Na porod jsem se připravovala velmi svědomitě

Na porod jsem se připravovala velmi svědomitě, stejně jako průběžně na všechna vyšetření a screeningy. Na stresující vyšetření se mnou chodil manžel. Byl mi tam velkou oporou stejně jako pak u porodu. Pomáhal mi bránit se eugenickým nesmyslům, které mohly poškodit naše dítě. Když se lékaři divili, že nechceme podstoupit doporučovanou amniocentézu, měl velmi věcný a logický argument: “Je lepší risknout 1:370 Downa, než 1:100, že nám vyšetření způsobí potrat zdravého dítěte.” Také jsme odmítli preventivní očkování kvůli mému negativnímu RH faktoru. To jsem si nechala píchnout až po porodu, když dcerka zdědila RH faktor po otci (jsem ráda, bude to mít pak sama jednodušší…)

Prostudovali jsme s manželem mnoho zahraničních zdrojů, statistik a závěrů evidence based medicíny a došli jsme k tomu, že je pro nízkorizikovou rodičku skutečně stejně bezpečné/nebezpečné rodit doma s fundovanou porodní asistentkou jako v nemocnici. Jak pro dítě, tak pro rodičku a s ohledem na porodní poranění rodičky dokonce bezpečnější. Nikomu jsme to kromě několika podobně smýšlejících osob neříkali, kvůli emotivnímu napadání a strachům lidí, které na mě pak přenášeli. Důkazy nastudované nemají, ale obviňují z úmyslu zabít dítě i sebe apod. Bylo to pro mne velmi stresující. Osobně by se mi líbil porodní dům v porodnici na stejném patře, jako mají kdesi v Rakousku, ale to je v ČR velké scifi.

Našli jsme si tedy porodní asistentku bydlící nedaleko a časem se podařilo najít i druhou, která by držela pohotovost a dojela by, kdyby ta naše první byla u jiného porodu. Není nad to si to posichrovat. Počítali jsme ale s tím, že když přestanu být nízkoriziková, cokoli se zvrtne, nebo si to rozmyslíme, jede se do porodnice. Takže jsme věnovali i hodně péče výběru daného zařízení. Nakonec jsme si vybrali Neratovice, protože v hodinovém dojezdu od domu vycházeli nejlépe s ohledem na přirozené porody. Byli jsme tam i na prohlídce a zaregistrovala jsem se tam.

Jak už to v životě bývá, nastal ale nečekaný zvrat. Byla jsem 36+4 a za tři dny mne měla navštívit má porodní asistentka doma, domluvit poslední detaily apod. – to bych zrovna byla 37+0, což je min. limit pro porod doma. Ve dvě ráno jsem šla na záchod (těhotenská klasika) a pak se nahnula pres postel pro kapesník, když mi začalo něco téct po nohou. Rychle jsem vstala a stála jsem tam vedle postele jako solný sloup. Ne to není pravda, běželo mi hlavou. Zkusila jsem si lehnout, jestli to nepřestane, ale to bylo jen zbožné přání. Jen tři dny, tři dny a mohla jsem rodit doma. Začala jsem horečně vyplňovat papíry z porodnice, které jsme dostali domů k prostudování. Brzy jsem zjistila, že to nezvládnu a tak jsem si začala alespoň kontrolovat tašku do porodnice a dobalovat ještě nějaké věci. Po cca hodině jsem šla probudit manžela. Šel spát pozde a chtěla jsem, aby nás odvezl bezpečně – každá hodina spánku dobrá. Vyplnil papíry, naložil nás a jeli jsme.

