Jasmínka

10.1.2017 přišla na svět Jasmínka a dodávám Porodní příběh (původní nešel přečíst na mobilu ani nebyl k dohledání).

9.1. večer jsme šli s přítelem na procházku se psem, byl krásný zimní večer, měsíc svítil, blížil se úplněk (12.1.) a mě blesklo hlavou, že je krásný večer na porod. Že to je magické. Užili jsme si procházku a probírali jsme zážitky z celého dne, kdy jsme se dozvěděli, že můj domácí porod nevyjde, jelikož PA nechce riskovat kvůli mému vysokému tlaku, takže pojedeme do Rakovníka. Pak jsem se naložila do vany, kde jsem relaxovala, jak bylo mým dobrým zvykem po celou dobu těhotenství. Ve 22:30 jsme šli spát. Usnula jsem hned, byla jsem po celém dni vyčerpaná. Ve 23:30 jsem se z ničeho nic probudila a ucítila, že mi praskla mi voda. Kontrakce jsem v klidu dodýchávala a zavolala dule, ať je v pohotovosti. Do porodnice jsme přijeli po 6:00 ráno. Přijal nás Dr. Polaček a evidentně si nás pamatoval z první poradny (4 dny předtím). Následovaly dohady ohledně mého PP, měření CTG a vnitřní vyšetření. Aby mi to „zpříjemnil“, dodal, že jsem otevřená na 2 prsty, takže někdy navečer porodím. To mě úplně rozhodilo. Měla jsem šílené bolesti, při každé kontrakci jsem se kácela k zemi, abych to prodýchala na čtyřech a tenhle dovětek na mě zapůsobil jako rudý spoďár na býka… 😀 Chtěla jsem porodit dřív než večer! Vždyť už teď jsem měla za sebou 6 hodin! Pak jsem mohla konečně na pokoj, kde jsem byla v klidu jen s partnerem a dulou. Od té chvíle se mi všechno slévalo dohromady… Majka mě masírovala záda (NEJLEPŠÍ VĚC NA SVĚTĚ!) a tak nějak jsem v polotransu prožívala, co to je vlastně porod. Bolesti jsem měla ukrutný, ale pomáhala sprcha, kam jsem se dopotácela za pomoci obou. Mezitím někdy přišel Dr. s tím, že mu musím podepsat reverz na streptokoka. S odkazem na partnera, který měl plnou moc nás poslal do háje, že plnou moc nemám úředně ověřenou a partner ve strachu, aby se Dr. dál nemstil mi řekl, ať to radši podepíšu. Údajně jsem to celé začala poctivě !číst! a podepsala jsem to. Nepamatuju si to, ale zpětně to vnímám jako nepříjemnost dr. Polačka než mu skončí směna.

Pak už jsem jela dál na vlně „nevím kdo jsem a čí jsem, ale strašně to bolí“!. Koukala jsem pořád na hodiny a už bylo 10:00 a pořád nic! Prý jsem otevřená na 5 prstů! Teprve!? (zpětně jsem se dozvěděla, že jsem totiž od začátku kontrakcí krásně pobízela našeho skřítečka na svět, ten dělal svou práci naprosto skvěle, ale maminka mu to kazila, protože ho zvala ven, ale zapomněla na afirmace otevírám se a vizualizace otevírání čípku). Pak Majka, prý už podruhé, sundala hodiny! Děkuju!!!!! Druhá nejlepší věc! 😀

Za chvíli ale začalo jít do tuhého. Z vědomého a bolestivého porodu jsem se dostala do fáze, kdy jsem měla jen děsivě bolestivé, nesmírně dlouhé a vyčerpávající kontrakce (kdy jsem chápala, že si někdo domluví císaře), jež se střídaly s okamžiky TMY. Měla jsem pocit, že padám do bezvědomí, že usínám, že jsem někde jinde a vždy jsem se „budila“ jen těsně před další kontrakcí. Začínala jsem se ztrácet, nořila jsem se čím dál hlouběji do té bolesti, prožívala si ji celým tělem a (prý jsem) byla po celou dobu klidná. Střídala jsem polohy na čtyřech s věšením na partnera, se sprchou. Najednou se ale bolestivé kontrakce změnily na kontrakce vypuzovací. Zmocňovala se mě naprosto neuvěřitelná sílá energie, která mě nutila tlačit. Měla jsem zakázáno tlačit, prý nejsem dost otevřená a mohla bych miminku ublížit, když bych ho tlačila. Bylo to tak strašně silné, že se nedalo „jen“ dýchat! Musela jsem tlačit! Snažila jsem se ale ovládat a poslouchat. Mezitím přišla PA, že musí udělat další CTG. Nebyla jsem schopná ani kývnout nebo zavrtět hlavou, natož se otočit na bok. PA ti asi přestalo bavit a rozhodla se udělat vnitřní vyšetření, aby věděla, jestli to pokračuje…

