pro mě byla úlevná. Pak ale přišla doktorka a zavolala primáře. Další muž v místnosti mi byl hodně nepříjemný. Nabídl mi zavěšení se na provazy, které ovšem v místnosti chyběli a pak vymyslel, že by mě mohl podepřít přítel. Ten toho se svoji zlomeninou bohužel nebyl schopen a já skončila zas v polosedu. Tady jsem propásla šanci na příjemnější porod. Doktorka už u mě zůstala. Při kontrakcích přicházela bolest na hranici snesitelnosti. Byla jsem v křeči a ve chvíli, kdy už byla hlavička miminka venku se porod zastavil. Já byla v křeči, neschopná jakéhokoli pohybu. Opravdu ničemu nepomáhaly rady kdy a jak tlačit a doporučení, že nemám řvát. Ten zvuk snad ani nevycházel z mých hlasivek, bylo to řev zraněného zvířete, nic podobného jsem nikdy předtím neslyšela. Mezi kontrakcemi se stala zvláštní věc. Uviděla jsem svůj odraz v krytu zhaslého světla na stropě. Miminko! Hlavička! Křeč byla pryč, všechen ten strašný stres náhle zmizel. Za chvíli se miminko narodilo. Euforie! Veškerá bolest byla náhle pryč a všechno špatné na dlouho zapomenuto. Vidím své miminko! Nejkrásnější miminko na světě! Dotepání pupečníku bylo jediné z mých porodních přání, které mi vyšlo. Teď už jsem nemyslela na to, že jsem chtěla rodit jinak. V průběhu porodu jsem dokonce i souhlasila s protržením plodových vaků a nástřihem. Doktorka maličkého Danečka vyšetřila vedle lehátka. Pak ho kdovíproč zabalila do papírové utěrky a odešla. Proč nepoužila jeden z mých ručníků? Náš maličký Daniel se narodil před desátou večer a na seznamování jsme měli o něco víc, než dvě hodiny. Byla jsem zamilovaná a šťastná máma. Rodiče šťastní ze svého miminka. Na oddělení šestinedělí už ale Danečka odnesl někdo jiný a i přes můj nesouhlas nebyl v mém pokoji. Na dohadování se jsem neměla sílu. Prý si mám odpočinout. Jak ale! Toužím mít svoje miminko u sebe! Viděli jsme se až před šestou hodinou, za tu dobu jsem nedokázala usnout, strašně mi chyběl. Poté, co jedna ze sester prohlásila větu: „jak s tímhle chcete kojit?“ jsem vyfásla kloboučky a objevil se strach že mi kojení nepůjde. Což byla pravda do té doby, než jsem omylem kloboučky zničila. Daneček se rychle naučil pít bez kloboučků. Porodnice s babyfriendly certifikátem. Kvůli přítelově úrazu jsme byli dlouho celá rodina doma. Bylo to krásný přivítání miminka na svět. Trochu paradoxního štěstí navíc.

Podruhé jsem otěhotněla přesně v dobu, ve kterou jsem si přála. Na rozdíl od prvního těhotenství mi bylo první trimestr špatně a v tom druhém na mě začali vylézat moji porodní bubáci. Potřebovala jsem rodit jinak. Jak zařídit, opravdu klidné a bezpečné prostředí? Jak přimět zdravotníky aby mě nechali rodit tak, jak sama chci? Jak odolat zastrašující, nebo jemné manipulaci, kterou si často ani jako manipulaci neuvědomujeme? V polovině těhotenství jsme s přítelem navštívili kvalitní víkendový porodní kurz. Pracovala jsem na sobě a věřila svému tělu. Mé představy o porodu se měnily a moje nálady také. Můj nejpravděpodobnější scénář vypadal na dulu a/nebo vlastní pa a blízkou porodnici. Ale mým snem, v té době snad i nepravděpodobným byl porod doma. Porodní asistentku se mi dlouho nedařilo najít. Pak jsem překvapivě rychle za sebou našla zkušenou porodní asistentku, dulu z blízkého města a ještě jednu, sympatickou PA. Byli skvělé a každá mi přinesla něco jiného a pro mě důležitého. Doma jsem četla Odenta, studovala kvalitní weby, sledovala přirozené porody. Se svým doktorem jsem chtěla probrat porodní