Cesta trvala asi 45 minut, a protože jsem ještě neměla kontrakce, nebyl žádný problém kromě mé narůstající nervozity. Před odjezdem jsme volali asistentce a pak i do porodnice. Je malá a často mají stop stav a musí se do Mělníka. Zkoušela jsem si tam rezervovat rodinný pokoj, kde bychom mohli být po porodu všichni tři, ale bohužel jsem byla šestá v pořadí. Po příjezdu (cca 5ráno) byly zmatky, protože jsme dojeli zrovna tři páry, tak jsme se personálu poněkud pletli a málem jsme si odnesli i cizí doklady, které mylně považovali za naše. Natočili mi monitor a udělali vnitřní vyšetření nesterilní rukavicí – neměla jsem “koule” protestovat. Oznámili nutnost antibiotik kanylou. Výsledky na streptokoka ještě nebyly, ale prý i kdybych byla negativní, když praskne voda dřív… Nakonec jsme souhlasili. Vykapání antibiotik bolelo jako čert a kanyla mne celou dobu neskutečně štvala – musíte na ni dávat pozor, nenamočit, nestrhnout, zkrátka otrava. Dostala jsem do porodu celkem 4 dávky, dvě z toho ve vaně 🙂

Manžela mi vyhodili domů, naštěstí nejel a jen se prospal v aute a někde najedl, protože kontrakce začaly kolem 9 ráno a ve 14h, kdy směl za mnou zase přijít už byly dost intenzivní. První doba porodní zkrátka opravdu začala. Naštěstí v Neratovicích neindukují porod jen kvůli prasklé vodě (když je čistá), ale dávají 24h na to, aby se porod mohl rozběhnout přirozeně. Tady jsme tedy negativní revers řešit nemuseli. Uvolnila se koupelna s vanou, takže jsme se přesunuli tam. Horká voda s levandulí mi opravdu ulevovala a já pilně vizualizovala to, co jsme se učili na kurzu jemného zrození/hypnoporod. Porodní asistentka, co nás měla na starost, nebyla moc milá a byla hodně autoritativní. Nelíbilo se mi, když byla hrubá na mého muže jen proto, že hájil mé zájmy – to na čem jsme se předem domluvili. On si z ní ale nic nedělal. Naštěstí pár hodin před mou druhou dobou porodní se střídaly směny a dostali jsme opravdový poklad (měla i nastudovaný můj porodní plán). S tou první jsme měli problém i v tom, že jsme chtěli znát vedlejší účinky nabízeného léku proti zvracení (Torecan) hlavně kvůli děťátku. Odmítla nám informace poskytnout s tím, že prý každý lék má vedlejší účinky a tyto že ona nezná, a že by se musela zeptat doktora. Přislíbila, že nám ho tam pošle, ale nikdo nepřišel. Když jsem zvracela asi po osmé a nestíhala doplňovat tekutiny, podlehla jsem argumentům asistentky, že se vyčerpám a porod nezvládnu. Svolili jsme k aplikaci léku. Pomohl úžasně, ale když si teď čtu z příbalového letáku, není mi úplně volně (” Riziko pro plod nelze zcela vyloučit. Adekvátní výzkum, který by prokázal nebo vyloučil teratogenicitu nebo fetotoxicitu látky nebyl proveden. Během těhotenství by tento lék neměl být podáván, s výjimkou případů, kdy se předpokládá, že možný přínos této léčby pro matku je vyšší než riziko pro plod. “). No dejme tomu, že přínos pro mě mohl být větší než riziko, teoreticky.

Pravidelné kontroly asistentky s dopplerem nebyly problém, na chvíli se ve vaně postavit, ale monitor na souši po 20 nekonečných minut, to bylo peklo. Absolvovali jsme ho asi 3x nebo 4x, nejsem si jistá. Naposledy na porodním sále. Po x hodinách ve vaně při vnitřní kontrole lékařem – stále těhotenský nález, asi 0,5cm. Neviděli to optimisticky, navrhovali, jak mi na noc píchnou něco, abych se vyspala, dost mne to vyděsilo. Ale rozhodla jsem se to ignorovat, usmlouvala vanu na další dobu a dál vizualizovala otvírání a cíleně uvolňovala čelist, ramena i pánevní dno. To bylo asi nejvíce pracně, nestahovat se. Při další kontrole cca ve 22h byl lékař překvapen a konstatoval 8cm s tím, že se můžeme přesunout na sál. Tam jsem vytrpěla poslední monitor a trpěl i můj muž, který mi musel v pro mne úlevové poloze sondu montitoru přidržovat.  V té koupelně to měl taky těžké, vedro a šílená vlhkost, ale byl úžasný po celou dobu.