Majka: Už můžeš tlačit! Jsi otevřená a miminko je připravené! Uááááááááá! Nejkrásnější slova! Mozek nastartoval, zmobilizoval celé tělo, po 16 hodinách vyčerpávající těžké práce a bolestí jsem někde našla zbytky energie a síly, hormony se bouřily a já jsem pocítila obrovskou vlnu štěstí a neuvěřitelného uspokojení! Už je to tady! Už rodím! Miminko je tady! Je konec! Zvládla jsem to!

Začala jsem na kontrakce tlačit, měla jsem měnit polohu, kvůli dorotování, ale bolesti byly tak silné, že jsem se vzmohla jen na opření se na čtyři a tělem jsem lehla na gauč. To skřítečkovi stačilo. Vlny nevlny, najednou se bolest kontrakcí změnila na bolest, kdy vám chce někdo dospod narvat ježka přejedenýho melounem… Pálení, píchání, řezání a děsná potřeba těla tlačit způsobili, že jsem to chtěla mít co nejdřív za sebou! Cítila jsem v břiše obrovskou vlnu, která mnou projela, jak se miminko prohnalo porodním kanálem jak na tobogánu a najednou to bylo venku! Hlavička následovaná okamžitě i tělíčkem! To celé během 20 minut! Bylo 15:15.

V tu chvíli jsem se jen otočila, sedla si na žíněnku a koukala na to malé fialovošedivé cosi, co bezvládně držela PA v dlani. Viselo to, hlavičkou dolů, bez reakce, jen sem tam malinko chrčelo. Najednou bylo v místnosti asi 10 nových lidí. Lékařka přišla, podívala se na miminko a začalo dohadování, že nereaguje, že je potřeba mu pomoct.

„Apgar 2! Budeme resuscitovat! Maminko, my vám teď miminko vezmeme na resuscitaci a pak vám ho přineseme. Přestřihněte šňůru!“

“Ne! Nic nestřihejte! Je v pohodě! Dejte mi ho, vždyť mu nic není, bude v pohodě!“ Lékařka na to zareagovala nějakou poznámkou a odešla. Vzala jsem si miminko k sobě, PA sklapla nůžky a nechala pupečník dotepat. Za pár minutek jsem na jedno zatlačení porodila krásně celou placentu a nechali si ji „zabalit s sebou“ 🙂

Během toho se skříteček u mě v náručí krásně vzpamatoval, zrůžověl a zachrčel s malinkým pokusem o pláč. Ale neplakal moc, spokojená miminka totiž nepláčou 🙂

Pak jsme se podívali, zda je to holčička nebo chlapeček, ale já jsem to věděla hned, jak jsem ji uviděla. Jasmínka.

Následovalo šití, bolestivé a nepříjemné. Mezitím přítel dohlížel na otření Jasmínky, zběžné prohlédnutí a zvážení. Pak si ji vzal k sobě a tělo na tělo se seznamovali. Koukala mu do očí a já jsem byla neskutečně šťastná, že to mám za sebou. Pak po zašití jsem měla Jasmínku zas už jen u sebe, tělo na tělo… Byla neskutečně maličká a neskutečně krásná!

Tímto děkuji všem za podporu. Děkuji těm, kdo mi věřili a děkuji i těm, kdo mě zrazovali. Přestože jsem porodila v porodnici, dokázala jsem porodit sama, přirozeně, bez lékařů, bez léků a opiátů, bez rady kdy a jak co mám dělat. Každý kdo ve mně nevěřil mi totiž dodával sílu v mém přesvědčení, že to zvládnu. I nyní jsem přesvědčená, že bych porod doma zvládla, možná by byl i rychlejší a v bazénku značně pohodlnější a méně bolestivý. Nicméně věřím, že to tak má být. A Jasmínka si vybrala tuhle cestu. Ačkoliv mám z přístupu v Rakovníku rozporuplné pocity, tak jsem ale šťastná, že se mi jako prvorodičce podařilo porodit ZCELA PŘIROZENĚ.

Simona