přání, ale stihla jsem ta slova jen vyslovit, on začal mluvit a dál vedl monolog, jakoby vůbec nešlo o mě a mé dítě. Z téhle návštěvy jsem byla dost rozčarovaná. Často jsem měla pocit, že neexistuje to pravé místo pro porod, porodnici jsem nevěřila a doma? Ve vedlejším vchodu rodiče, občas plný dům lidí. Domov mi nepřipadal ani příliš pohodlný pro porod. Sbalila jsem si tašku, i povlékla matrace a polštář do igelitu. Čekala mě další návštěva na gyndě, zase stejný doktor! Svolila jsem k vyšetření. Bylo neobvykle dlouhé a jediné, které kdy bylo opravdu velmi nepříjemné, až bolestivé. Na což jsem doktora upozornila. Ten se potom zeptal, jestli bych už nechtěla rodit a připadalo mi, že na jeho tváři vidím spokojený výraz. Po návštěvě gyndy jsme šli celá rodinka na procházku a já začala cítit, že je něco jinak. Oblast kolem čípku jsem vnímala velmi citlivě a nepříjemně. Občasné slabé děložní stahy byly najednou jiné, dost nepříjemné. Začala jsem přemýšlet, jestli nešlo o Hemiltna. Ale proč? Na běžném vyšetření? Do termínu mi ještě chyběl nějaký den. Tomu jsem nechtěla věřit. Ale svoje tělo jsem nějak nepoznávala. Tlak na čípek byl nepříjemný, až řezavý pocit. Následující dny jsem nevěděla, co se děje. Během týdne jsem si asi pětkrát začala myslet, že rodím. Nechápala jsem, že při porodu synka jsem se ráno probudila a věděla, ale teď se děl tenhle chaos. Během toho jsem byla navštívit porodnici kvůli ozvám, nevím proč, ale najednou mě napadlo vyzkoušet jestli funguje uklidňující metoda z hypnoporodu. Podívala jsem se do dlaně a celé mé tělo bylo rychle uvolněné a v klidu, ale i miminko, uprostřed měření přestaly ozvy odpovídat tomu, co bylo třeba změřit a já musela přijít znovu o něco dýl. To mě se širokým úsměvem vítal ten můj gyndař. Achjo POMOC, zase on! Při měření ozev jsem slyšela z porodního sálu hlas rodící ženy. Z tich zvuků byla slyšet bolest, neslyšela jsem v nich to ANO pro zrození člověka, ale NE! Už dál ne, řev z bolesti na hraně snesitelnosti. Podobný tomu mému před dvěma lety. Ale teď chci jemné zrození a láskyplné přivítání mého dítěte na svět. Další ráno, už zase blázniví poslíčci, dávám prát prádlo, zapínám troubu s plechem plným zeleniny, chystám se se synkem ven, ale ještě předtím zjišťuju, že mi odchází hlenová zátka. Aha! Že by? I tak do porodu může být daleko, ale pro jistotu volám mé skvělé dule a mluvím i s oběma PA. Jedna z nich je právě u porodu. Dneska se cítím podivně, ne úplně příjemně trochu naštvaně, na moje tělo a mého gyndaře. Mám podivnou potřebu zavolat na gyndu a zeptat se na Hemiltnův hmat, popisuju sestře moje zkušenosti s panem doktorem, ale dozvídám se, že má nejspíš větší prsty a proto bylo vyšetření bolestivé. Na zahradě je mi dobře, houpu synka na houpačce a sama se houpu v bocích. Je mlhavý den a přemýšlím o zážitcích z posledního týdne. Hladina mých hormonů mě udržuje v klidu a já si představuji jemný porod. Další čas trávíme se synkem doma, venku jemně prší a k nám občas zavítá můj brácha, pomáhá mi v kuchyni. Chci odpočívat, trochu se prospím. Odpoledne volám příteli, že se mi asi blíží porod, ale pokolikáté už? Později se dozvídám, že než vyjel domů, zapadl s autem v bahně, ze kterého se hodinu dostával ven, lesní nástrahy na dřevorubce, další hodinu mu trvala cesta. Děložní stahy pozvolna sílí, už se s nimi musím zastavit, o něco se opřít, prodýchnout. Povídám si s bráchou, jeho přítomnost je mi zatím příjemná, nechci být doma sama jen se synkem. Asi