Když mne propustili od přístroje, rozhlédla jsem se – kam se vrtnu (lehátko jsem zavrhla už dávno – mne na záda nedostanou!) a zaujala klek na připravené žíněnce. Pod prsa jsem si dala navrhovaný míč a opřela ho o nohy manžela, který jak seděl v židli – mohl mne držet za ruce. Tak jsem později i porodila. Má děloha mne ale nechala trochu ve štychu a jak byly otvírací vlny silné a dlouhé, tak na samotný porod byly krátké a slabé. Chtěla jsem tlačit, ale hlavičku nemohla vytlačit, vždycky kontrakce příliš brzy skončila. Ve dveřích se několikrát objevil lékař a doporučoval oxytocin. Nechtěla jsem. Ale když hlavička tolikrát povyjela a zase zajela, psychicky jsem nevydržela a ze strachu, že budu muset na křeslo – nastoupí lékař, jsem souhlasila s oxytocinem pod podmínkou, že na křeslo nejdu. Ozvy miminka byly tedy dobré, ale bohužel mne nikdo neuklidnil, že to zvládnu i bez léků a že mám čas. No jo, jenže oxytocin nic neudělal. Stav kontrakcí stále stejný. Nakonec jsem na to přišla a začala zkrátka tlačit, když jsem cítila, že kontrakce nastupuje místo toho, abych se teprve nadechovala. Tak jsem získala potřebný čas a nejen že jsem porodila hlavičku, ale Barborka vypadla na jeden zátah celá. Viděla jsem ji pod sebou, celou růžovou, jak se na mne dívá a brečí z plných plic. Pomohli mi posadit se na paty a přiložili mi ji na prsa. Dokonalý okamžik. Došli jsme k lehátku a přiložili mi ji k prsu. Dvě hodiny jsme mohli strávit na sále jen s manželem, poté co jsem porodila placentu. Pupečník byl dotepaný než jsme došli k lůžku, což mne velmi překvapilo a tak mohl muž přestřihnout šňůru bez obav. Vyšetření zrcadlem bolelo jak čert.

Poranění jsem měla minimální. Hráz v pořádku, tu mi asistentka nahřívala při každé kontrakci, moc příjemné pro ni pracné už kvůli mé poloze, ale vytrvala. Lékař navrhoval pár stehů uvnitř, ačkoli by se to prý šít ani nemuselo, ale souhlasila jsem. Placenta byla v pořádku a po nezbytném papírování nám ji i vydali. Ošetření miminka mělo proběhnout na vyhřívaném lůžku, zatímco se budu sprchovat. Potřebovali brzy sál pro jinou rodičku. Trvala jsem na přítomnosti manžela (zrovna si odskočil), když tam nebudu já. Tomu se sestra moc divila. Takových věcí mě na šestinedělí pak čekalo hned několik, bohužel. Nepříjemné bylo také to, že jsem po porodu nesměla dvě hodiny jíst ani pít. Po tom mém blicím maratonu obzvláště nešťastné. Měla jsem pak co dělat, abych došla na pokoj, protože mi opravdu chyběla energie. Dostala jsem přesnídávku a piškoty. Naštěstí jsem tam měla lepší věci od mého muže a proteinová tyčinka mne celkem postavila na nohy. Rooming-in je v Neratovicích standart, takže jsem měla malou u sebe po celou dobu. Strava byla příšerná. Velká škoda, že se nedá strava dokoupit jako forma nadstandardu, aby člověk zajistil základní živiny. Zcela chybí zelenina, ovoce málo, samé rohlíky, nekvalitní uzeniny a málo proteinu. Ráda bych si bývala připlatila.

