Zázrak jménem VBA2C (spontánní porod po dvou sekcích)

„Vy jste těhotná?“ Šok v hlase mé oční lékařky nelze přeslechnout. Ano, podle ní by jedno dítě stačilo a já čekám třetí. Zvažuju, nakolik má smysl vysvětlovat, že jsme s mužem cítili, že to tak má být, a že je třetí dítě pro moje oči bezpečné. Docházím k závěru, že tato informace nijak nepomůže, a tak jen přikyvuju. Těhotenský průkaz ani nevytahuju. Rodit spontánně po dvou sekcích by mě stejně nikde nenechali, takže necítím potřebu, aby se tam oční lékařka zvěčnila doporučením k sekci. „Jste na jedno oko nevidomá, na druhém se už dioptrie ani nedají změřit, kolik jich je, a ještě na něm máte šedý zákal. Čtvrté dítě už doufám neplánujete.“ Opět mlčím.

Mám za sebou dva porody, které už bych si nerada zopakovala. Skvělé je, že vím, co nechci. Už žádný výsměch sestřiček z JIPky, ponižování a manipulace novorozeneckých sester, žádné zákroky bez souhlasu, žádná separace. A ještě lepší je, že teď už konečně vím, co chci – laskavý a jemný porod císařským řezem. A pracuju na tom od chvíle, kdy jsem zjistila, že jsem těhotná. Ptám se mé duchovní učitelky Terezy Kramerové, jestli její Mystický porod je vhodný i pro ženy, které budou rodit sekcí. Dovídám se, že budu první, kdo to otestuje. Fajn, Terezina práce mi sedí, ale ouha. Po prvních pár řádcích Mystický porod zaklapávám. Popis spontánního přirozeného porodu, o kterém se tam píše, je pro mě příliš. Moje tělo i duše křičí – já chci taky. Po nějaké době sahám tedy po jiné Terezině technice. A najednou se vznáším u stropu operačního sálu, kde se právě rodí mé první dítě. Nepoznávám ale tu ženu, která leží na operačním stole. Dosud jsem ji vnímala jako někoho, kdo zoufale selhal. Teď vidím, jak moc silná a statečná je, že dobrovolně nechá řezat do svého těla, aby se její syn mohl narodit. Mrzí mě, že jsem se k ní několik let chovala zle, a skláním se před ní v hluboké úctě. Tento krok mě posouvá o míli dál a já si konečně užívám meditace z Mystického porodu. Kromě nich i jednou měsíčně kraniosakrální ošetření a pročítání informací o možnostech jemnější verze porodu sekcí. To mě zavede na seminář s Aničkou Kohutovou právě o laskavém císařském řezu. „Víte, indikace k sekci z důvodu zrakové vady je trochu sporná, proto ji neuvádím.“ Tahle slova ve mně leží celý den. Večer už to nevydržím a hodiny a hodiny pročítám zahraniční studie, informace o zahraniční praxi, diskuze a porodní příběhy. Nakonec se zoufale rozpláču. Cítím, jak uvnitř mě obchází tygřice, která je bez sebe vzteky. Moje oční lékařka není po ruce, takže to bohužel schytá můj milovaný muž. „Ty dvě sekce byly úplně zbytečné.“, křičím na něj. Během několika následujících dnů si projdu celým procesem přijetí předchozích porodů až do konce – až do místa, kde zjišťuju, že rozhodnutí bylo na mě. Už na základní škole mi lékaři a rodiče říkali, že budu rodit sekcí, protože druhá doba porodní u mě s velkou pravděpodobností povede ke slepotě. Až dosud jsem to nikdy nerozporovala.

Takže změna plánu. Mám necelé 4 měsíce na přípravu na spontánní porod. To zvládnu.

• Žádám o podporu všechny, koho znám, a s úžasem zjišťuju, že není nikdo, kdo by mě od pokusu o spontánní porod zrazoval. (Dokonce ani moje máma ne.)
• Načítám tuny informací ohledně spontánního porodu po sekci.
• S mužem vybíráme porodnici, kde je spontánní porod po dvou sekcích možný bezkonfliktně domluvit a kde by nám mohlo být vzhledem k našim představám dobře.
• S mužem také vybíráme porodní asistentku, která porod v porodnici povede.
• Na stránkách Jemného zrození zkoukávám všechna krásná porodní videa a pročítám knihu Hypnoporod, která se krásně doplňuje s tou od Terezy.
• Vybavuju se zásobou lněných semínek, maliníkových čajů a voňavých olejíčků.

Jsem připravená. Když to ve své představě říkám svému nenarozenému synovi, tak se smutně otáčí a odchází. Zmocňuje se mě panika. Co to znamená?  Po dvou dnech přichází na otázku odpověď. Otírám si ubrečené oči do manželova trička. Mám strach. Mám strach, že přes veškerou práci, kterou jsem si s tím dala, že přes veškerou dennodenní přípravu se stane něco obdobného jako u mých předchozích dvou porodů. Já se vlastně pořád těch doktorů tak trochu bojím. Můj muž mě hladí po vlasech a já cítím, jak ze mě padá obrovská tíha. Pod zavřenými víčky vidím obraz, ve kterém se svým nenarozeným synem tančím.