někdy po osmé přijíždí muž. Je jasné, že se bude rodit, ale při posledním porodu to při podobné intenzitě kontrakcí trvalo alespoň pět hodin. Je mi s mojí rodinou dobře, jsem ráda, že jsem doma a zatím nechci burcovat PA. Moje tělo se začíná čistit. Vlny sílí, už mě nenechají volně chodit po bytě, teď už zůstávám klečet na gauči, rukama opřená o opěradlo. Přichází chvíle kdy si uvědomuji, že teď už jsem propásla chvíli na relativně pohodlné převezení se do porodnice. Teď mám dvě možnosti, buď doma, nebo záchranka. Je mi dobře, poslouchám svoje tělo, všemu tomu říkám velké ANO. Přítel odvádí synka k rodičům, já telefonuji s mojí dulou a v tom mi praská voda. Domlouvám se s ní, aby přijela ke mně domů. Předtím už mi volala PA, že první porod dopadl dobře, že je volná a tak se domlouváme, ať přijede rovnou ke mně. Aromaterapie je mi nepříjemná, přítel mi občas podá napít vody s bachovkama. Zůstávám klečet na té pohovce, vlny si prozpívámám, poslouchám svoje tělo, mluvím na miminko. Říkám ANO životu, nacházím se v bezčasí. Nahmatám hlavičku, několik kontrakcí trvá, než se prořízne, netlačím. Náhle to přichází, cítím odražení se nožičkou, rotaci miminka a moje malá Anička se rodí do rukou svého táty. Vnímám její nádech, slyším její první zvuk. S pomocí muže mi za chvíli leží moje miminko na prsou a já se kochám krásou mojí překrásné dcerky. Cítím sílu života, radost, štěstí. Do dvaceti minut přijíždí dula i PA. PA mě prohlíží a já rodím velikou placentu. Moje hráz utrpěla jen malý škrábaneček v místě jizvy, který nebylo nutné šít. Měla jsem potřebu svou radost z miminka sdílet, takže už mám u sebe moji mámu, můj táta s dvouletým Danečkem v náručí vykuleně koukaj přes okno, mám z toho legraci a zvu je dovnitř. Objevuje se i brácha. Kdo kdy přišel mi splívá. Doma mi vzniká trochu chaos. Uvědomujem si, že je docela zima a nikoho zatím nenapadlo zatopit. S miminkem se tulíme pod peřinou a mě začíná vadit ten shluk lidí. Matrace v igelitu zůstala netknutá, stejně tak olej na masáž hráze jsem nestihla použít. Některé věci musíme vyndat z tašky zabalené do porodnice. Synek vnímá miminko naprosto samozřejmě, hraje si s něčím vedle postele. PA s dulou o nás pečují, miminko zůstává dlouho připojené k placentě. Po přestřižení pupečníku odebírá PA krev. Holky připravují koktejl, dojde na vážení mé o něco víc než čtyřkilové Aničky. Asi v jednu v noci holky odjíždí a další den nás přijela zkontrolovat PA.

Naši zamilovanou atmosféru nám překazila skutečnost, že další den jsme měli navštívit pediatra, ten náš měl právě dovolenou. Také já jsem kvůli Rh faktoru potřebovala partobulin. Nebudu popisovat vše co se dělo pak. Cestu na dětskou pohotovost jsem prožívala ve stavu zamilování do svého miminka, nadšená z dokonalosti mé dcerky a šťastná. Absolvovat prohlídku miminka a nechat si píchnout injekci do zadnice trvalo asi tak čtyři hodiny, při tom jsme zažili několik nezapomenutelných situací. Přišel mi vynadat sám primář celé nemocnice, nemocniční PA mi nabídla odběr krve miminka, gyndař mě zastašoval odpadáváním tkání a partobulin nazval nadstandardní péčí a nechal si ho v hotovosti proplatit.Po porodu není člověk ve stavu, kdy je snadné tomuto čelit. Tyhle a další zážitky mě dost rozstřelili a trvalo docela dlouho dostat se zas do pohody. Možná jsem toto mohla udělat nějak jinak, ale stalo se. Za prožití vědomého domácího porodu jsem vděčná. Kéž by se porodnice propracovaly k opravdu přirozeným porodům.

Andrea