Mého muže zase vyhodili. Porodila jsem pět minut po půlnoci a ubytovali mne na čtyřlůžkovém pokoji, tak jsme to chápali. Nemohla jsem spát, jen jsem se na dcerku dívala a žasla. Ráno začala nemocniční rutina kontrol a dveře se celé dopoledne netrhly. Lékaři neonatologie byli velmi neosobní a jeden lékař dokonce velmi arogantní a nepříjemný. Překvapivě to byli všechno slovenští lékaři, vlastně i porodník byl Slovák. Tak nějak to působilo, že tu znovu chtějí zavádět pořádky, co mají stále na Slovensku a zde už byly často překonány. Laktační poradkyně a další personál tam byl až na výjimky velmi milý a nápomocný – asi kompenzace 🙂

Bohužel ale ani ti nejmilejší nebyli schopni respektovat některá má přání, jakkoli mi připadaly nevinná a snadno proveditelná. Například první koupání. Že mi to převedou a příště mohu sama. Prosila jsem, abych si mohla i to první koupání provést sama, že mi stačí, když mne budou navádět a korigovat. Po krátkém přemlouvání souhlasily. Směla jsem si malou rozbalit a namydlit. Do samotné vaničky jsem ji už ale dát nesměla, prý kvůli bezpečnosti. Pak ji také natřely olejem, to jsem také mohla udělat já. Vnímala jsem to jako ukradené okamžiky, které měly patřit mě. Také jsem ji nedržela, když jí dělali odběr z patičky. Přeběhla jsem od stolu lékaře k vyhřívanému lůžku, až když byla bodnutá a plakala. Chtěla jsem tam být s ní celou dobu. Nebylo mi umožněno, stálo mě to nějaké ty slzy.

Nejhorším stresem ale bylo kojení, resp. vážení před a po kojení. Byl to teror. Muž mi vybojoval alespoň den, o který jsem mohla jít domů dříve. Dva jsme neustáli, nátlak byl příliš velký. Laktace se mi pořádně spustila ještě ten večer, kdy nás propustili. Zkrátka doma je doma. Nechali jsme si vnutit asi tři dávky umělé výživy po prstu stříkačkou – přeci nechceme trápit dítě hlady, že… Prý si mé bradavky odpočinou a bude se mi lépe kojit. Chm. Pravda, kojila jsem co půl hodinu a bolely mě pořádně, ale věděla jsem, že tím laktaci povzbudím stejně jako kontaktem kůže na kůži a tak malá trávila noci v porodnici na mé hrudi. Stres jsem si přenesla i domů a opravdu se uklidnila, až když malá dosáhla porodní váhy. Návštěvy mé soukromé porodní asistentky byl balzám. Věnovala mi osobní péči, vše vysvětlila a vyslechla si mé obavy. Každá koruna vynaložená směrem k ní se rozhodně vyplatila. Mléka mám na rozdávání a malá utěšeně přibírá. Nijak už nepřipomíná ten 2600g éterický uzlíček.

Chtěla jsem napsat, že zpětně porod vnímám celkem pozitivně, ačkoli tam byly kompromisy. Zkrátka na nemocnici super. A že na šestinedělí vzpomínám spíš se vztekem a lítostí. Ale ono to tak vlastně není. Chtěla bych zapomenout, že to nebylo jak jsem si přála, a že jsem si nechala líbit ty, z mého pohledu nadbytečné úkony, které mi způsobovaly bolest, nepohodlí a vytrhovaly mě z porodního soustředění. Nedokázala jsem říct ne (mimo jiné i proto, že vím, jak jednu paní vyhodili z porodnice když odmítá vnitřní vyšetření a monitor a rodila pak bez asistence doma). Nechtěla jsem ani kanylu, ani antibiotika, ani ta vnitřní vyšetření a oxytocin, už vůbec ne bolestivé vyšetření hned po porodu – asi extra velké zrcadlo a také ten opakovaný monitor, to bylo pro mne čiré zlo. Proč tedy chci říct, jak to vlastně bylo celkem v pohodě.

Lidská psychika je velmi zajímavá, že? Uvědomila jsem si to, až když mě na to revidující kamarád upozornil. Má pravdu. Lhala jsem sama sobě, abych nemusela plakat kvůli tolika věcem. Ubránit jsem se nedokázala a vnímám to jako osobní selhání. Je na čase si odpustit, já vím. Tak brečím až teď. A ano, na nemocnici je to v průměru ČR hodně dobré, ale já to jako dobré vnímat nemusím, ostatně dobré je za tři…

Díky, pokud jste dočetli až sem, je to opravdu dost dlouhé 🙂

Laura