„Já s vámi sbírat jablka dneska nepojedu, nějak mě bolí v zádech.“ Nenechám se rozhodit poznámkou mého manžela, že kamarádka říkala, že bolestí v zádech ten porod vždycky začíná. Za pár hodin se ale mé břicho probudí k životu a začíná se pomalu vlnit. Šeptám muži tu zprávu do ucha a zalykám se euforií. Trochu mě zpraží jeho odpověď, že on to ví už od rána, že se něco děje. Nehodlám pátrat po tom, kde tyhle informace bere, a zavrtávám se blaženě do peřin. Tak tohle je ono. Vlny se zvedají a zhušťují. Najednou mi začíná chybět dech. „Ne, tohle je příliš intenzivní, tohle nezvládnu.“, proběhne mi hlavou. Během pár minut kontrakce ustávají a já usínám. Druhý den ráno se vlny nepravidelně vracejí. Děti jsou ve školce a já, jaksi vedena jasným pocitem, si ještě pročítám pár věcí z Mystického i Hypnoporodu. Na svůj vizualizační obrázek dokresluju děti, které mi tam dlouho nešly přimalovat. Povídám si s mužem. Nakonec se zavrtám znovu do peřin. Napadá mě, že když to takhle nechám jít dlouho, tak se těmi nahodilými kontrakcemi vyčerpám. Už je čas se rozhodnout. Nahlas pronáším „jdu do toho“. Během chvíle přicházejí pravidelné a dlouhé vlny. Muž volá porodní asistence Alence a ta po hodině přijíždí. Jsem otevřená na jeden centimetr. Alenka mě přijde zkontrolovat za dvě až tři hodiny. Mezitím přijedou moji rodiče pohlídat děti a my pojedeme do porodnice. Dvě až tři hodiny? Ne, to je na tak intenzivní pocity v těle příliš dlouhá doba. Zůstávám sama v temné ložnici a propadám se hloub a hloub do sebe. Vítám každou vlnu a připomínám jí, proč přišla. Vidím ji, jak klouže jako světelný bod po mé páteři dolů, tam se z ní udělá zlatý kroužek, který putuje mým břichem nahoru až na špičku dělohy. S každým výdechem zpívám táhlé Á tak, aby moje dýchací cesty byly maximálně volné a otevřené. A trochu u toho lamentuju, že jsem líp nenacvičila hypnoporodové dýchání. Po nějaké době (až po porodu jsem se dověděla, že to byla asi hodina a půl) mě z toho probere silná potřeba jít na záchod. Zmateně vstávám z postele. Na záchodě se nic nekoná. Ta poloha je mi ale tak nepohodlná a bolestivá, že se pokouším vstát a dojít zpět do postele. V tu chvíli mě někdo vystrčí z mého těla a já nad ním ztrácím jakoukoliv kontrolu. Tělo jde na čtyři a jinak dýchá. Krátký nádech a po něm dlouhý výdech, vlastně výkřik. V mžiku je u mě Alenka. „Tou tvou meditací se to nějak urychlilo. Pokud to chceme stihnout do porodnice, musíme vyrazit hned.“ Všechno ve mně křičí, že nikam jet nechci. Zároveň ale cítím, že v tom celém je i můj muž a děti a Alenka. Začíná neuvěřitelný šrumec, který vnímám jen z velikánské dálky. Muž obléká dětem bundy na pyžamka, volá mým rodičům, ať jedou do porodnice a cpe tašky do auta. Alenka na mě navléká župan a po čtyřech se mnou leze do chodby, kde mi nazouvá boty. Když manžel strčí hlavu do dveří, už jen hlásím „Myslím, že prošla hlavička.“ Hlavička to nebyla. Byl to vak blan. Takže teď už jsou jen dvě varianty – porodit v autě nebo doma.  „Nechci rodit v chodbě.“ Přesouvám se opět po čtyřech za doprovodu Alenky do ložnice. Zapírám se o postel a během následujících deseti minut nechávám našeho syna vyklouznout ven. Alenka mi ho dává na prsa. Vidím obdiv a nadšení v očích mého muže, údiv v očích našich dětí a ohromnou radost v očích Alenky.

Ležím zachumlaná v posteli s nahatým uzlíčkem štěstí v náručí. Stále nemůžu uvěřit, že se něco takového stalo. Moje vděčnost se ani nedá vyjádřit slovy. Byl to jeden z vrcholných a neopakovatelných zážitků mého života.

Proto nevzdávejte se svých snů. To nejlepší, co se může stát, je, že se vám můžou splnit. Tak jako mě. Sylvie